Domorodé a přistěhovalecké skupiny pravděpodobně žily vedle sebe už v době kamenné na území dnešního Švýcarska. Archeologové mezi nimi zároveň objevili jednoho z nejstarších lidí ve Švýcarsku, kteří byli schopni trávit laktózu.
Migrace kočovníků z euroasijských stepí vyvolala v Evropě na konci doby kamenné, kolem roku 2800 př. n. l., rozsáhlé demografické změny. Ukázaly to rozsáhlé genetické analýzy. Dosud však bylo známo jen málo o tom, kdy přesně k těmto změnám došlo a jak probíhalo mísení různých populačních skupin ve střední Evropě.
Výzkumný tým nyní v nové studii publikované v časopise Nature Communications analyzoval 96 starověkých genomů, které přinášejí nové poznatky o původu dnešních Evropanů.
Nové vlivy přicházely ze západu
Ve Švýcarsku byla neolitická sídliště objevena na březích jezer i v mokřadních oblastech. Osídleny však byly také vyšší polohy, například vnitřní alpská údolí nebo horské průsmyky. Bohatství archeologických nálezů činí ze Švýcarska ideální místo pro studium populační historie střední Evropy.
První archeologické nálezy pocházejí z pozdní doby kamenné, přibližně z roku 2800 př. n. l. Jsou spojeny s kulturou se šňůrovou keramikou. Ve stejné době se v genetické výbavě tehdejších populací objevují stopy původu ze západu. Jejich kořeny tak sahají do pontsko-kaspické stepi na území dnešního Ruska.
Mezinárodní tým vědců z univerzit v Tübingenu a Bernu a z Institutu Maxe Plancka pro vědu o lidské historii v Jeně sledoval tyto stopy podrobněji. Výzkumníci chtěli zjistit, jak se skupiny obyvatel pocházející z pontsko-kaspické stepi mísily s populacemi, které už v Evropě žily.
Vědci proto sekvenovali genomy 96 jedinců ze 13 archeologických nalezišť. Šlo o lokality z období neolitu až rané doby bronzové ve Švýcarsku, jižním Německu a Alsasku. Výsledky ukázaly, že nová genetická skupina dorazila do oblasti už kolem roku 2800 př. n. l.
Podle výzkumníků docházelo ke genetickému mísení nově příchozích populací s místními obyvateli pouze postupně. Na nalezišti ve Spreitenbachu ve Švýcarsku zároveň identifikovali jednoho z nejstarších známých lidí na světě, který byl tolerantní vůči laktóze. Žil kolem roku 2100 př. n. l. a mohl konzumovat velké množství mléka a mléčných výrobků.
Pomalá genetická proměna v době kamenné
„Pozoruhodné je, že jsme našli několik ženských jedinců, jejichž genetická výbava neobsahovala žádné stopy stepních předků. A to navzdory tomu, že populace pocházející ze stepí už v regionu žily tisíc let,“ uvedla v tiskové zprávě Anja Furtwänglerová, hlavní autorka studie z Institutu archeologie přírodních věd Univerzity v Tübingenu.
Důkazy z genetických analýz a zkoumání stabilních izotopů naznaznačují existenci společnosti, v níž muži zůstávali věrní svému rodišti. Ženy naopak pocházely z nepříbuzných rodin, jejichž předci neměli žádný původ ve stepních populacích.
Výsledky ukázaly, že populace kultury se šňůrovou keramikou tvořily poměrně homogenní skupinu, která žila na počátku doby bronzové ve velkých částech střední Evropy. „Současně však po stovky let existovaly i skupiny bez stepních předků,“ dodala vědkyně.
Nové geny, nový jazyk?
„Vzhledem k tomu, že rodiče žen přistěhovalkyň z naší studie rovněž nemohli mít stepní předky, zůstává otázkou, kde ve střední Evropě takové skupiny žily. Možná obývaly alpská údolí, která měla jen minimální kontakty s okolními regiony,“ vysvětlil Johannes Krause, vedoucí oddělení archeogenetiky v Institutu Maxe Plancka a spoluautor studie.
Vědci doufají, že další výzkumy pomohou lépe objasnit kulturní výměnu, která předcházela přechodu od neolitu k rané době bronzové ve střední Evropě. Chtějí také zjistit, v jakých oblastech žili poslední lidé bez genetického dědictví stepních populací.
S příchodem obyvatel ze stepí se do Evropy pravděpodobně rozšířily také indoevropské jazyky. „Lze předpokládat, že v regionech, kde se indoevropskými jazyky dlouho nemluvilo, bychom našli méně stepních genů,“ uzavírá Johannes Krause.
–etfr–
