Když se v Bruselu mluví o Rusku, většinou se diskutuje o sankcích, dodávkách zbraní Ukrajině nebo o tom, jak zastavit další agresi Kremlu. Jen zřídka však zaznívá otázka, která může být pro budoucnost Evropy ještě důležitější – co bude následovat po Vladimiru Putinovi?
Existuje vůbec demokratická alternativa? Kdo jsou lidé, kteří by jednou mohli převzít odpovědnost za zemi s největší rozlohou na světě a s více než 140 miliony obyvatel? A lze jim vůbec důvěřovat, když někteří z nich ještě před několika lety patřili k ruské politické nebo ekonomické elitě?
Právě těmto tématům byla věnována mezinárodní konference „Bruselský dialog s ruskými demokratickými silami“, na kterou navázala také červencová plenární rozprava Evropského parlamentu o budoucnosti podpory ruských demokratických sil, protiválečných aktivistů a občanské společnosti.
Diskuse ukázala, že přestože mezi evropskými politiky panuje široká shoda v podpoře Ukrajiny, názory na budoucí podobu Ruska se rozcházejí. Zároveň naznačila změnu v přístupu evropských institucí. Zatímco první roky války se soustředily především na podporu Ukrajiny a sankce vůči Rusku, dnes se stále častěji diskutuje také o tom, s kým bude Evropa komunikovat, pokud se režim v Moskvě jednou změní.
Demokratické Rusko existuje. Ne však v Kremlu
Bruselský dialog představoval vůbec první pokus vytvořit pravidelnou platformu mezi institucemi EU a představiteli ruské demokratické opozice. Akci podpořily Evropský parlament, Evropská komise i Evropská služba pro vnější činnost. Jejím cílem nebylo diskutovat o změně režimu zvenčí, ale zahájit systematický dialog s těmi Rusy, kteří odmítají válku proti Ukrajině i autoritářskou podobu současného státu.
Účastníci konference upozorňovali, že po více než čtvrtstoletí Putinovy vlády zůstává většina demokratických aktivistů mimo Rusko. Mnozí skončili ve vězení, další byli označeni za „zahraniční agenty“ nebo museli odejít do exilu. Přesto podle organizátorů představují jedinou část ruské společnosti, která otevřeně prosazuje parlamentní demokracii, právní stát a ukončení války proti Ukrajině.
Portál eunews.it připomíná, že o situaci mimořádně otevřeně hovořila zvláštní zpravodajka OSN pro lidská práva v Rusku Mariana Kacarovová. Podle ní se represivní aparát od její poslední zprávy předložené Radě OSN pro lidská práva „nezastavil ani na jediný měsíc“. Upozornila, že ruské úřady již označily za „zahraniční agenty“ více než 1 200 jednotlivců a organizací a dalších více než 350 organizací prohlásily za „nežádoucí“. Zároveň eviduje více než 4 000 politických vězňů a přibližně 5 000 trestních řízení s politickým motivem.
Podle ní je mučení v Rusku „rozšířené a systematické“ a zdokumentovány jsou stovky případů. Jako příklad uvedla novinářku Mariju Ponomarenkovou, která je již více než čtyři roky ve vězení za to, že informovala o bombardování divadla v ukrajinském Mariupolu, při němž zahynuly stovky civilistů.
Podobný obraz země vykreslila také ruská lidskoprávní aktivistka Světlana Gannuškinová, která na konferenci přijela přímo z Moskvy. Podle ní dnes ruská společnost žije v atmosféře strachu. „Lidé se bojí protestovat, protože vidí, co se děje u soudů,“ řekla.
Zároveň upozornila na rostoucí rozdíly mezi Moskvou, kde „lidé žijí, jako by se nic nedělo“, a chudšími regiony, v nichž některé vesnice dodnes nemají ani elektřinu nebo tekoucí vodu. Také podle ní proto nelze hovořit o jednotné ruské společnosti, která bezvýhradně podporuje válku.
Jedním z hlavních témat se stala otázka, jak podporovat opoziční skupiny, aniž by je EU začala vnímat jako budoucí vládce Ruska. Řada řečníků upozorňovala, že úkolem Bruselu není vybírat budoucí politické elity, ale vytvářet prostor pro svobodnou občanskou společnost, nezávislá média a obránce lidských práv.
Kacarovová vyzvala EU, aby přestala podporovat ruskou občanskou společnost pouze prostřednictvím krátkodobých grantů. „Pokud Evropská unie uznává, že represe v Rusku mají systémový charakter, pak i podpora těch, kteří se proti nim stavějí, musí být systémová,“ zdůraznila.
Podle ní by financování nezávislých médií, lidskoprávních organizací a občanské společnosti mělo představovat „jasný, viditelný a předvídatelný rámec, nikoli roztříštěný systém krátkodobých grantů“.
Na potřebu dlouhodobějšího přístupu navázala také eurokomisařka Marta Kosová. Připomněla, že EU od roku 2021 vyčlenila přibližně 70 milionů eur na podporu nezávislých ruských médií a organizací občanské společnosti.
Podle ní tyto prostředky umožnily poskytnout tisíce právních konzultací lidem čelícím represím a zároveň pomohly nezávislým médiím oslovovat publikum přímo v Rusku. „Chceme přejít od krizové pomoci k dlouhodobému závazku,“ sdělila.
Kosová zároveň upozornila, že ekonomická situace v Rusku se postupně zhoršuje. Inflace se podle ní pohybuje kolem 6 procent, úrokové sazby dosahují přibližně 15 procent a stále více veřejných prostředků směřuje na financování války na úkor sociálních výdajů v regionech.
„Nevyslovená dohoda, kterou Putin Rusům nabízel – držte se dál od politiky a budete mít prosperitu a stabilitu – se rozpadá,“ prohlásila.
Ne všichni Putinovi odpůrci jsou stejní
Právě zde se objevuje otázka, kterou si klade i část evropské veřejnosti – lze ruské opozici důvěřovat?
Pojem „demokratické síly“ totiž zahrnuje velmi různorodé skupiny. Vedle mladších aktivistů, novinářů a lidskoprávních organizací mezi ně patří také známé osobnosti, které byly kdysi součástí ruského mocenského systému.
Mezi nejznámější tváře ruské demokratické opozice dnes patří vdova po Alexeji Navalném Julija Navalná, někdejší politický vězeň Vladimir Kara-Murza, opoziční politik Ilja Jašin, bývalý náměstek ministra energetiky a dnes exilový politik Vladimir Milov nebo dlouholetý šachový velmistr a občanský aktivista Garri Kasparov.
Většina z nich dnes působí mimo Rusko, protože doma by jim hrozilo vězení. Společným jmenovatelem jejich vystoupení je odmítání války proti Ukrajině, požadavek demokratizace Ruska a propuštění politických vězňů.
Jednou z nejvýraznějších osobností je bývalý podnikatelský magnát Michail Chodorkovskij. V devadesátých letech patřil k nejbohatším podnikatelům v zemi, profitoval z privatizace státního majetku a jeho jmění se tehdy odhadovalo na přibližně 15 miliard dolarů. Po konfliktu s Putinem strávil deset let ve vězení a dnes patří k nejvýraznějším představitelům ruské exilové opozice.
Právě jeho příběh ukazuje, proč část evropských politiků přistupuje k opozici obezřetně. Kritici upozorňují, že odpor vůči Putinovi automaticky neznamená oddanost demokratickým hodnotám. Podpora ze strany EU by se proto podle nich měla odvíjet od konkrétních činů, nikoli pouze od deklarovaného postoje vůči Kremlu.
Podobná výhrada zazněla také během rozpravy v Evropském parlamentu. Polský europoslanec Mariusz Kamiński upozornil, že dnešní ruská opozice působí převážně v exilu a v samotném Rusku prakticky neexistuje žádná organizovaná demokratická síla. Podle něj je správné podporovat lidi, kteří vystupují proti diktatuře, pomoc však musí odpovídat jejich aktivitám a hodnotám, které skutečně zastávají.
„Když se podíváme na dějiny této země, je těžké najít důvody k optimismu. Carské Rusko i sovětské Rusko byly agresivní imperialistické státy. Putin čerpá z obou těchto tradic. Hodnoty jako demokracie, lidská práva a občanské svobody v Rusku nikdy nezapustily kořeny,“ řekl zákonodárce z frakce Evropských konzervativců a reformistů.
Hovořil také o tom, že ti, kteří snili o proměně Ruska v civilizovaný stát, byli jednoduše zavražděni. „To se stalo Anně Politkovské, Borisi Němcovovi i Alexeji Navalnému,“ dodal Kamiński.
Evropský parlament: Rusko není jen Putin
Na druhé straně většina vystupujících zdůrazňovala, že Evropa nesmí ztotožňovat celý ruský národ s režimem Vladimira Putina. Italská europoslankyně Alessandra Morettiová jménem Progresivní aliance socialistů a demokratů připomněla, že Rusko tvoří také tisíce mužů a žen, kteří navzdory represím nadále hájí demokracii, lidská práva a základní svobody.
„Rusko není Putin,“ prohlásila během diskuse. Podle ní právě tito lidé přinášejí zprávy o politických vězních, pronásledovaných novinářích či lidech vězněných za odpor proti válce na Ukrajině.
„Unie musí i nadále podporovat ruské lidskoprávní aktivisty, prodemokratické představitele a protiválečné aktivisty… Takové Rusko – nezapomínejme – je možné,“ dodala.
Lotyšská europoslankyně Sandra Kalnieteová uvedla, že propuštění politických vězňů by mělo být jednou z podmínek budoucích mírových jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. „Ruské demokratické síly jsou však rozdělené. Bez jednoty bude vliv ruských demokratických sil na politický proces v Rusku nepatrný,“ poznamenala. Dodala, že pokud chce demokratická opozice jednou sehrát významnější úlohu při obnově země, bude muset překonat vnitřní spory a soustředit se na společný cíl – vybudování demokratického právního státu.
Budoucnost zůstává otevřená
Diskuse v Bruselu nepřinesla odpověď na otázku, kdo jednou nahradí Vladimira Putina. Ukázala však, že EU už tuto debatu nevede pouze v teoretické rovině. Po více než třech letech války se pozornost postupně přesouvá také k tomu, co přijde po jejím skončení.
Zajímavé varování zaznělo od eurokomisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse. Podle něj nemusí být největším rizikem samotná válka, ale období po jejím skončení. „Západ začne soutěžit o to, kdo jako první obnoví dobré vztahy s Ruskem ještě dříve, než se Rusko samo vrátí k normálnímu stavu,“ upozornil.
Brusel dnes nehledá budoucí vládce Ruska. Hledá partnery, s nimiž bude možné jednou vést dialog, pokud se režim Vladimira Putina zhroutí.
–etsk–
