Jednoduchý, ale upřímný rozhovor se sebou samým může změnit směr vašeho života.
Tracy Stewartová milovala svou práci ve státní správě. Měla dobrý plat, skvělý důchodový plán i profesní respekt. Když však během pracovního semináře řečník vyzval účastníky, aby si napsali, kde by chtěli být se svým životem už za rok, něco se v ní pohnulo. Její srdce nebylo v kariéře, ale doma, více než 800 kilometrů daleko.
„Nechtěla jsem být na této konferenci daleko od svých dětí a manžela doma,“ řekla Stewartová Epoch Times. „Chtěla jsem být s nimi.“
Jednou z náročných součástí její práce bylo časté cestování s přespáním mimo domov a právě tento okamžik na konferenci jí znemožnil dál přehlížet cenu, kterou za to platila.
„Napsala jsem: ‚Chci pracovat z domova. Chci být doma se svými dětmi,‘“ vzpomíná.
Netušila, jak by to mohlo být možné, ale několik týdnů se za to modlila a nakonec požádala Boha o znamení. Když následující den odvážela své dcery do domácí školky, stalo se něco nečekaného, co dnes považuje za zásah shůry.
Provozovatelky domácí péče o její děti jí oznámily, že se stěhují do jiného státu, a povzbudily ji, aby si otevřela vlastní domácí školku – zvlášť vzhledem k jejímu vzdělání v oblasti předškolní pedagogiky. Ještě téhož dne si vyžádala informace o licenci a založila zařízení, které s radostí provozuje už dvě desetiletí.
Stewartová našla štěstí díky tomu, že byla k sobě upřímná ohledně budoucnosti – a právě to je podle doktorky Saundry Dalton-Smithové jednoduchý klíč k tomu, jak zjistit, zda člověk směřuje k životu, který skutečně chce žít. Dalton-Smithová je specialistka na interní medicínu a zakladatelka společnosti Restorasis zaměřené na obnovu pohody na pracovišti.
Tři otázky, které stojí za to si položit
Dalton-Smithová poznamenala pro Epoch Times, že používá jednoduchý systém tří otázek, který pomáhá určit, zda život, který člověk právě žije, směřuje k budoucnosti, po níž touží.
Tyto otázky vytvořila jako jednodušší variantu dotazníku, který používá při hodnocení syndromu vyhoření. Podle ní mohou sloužit jako týdenní kontrola, aby člověk příliš neodbočil od svých cílů.
1. Buduje práce, kterou dělám, život, který chci?
Je rozdíl mezi prací, která odpovídá vašemu poslání, a činnostmi, které vás jen zaměstnávají, ale postrádají skutečný smysl nebo vás odvádějí od toho, po čem skutečně toužíte.
Záleží také na životní etapě, ve které se nacházíte. Pro některé lidi může období výchovy malých dětí znamenat, že kreativní nebo časově náročné projekty odloží na vedlejší kolej – a to není selhání, ale legitimní rozhodnutí.
2. Dělám něco, v čem už nemusím pokračovat?
Tato otázka se netýká jen kariéry. Může zahrnovat funkce v různých organizacích, dobrovolnické aktivity i závazky ve vztazích, které je možná potřeba přehodnotit, pokud vedou k vyčerpání.
„Některé věci prostě potřebují datum spotřeby,“ vysvětlila Dalton-Smithová.
3. Dokážu si představit, že budu za pět let dělat totéž stejným způsobem jako dnes?
Pokud je odpověď ne, položte si otázku proč. Potom si ujasněte, co vám nevyhovuje a jak zabránit tomu, aby vás to provázelo i dalších pět let.
Podle Dalton-Smithové nejsou utrpení, neustálý boj ani osobní oběti nezbytnými ingrediencemi úspěšného života. Mnoho lidí si zvykne nechat se bezmyšlenkovitě unášet proudem života, aniž by se zastavili a zamysleli se, kam je vlastně vede.
„Samo o sobě se může stát pastí udržovat úroveň úspěchu, na kterou si člověk zvykl, aniž by si opravdu položil otázku: Líbí se mi to, co buduju a vytvářím, nebo jsem jen uvězněný v nekonečném cyklu budování a produkování?“ uvedla lékařka.
Stewartová si během svých úvah o budoucnosti kladla podobné otázky. Mluvila s přáteli, se svým manželem i s Bohem – a zároveň se snažila naslouchat.
Proč je upřímnost vůči budoucnosti důležitá
Výzkumy potvrzují to, co Dalton-Smithová pozoruje ve své praxi. Upřímnost vůči vlastním pocitům a budoucím cílům může výrazně ovlivnit celkovou životní pohodu.
Studie publikovaná v časopise Journal of Research in Personality zjistila, že takzvaná kontinuita budoucího já – tedy míra propojení mezi současným a budoucím já – souvisí s větším pocitem smyslu života. V několika experimentech účastníci psali o aspektech svého života, které zůstávají stejné nyní i v budoucnosti. To posílilo jejich pocit propojení s budoucím já a zároveň zvýšilo vnímanou autentičnost i smysluplnost života.
Autoři studie upozornili, že nízká kontinuita budoucího já může přispívat k depresím. Naopak lidé, kteří mají pocit, že žijí v souladu sami se sebou a dokážou se propojit se svou budoucností, častěji činí lepší etická, finanční i studijní rozhodnutí.
Snít o tom, co přijde dál
Příští rok dokončí nejmladší dítě Stewartové střední školu. Nedávno získala magisterský titul a znovu si začíná klást otázky o budoucnosti, aby byla připravena na další životní etapu.
Má několik představ – například vyučovat předškolní pedagogiku na vysoké škole nebo poskytovat domácí vývojovou terapii dětem. Zároveň si dovoluje snít a být otevřená možnosti změny během příštích pěti let.
„Skutečně cítím, že provozování školky bylo v této etapě mého života mým posláním,“ uzavřela Stewartová. „Nemyslím si ale, že to musí být moje poslání až do smrti. Teď je čas posunout se k něčemu jinému.“
–ete–
