V dnešní době tráví velká část z nás převážnou většinu času v prostředí obklopeném betonem, železem a výdobytky moderní civilizace. Naše těla jsou však přizpůsobena tomu, abychom trávili větší procento času v přírodě. Pobyt v přírodě může nejenom působit jako balzám na naši mysl, ale může mít i výrazné zdravotní účinky.
„Pokud strávíte jeden den v lese, budete mít v krvi o 40 procent více bílých krvinek,“ tvrdí Clemens Arvay, rakouský biolog a autor knihy „Biophilia Effect: A Scientific and Spiritual Exploration of the Healing Bond Between Humans and Nature” (Biofilní efekt: Vědecké a duchovní zkoumání léčivé vazby mezi člověkem a přírodou).
„Vzduch v lese může také zvýšit tvorbu DHEA v kůře nadledvinek. Tato látka nás chrání před koronárními chorobami a infarktem.“
Mnoho důkazů pochází z Japonska, kde je procházka v lese považována za legitimní formu léčby. Japonské univerzity v roce 2012 vytvořily nové oddělení lékařského výzkumu nazvané Lesní medicína. Původ této nové oblasti lékařství můžeme najít v dávné japonské tradici nazvané šinrin-joku (doslovně přeložené jako lesní koupel).
Arvay nicméně dodává, že to lze také chápat jako „plavání všemi svými smysly“, přičemž naše mysl a tělo jsou ponořeny do světa přírody kolem.
Jedním z důvodů, proč může lesní vzduch pomáhat v boji s nemocí, je skupina rostlinných sloučenin zvaných terpeny. Tyto těkavé fytochemikálie umožňují rostlinám komunikovat a udržovat lesní ekosystém.
„Když patogen vstoupí do lesa, rostliny a stromy, které vystojí útok jako první, zvýší svou imunitní funkci a uvolní do vzduchu v lese specifické terpeny. Další rostliny pak detekují tyto terpeny jako zprávu: Pozor, jsme pod útokem,“ uvádí Arvay a doplňuje: „Co je však fascinující, je, že když vstoupíme do lesa, tyto terpeny pocházející z rostlinné komunikace vdechujeme, a to také zlepšuje fungování našeho imunitního systému.“
Případy vyléčení
Michael Bischoff je jedním z příkladů, komu lesní koupele pomohly. I když ho lékaři poté, co mu diagnostikovali agresivní nádor na mozku, léčili všemi možnými způsoby včetně chemoterapie, výsledky stále nebyly dobré a většině lidí v tomto případě už nezbývá moc času.
Pak se dozvěděl o lesních procházkách. Rady byly, aby chodil do lesa alespoň jednou týdně, Bischoff se nicméně kvůli závažnosti svého onemocnění rozhodl zvýšit intenzitu těchto „koupelí“ a vyrážel do přírody každý den.
Od té doby zaznamenal pokles bolestí hlavy, strachu ze smrti a úzkosti – a tím se mu také zvýšila důvěra pro sebeuzdravení. Rovněž pozměnil svůj pohled na život – od upnutí se k přežití a svému tělu k širší perspektivě, konkrétně, že je vlastně součástí většího přírodního systému.
„To u mě po zbytek života vedlo ke zvýšenému pocitu smysluplnosti a kreativity,“ sdílí Bischoff.
Přestože lesy mají jedinečný účinek na naši mysl a tělo, podle Arvaye je v pořádku jakýkoliv pobyt v přírodě. U otevřeného prostoru, jako například savany, se ukázalo, že také stimuluje náš parasympatický nervový systém a pomáhá nám uvolnit se a regenerovat.
„To je velmi důležité pro lidi, kteří žijí ve velkoměstech, kde je obvykle [v důsledku stresu] příliš aktivní náš sympatický systém.“
Dopad na děti
Výsledkem je, že děti dnes trpí tím, co environmentální novinář Richard Louv nazývá „choroba z nedostatku přírody“. Tento neduh nevznikl pouze kvůli nástrahám moderní techniky, jako jsou chytré telefony a videohry. Ve své knize „Poslední dítě v lese“ popisuje, jak naše kultura děti aktivně odrazuje od hraní si venku.
„Naše instituce, městské a příměstské prostředí a kulturní postoje nevědomky spojují přírodu se záhubou, a tak přírodu oddělujeme od pocitu radosti a samoty. Dobře míněné školské systémy, média i rodiče děti prakticky odstrašují od lesů a polí,“ píše ve své knize Louv.
Pedagožka Allana Da Gracaová však zjistila, že větší kontakt dětí s přírodou může mít až zázračné účinky.
Během letního tábora v lese v New Jersey měla Da Gracaová v péči 13 mladistvých po dobu devíti týdnů. Cílem programu bylo vystavit děti přírodě a pomoct jim naučit se základní dovednosti k přežití.
Výsledky byly nad očekávání a Da Gracaová byla překvapena, jak se tyto děti změnily a „uzdravily“. „Některé pocházely ze skutečně strašlivého prostředí, brzy však dokázaly najít klid a vzájemně spolu komunikovat. Ještě nikdy jsem neviděla takovou přeměnu.“
Vědci sice nezkoumali, zda by k podobným změnám došlo, i kdyby děti vystavili stejným podmínkám v nějakém uzavřeném městském prostředí, Da Gracaová však věří, že prostředí přírody bylo rozhodujícím faktorem pro proměnu, jíž byla svědkem.
„Když se podíváte na studie o městských dětech a míru přerušení studií, spousta z toho je kvůli vnějším vlivům. Ty mají na jejich rozhodnutí dopad. Není to proto, že by nebyly chytré. Je to proto, že se nedokáží soustředit. Příroda ale těmto dětem přinesla zklidnění.“
Ve své nové knize „Biophilia in the City“ (Vztah k přírodě ve městech) Arvay vyzývá k pokrytí všech možných prostor městských prostředí rostlinami ve formě střešních zahrad, zelených koridorů, obrůstajících fasád atd.
Tato myšlenka může pomoci snížit teplotu, náklady na klimatizaci a zabránit znečištění ovzduší ve městech, protože asfalt a beton vstřebávají obrovské množství tepla. Zároveň by se vytvořil živý prostor, který by více odpovídal potřebám našeho těla a ducha.
„Jsme součástí přírody,“ uvádí Arvay. „Pokud se separujeme od svého přirozeného prostředí, bude to mít na nás negativní dopad. To je docela jasné,“ uzavírá.
