Dnes si připomínáme 1163 let od příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Přinesli s sebou novou abecedu i liturgický jazyk, který měl Slovanům zprostředkovat Písmo v srozumitelné podobě. Jejich činy však ovlivnily politický, kulturní i náboženský vývoj střední i východní Evropy.
Východ, nebo západ?
Velkomoravská říše se v polovině 9. století nacházela v sevření mocenských zájmů Východofranské říše. Kníže Rastislav, který nastoupil na trůn po svém strýci Mojmírovi I., si plně uvědomoval, že politická nezávislost jeho státu je neodmyslitelně spjata s nezávislostí církevní. Na území Velké Moravy sice již několik desetiletí působili křesťanští misionáři z německých zemí, jejich liturgie však byla vedena v latině, které místní obyvatelstvo nerozumělo, a franský episkopát sloužil jako efektivní nástroj politické dominance franských králů.
Rastislav se proto rozhodl jednat pragmaticky. Jeho prvním krokem byla žádost směřovaná do Říma k papeži Mikuláši I. Kníže požadoval vyslání biskupa, který by založil samostatnou moravskou diecézi a vymanil zemi z vlivu pasovského biskupství. Řím však z pragmatických důvodů a kvůli tehdejším složitým vztahům s Východofranskou říší tuto žádost odmítl. Rastislav se proto obrátil na konkurenční mocenské centrum tehdejšího křesťanského světa – na byzantského císaře Michaela III. v Konstantinopoli.
Byzanc vnímala moravské poselstvo jako ideální příležitost k rozšíření svého diplomatického a kulturního vlivu hluboko do nitra Evropy. Císař Michael III. po poradě s patriarchou Fotiem vybral pro tuto misi dva mimořádně nadané bratry ze Soluně. Starší Metoděj disponoval cennými zkušenostmi ze státní správy a práva, neboť léta působil jako správce byzantské provincie obývané Slovany. Mladší Konstantin, který teprve před smrtí přijal řeholní jméno Cyril, byl jedním z nejvzdělanějších mužů své doby, profesorem filozofie na konstantinopolské univerzitě a zkušeným diplomatem. Zásadní výhodou obou bratří byla jejich perfektní znalost slovanského nářečí, jímž se mluvilo v okolí jejich rodné Soluně a které bylo v 9. století podobné jazyku moravských Slovanů.
V létě, nebo na jaře?
V české i slovenské tradici je příchod soluňských věrozvěstů pevně spojen s datem 5. července, kdy se slaví státní svátek. Z hlediska historické přesnosti je však toto datum symbolické. Hagiografické texty Život Konstantinův a Život Metodějův naznačují, že byzantská delegace dorazila na dvůr knížete Rastislava již v průběhu jara roku 863, nejčastěji se vědecká obec přiklání k rozmezí března až května. Stanovení svátku na 5. červenec schválil až v roce 1863 papež Pius IX. na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka. Tento krok měl praktické i politické důvody – letní termín byl mnohem vhodnější pro pořádání masových poutí na Velehrad a zároveň záměrně oslaboval oslavy upálení mistra Jana Husa, které připadají na 6. červenec.
Cyril a Metoděj nepřinesli křesťanství do zcela pohanské země. Křesťanská víra byla na Moravě pevně přítomna minimálně půl století před příchodem byzantské mise. Působili zde kněží z Itálie, Řecka i iroskotské misie. Hlavním úkolem soluňských bratří tedy nebylo prvotní pokřtění obyvatelstva, nýbrž vybudování organizované národní církve, zavedení srozumitelného liturgického jazyka a kodifikace právního řádu.
Jazyk i písmo
Nejvýznamnějším a nejtrvalejším přínosem Konstantina a Metoděje bylo vytvoření spisovného jazyka a vlastního písma. Konstantin si uvědomoval, že bez psaného slova nemůže nová církevní provincie dlouhodobě vzdorovat franskému tlaku. Sestavil proto zcela nový abecední systém nazvaný hlaholice. Na rozdíl od latiny nebo řečtiny, které se vyvíjely celá staletí, byla hlaholice umělým lingvistickým dílem, které Konstantin vytvořil během několika měsíců před odjezdem z Konstantinopole. Písmo reflektovalo specifické fonetické vlastnosti slovanské řeči, pro které latinská ani řecká abeceda neměly odpovídající znaky.
Do tohoto nového jazyka – staroslověnštiny – bratři společně se svými žáky přeložili klíčové pasáže Bible a kompletní texty bohoslužebných knih. Konstantin k tomuto překladu napsal slavnou veršovanou předmluvu Proglas, která oslavuje právo každého národa na bohoslužbu a vzdělání v mateřském jazyce. Text je někdy považován za vůbec první originální slovanskou literární památku.
Zavedení staroslověnštiny jako liturgického jazyka však vyvolalo ostrý odpor západního latinského kléru. Fransko-bavorští biskupové obvinili bratry z hereze a prosazovali teorii takzvaného trojjazyčnictví, podle níž je přípustné uctívat Boha pouze ve třech jazycích, které byly vyryty na Kristově kříži: v hebrejštině, řečtině a latině. Konstantin a Metoděj museli své dílo obhájit na nejvyšší úrovni. V roce 867 se vydali na diplomatickou cestu do Říma. Papež Hadrián II. v chrámu Santa Maria Maggiore staroslověnské liturgické knihy slavnostně posvětil a bulou Gloria in excelsis Deo schválil slovanskou liturgii jako legitimní.
Úpadek moravské mise
I přes obrovské diplomatické úspěchy byla existence slovanské církve na Velké Moravě historicky relativně krátká. Konstantin v Římě těžce onemocněl, vstoupil do kláštera pod jménem Cyril a v únoru 869 zde zemřel. Metoděj se vrátil na Moravu s titulem panonsko-moravského arcibiskupa, což znamenalo úplné církevní osamostatnění Rastislavovy říše. Jeho pozice se však dramaticky zhoršila po politickém převratu, kdy byl kníže Rastislav zrazen svým synovcem Svatoplukem, oslepen a uvězněn v bavorském klášteře.
Samotného Metoděje na cestě zpět zajali franští biskupové a dva a půl roku ho protiprávně věznili v drsných podmínkách v klášteře v Ellwangenu. Teprve po rázném zásahu papeže Jana VIII. byl roku 873 propuštěn a mohl se ujmout správy své arcidiecéze. Kníže Svatopluk sice oceňoval Metodějovy diplomatické schopnosti, osobně však dával přednost latinskému ritu. Obklopoval se tak franskými duchovními, zejména ambiciózním nitranským biskupem Wichingem, který proti Metodějovi systematicky intrigoval.
Když arcibiskup Metoděj v dubnu roku 885 zemřel, Wiching s podporou nového papeže Štěpána V. dosáhl úplného zákazu slovanské liturgie. Následovníci obou věrozvěstů, mezi nimiž byli například svatý Gorazd, Kliment Ochridský či Naum, byli z Velké Moravy vyhnáni, uvězněni nebo prodáni do otroctví.
Vyhnaní učedníci nalezli útočiště v Bulharské říši pod ochranou cara Borise I. V tamních kulturních centrech v Preslavi a Ochridu modifikovali složitou hlaholici do praktičtější cyrilice, která byla vizuálně bližší řeckému písmu. Z Bulharska se pak toto písmo a kultura rozšířily do Srbska, Kyjevské Rusi a dalších oblastí. Cyrilometodějská mise sice na samotné Velké Moravě politicky zanikla, položila však nesmazatelné základy kulturní identity, vzdělanosti a státotvorného sebevědomí celé slovanské Evropy.
