Nová data o trvalém nárůstu perfekcionismu a jeho širších souvislostech vybízejí k bližšímu pohledu na očekávání, která máme sami od sebe i od společnosti.
Kara Blankenshipová vyrůstala v kultuře, kde měly být děti vidět, ale ne slyšet, měly poslouchat autority bez otázek a snažit se naplňovat očekávání druhých. Jako prvorozená v rodině byla oceňována za známky a svou osobní hodnotu si vždy spojovala s tím, zda se jí daří zavděčit lidem kolem sebe.
Navenek byla na vysoké škole dokonalým příkladem studentky hudebního oboru. Uvnitř ji však vyčerpávalo, že se snažila řídit každou radou profesorů, držela se vysokých nároků, které nepřipouštěly selhání, a zároveň pochybovala, zda vůbec chce získat titul, za nímž směřovala.
Blankenshipové touha po dokonalosti narušovala pocit vlastní hodnoty a poškozovala její vztahy. „Přivedlo mě to do stavu, kdy jsem si říkala: ‚No, jsi lepší než oni,‘“ přiznala. „Vedlo mě to k tomu, že jsem nebyla shovívavá k druhým, ale zároveň jsem nebyla shovívavá ani k sobě.“
Nárůst perfekcionismu od roku 2000 je obzvlášť výrazný – natolik, že jej vědci označují za pandemii perfekcionismu. Dříve bylo možné perfekcionismus popsat převážně jako něco, co si člověk ukládá sám. Dnes je zároveň vnitřně nastavený i společensky vnucovaný a míra psychických potíží zůstává s mírou perfekcionismu dlouhodobě propojená.
Nacházíme se v pandemii perfekcionismu?
Perfekcionismus není lehkovážná osobnostní zvláštnost člověka, kterému se prostě většina věcí daří, řekla Rebecca Resniková, licencovaná klinická psycholožka a moderátorka podcastu Cultivating Excellence. Může způsobovat skutečné zdravotní problémy – perfekcionismus sám o sobě je podle ní rizikem pro veřejné zdraví.
Perfekcionismus se může projevovat jako vtíravé, opakující se myšlenky nebo nízké sebevědomí, ale může také vést k předčasnému odchodu z vysoké školy, nárazovému pití alkoholu a nebezpečným dopadům na fyzické zdraví. „Opravdu nejde jen o izolovaný jev, kdy tu a tam narazíte na několik vysokoškoláků, kteří nezvládají tlak,“ uvedla.
Perfekcionismus, který si člověk ukládá sám, znamená snahu dosahovat výkonu, ale zároveň nikdy nemít pocit, že je dost dobrý, chronicky o sobě pochybovat a vnímat očekávání druhých jako nespravedlivá, přehnaná a neovladatelná. Perfekcionistické obavy – tedy společensky ovlivněné formy perfekcionismu – rostou ještě rychleji a zahrnují nerozhodnost, strach ze selhání a obavu z negativního hodnocení druhými.
Thomas Curran, hlavní autor nedávné studie publikované v časopise Psychological Bulletin, zjistil, že společensky ovlivněný perfekcionismus v posledních 35 letech vytrvale narůstá. V roce 2020 psychologové Gordon Flett a Paul Hewitt publikovali práci, v níž rozšířený a narůstající výskyt perfekcionismu označili za „pandemii perfekcionismu“.
Autor nedávné studie s tímto označením souhlasí. „Tato zjištění poskytují další kontext k nedávným debatám o duševním zdraví mladých lidí,“ uvedl v tiskové zprávě. „Velká část viny se připisuje telefonům a sociálním sítím, ale nárůst perfekcionismu sociálním sítím předcházel. Tato výzkumná studie naznačuje, že ve hře je něco hlubšího.“
Studie naznačila, že spojení mimořádně vysokých osobních nároků s intenzivními obavami z chyb a z úsudku druhých souvisí s obzvlášť nepříznivými dopady na duševní zdraví. Existují důkazy, že s perfekcionismem souvisejí i ještě závažnější zdravotní potíže. Podle metaanalýzy publikované v časopise Journal of Personality byly jak vnitřně nastavené, tak společensky ovlivněné formy perfekcionismu spojeny se sebevražednými myšlenkami. Perfekcionismus je také spojován s poruchami příjmu potravy a nesebevražedným sebepoškozováním.
Řešení krize duševního zdraví mladých lidí bude podle Currana vyžadovat zkoumání kulturních a ekonomických podmínek, které tyto tlaky živí.
Ekonomický vliv
Míra perfekcionismu kopírovala určité ekonomické podmínky ve třech zemích: ve Spojených státech, Kanadě a Velké Británii, vyplývá ze zjištění Curranovy studie, která analyzovala data za 25 let do roku 2024. Slabý hospodářský růst, měřený hrubým domácím produktem, souvisel se snahou dosahovat vysokých nároků. Tato snaha představuje jemnější formu perfekcionismu, která nemusí být nezdravá, pokud člověka motivuje k usilování o výjimečnost. Pokud ji však pohání emocionální motivace typu „musím uspět, abych byl v pořádku“, stává se škodlivou.
Jedním ze způsobů, jak si to představit, je, že tato snaha znamená nastavit si laťku příliš vysoko, zatímco perfekcionistické obavy se týkají emocí a myšlenkových vzorců spojených s tím, co se s vámi stane, pokud laťku nepřeskočíte. Perfekcionistické obavy se prolínají se strachem z chyb, studem po neúspěších a pocitem vlastní hodnoty, který závisí na výkonu – kombinací, která může být podle studie mnohem ochromující a která rostla spolu se zvyšující se ekonomickou nerovností, tedy s prohlubující se propastí mezi bohatými a chudými.
„Když nerovnost roste, začínají se strach a obavy z chyb i z názorů druhých stávat ústřednějším rysem psychologie mladých lidí,“ uvedl Curran.
Vliv rodičů
Perfekcionismus může podle Resnikové pohánět také úzkost, která se přenáší z obávajících se rodičů na děti. Rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti selhaly, nebo kteří mají obavy z ekonomických tlaků, mohou doporučovat určité školy nebo kariérní dráhy.
„Nejistota je obrovským faktorem v tom, co u lidí vyvolává stres a úzkost,“ řekla. „Úzkost rodičů se mění v tlak – ať už záměrně, nebo ne – na dítě, aby dosáhlo určité úrovně výkonu, o níž se rodiče domnívají, že je ochrání.“
Podle Curranových zjištění je třeba lépe porozumět tomu, že vysokoškolští studenti chtějí vynikat, dosahovat úspěchů a působit bezchybně, i když vědí, že tlak přichází ze společnosti, nikoli z nich samotných. Rodiče mohou mít pozitivní vliv tím, že děti vedou k opravdovému vědomí vlastní hodnoty, řekla Resniková, a nepřehánějí důraz na perfektní studijní průměr, první místo v orchestru nebo členství v základní sportovní sestavě. Rodiče často bezmyšlenkovitě spojují hodnotu dítěte s jeho úspěchy prostě proto, že to dělají i ostatní rodiče.
„Rodiče se mohou vědomě a velmi cíleně vymanit z toxických kulturních vlivů. To se může šířit dál,“ uvedla. „Jakmile se dostaneme k určité kritické mase, kdy si dost rodičů řekne: ‚Dost, tohle svému dítěti dělat nebudu‘, tehdy může přijít společenská změna.“
Přehodnocení toho, na čem záleží
Překonávání perfekcionismu bylo pro Blankenshipovou postupným procesem. Nakonec změnila směr a vydala se za kariérou, po níž skutečně toužila. Dnes je poradkyní a klinickou ředitelkou praxe zaměřené na duševní zdraví a celkovou pohodu s názvem Optimize Wellness. Od perfekcionistického nastavení se osvobodila během svého vzdělávání.
Největší lekci, kterou si odnesla a kterou předává svým klientům, je, že perfekcionismus je fixní nastavení mysli, nikoli růstové. Osvobozující podle ní může být pustit se výsledku i názorů druhých, když tvoříte a sdílíte nové projekty.
„Nemusíte mít hned na začátku všechno správně. Stačí začít,“ řekla. „Nemůžete růst, pokud neselžete. Pokud neuděláte chybu, nemůžete se skutečně učit. Pro mě to byl zásadní bod obratu.“
–ete–
