Americký cestovatel Rick Steves, autor průvodců a pořadů o Evropě, navštívil Třeboň a Třebíč – místa, kde podle něj historie žije i v každodennosti.
Pokud cestujete na jih od Prahy, možná máte v plánu navštívit slavně malebný Český Krumlov – a právem. Je to skutečně okouzlující místo. Ale dvě nedaleká města, ležící na pomezí Čech a Moravy, působí méně turisticky a pro mnohé jsou stejně cenná: Třeboň a Třebíč.
Třeboň, s krásně zachovalým historickým centrem a renesančním náměstím, se nachází v krajině mírně zvlněných kopců. Nejvíce mě zaujala místní síť umělých rybníků, jejichž počátky sahají až do 14. století. V průběhu staletí lidé přetvořili dříve nehostinné bažiny v promyšlený systém rybníků, hrází lemovaných duby, luk, rašelinišť, borových lesů a barokních vesnic. Namísto zaplavovaných polí chtěla šlechta vodní plochy plné ryb – a dodnes je Třeboň centrem rybníkářství v Česku.
Město je rybami doslova prostoupené – na hlavním náměstí má banka nad vchodem sochu muže držícího velkou rybu. Jiná socha připomíná Jakuba Krčína, místního stavitele rybníků z 15. století. Dnes je považován za hrdinu – jeho rybníky totiž podle mnohých zachytily dostatek vody, aby při povodni v roce 2002 ochránily Třeboň, zatímco Praha utrpěla těžké škody.
Když jste v Třeboni, ryby prostě musíte ochutnat. V jedné místní restauraci jsem si objednal všechny předkrmy najednou, tapasovým způsobem – osvědčený trik, když chcete ochutnat co nejvíc z cizí kuchyně. Dali mi sledě naloženého v nálevu (v menu označeného výrazem „soused“), smažené grundle, kapra po námořnicku, tresčí játra, štikový kaviár a něco, co můj český přítel přeložil jako „smažené kapří spermie“ (ve skutečnosti šlo o kapří mlíčí).
Když jsme jedli, všiml jsem si nápisu na sklenici od piva: „Bohemia Regent anno 1379.“ Uvědomil jsem si, že právě teď jím a piju to, co tu místní konzumují už přes šest století – ryby z nedalekého rybníka a pivo z místního pivovaru.
Třeboň je známá i svými lázněmi, kam přijíždějí lidé z různých koutů, aby se ponořili do léčivé rašelinové vody. Koupel v černém, zapáchajícím bahně má údajně pomoci na bolavé klouby a páteř. Představoval jsem si eleganci německého Baden-Badenu – a chtěl jsem si to vyzkoušet. Navíc jsem si říkal, že z toho bude zajímavý televizní záběr.
Moje ošetřovatelka nechápala, proč mě doprovází průvodce, producent a kameraman. Chovala se ke mně jako k lehce zmatenému cizinci, kterého má prostě vykoupat a namasírovat. Ukázala mi pokoj a posunky naznačila, ať si všechno svléknu. Já si však nechal vojensky zelené plavky – měl jsem obavy, co by vzniklo z kombinace vysokého rozlišení, producentova smyslu pro humor a YouTube.
Kamera se zdržela a ošetřovatelka byla nervózní – rašelina teče jen každou celou hodinu. Vlezl jsem do nerezové vany, ona vytáhla zátku a já rychle zmizel pod hladinou temně hnědého vývaru – jako v bublající polévce z pilin.
Když se vana naplnila, nastalo ticho. Jen mé prsty na nohou vyčnívaly z horké rašeliny. Ošetřovatelka mi dávala najevo, že nesmím zůstat příliš dlouho – jako bych se mohl „předávkovat“. Natočili jsme, co jsme potřebovali – a vznikla jedna z nejbláznivějších scén, jaké jsme kdy s týmem natočili.
Po tomto lehce ponižujícím zážitku jsem se rád vydal do nedaleké Třebíče, dalšího klenotu českého venkova s krásným hlavním náměstím. Třebíč má také pozoruhodnou židovskou čtvrť. Zatímco pražské Židovské Město (Josefov) je přeplněné turisty, v Třebíči budete mít celou historickou čtvrť prakticky sami pro sebe.
Židovská komunita v Třebíči byla vždy malá a holokaust přežilo jen deset jejích členů. To, co zde zůstalo, je výjimečně autentické. Místní domy jsou téměř celé století prakticky zakonzervované v čase. Dochovalo se kolem stovky staveb, včetně dvou synagog, radnice, rabínského domu, chudobince, školy a nemocnice.
V 70. letech byla čtvrť určena k demolici; komunisté ji chtěli nahradit svou typickou architektonickou specialitou – nevzhledným panelovým sídlištěm. Naštěstí se ukázalo, že půda je pro výstavbu nevhodná, a tak čtvrť přežila. Dnes je – podle místních – největší dochovaná židovská čtvrť v Evropě chráněna státem. Za posledních dvacet let si začala nacházet novou identitu – své dílny si tu otevřeli kováři, řezbáři i čokolatiéři.
K nejdojemnějším místům v Třebíči patří židovský hřbitov. Tento pamětní park je porostlý bujným břečťanem, divokými jahodníky a téměř čtyřmi tisíci náhrobky – některé pocházejí už z roku 1631. Pokud sem zavítáte, všímejte si, jak náhrobky odrážejí postupné začlenění Židů do většinové společnosti – od jednoduchých kamenů až po honosné náhrobky z 19. století, které se neliší od těch na křesťanských hřbitovech měšťanů.
Velká část Evropy je dnes přelidněná, průmyslová, zahlcená fastfoody a zbavená toho pohádkového kouzla, po němž tolik cestovatelů touží. Ale když se vydáte po vedlejších cestách české krajiny, čekají vás tradiční města a vesnice jako Třeboň a Třebíč – s příznivými cenami, přátelskou a klidnou krajinou posetou kopřivami a vlčími máky – a s podstatně menším množstvím turistů.
Milí čtenáři, budeme rádi za vaše ohlasy. Jaká témata by vás zajímala? Napište nám své tipy a postřehy na: namety@epochtimes.cz
–ete–
Článek byl upraven českou redakcí Epoch Times.
