A když se všichni diváci dosmáli, začal se smát on. Pomalu rozjížděl svůj hurónský smích. Tomu také odpovídá jeho výrok Miroslavu Horníčkovi: „Když vypravuješ anekdotu, tak já se směju třikrát. Poprvé, když ji dokončíš, podruhé, když ji vysvětlíš, a potřetí, když ji doma konečně pochopím.“
Vladimír Svitáček (17. 2. 1921 – 23. 8. 2002) vynikal svým nakažlivým smíchem, nad kterým se podivoval ještě i Jan Werich v divadle ABC.
Zůstal nám po něm kultovní snímek, muzikál Kdyby tisíc klarinetů, nebo mikrokomedie USPOŘENÁ LIBRA (1963), které režíroval, a také celovečerní film KONEC JASNOVIDCE (1957). Snímek rozhodně nezapadal do socialistické koncepce filmové tvorby a v kinech byl uveden až o šest let později, když se situace v režimu ČSSR na pár let uvolnila.
Osudové pro něj bylo setkání s režisérem Jánem Roháčem, se kterým navázal spolupráci a utvořili tak tvůrčí dvojici.
Jeho jméno je tak spojováno s legendárními začátky pražské Laterny magiky a neméně legendárního Kinoautomatu ze světové výstavy Expo ’67 v kanadském Montrealu. Spolutvůrcem legendárního Kinoautomatu byl i režisér Radúz Činčera.
Velmi známým a populárním bylo i jeho vystupování v televizních pořadech Miroslava Horníčka Hovory H, V Hovorech H byl Svitáček nejen režisérem a scénáristou, ale také Horníčkovým diskuzním partnerem, kde právě Horníčkovi zdatně přizvukoval.
Jako herec se objevoval v drobných rolích, např. ve snímku Jára Cimrman ležící, spící (1983). Menší roli papeže si zahrál i v úspěšném Formanově snímku Amadeus.
Z té doby se dochovala pražská pověst: když se Zdeněk Mahler, představitel kardinála, a Vladimír Svitáček, který ztvárnil postavu papeže Klementa XIV., vraceli v kostýmech zpět na Barrandov, žehnali kolemjdoucím z okénka automobilu. Z toho je znát jeho smysl pro humor, který nevynechal ani jedinou příležitost.
Menší role ztvárnil i ve filmu Císařův pekař nebo ve snímku Hudba z Marzu.
Vladimír Svitáček pochází ze Střelic u Brna, k divadlu jej přivedl jeho otec, který jinak pracoval jako drážní úředník. Vystudoval brněnské gymnázium a poté stavební školu. Táhlo jej to však k amatérskému divadlu. Zažil i drama války, když byl totálně nasazený v pražské Avii v letech 1943-1944.
Po válce se mu podařilo nastoupit na Barrandov, kde se měl to štěstí dělat asistenta Alfrédu Radokovi nebo Karlu Zemanovi. V letech 1951-1956 vystudoval dramaturgii a režii na FAMU. Záhy poté začal psát svoje vlastní scénáře. Významná byla také jeho spolupráce s Československou televizí a značně ovlivnil formu počínající televizní zábavy.
Jako spoluzakladatel inovačního divadla Laterna magiky, na jehož tvorbě se podílel i jako autor a režisér, cestoval se jeho vystoupeními po světě a navštívil tehdy jak Sovětský svaz, tak i Belgii a Rakousko.
Dnes náleží hudební videoklipy k úspěšnému mediálnímu žánru – počátkem 60. let to bylo zcela něco nového. Svitáček byl jedním z těch, kdo uvedli divadlo Semafor do televizního vysílání. Setkal se tak s mnoha tehdy začínajícími umělci, jako byli Karel Gott, Eva Pilarová nebo Hana Hegerová a další.
Po roce 1968 byl v důsledku probíhající normalizace, podobně jako další umělci té doby, umlčován a nemohl natáčet ani veřejně vystupovat. Do Filmového studia Barrandov byl čtyřikrát přijat a čtyřikrát propuštěn. Mezinárodní úspěchy se v jeho životě střídaly s pády. Svitáček dával svými názory jasně najevo své protikomunistické přesvědčení a to se také odráželo v jeho tvorbě.
Rehabilitován byl dvakrát – v roce 1968 a poté roku 1990.
V nevelké roli se připomněl v televizním seriálu POMALÉ ŠÍPY (1993) a do TV se vrátil i v Hovorech H ještě po 20 letech. Vladimír Svitáček zemřel r. 2002 v Praze ve věku 81 let, pochován je v rodných Střelicích, které mu krátce předtím udělily čestné občanství.
