Komentář
V desáté kapitole knihy Bohatství národů Adam Smith rozebírá vzájemný vztah mezi ekonomickou nerovností a politickými zásahy do hospodářství. Zatímco neomezená konkurence přirozeně směřuje trhy k rovnováze – vyvažuje nabídku a poptávku a vede k co nejvyšší efektivitě –, Smith nikdy nepodléhal utopickým představám. I když uznával, že mzdy se od ideální rovnováhy odchylují, protože dynamiku trhu práce určují přirozené vlastnosti jednotlivých povolání: „… příjemnost či nepříjemnost samotného povolání … snadnost a nízké náklady, nebo naopak obtížnost a vysoké náklady spojené s jeho osvojením … stálost či nestálost zaměstnání … malá či velká důvěra, kterou je třeba vložit do těch, kdo je vykonávají … [a] pravděpodobnost či nepravděpodobnost úspěchu.“
Moderní ekonomové zabývající se ekonomikou blahobytu označují nedokonalosti trhu v systému svobody a volné konkurence za „selhání trhu“. Studium těchto selhání pak využívají jako zbraň k ospravedlnění rozsáhlých státních zásahů. Ti, kdo tvrdí, že by Smith takové zásahy schvaloval, se mýlí.
Namísto toho, aby tržní nedokonalosti považoval za důvod k vládním zásahům, hájil Smith přirozenou svobodu a stavěl se proti většině zásahů státu do ekonomiky. Přestože uznával existenci selhání trhu, byl přesvědčen, že politická omezení jsou téměř vždy horší, protože jsou méně efektivní. Představují mnohem větší hrozbu pro prosperitu i lidský rozkvět. Na příkladu vysvětluje, jak evropská politika přispívala k nerovnosti:
„Takové jsou nerovnosti ve výhodách a nevýhodách jednotlivých druhů práce a využití kapitálu, které vznikají tehdy, když chybí některá z výše uvedených tří podmínek, a to i tam, kde panuje naprostá svoboda. Evropská politika však tím, že nenechává věcem volný průběh, vytváří další nerovnosti mnohem většího významu.
Děje se tak především třemi způsoby. Zaprvé omezuje konkurenci v některých povoláních na menší počet lidí, než kolik by do nich jinak vstoupilo; zadruhé ji v jiných povoláních zvyšuje nad její přirozenou míru; a zatřetí brání volnému pohybu práce a kapitálu mezi jednotlivými povoláními i mezi různými místy.“
Institucionální selhání, která Smith ostře kritizoval – omezování nabídky, státem podporovaná nadprodukce a zákony znevýhodňující chudé pracovníky – jsou rozšířená dodnes. Moderní státní zásahy podkopávají efektivitu prostřednictvím stejných tří mechanismů.
Ve Spojených státech protekcionistická státní moc chrání zavedená odvětví před novými konkurenty. Zákony o osvědčení potřebnosti (certificate-of-need laws) umožňují stávajícím nemocnicím blokovat vstup nových poskytovatelů zdravotní péče na trh. Omezující územní plánování na úrovni obcí dusí bytovou výstavbu. Přísná pravidla profesního licencování svazují celou řadu povolání – od kadeřníků a instalatérů až po lékaře.
Jak Smith poznamenal, stát vytváří rozsáhlé nerovnosti tím, že „omezuje konkurenci v některých povoláních na menší počet lidí, než kolik by do nich za jiných okolností vstoupilo“.
Když stát prostřednictvím dotací vybírá vítěze a poražené, nutí kapitál proudit do politicky zvýhodněných odvětví. Tyto dotace zvyšují náklady ve vysokoškolském vzdělávání, bydlení i zdravotnictví nebo vedou k masivní nadprodukci, při níž mezní náklady výrazně převyšují mezní přínosy, a zahlcují trhy přebytkem solárních panelů, elektromobilů či zemědělské produkce. Tím, že stát deformuje fungování trhu, svazuje neviditelnou ruku a brání tomu, aby ceny, zisky a ztráty přirozeně koordinovaly společensky prospěšné výsledky.
Smith rovněž ostře kritizoval někdejší evropské „zákony pro chudé“, které omezovaly mobilitu pracovní síly. Moderní státy prosazují podobně škodlivé překážky prostřednictvím systémů sociálních dávek. Takzvané dávkové pasti připravují příjemce o podporu ve chvíli, kdy začnou vydělávat více, a odrazují tak méně kvalifikované lidi od práce a zlepšování vlastní životní situace.
Systémy profesních kvalifikací a licenční kartely navíc uměle zvyšují náklady na vstup na pracovní trh a berou příležitosti právě těm lidem, kteří je potřebují nejvíce. Smith tvrdí, že takový systém je nejen neefektivní, ale také nespravedlivý:
„Majetek, který má každý člověk ve své vlastní práci, je původním základem veškerého ostatního majetku, a proto je také tím nejposvátnějším a nedotknutelným. Jediným majetkem chudého člověka je síla a zručnost jeho rukou; bránit mu, aby tuto sílu a zručnost využíval způsobem, který považuje za správný, pokud tím neškodí svému bližnímu, představuje zjevné porušení tohoto nejposvátnějšího práva. Je to očividný zásah do oprávněné svobody jak samotného pracovníka, tak těch, kteří by ho chtěli zaměstnat. Stejně jako mu brání vykonávat práci, kterou považuje za vhodnou, brání i druhým zaměstnávat toho, koho sami považují za vhodného. Posouzení, zda je člověk pro dané zaměstnání způsobilý, lze jistě ponechat úsudku zaměstnavatelů, kterých se to bezprostředně týká. Předstíraná starost zákonodárce, aby snad nezaměstnali nevhodnou osobu, je stejně nepatřičná, jako je utlačující.“
Případ za případem tito aspirující centrální plánovači zhoršují podmínky pro obyčejné lidi a zároveň plní kapsy politicky propojeným korporacím. Moderní státní zásahy nejsou pouze ekonomicky ochromující – jsou také zjevně nespravedlivé. Státní moc porušuje základní práva chudých pracujících, a zasluhuje si tak hluboké morální odsouzení, které Smith vůči státu vyslovil už před více než dvěma stoletími.
Chybně nastavené politické zásahy soustavně omezují svobodu, deformují tržní signály a obohacují hlasité zájmové skupiny na úkor veřejného blaha. Smith ostře odsuzoval přehnanou domýšlivost politiků, kteří věří, že mohou řídit společnost stejně, jako ruka přesouvá figurky na šachovnici.
O dvě a půl století později zůstávají Smithovy poznatky nepostradatelným nástrojem pro rozpoznání moderních selhání hospodářské politiky.
Přetištěno z deníku The Daily Economy, publikace Amerického institutu pro ekonomický výzkum (AIER).
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
