Analytický komentář
Nově zvolený argentinský prezident Javier Milei na uplynulém Světovém ekonomickém fóru (WEF) obhajoval volný trh a kritizoval roli státu, jehož roli by radikálně minimalizoval. Pokud jste sledovali loňskou politickou kampaň v Argentině, nebyli jste jeho myšlenkami překvapeni. Milei se totiž hned po prosincové slavnostní inauguraci označil za libertariána a anarcho-kapitalistu. To znamená, že Milei věří, že stát nemůže zajistit efektivní hospodaření ekonomiky tak dobře jako volný trh.
„Ti, kteří mají bránit hodnoty Západu, jsou nakaženi vizí světa, která neúprosně vede k socialismu, a tím k chudobě,“ prohlásil v projevu Milei.
Než se Milei stal libertariánem, pracoval pro argentinský konglomerát
Než v roce 2021 vstoupil do politiky, Milei pracoval jako hlavní ekonom pro jednu z největších argentinských korporací, obchodní konglomerát s názvem Corporación America, který mimo jiné řídí většinu letišť v Argentině.
Paradoxně tato korporace dlouhodobě spolupracovala s argentinskou vládou a profitovala ze státních smluv a dotací. Navíc vedení této společnosti bylo stíháno za úplatky poskytnuté argentinským pravicovým i levicovým politikům. Toto vše je v Argentině běžnou praxí a s tím by chtěl Milei prý navždy skoncovat.
Během prezidentské kampaně Milei dokonce několikrát máchal motorovou pilou, aby ukázal, že pro blaho země je důležité udělat mnoho nepopulárních řezů.
Na WEF Milei sklidil za své myšlenky proti socialismu ovace
Mileiův projev z WEF se těšil na sociálních sítích daleko větší popularitě než jsou obvyklé počty zhlédnutí projevů z fóra, na YouTube kanálu WEF šlo až o desetinásobky. Zajímavostí je, že sklidil také ovace od zakladatele WEF Klause Schwaba, jehož kniha Stakeholder Kapitalismus (Kapitalismus zainteresovaných stran) je prostoupená kolektivistickými myšlenkami.
Dlouhotrvající potlesk obdržel také od samotných účastníků WEF, kteří z velké míry zastupují různé vládní a společenské instituce. Paradoxně tyto instituce by Milei z pozice libertariána chtěl omezit či plně eliminovat tak, jak se o to snaží doma v Argentině.
Protesty v ulicích Argentiny proti „thatcherismu na steroidech”
Přes prosincový dekret prezidenta Mileie omezující právo na stávku se v ulicích Buenos Aires minulý týden shromáždily desetitisíce protestujících, aby v rámci generální stávky vyjádřily nesouhlas s radikálními neo-liberálními reformami nové vlády. V rámci redukce státního deficitu totiž vláda přistoupila k obrovskému snížení veřejných výdajů, k zastavení všech státních projektů v infrastruktuře, k omezení dotací na energie, pohonných hmot a dopravu.
Jedná se o balík reforem s názvem „Ley Ómnibus“ popisující radikální obrat v argentinské sociální, ekonomické a politické sféře. Britský pravicový politik Nigel Farage nazval tyto reformy pro svou radikálnost „thatcherismem na steroidech“ podle konzervativní britské ministerské předsedkyně z osmdesátých let, která se pro svá drastická celospolečenská opatření zapsala nejen do britské historie.
S cílem přijmout americký dolar za oficiální měnu argentinská vláda také devalvovala argentinské peso vůči dolaru o 50 %. Což podle odhadů snížilo reálné příjmy obyvatel o 15 %. Ty jsou již tak znehodnoceny roční inflací, která se pohybovala kolem 211 %. Milei také zrušil desítky zákonů, které regulovaly různé sektory od cen potravin po výši nájmů.
Zlatý věk Argentiny i díky bezplatnému školství
Kromě výše uvedených reforem argentinská vláda během jednoho měsíce snížila počty ministerstev na polovinu a zrušila například i ministerstvo školství.
Milei v projevu na WEF zdůraznil zlatý věk Argentiny v období druhé poloviny 19. století, který byl podle něho možný díky nulové roli státu. Nezmínil však, že koncem 19. století měla Argentina bezplatný vzdělávací systém a státní školy rychle zvýšily v Argentině gramotnost z 22 % na 65 %. Tedy na úroveň, jaké dosáhla většina latinskoamerických zemí až o padesát let později.
„Co ultrapravičáci nechápou, je, že žijeme ve světě plném nerovností a stát musí být aktivní, aby tuto situaci změnil,“ řekla Federica Baeza, jedna z protestujících v ulicích Buenos Aires.
Milei na WEF ale uvedl, že je to právě stát, který tyto nerovnosti vytváří. Když stát během 20. století upevnil svou moc a začal zavádět kolektivistické myšlenky, argentinský blahobyt se rozplynul a vyústil v současné ekonomické problémy. Takto Milei analyzoval ve stručnosti argentinskou historii a její celospolečenský propad za posledního půl století.
Příčiny dlouhodobých problémů Argentiny
Americký deník Financial Times (FT) v článku s názvem „Argentina: velmoc, která nikdy nebyla“ analyzuje příčiny ekonomického neúspěchu Argentiny během 20. století. Podle FT je jedna z hlavních příčin tohoto neúspěchu nedotknutelnost ekonomické moci oligarchie, která v Argentině vlastní většinu bohatství.
Ekonomickou situaci koncem 19. století a začátkem 20. století popisuje FT následovně:
„Obrovský rozmach vývozu (pšenice, hovězí maso – pozn. red.) mohl Argentinu udržet mezi ekonomickými velmocemi. Ale většina peněz šla velkým vlastníkům půdy, kteří si nakoupili dovozní artikly anebo si rozšířili své pozemky,“ tvrdí v analýze FT.
Podle FT argentinská politická scéna byla během 20. století ovládána malou skupinou elit, která se neustále držela u moci. Během industriální éry tato elita preferovala bezpečné monopoly před brutálním rizikem tržní soutěživosti. Nechtěla otevřením ekonomiky a vytvořením podnikatelských příležitostí ztratit svůj status a životní úroveň. Stále větší procento obyvatel se však propadalo do chudoby a zvyšovala se nespokojenost obyvatelstva.
Výsledkem bylo několik vojenských pučů a vznik silného státu, který propojil průmyslové konglomeráty a organizované odbory. A podle časopisu Forbes se v Argentině následně vytvořil systém fašistického korporatismu.
Typickým příkladem korporátního fašismu byl známý argentinský prezident z padesátých let Juan Perón. Po něm bylo pojmenováno známé politické hnutí „peronismo” a takzvaný „peronistický klientelismus”, který doposud funguje a znamená systém štědrých dávek obyvatelstvu a různým vlivným skupinám výměnou za politickou přízeň.
Ekonomická neefektivnost a nehospodárnost korporatismu společně s nabubřelým státním aparátem, který se snažil různými sociálními programy pacifikovat obyvatelstvo, vedly k zadlužení, inflaci a v konečném důsledku vyústily ve vojenské diktatury šedesátých a sedmdesátých let.
S nynějšími reformami mají Argentinci mnoho zkušeností z nedávné minulosti
Obzvláště v Argentině jsou zvědaví, v čem budou neoliberální reformy Mileie jiné od těch předchozích. Například od těch, které proběhly v 90. letech během prezidentské období Carlose Menema. I on přišel s redukcí státní správy, derelugoval a dolarizoval ekonomiku. Po počátečních úspěších však tato politika vyústila v hlubokou finanční krizi a politickou nestabilitu let 2001–2003, kdy se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti.
Další pokus o zotavení ekonomiky přišel v roce 2015, kdy se k moci dostal neoliberál Mauricio Macri. Ani jeho snahy o snížení role státu neskončily pozitivně. Inflace dosáhla 240 procent a po rozpočtových škrtech přišel i dramatický nárůst chudoby. K moci se tak vrátili v roce 2019 peronisté, konkrétně Alberto Fernández s Cristinou Kirchnerovou jako viceprezidentkou.
Je možná na čase se zamyslet, jestli neoliberální reformy ke snížení vlivu státu opravdu vedou či mají vést. Tak jak to učinili britští profesoři v knize Korporátní zločinec. Podle nich během neoliberalismu dochází spíše k upevnění symbiózy mezi státem a velkým byznysem, a k prohloubení ekonomické centralizace, která transformuje bohatství do rukou stále menší skupiny korporací a elitářů. Zatímco většina obyvatelstva se propadá do chudoby.
Uvidíme, kam povedou neoliberální reformy argentinského prezidenta Mileie.
