Místa, která vnímáme jako „přírodu“, například parky, pláže a kempy, jsou velice pravděpodobně jiná, než co by jako přírodu definovali naši prarodiče.
Profesor psychologie z University of Washington, Peter Kahn, tomu říká „environmentální generační amnézie“, tedy myšlenka, že každá generace vnímá jako normu životní prostředí, do něhož se narodí, bez ohledu na to, jak rozvinuté, urbanizované nebo znečištěné je.
Jinými slovy, to, jak každá generace vnímá „přírodu“, je relativní a řídí se to tím, čemu jsou lidé vystaveni.
Profesor Kahn vydal společně s Ph.D studentkou Theou Weissovou práci v odborném časopise Children, Youth and Environments (Děti, dospívající a životní prostředí), kde tvrdí, že častější a smysluplnější kontakt s přírodou může prohloubit naše spojení se světem přírody i to, jak přírodu definujeme.
„Výchozí bod toho, co považujeme za životní prostředí, se mění a jak se tento výchozí bod ochuzuje, už ho ani nevidíme. Když se jen snažíme lidi učit o důležitosti přírody, nefunguje to, musí s ní být v kontaktu,“ uvádí profesor.
Nová definice normálního
Kahn se již roky věnuje zkoumání toho, jak lidé vnímají životní prostředí a jaký vliv na něj mají. S tím, jak se města rozrůstají a zmenšují se otevřené prostory, každá generace podědí nová měřítka toho, co je příroda a co je „normální“.
V počátcích své akademické kariéry studoval profesor Kahn jak děti v Houstonu, který patří k největším a nejznečištěnějším městům v USA, vnímají své životní prostředí. Zjistil, že když se dětí ptal na znečištění ovzduší, většina to dokázala vysvětlit a poukázat na jiná města, která jsou znečištěná, ale ne na to vlastní.
„S každou další generací se zvyšuje míra degradace životního prostředí, ale každá generace má sklon vnímat zhoršené podmínky jako nezhoršené podmínky, jako běžnou zkušenost,“ píše Kahn ve své nové práci.
Zažít „pořádnou přírodu“
Výzkumy spojují kontakt s přírodou s fyzickými i duševními přínosy pro zdraví s lepší schopností soustředění a komunikace a s celkovým zlepšením kvality života.
Na druhé straně stoupá počet lidí, kteří trpí nemocemi spojenými se sedavým způsobem života jako jsou cukrovka nebo obezita. Řešením může být dát jak dětem, tak dospělým příležitost dostat se do divoké přírody – do hlubokých lesů a k nesvázaným řekám.
Jenže dnes se změnil i samotný pojem „divoké přírody“. Pro dítě ve městě je už hrát si ve fontáně zážitek s přírodním prvkem. Kahn se ale snaží být realistický a chápe, že kontakt s přírodou může znamenat využít toho, co je k dispozici, a přitom se snažit o to, co po ruce není.
Aby získali lepší perspektivu toho, co se mohou děti z přírody naučit, autoři práce si vzali příklad z lesní školky Fiddleheads v Seattlu, kde pozorovali, jak si děti rozvíjejí dovednosti, které se nám dospělým mohou zdát samozřejmé, ale které lze získat pouze v přírodě: napodobování ptačího zpěvu, hrabání se v hlíně nebo jak si chránit tělo při pádu na zem.
„Vědět, jak tyhle věci dělat, není samozřejmé. Máme celou generaci, která tráví tolik času u obrazovek, že když jdou do přírody, nevědí, co se tam dá dělat a jak se tam mají chovat,“ píše profesor Kahn.
Naučit se smysluplnému kontaktu s přírodou nás může nejenom naučit nové věci, ale také pomoct lidem, aby se nabili energií, měli čas na rozjímání a poznali důležitost času stráveného venku.
Proto je důležité využít každé příležitosti vyrazit do nejbližší přírody kolem vás, i kdyby to měla být jen cyklostezka, hřiště nebo hájek na kraji města.
Zažívat přírodu ve všech jejich podobách, malých i velkých, může přinášet velmi pozitivní pocity a také to může postupem času zvrátit běh environmentální generační amnézie.
Tento článek byl původně publikován Washingtonskou univerzitou a přebublikován přes portál Futurity.org v rámci Creative Commons License 4.0.
Přeloženo z původního článku americké redakce.
