Komentář
Maraton začíná v úterý a středu 12.–13. května, kdy se v Jižní Koreji setká americký ministr financí Bessent s čínským vicepremiérem He Lifengem. Dále bude pokračovat ve Washingtonu, kde se 14. a 15. května uskuteční třetí kolo historických diplomatických rozhovorů mezi Izraelem a Libanonem na nejvyšší úrovni, a paralelně bude probíhat ve čtvrtek a pátek 14. a 15. května v Pekingu vrcholný summit Trumpa a Xi Jinpinga.
Začněme Libanonem
Ve středu a čtvrtek 14. a 15. května zasedají ve Washingtonu delegace dvou zemí, které spolu oficiálně nemluvily od roku 1993 – Izraele a Libanonu. Nejde přitom o formální mírová jednání v tradičním slova smyslu, ale o třetí kolo přímých rozhovorů zprostředkovaných Spojenými státy, jejichž cílem je ukončit aktivní konflikt a nastavit rámec pro trvalý mír.
Izraelskou delegaci povede Ron Dermer, jeden z nejbližších poradců premiéra Netanjahua, libanonskou stranu Simon Karam. To, co Izrael požaduje, je v zásadě jednoduché. Úplné odzbrojení Hizballáhu a skutečný mír, který vydrží generace, jak to formuloval sám Netanjahu. K dosažení toho předložil Izrael podle zpráv kontroverzní plán rozdělení jižního Libanonu do tří bezpečnostních pásem – nejblíže izraelské hranici by izraelská armáda zůstala dlouhodobě přítomna, střední pásmo by postupně přebírala libanonská armáda a sever by byl výhradně pod libanonskou kontrolou. Izrael také dlouhodobě uvažuje o obnovení nárazníkové zóny v jižním Libanonu, podobné té, která zde existovala před lety.
To, co Izrael požaduje, je v zásadě jednoduché. Úplné odzbrojení Hizballáhu a skutečný mír, který vydrží generace, jak to formuloval sám Netanjahu.
Libanon přichází s odlišnými prioritami. Jeho vláda chce především zastavení izraelského bombardování, stažení izraelských sil ze svého území a propuštění vězňů. Libanonský prezident Joseph Aoun dal přitom jasně najevo, že neuznává legitimitu jednání se samotným izraelským premiérem Netanjahuem, dokud nedojde alespoň k bezpečnostní dohodě a izraelskému stažení, proto se dosud jednalo na úrovni velvyslanců, nikoli lídrů. Libanon i Izrael si samozřejmě uvědomují, že výsledek jednání přímo závisí na výsledku americko-íránských jednání.
Americká podmínka pro jakýkoli trvalý mír je úplné odzbrojení Hizballáhu a obnovení plné libanonské státní suverenity na celém území. Rubio to formuloval jasně – problémem není libanonská vláda, problémem je Hizballáh. Tato podmínka je přitom poprvé v historii formulována jako předpoklad jednání, nikoli jako cíl na konci procesu. Všechny předchozí diplomatické rámce se pokoušely otázku Hizballáhu obcházet, a proto vždy selhaly.
Rubio to formuloval jasně – problémem není libanonská vláda, problémem je Hizballáh.
Zajímavým momentem je, že dle všeho kvůli tomuto jednání nebude Rubio doprovázet Trumpa do Pekingu. Lze to číst tak, že jednání Izrael–Libanon jsou pro Washington natolik důležité, že si vyžadují Rubiovu přítomnost i přes tak důležitý summit v Pekingu, nebo i tak, že pekingský summit je v Trumpově pojetí především obchodní a ekonomická transakce, a proto tam nejede šéf diplomacie, nýbrž ministr financí.
V Soulu se připravuje balíček
Zatímco ve Washingtonu se tedy bude jednat o míru, v jihokorejském Soulu se ve středu 13. května setkají hlavní vyjednavači velmoci, kteří mají připravit ekonomické výstupy pekingského summitu. Očekává se, že Bessent i Lifeng se připojí k Trumpovi a Xiovi v Pekingu s hotovým „balíčkem“.
Proč Soul? Washington nechtěl závěrečné konzultace vést v Pekingu, vypadalo by to jako ústupek, Peking zase odmítl Japonsko kvůli napjatým vztahům s Tokiem. Soul je neutrální půda a symbolicky navazuje na loňský říjnový summit v jihokorejském Pusanu, kde Trump a Xi uzavřeli obchodní příměří.
Co se v Soulu konkrétně domlouvá? Bessent přijede s explicitním politickým vzkazem, který předem zveřejnil. Čína by podle něj měla použít svůj vliv na Írán k otevření Hormuzského průlivu. Bessent před jednáním velice ostře formuloval vyjednávací pozici, že Čína odběrem íránské ropy vlastně financuje největšího státního sponzora terorismu, to Peking odmítl a na oplátku označil americké sankce za nezákonné. Bude to jeden z hlavních bodů, dohodu o Íránu potřebují obě strany.
Bessent před jednáním velice ostře formuloval vyjednávací pozici, že Čína odběrem íránské ropy vlastně financuje největšího státního sponzora terorismu. To Peking odmítl a na oplátku označil americké sankce za nezákonné.
Dále se bude jednat o čínském zemědělském závazku, který počítá s tím, že Čína bude každoročně nakupovat 25 milionů metrických tun americké sóji po dobu tří let, plus velkoobchodní objemy drůbeže a hovězího. Sója je přitom strategická komodita amerického středozápadu a čínský nákupní závazek je přímou volební devizou Trumpa před listopadovými volbami.
Druhým klíčovým tématem je Boeing. Americký letecký gigant je v pokročilých jednáních o potenciální objednávce až pěti stovek letadel 737 MAX plus desítek dalších strojů, což by byla první velká čínská objednávka za téměř dekádu.
Čínský ekonomický model zůstává závislý na exportu. USA jsou největším nebo druhým největším odbytištěm čínského zboží a cla jsou existenční hrozbou pro celá průmyslová odvětví. Domácí čínská spotřeba tento výpadek nedokáže kompenzovat. Americké exportní kontroly na čipy a AI technologie Čínu bolí víc, než Peking veřejně přiznává, bez zásadního pokroku ve výrobě pokročilých čipů zůstává Čína strukturálně závislá na americkém technologickém ekosystému. Čínské priority na summitu proto zahrnují cla, přístup k technologiím a stabilnější dlouhodobý rámec pro bilaterální vztah.
Strukturálním bodem jsou takzvané boardy – Board of Trade a Board of Investment, tedy jakési technické orgány či komise, které by řídily bilaterální obchod a investice bez toho, aby každý spor automaticky eskaloval na politickou úroveň. Jde o nástroj diplomatické stabilizace – odděluje obchodní agendu od politické, takže například spor o Taiwan nemusí automaticky shodit čínské sójové kontrakty nebo americké investice.
Peking
Ve čtvrtek a pátek 14. a 15. května přiletí Donald Trump do Pekingu na summit s čínským prezidentem Xi Jinpingem. Jde o první návštěvu amerického prezidenta v čínském hlavním městě od roku 2017 a plánuje se reciproční návštěva čínského prezidenta na podzim v USA. Agenda je tak nabitá, že analytici z předních amerických think-tanků mluví spíše o stabilizaci než o průlomu. Cílem summitu není vyřešit americko-čínské spory, ale zabránit jejich nekontrolované eskalaci.
Ekonomická dohoda, připravená Bessentem a He Lifengem v Soulu, bude v Pekingu pouze slavnostně vyhlášena. Sója, Boeing a boardy jsou výstupy, které Trump potřebuje prezentovat americkým voličům jako hmatatelná vítězství před volbami. Je zajímavé, že americká delegace byznysmenů, kteří doprovázejí Trumpa, byla údajně zmenšena, aby to nevypadalo jako příliš vstřícné gesto.
Kromě CEO Boeingu doprovází Trumpa ještě šéfové Citigroup, Apple, Exxon, Qualcomm, Visa a Blackstone atd., ale nejzajímavější a velice symbolické je, že ho doprovází i šéf Nvidia Jensen Huang. Čína je ochotna ústupky a obchodní závazky poskytnout výměnou za ekonomickou stabilitu s USA, protože tu její ekonomika právě zoufale potřebuje – čínský HDP roste nejpomaleji za desetiletí, realitní sektor se propadá a zadlužení provinčních vlád dosáhlo astronomických hodnot.
Čína je ochotna ústupky a obchodní závazky poskytnout výměnou za ekonomickou stabilitu s USA, protože tu její ekonomika právě zoufale potřebuje…
Pod povrchem ekonomické agendy ale leží tři témata, která jsou podstatně citlivější a jejichž výsledek se nedá předem připravit. Prvním tématem jsou vzácné zeminy. Čína kontroluje přibližně osmdesát procent jejich světové těžby a zpracování. Tato páka je pro Čínu natolik silná, že je otázkou, zdali ji Xi bude chtít proměnit v konkrétní závazek při summitu.
A další dvě témata by se možná dala dát do jedné roviny. Írán a Taiwan. Trump potřebuje od Xi Jinpinga osobní závazek, že Čína použije svůj vliv na Teherán. Xi může takový závazek dát a tím si koupit ústupky jinde, protože Čína zase údajně od Trumpa požaduje ústupky u Taiwanu. Americká pozice doposud zní, že Spojené státy taiwanskou nezávislost „nepodporují“, ale zároveň ji ani aktivně neoponují.
Čína nyní údajně soukromě naléhá, aby Washington tuto formulaci zpřísnil a řekl, že se taiwanské nezávislosti „staví aktivně na odpor“ neboli je proti. Laikovi se může zdát, že jde o hraní se slovy, ale taková změna by signalizovala, že Amerika přijímá čínský rámec. Každé slovo v takových formulacích má precedentní váhu na desetiletí dopředu. Ze samotného Taiwanu přichází obavy, že se může ocitnout na jídelním lístku summitu.
Bude se tedy „handlovat“ a přesně v tom spočívá i určitá ironie celého týdne. S nadsázkou Izrael potřebuje americkou podporu k odzbrojení Hizballáhu, ale Hizballáh neodzbrojí bez dohody s Íránem, Írán se nedohodne s USA bez tlaku z Číny, Čína nezatlačí na Írán bez ústupků u Taiwanu a Trump potřebuje levný benzín dřív, než přijdou volby.
Svět se neřídí hodnotami. Řídí se závislostmi. A tento týden je jejich přehlídkou.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
