Komentář
Anglický spisovatel Samuel Johnson kdysi napsal, že „když člověka omrzí Londýn, omrzel ho život“. Zdá se, že dnes existuje jedna skupina, kterou Londýn skutečně omrzel: milionáři.
V posledním červnovém týdnu roku 2026 se v Londýně konal jeden z nejslavnějších světových veletrhů starožitností Treasure House Fair, který láká sběratele i obchodníky z celého světa. Letos však pozornost nepřitahovaly jen starožitnosti, ale také citelně nižší návštěvnost. Deník The New York Times uvedl, že „mnoho obchodníků čelí výraznému poklesu návštěvnosti, nebo si už vůbec nemůže dovolit provozovat vlastní showroom“.
Nedostatek zákazníků pro luxusní zboží naznačuje širší posun – Spojené království v poslední době předstihlo Čínu a stalo se světovým lídrem v odlivu milionářů. V roce 2025 zemi opustilo přibližně 16 500 milionářů. Čína skončila druhá s méně než polovičním počtem. Jenže Johnsonův slavný výrok dnes potřebuje drobnou opravu: tito milionáři nejsou unavení životem, nýbrž vládou posedlou svými „misemi“.
Když se v roce 2024 ujala moci Labouristická strana, měla jasnou představu o modelu vládnutí, který chtěla prosazovat: vládu řízenou „misemi“. Na doporučení Mariany Mazzucatové (profesorky ekonomiky inovací a veřejné hodnoty na University College London) přijala myšlenku, že stát má být podnikavější, přestat pohlížet na veřejné výdaje jen jako na náklady a podporovat klíčová odvětví v zájmu ekonomiky řízené stanovenými cíli. Po téměř dvou letech se ukázala jedna věc: pro podnikatele není nic horšího než stát-podnikatel.
Jedním z prostých faktů o vládnutí řízeném „misemi“ je, že vyžaduje více peněz – a ty se musejí odněkud vzít. Od nástupu do úřadu vláda ve svém prvním rozpočtu zvýšila daně o 40 miliard liber a navýšila státní dluh o 186 miliard liber, který se nyní blíží hodnotě ročního britského HDP.
Chyba labouristů spočívala už v samotném výchozím předpokladu. Domnívali se, že základním problémem Británie je prostě to, že vláda neutrácí dost. Ministryně financí Rachel Reevesová prohlásila, že „jedinou cestou k hospodářskému růstu je investovat, investovat, investovat. Žádné zkratky neexistují.“ Jenže poslání, v něž věří vláda Rachel Reevesové, nemusí být totožné s tím, v co věří britské firmy.
Model ekonomiky řízené „misemi“, který prosazuje Mariana Mazzucatová, si získal příznivce napříč politickým spektrem – od nacionalistické pravice usilující o obnovu americké výroby až po levici, která chce dosáhnout uhlíkové neutrality nebo snížit nerovnost. Základní problém ale zůstává stejný: kterou „misi“ si vlastně máme zvolit?
Sama Mazzucatová by nejspíš upřednostnila uhlíkovou neutralitu, inkluzivní zaměstnanost nebo snižování nerovnosti. Jenže uskutečnění jakékoli „mise“ vyžaduje, aby vláda určovala hospodářské výsledky. Jak slavně varoval Friedrich Hayek: „Být řízen ve svém hospodářském jednání znamená být řízen ve všem.“ Každá vládní „mise“ vyžaduje vládní řízení. Vlády však postrádají znalosti potřebné k tomu, aby určily, jakým směrem by se ekonomika měla ubírat, jak už ostatně ukazuje zkušenost labouristické vlády. Kdyby politici skutečně věděli, která odvětví představují budoucnost, nejspíš by neseděli ve vládě. Jak se sociálních inženýrů ptá Deirdre McCloskeyová: Když jste tak chytří, že víte, kam má ekonomika směřovat, proč nejste bohatí?
Důsledkem tohoto přístupu založeného na „misích“ je stále horečnější hledání nových zdrojů daňových příjmů. Jak si podle uniklé zprávy na WhatsAppu postěžoval jeden člen vlády: „Každá schůzka, kterou mám, je o tom, koho ještě můžeme zdanit, abychom mohli vyplácet dávky ostatním.“
Právě takové uvažování pomohlo vyhnat milionáře z Británie, ale není vlastní jen labouristům. V březnu 2024 předchozí konzervativní vláda zrušila dlouholetý daňový režim pro osoby bez daňového domicilu, čímž ukončila daňové výjimky na zahraniční příjmy a kapitálové zisky. Následovalo další zvýšení daně z kapitálových výnosů, dědické daně i daně z příjmů právnických osob. Tu „misi“ přece musí někdo zaplatit.
Vyhlídky navíc působí stále nejistěji. Premiér sir Keir Starmer rezignoval a novým předsedou vlády se po návratu do Dolní sněmovny stal bývalý starosta Manchesteru Andy Burnham. Novinář Andrew Neil kdysi poznamenal, že pokaždé, když Burnham „otevře ústa, zvýší veřejné výdaje“.
Zdá se, že trhy už vládnímu fiskálnímu směřování nevěří. Výnosy britských státních dluhopisů jsou nyní nejvyšší ze zemí skupiny G7 a náklady na půjčování, které po necelých dvou měsících vyhnaly z úřadu Liz Trussovou, se staly novým normálem.
Labouristická vláda ale nepotřebuje další veřejné výdaje. Potřebuje teorii růstu. Růst nevyžaduje podnikatelský stát. Vyžaduje vládu ochotnou ustoupit stranou. Britská vláda chce být zároveň podnikatelská i přerozdělovací, zvyšovat daně a současně vystupovat jako přítel podnikání. Nový premiér svou ideologii příznačně označil za „socialismus přátelský k podnikání“.
Hospodářský růst nevzniká v kancelářích ve Whitehallu. Rodí se v garážích, dílnách a start-upech podnikatelů. Růst stojí na mikroekonomických základech: firmy podstupují riziko proto, že očekávají odměnu za úspěch, nikoli proto, aby sledovaly, jak jsou výsledky jejich práce přerozdělovány někam jinam.
Vláda nemusí podnikatele popohánět, přidělovat jim „mise“ ani řídit jejich investice. Profesorka Mazzucatová i labouristická vláda nechápou, že největší silou svobodného trhu je právě to, že nemá jedinou „misi“ ani žádný centrální plán. Místo toho jej formují miliony lidí, kteří sledují rozdílné cíle a jejichž nápady prověřuje konkurence. Británie by měla znovu přijmout individuální svobodu v ekonomickém životě a odmítnout politiky, kteří jsou přesvědčeni, že vědí lépe než všichni ostatní, jakým směrem se má ekonomika ubírat.
Převzato z Foundation for Economic Education (FEE)
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
