Komentář
Lidé jsou dnes dost mrzutí. A mají k tomu spoustu důvodů.
Problém je, že věčné kverulantství je návykové. V mozku to musí vyvolávat nějakou chemickou reakci, která se stane závislostí. Jakmile se člověk dostane do tohoto způsobu uvažování, je těžké se z něj vymanit. Všechno, co se děje, se stane příležitostí ke stížnosti.
Toto není dobrý život. Ale je snadné se toho zbavit, jakmile si uvědomíte, že je to potřeba.
Začněme jedním příkladem: slavnostní večeří u příležitosti nějaké společenské události. Už léta si všímám stejného jevu. U jednoho stolu často sedí lidé, kteří se navzájem příliš neznají. Nastává horečná snaha o prolomení ledů. O počasí se nedá mluvit donekonečna.
A nevyhnutelně se najde někdo, kdo začne nadávat. Možná na to, že housky jsou moc tvrdé. Máslo je příliš studené. Ubrousky jsou z polyesteru. Kuře je gumové. Víno je podprůměrné. Fazole jsou rozvařené. Dezert je rozbředlý. Káva je slabá.
Jakmile zazní první poznámka, ostatní se přidají, protože se chtějí zapojit do hovoru. A tak se všichni začnou připojovat. Než se nadějete, celá večeře je pokažená všudypřítomným fňukáním. Všichni kritizují jídlo, akci i pořadatele. Je to opravdu příšerné. Je to zvyk, který nesnáším.
Ale první stěžovatel na tom něco získá. Dostane sociální pozornost. Lidé projeví určitou lítost nebo soucit, a to ho v jeho stížnosti utvrdí. Je odměněn tím, že se ocitne v centru pozornosti a ostatní se k němu přidají. Je „prvotním hybatelem“ a cítí na to jistou hrdost. Je to dočasná dávka dopaminu.
Všichni stěžovatelé v jakémkoli společenském či soukromém prostředí hrají tuto stejnou dynamiku. Uchopují reflektor, byť jen na okamžik. Dokážou si získat emocionální soucit druhých a tím se cítí dočasně povzneseni. To je zdroj té závislosti. Jistě, všechny to nakonec sráží dolů a je to destruktivní, ale pro ty, kteří nemají jiný způsob, jak se cítit oceněni, je tohle jednou z cest.
A navíc dnes už ani nejsme ochotni jednoduše říct: „Přestaň si stěžovat, je to ubohé.“ Kéž bychom to říct mohli, ale naše kultura tomu brání. Jistě, všichni si to myslíme, ale ta slova nám nikdy neopustí ústa.
Jednou jsem vyzkoušel experiment. Když přinesli hlavní chod, bez zvláštního důvodu jsem si vybral zelené fazolky. Chválil jsem je do nebe – jak dobře jsou uvařené a jaké požehnání je mít vůbec zelené fazolky. Zamyslel jsem se nad farmáři, dlouhou sezónou a veškerou námahou, která byla potřeba, aby se fazolky dostaly od pěstitele až na talíř.
A skutečně, ostatní se přidali a začali fazolky chválit a vyprávět historky o fazolkách z dětství. Když se téma vyčerpalo, přešel jsem k houskám a hovězímu, a tak to šlo dál. Pozoroval jsem, jak se mění kultura u stolu. Lidé se usmívali. Lidé byli spokojení.
Je úžasné, jak pár milých slov dokáže změnit náladu v místnosti. Je to proto, že lidé jsou přirozeně více přitahováni k radostným a povzbuzujícím lidem než k těm, kteří všechno a všechny kolem sebe shazují. Samozřejmě, stěžovatel může získat nějakou pozornost, ale potají ten manipulativní způsob hledání potvrzení nemáme rádi.
Radostný a slavnostně naladěný člověk nabízí jakýsi dar každému společenskému prostoru, zatímco stěžovatel pouze odčerpává hodnotu pro svůj osobní prospěch a na úkor ostatních.
Jistě, život nabízí nekonečně mnoho příležitostí a věcí, na které si můžeme stěžovat. Budík zazvoní. Jak otravné, že musíte vstát. Teď si musíte uvařit kávu a kuchyň je příliš daleko. Mlýnek na kávu dělá protivný hluk. Musíte se osprchovat, ale závěs je trochu nechutný od plísně a mýdlo je rozměklé a malé. Během sprchy vám zazvoní telefon, ale je to jen nějaká nevyžádaná reklama. Jak frustrující. Pak musíte ustlat postel, i když se na výsledek nikdo nepodívá. Taková ztráta času!
A tak to pokračuje. Probudili jsme se sotva před pár minutami a už máme desítky věcí, na které bychom si mohli stěžovat. Jakmile se člověk vydá touto cestou – a každý z nás to už někdy zažil –, není snadné to zastavit. Den je pak jen samá obtíž. Všechno se zdá být pokažené. Šéf je protivný a kolegové líní. Někdo se na vás škaredě podíval. Na ulici je bezdomovec. Místnost je příliš studená.
Je skutečně nekonečné množství problémů, kterých si lze všimnout.
Když se nad tím zamyslíte, náš život se skládá převážně z malých i velkých problémů, které musíme řešit. S touto skutečností se můžeme vyrovnat dvěma způsoby. Můžeme sedět, litovat se a stěžovat si, že musíme věnovat svůj čas a energii jejich řešení. Nebo můžeme děkovat Bohu za dech, inteligenci a fyzické schopnosti, díky nimž se s nimi můžeme poprat, a pohlížet na práci, kterou vykonáváme, jako na podstatnou součást našeho životního poslání.
Pravdou je, že všichni lidé v každé době mají problémy. Rozdíl je v tom, že dnes žijeme v kultuře, která příliš často podporuje a odměňuje stížnosti spíše než kulturu spokojenosti s naším údělem a příležitostmi, jež nám dávají možnost něco změnit.
Nejsem si úplně jistý, jak se nám to stalo. Možná jsme jen rozmazlení. Nebo možná žijeme v komerční kultuře, která nám neustále vzkazuje, že náš život je mizerný, dokud nebo pokud nezaplatíme za nějaké řešení. To je v podstatě motiv každé reklamy v televizi. Trpíte, ale tento produkt nebo služba to napraví. Jenže pak tu „opravu“ dostaneme a promění se v další předplatné, v další věc, v další úkol. A nakonec se rozbije, což ukáže, že to nikdy nebylo skutečným řešením.
Hlavní poselství naší doby je, že teprve s nějakou aplikací, robotem, službou, produktem nebo pilulkou můžeme rychleji proletět svými problémy a dostat se k životu, který chceme žít – takovému, jaký vidíme u přátel na sociálních sítích. Každá instituce podporuje a propaguje nespokojenost a rozčarování ze všech běžných věcí. Ten vzkaz je téměř nemožné ignorovat.
Když je vaše identita svázána s pečlivě upravovanou online personou, skutečný život nevyhnutelně působí jako série zklamání. Stěžování se pak stává performativní sofistikovaností („Podívejte, jak vytříbené mám chutě; kuře podávané na téhle konferenci je pod mou úroveň“). Stěžovatel u stolu na banketu jen přenesl online scénář do reálného světa.
A teď to podstatné: musíme to ignorovat. Potřebujeme se znovu zamilovat do požehnání rutiny a do příležitostí, které nám umožňují zlepšovat prostory, v nichž žijeme. Potřebujeme překročit tendenci pouze si stěžovat, a místo toho se pustit do opravování věcí – s trpělivostí, pečlivostí, zbožností a bez očekávání jakékoli odměny. Odměnou se musí stát už jen vědomí, že děláme správnou věc. Nic víc.
Budík není nepřítel; je to startovní výstřel do dne, který máte to štěstí prožít. Gumové kuře na konferenci je malá cena za to, že můžete být v místnosti plné zajímavých lidí a příjemných rozhovorů. Plesnivý sprchový závěs je něco, co teď máte moc vyčistit nebo vyměnit – a ten samotný čin je více potvrzením života než další hodina procházení sociálních sítí.
Nemusíte se přidat k legiím mrzutých. Můžete se od nich odvrátit a najít štěstí bez toho, abyste se zapojovali do jejich způsobu života. Je přímo ve vás, čeká, až ho probudíte vědomým rozhodnutím žít lepší život.
Během několika minut po dočtení tohoto článku se kolem vás něco pokazí. Vyzkoušejte si to: namísto stížnosti se radujte, že teď můžete být nástrojem nápravy. Zkoušejte to celý den a celý rok – a uvidíte, že se možná ocitnete v úplně jiném mentálním a psychologickém prostoru.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
