Komentář
Jsme obklopeni dobrodinci, lidmi, kteří nám ze své svobodné vůle něco dávají, aby nám zlepšili život. Bereme je jako samozřejmost? Rozhodně ano. Je na naší době něco – snad je to nedostatek morální výchovy, nebo zkrátka rozpad hodnot – co vedlo k rozšíření epidemie nevděčnosti. Možná za to může blahobyt. Možná kulturní zkaženost. Ať už je to cokoliv, je to opravdu problém.
Zkuste si vzpomenout na všechny své dobrodince: rodiče, sourozence, zaměstnavatele, kolegy, učitele, faráře, pekaře, řezníky, malíře, nakladatele, zahradníky, finanční poradce, podnikatele… Každý z nich pro vás něco udělal něco, co by se jen tak „samo od sebe“ nestalo. Všichni tak přispěli k vašemu pocitu pohody.
Jsme si toho vědomi? Cítíme k nim vděčnost? To záleží na okolnostech.
Zde je typický vzorec chování, který je často k vidění. První projev laskavosti je přijat s nadšením a vděčností. Druhý s uznalým pokývnutím. Třetí už v lidech vyvolává očekávání, že to tak bude stále. A když pomoc náhle skončí, následuje rozhořčení, hněv či dokonce zuřivost. Je to zvláštní, protože ten třetí projev laskavosti byl úplně stejný jako ten první, a jeho nepřítomnost znamená pouze návrat ke stavu, který byl před tím. Další fází na této trajektorii pak je to, co Dante označil za nejhorší hřích. A tou je zrada vlastních dobrodinců.
Proč se takto chováme? Má to co dělat s vědomím a očekáváním. V době historicky bezprecedentního blahobytu ustupuje v naší mysli vědomí toho, co nám bylo dáno – ať už v materiální podobě, nebo v podobě příležitostí – a je to nahrazeno očekáváním, že to tu bude vždy. A to je následováno požadavkem, že to tak být musí.
Možná jsou takto nastaveny všechny živé bytosti. Proto se říká, že nemáte toulavé kočce dávat mléko – přijde i zítra, a pak znovu, a bude chtít totéž. Znám starší pár, který denně jezdil pět kilometrů, aby pod mostem nakrmil tlupu divokých koček a koťat mlékem. Utráceli za to nemalé peníze a vydrželi to dělat roky. Dělalo je to šťastnými, to je třeba přiznat. Cítili se potřební.
Můj hlavní argument je, že zvířata jsou taková od přírody. Tímto způsobem je to učíme. Psi, koně, kočky, holubi i veverky dokáží neuvěřitelné věci výměnou za trochu jídla, pokud je to podmíněno opakováním určitého chování. Říkáme, že jsou „vycvičená“. Neočekáváme od nich vděčnost; víme, že jednají instinktivně, přestože psi často působí dojmem, že projevují ke svým pánům citovou vazbu.
Lidé jsou však jiní. Díky rozumu a schopnosti morální a etické volby očekáváme, že budou mít smysl pro vděčnost. A že si uvědomí, co by se nestalo, kdyby jim nikdo nepomohl. To vyžaduje myšlení a schopnost abstrakce. Člověk může být vnímavý k tomu, že určité věci by bez dobročinnosti a štědrosti druhých neexistovaly. Cítit vděčnost znamená ocenit oběť, kterou pro vás někdo přinesl.
Nevděčnost je postoj rozmazleného dítěte, které si myslí, že všechna požehnání jsou samozřejmostí. Nakonec ale dojde k poznání: neprojdou testem, nedostanou se do týmu, nedostanou práci, opustí je partner, přijdou o zaměstnání… Jejich pocit nároku je zklamán. A to bolí.
Bolest může být, a také většinou je, nezbytným předpokladem pro růst charakteru. Pomáhá totiž vypěstovat si vděčnost, pochopení, co by se dělo, kdyby chyběla laskavost. Nikdo si bolest nepřeje, ale potřebujeme ji k tomu, abychom si srovnali, co a kdo je pro nás skutečně důležitý, abychom žili lepší život.
Můj otec vedl kostelní sbor. Pamatuji si, jaké měl každou neděli starosti s tím, kdo se dostaví. Byl frustrovaný, někdy i rozzlobený, když klíčoví zpěváci nechodili na zkoušky nebo sbor opustili.
Když jsem později kráčel v jeho stopách – zvláštní, jak se to může stát! – dal mi cennou radu. Řekl, že lituje každé trošky hněvu, který kdy cítil, když lidé nechtěli spolupracovat. A že je mnohem snazší a lepší cítit opravdovou vděčnost za každou pomoc, kterou vám někdo poskytne. Pokud důležitý zpěvák skončí, nerozčiluj se. Děkuj mu za jeho službu a popřej mu vše dobré.
A měl pravdu. Přesně tak jsem to dělal. A víte co? Většinou byli lidé opravdu překvapeni mou vděčností. A to je často inspirovalo k tomu, aby se při první příležitosti vrátili. Tato zkušenost mě naučila hodnotě vděčnosti. Je vzácná, a když vychází ze srdce, lidé si ji vždy zapamatují.
To neznamená, že vděčnost musí být vždy vyslovena nahlas. Mohla by pak působit jako lichotka, a nic nepůsobí falešněji a manipulativněji. Lepší je ji prostě cítit. Vaše slova i neverbální komunikace v sobě tu vděčnost ponesou. A to je krásná cesta k navazování opravdových mezilidských vztahů.
Cítit vděčnost vůči dobrodincům přináší další dobro. Hněv kvůli tomu, že vám někdo přestal pomáhat, je způsobem, jak potrestat někoho za jeho laskavost. G. K. Chesterton ve své knize Ortodoxie poznamenává: „Zkouškou každého štěstí je vděčnost.“ Protože pokud oceňujeme, co pro nás druzí udělali a dělají, znamená to, že jsme spojeni s realitou – a nežijeme v iluzi hojnosti bez obětí.
Pamatujete na finanční pomoc, která se během pandemie rozdělovala obyvatelstvu? Byli lidé rádi? Jistě – peníze má rád každý. Ale cítili vděčnost? Ani ne. Pokud to vůbec něco způsobilo, připravilo to půdu pro úplný opak. Když peníze přestaly přicházet, lidé byli ještě rozzlobenější, zvlášť když zjistili, že jejich běžné příjmy již mají nižší hodnotu. Kupní síla byla ukradena inflací.
Výsledkem byla populace naplněná zuřivosti. Ve výsledku to tedy příliš nepomohlo. To je problém s „věcmi zadarmo“: nejprve jsou milované, podruhé očekávané a potřetí požadované. A když skončí, přijde odplata. Z toho plyne poučení. Jedním z nich je, že sociální stát není spolehlivou cestou ke spokojené společnosti.
Znám velmi bohaté muže, kteří po smrti odkázali veškerý majetek institucím, nikoli dětem. Proč to dělají? Protože dlouholetá zkušenost s „dětmi z trustových fondů“ ukazuje, že pocit nároku nepodporuje vlastní zlepšení – naopak. Podporuje lenost, apatii, pohodlnost a nakonec i neštěstí. A to nejsou dobré mentální postoje k dosažení úspěchu – který je jedinou cestou k opravdové sebedůvěře. Otcové, kteří to udělají, tím dávají najevo lásku, i když jejich děti by jistě chtěly jít jinou cestu.
To neznamená, že předat rodině velké bohatství je vždy chybou. Ale pokud k tomu dojde, je důležité, aby si obdarovaní uvědomili oběti, které jejich otec přinesl, jinak upadnou do mentality samozřejmosti.
Mentální návyk věřit, že si zasloužíme nekonečný přísun všeho (ať už materiálního, nebo emocionálního), je politováníhodný a zřejmě doprovází všechny formy blahobytu. Přesto by měl být odmítán. Když k vám někdo projeví laskavost, všímejte si toho. Odpovězte stejně. Uvědomte si, že se to vůbec nemuselo stát. A i když se vlna dobrodiní opakuje znovu a znovu, je dobré ke každé další přistupovat tak, jako by byla první a odpovědět s odpovídajícím díkem a oceněním.
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
