Ne všechno, co najdeme na půdě, musí skončit v kontejneru. Některé věci, které bychom považovali za bezcenné haraburdí, mohou mít překvapivou historickou i finanční hodnotu. O tom, jak rozeznat pravou starožitnost, proč si staré předměty zaslouží druhou šanci a co všechno v sobě ukrývá jejich patina, jsme si povídali s milovnicí starožitností Petrou Hladíkovou, která starým věcem vrací nový život.
Epoch Times: Toho, co najdeme na půdě, se většinou chceme zbavit, ale ne všechno staré musí automaticky putovat do odpadu. Vy o tom víte své, protože jste, jak sama o sobě mluvíte, milovnicí starožitností. Co tedy starožitnost vlastně je?
Petra Hladíková: Pravá starožitnost je věc starší sto let, ale pro někoho může být starožitností i věc stará padesát let. To jsou ovšem spíše retro předměty.
Takže i něco, co na první pohled vypadá jako haraburdí, může být nakonec vzácná starožitnost?
Ano. U některých věcí, u kterých by člověk velkou hodnotu nepředpokládal, se může ukázat, že jde o velkou vzácnost. V posledních letech jde například o retro hračky z padesátých až sedmdesátých let, které jsou momentálně v kurzu. Cena těchto hraček se může na aukcích vyšplhat na neuvěřitelné částky.
A jak se takové hračky dostanou z půdy až ke sběratelům?
Staré hračky, pokud k nim nemáte osobní vztah a pokud by stejně zůstaly někde v krabici, je lepší prodat. Před prodejem je nikdy raději nečistěte ani neopravujte. Mohly by se definitivně poškodit. Většinou to umí konečný kupující udělat sám. Nejčastěji kupují sběratelé (někdo sbírá autíčka, někdo vláčky, někdo panenky, kočárky apod.). Sběratel si s tím poradí. Staří medvídci jsou vycpaní slámou a mohou v nich být roztoči, což nikdo doma nechce. Lze je však snadno zlikvidovat. Nejprve kožíšek očistěte mýdlovou vodou, nechte uschnout a poté jej dejte na pár dní do mrazu nebo – není-li příliš velký – do mrazničky v igelitovém sáčku.
Jaké chyby podle vás my laici nejčastěji děláme při vyklízení starých domů a půd? Proč stále množství starožitností končí v odpadu?
Mnoho lidí dělá například při vyklízení pozůstalosti chybu, že si neověří hodnotu věcí, které vyhazují, a ty pak skončí v kontejneru. S tímto se setkáváme denně v našem obchodě. Zákazníci u nás vidí věci, které sami vyhodili.
Co vás na těchto starých věcech fascinuje?
Staré věci mají své kouzlo. Byly vyrobeny precizně, kvalitně a krásně a nebyly jen na parádu, ale sloužily našim babičkám a maminkám a nyní slouží i nám.
V našem obchodě se velmi často nevyskytují takové starožitnosti, se kterými se musí zacházet doslova v rukavičkách (například tiskopisy, knihy či velmi staré obrazy). S těmi se opravdu musí manipulovat opatrně.
Pamatujete si na ty nejvzácnější, které se vám dostaly do rukou?
Pro mě osobně byl nejvzácnější kousek, který se ke mně dostal, truhlice plná nádherných více než 200 let starých šatů, která se našla zazděná na půdě jednoho domu. Objevili ji řemeslníci při rekonstrukci. Šaty byly pečlivě zabaleny, a proto zůstaly v perfektním stavu.
Jak víme, vy nejste jen fanynkou a sběratelkou starožitností, ale věnujete se i jejich úpravám – dáváte jim nový život. Co to znamená? Do jaké míry zasahujete do jejich původního stavu?
Některé věci necháváme v původním stavu (mají krásnou patinu času), pouze je šetrně vyčistíme. Některé se však musí opravit – promazat hodinový strojek, opravit dřevěné části nábytku, vyměnit zpráchnivělé gumičky u panenky a podobně.
A pokud bychom mluvili o pravidelné péči a údržbě…
Pravé starožitnosti se udržují poměrně jednoduše – porcelán a sklo samozřejmě nepatří do myčky nádobí, jen se opatrně omyjí a osuší. Pokud je nádobí zcela v pořádku, i když je starší nebo novější, a nemá žádné praskliny v glazuře, může se normálně umýt jako běžné nádobí.
Pokud má však praskliny, je třeba jej omýt jen vlhkým hadříkem a rychle osušit, protože voda by se mohla dostat pod povrch glazury a vytvářet tam skvrny. Kameninové a litinové nebo plechové formy je třeba vyčistit – většinou na nich bývá vrstva připáleniny. Třeba je pořádně namočit a pak vydrhnout. Litinové a smaltované formy lidé často přinesou úplně černé, že ani není vidět původní barvu. Ty můžeme klidně namočit přes noc do louhu s vodou a poté dočistit. Teprve potom se ukáže jejich barva a krása.
Nábytek se většinou ošetřuje včelím voskem, vše bez chemie. Pokud jej napadl červotoč, musí se nejprve ošetřit přípravkem na hubení červotoče. Nábytek z měkkého dřeva si mnozí chalupáři upravují odstraněním původního nátěru (louhem), poté jej přebrousí. Povrch se většinou napouští včelím voskem, který zvýrazní kresbu dřeva a zároveň jej ochrání.
Jak postupovat u starých panenek?
Panenky se čistí jen mýdlovou vodou. Vlásky můžete umýt šamponem, ale velmi opatrně – jemně je osušte nebo raději nechte volně uschnout. Ručičky a nožičky jsou k tělíčku připevněny gumičkou nebo šňůrkou, které bývají často zesláblé a je třeba je vyměnit. To je ovšem už o něco složitější a vyžaduje to velkou trpělivost.
O které předměty je ve vašem obchodě největší zájem?
Většina našich zákazníků si u nás kupuje věci pro další používání. Samozřejmě, sošky či obrázky slouží jen jako dekorace. Kameninové nádoby, formu beránka či na bábovku však lidé stále používají, protože se v nich opravdu dobře peče – vím to z vlastní zkušenosti. Z porcelánových souprav se u nás nejčastěji objevují omáčníky a polévkové mísy.
Máte i vy doma v kuchyni podobné klenoty?
Mé srdcovky jsou spíše venkovského stylu. V kuchyni používám staré smaltované nádobí, porcelánovou sadu kořenek, mám ráda staré chlebníky a starou kameninu všeho druhu. Mám i velmi starý porcelánový jídelní servis, který používám jen výjimečně, ale vlastně vše, co doma používáme – od skleniček po hrníčky – je staré a stále nám to dělá radost.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
