Ústavní soud zamítl ústavní stížnost spolku Klimatická žaloba a spol. Podle soudu žalovaná ministerstva právo stěžovatelů na příznivé životní prostředí neporušila a správní soudy nepochybily, když zásahové žalobě nevyhověly.
Stěžovatelé po soudu požadovali, aby ministerstva sama stanovila konkrétní opatření, která by vedla ke snížení emisí skleníkových plynů, a současně navrhovali, aby soud „zakázal žalovaným ministerstvům pokračovat v porušování jejich práv na příznivé životní prostředí“.
Vysvětlení soudců
Žalovaná ministerstva životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy podle soudu neporušila „právo stěžovatelů na příznivé životní prostředí“, jak ho v žalobě vymezili.
„Ministerstva nebyla původcem stěžovateli vymezeného zásahu do základních práv,“ uvádí plénum Ústavního soudu. A rozvíjí: „K výraznému snížení emisí skleníkových plynů a dosažení klimatické neutrality České republiky v horizontu přibližně tří dekád je třeba ukládat povinnosti jednotlivcům prostřednictvím zákonů.“
Klíčovou otázkou posuzovaného případu tak bylo, zda jsou to konkrétně žalovaná ministerstva, kdo má povinnost (závazek) plynoucí ze základních práv stěžovatelů na příznivé životní prostředí.
— Ústavní soud
Taková zákonná úprava podle soudu dosud neexistuje a „ani ústavní pořádek, zákon či úprava EU ministerstvům neukládají povinnost mitigační opatření stanovit“.
„Nejsou-li žalovaná ministerstva původcem zásahu (a tedy žalovaný zásah nezpůsobují), nemohou od něho ani upustit a poskytnout stěžovatelům to, čeho se zásahovou žalobou podle soudního řádu správního domáhali,“ uvádí soud. „Správní soudy nepochybily, když požadavku stěžovatelů nevyhověly.“
Žalovaná ministerstva nemohou být původcem nezákonného zásahu, jak ho stěžovatelé vymezili v žalobě.
— Ústavní soud
„Samotná ministerstva nemají pravomoc přijímat zákonnou úpravu, tu má pouze zákonodárce. Povinnost přijímat opatření, která stěžovatelé v zásahové žalobě požadují, pak ministerstvům nezakládá ani ústavní pořádek,“ dodává plénum Ústavního soudu s tím, že povinnost ministerstvům „neukládá ani úprava Evropské unie“.
„Pokud by správní soud žalobě vyhověl, tak by ministerstvům povinnost teprve sám stanovil. To se však zcela míjí s institutem zásahové žaloby, která je nástrojem proti porušování existující povinnosti,“ vysvětluje soud.
Dnešním rozhodnutím Ústavní soud „nepředjímá eventuální úspěšnost jiných žalobních typů nebo klimatických sporů, ať už na poli veřejného či soukromého práva“ aneb jinými slovy „do budoucna neuzavřel cestu dalším klimatickým žalobám na poli veřejného či soukromého práva“.
Více o případu
Stěžovatelé (spolu s dalšími dvěma žalobci) podali zásahovou žalobu podle soudního řádu správního v roce 2021 k Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze nejprve žalobě částečně vyhověl, ale po kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu ji zamítl celkově.
Druhá fáze řízení před správními soudy se týkala již jen mitigačních opatření (s cílem zmírnit změny klimatu). V první fázi řízení před správními soudy se řízení týkalo i adaptačních opatření (reagujících na skutečnou či očekávanou změnu klimatu včetně zvýšení odolnosti společnosti a krajiny).
U Ústavního soudu žalobci namítali, že „správní soudy nezkoumaly samostatný normativní obsah pozitivních závazků státu, které plynou v oblasti ochrany klimatu z Listiny základních práv a svobod a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“.
Podle stěžovatelů mají ministerstva z ústavy „povinnost konat konkrétní kroky“ a upozorňují na „základní právo na příznivé životní prostředí“.
Stěžovatelé
Stěžovateli v případu jsou Klimatická žaloba ČR, z. s., J. F., K. A. S., obec Svatý Jan pod Skalou a Česká společnost ornitologická – všichni zastoupeni advokátem Pavlem Černým.
