Tato středověká německá řeholnice psala hudbu i divadelní hry, zaznamenávala své vize a rozšiřovala evropské chápání křesťanství.
Zdaleka ne obyčejná abatyše, všestranná Hildegarda z Bingenu po sobě zanechala duchovní hudbu, lékařská pojednání i působivé popisy božských vizí.
Ve 12. století napsala benediktinská řeholnice Hildegarda z Bingenu desítky děl pod vlivem toho, co nazývala „živým světlem“. Postupně se stala jednou z nejpozoruhodnějších osobností středověku: teoložkou, skladatelkou, vědkyní a vizionářkou, jejíž inspirativní tvorba přesahovala dobový kontext.
Nemoc, vize a živé světlo
Narodila se kolem roku 1098 v srdci feudální Svaté říše římské jako nejmladší z nejméně sedmi dětí. Její rodiče patřili k nižší německé šlechtě. Sloužili hraběti Meginhardovi ze Sponheimu, což jim i jejich dětem poskytovalo přístup k hmotným zdrojům, které byly běžným lidem jinak nedostupné.
Hildegarda však nebyla příliš zdravá. Často upoutaná na lůžko žila „spoutaná nemocí“, jak poznamenala v autobiografickém dopise svému sekretáři. Špatný zdravotní stav mohl částečně vysvětlovat její náchylnost k prožívání vizí ve spánku i v bdělém stavu, Hildegarda jim však vždy přisuzovala duchovní význam. V témže dopise, sepsaném v 77 letech, se ohlížela za počátky svého vizionářského života, který začal v dětství a pokračoval až do její smrti roku 1179. Napsala:
„V mém dětství, dříve než mé kosti, svaly a žíly dosáhly plné síly, jsem byla obdařena tímto vizionářským darem ve své duši a trvá ve mně dodnes. … Světlo, které vidím, není místní a ohraničené. Je mnohem jasnější než zářivý oblak, skrze nějž prosvítá slunce. A nedokážu rozeznat ani jeho výšku, ani délku, ani šířku.“
Hildegarda tvrdila, že předměty v této opakující se zkušenosti nevnímá pěti smysly, nýbrž pouze „duchem“. Světlo, jež ji při těchto silných vizích obvykle obklopovalo, nazývala „stínem živého světla“.
Klášterní život
Rodiče, kteří v dceři cítili silný, avšak zranitelný potenciál, se rozhodli zapsat Hildegardu jako oblátku do benediktinského kláštera v Disibodenbergu na území Porýní. Trvale do něj vstoupila ve čtrnácti letech.
Hildegarda nikdy nezískala formální vzdělání. Jak přiznala v jedné z četných autobiografických poznámek, „znala jsem sotva písmena. Učila mě nevzdělaná žena.“ Touto ženou byla benediktinská řeholnice Jutta ze Sponheimu, o něco starší šlechtična, která se stala její opatrovnicí a duchovní průvodkyní.
Jutta ji učila číst a psát. Její výuka zahrnovala také hudební notaci, díky níž se Hildegarda později stala jednou z nejplodnějších skladatelek středověku. Ani Jutta však nikdy nestudovala systematicky. Přestože hodnota jejího vyučování postupně klesala s tím, jak se Hildegarda stávala usilovnou autodidaktkou, jejich sesterské pouto nikdy neochablo.
Po Juttině smrti roku 1136 zvolily řeholnice v Disibodenbergu Hildegardu představenou kláštera. Požádala o přesun své komunity do nedalekého městečka Rupertsberg, kde založila společenství více odpovídající benediktinskému ideálu „ora et labora“ („modli se a pracuj“). Ačkoli byl nový klášter skromnější, poskytoval jí i jejím sestrám větší autonomii.
Ve 12. století bylo ženám v Německu z velké části zakázáno veřejně vystupovat, natož publikovat spisy či jiná díla pod vlastním jménem. Klášterní ženy sice měly lepší přístup ke gramotnosti než ženy ve světském životě, jejich možnosti však zůstávaly silně omezené.
Ze strachu Hildegarda veškeré své zápisy uchovávala v rámci kláštera. Protože její genialita živila bohaté duchovní společenství, nadále v sobě cítila touhu sdílet své vize se širším publikem. Desítky let po založení kláštera jí církevní autority konečně udělily souhlas, aby své mimořádné dílo představila širší veřejnosti.
Polyhistorie
Šíře Hildegardiných schopností a zájmů z ní učinila jednu z nejvýznamnějších evropských polyhistorických osobností v dějinách. Napsala tři rozsáhlé teologické svazky, v nichž popisuje a vykládá své vize jako cestu k hlubšímu pochopení toho, co obnáší trvalý vztah s Bohem. Složila také více liturgických zpěvů než kterýkoli jiný tvůrce středověku.
Na rozdíl od většiny svých současníků psala jak hudbu, tak texty. Její skladby byly shromážděny ve sbírce Symphonia Harmoniae Caelestium Revelationum. Nedávný nárůst zájmu o její život a dílo inspiroval současná provedení některých z jejích nejpozoruhodnějších skladeb.
Hildegarda byla rovněž dramatičkou. Její hudebně-dramatické dílo Ordo Virtutum („Řád ctností“) představuje nejstarší známý příklad morality. Tento moderní termín označuje typ náboženského dramatu obzvláště rozšířeného od 14. do 16. století. Personifikované pojmy jako Hněv a Milost vystupují na scéně po boku andělů a démonů, aby přesvědčily lidskou postavu, že právě jejich strana je správná. Smyslem těchto her bylo předávat morální pokyny, ať už se týkaly manželství, náboženské služby či podobných témat.
V Hildegardině dramatu se střetává extatická lidská Duše, Ďábel, který ji svádí k světským věcem, a 17 Ctností. Ctnosti se snaží Duši přesvědčit a nakonec uspějí: přestože může ve světě setrvat, její osud leží jinde. Hildegarda tento jednoduchý děj obohatila složitými hudebními strukturami, které činí hru výjimečnou dodnes.
Přínos abatyše pro přírodní vědy nebyl o nic méně pozoruhodný než její teologická díla. Napsala několik podrobných studií o lidské anatomii, rozvinula teorie o různých nemocech a dokonce katalogizovala rostliny, kameny a živočichy podle jejich léčivých vlastností. Její vynález složitého jazyka navíc dokládal výrazný zájem o jazyky jako takové.
Jakmile si vydobyla pověst polyhistorické vizionářky, začala Hildegarda veřejně kázat a rozsáhle korespondovat s papeži i císaři.
„Viriditas“
Její mimořádně plodný život zosobňoval pojem, který určoval její intelektuální odkaz. „Viriditas“ je latinský výraz pro „zelenost“, „hojnost“ a „životnost“. V křesťanském kontextu se toto slovo používá od 4. století ve významu duchovního zdraví. Čtyřiašedesátý papež, známý jako Řehoř Veliký (asi 540–604), popsal křesťanskou církev jako zemi nesoucí plody, kde „viriditas“ symbolizuje zdravou hojnost, již víra nabízí věřícím.
„Viriditas“ se v díle abatyše objevuje často. Ve vizi zachycené v Knize božských děl je toto slovo proneseno postavou, která má sice lidskou podobu, ale vyzařuje světlo jasnější než slunce. Postava, korunovaná zlatým kruhem, promlouvá přímo k Hildegardě:
„Jsem stejně tak ohnivým životem substancí božství. Plápolám nad krásou polí a jiskřím ve vodách a hořím ve slunci, měsíci a hvězdách. A lehkým větrem, který neviditelným životem podpírá vše, je pozvedám k plné síle. Vždyť vzduch žije v zelenosti.“
Podobně jako Řehoř I. chápala Hildegarda zelenost jako životní sílu oživující veškeré stvoření a jeho bohaté projevy. Zmiňovala přírodní prvky, jako jsou pole, voda a hvězdy, přičemž zvláštní pozornost věnovala vzduchu, jednomu z prvků této životní síly.
Doslova by výraz „vzduch žije v zelenosti“ mohl znamenat, že vzduch, podobně jako voda, je nezbytný pro rozkvět přírody. Úspěch zásadního životodárného procesu, jakým je například opylování, totiž částečně závisí na proudění větru, který rovnoměrně rozptyluje pyl na rozsáhlá území. Bez vzduchu by byl přírodní svět chudší a pustší, pokud by vůbec existoval.
Pro Hildegardu však síla, již vzduch zosobňoval, přesahovala pouhou přírodní vitalitu. Stejně jako míza proudí listy a krev žilami, věřila, že „viriditas“ prostupuje celý kosmos a neustále jej oživuje a obnovuje.
Žít bez přímého poznání této vitality znamenalo být duchovně neplodný, naznačovala Hildegarda. Pěstovat ji znamenalo sladit se s tvořivou silou kosmu.
Ztělesněná harmonie
Hildegardin vlastní život ztělesňoval tuto bující, přetékající vitalitu. Přestože žila v přísných mantinelech klášterní disciplíny a často ji trápily nemoci, její imaginativní intelekt a estetické cítění působivě ukazovaly lidskou podobu božské tvořivosti, jež řídí vesmír.
Právě v hudbě, zdá se, našla Hildegarda ideální způsob vyjádření. V jejím vnímání byla hudba médiem nejbližším andělům a nejvěrnějším přiblížením mnohotvárného, avšak dokonale jednotného živého světla. „Duše člověka má v sobě také harmonii a je jako symfonie,“ napsala. V jejím dramatu nezpívá pouze Ďábel. Křičí chaoticky a vytváří tak disonanci s ladnými hlasy Ctností.
Život abatyše byl poctou živému světlu a pozvánkou ke vstupu do jeho hojné souhry.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Své náměty či zpětnou vazbu zasílejte na namety@epochtimes.cz.
–ete–
