Seznamte se s díly s motivem Madony s dítětem, která kolem roku 1504 vytvořili Leonardo, Michelangelo a Raphael ve Florencii.
LONDÝN – Renesanční Florencie přichází do Londýna prostřednictvím děl Leonarda da Vinciho, Michelangela a Raphaela, která diváky přenášejí zpět do období kolem roku 1504, kdy byli všichni tři umělci ve stejném italském městě.
Leonardo (1452–1519) i Michelangelo (1475–1564) se narodili ve Florencii, ale oba se prosadili jinde: Leonardo v Miláně a Michelangelo v Římě. Raphael (1483–1520) se narodil v Urbině. Do Florencie cestoval v roce 1504, protože Leonardo a Michelangelo v té době ve městě pracovali.
Rok 1504 začal ve Florencii slibně: Michelangelo dokončoval své monumentální mramorové sousoší David. Dne 25. ledna se sešli přední umělci města, aby rozhodli, kde bude nejlepší jej vystavit.
Výstava Michelangelo, Leonardo, Raphael: Florencie kolem roku 1504, která se koná v Royal Academy of Arts (Královská akademie umění) v Londýně, zkoumá bouřlivé umělecké aktivity, jimž se tito mistři kolem roku 1504 věnovali. Výstava se také zabývá soupeřením mezi Leonardem a Michelangelem, jejich vlivem na Raphaela a do jisté míry i na sebe navzájem.
Na výstavě, rozprostřené ve třech galeriích, je k vidění 45 děl včetně obrazů, soch a kreseb. Mezi nejvýznamnější exponáty patří Leonardův kapesní zápisník, vzácné rané kresby dospívajícího Michelangela a objednávky florentské vlády na nástěnné malby Bitva u Anghiari od Leonarda a Bitva u Casciny od Michelangela, určené pro novou radní síň v Palazzo Vecchio. Ani jedno z těchto děl však nikdy nevzniklo.
Už samotné kresby na výstavě nabízejí pohled na to, jak tito tři umělci pozorovali přírodu a jak vyjadřovali vyšší poslání člověka.
Mezi vrcholy výstavy patří tři díla s motivem Madony s dítětem: Raphaelův obraz Esterházyho Madona, Michelangelův mramorový reliéf Taddeiho tondo a Leonardova přípravná kresba Panna Maria s dítětem, svatou Annou a s nemluvnětem svatého Jana Křtitele, známá také jako The Burlington House Cartoon. Tito tři mistři tvořili tato díla přibližně ve stejném období, ale v různých fázích své kariéry – v roce 1504 bylo Leonardovi 52 let, Michelangelovi 29 a Raphaelovi teprve 21, plný odhodlání se učit.
Leonardova přípravná kresba pro oltářní obraz
Leonardovo dílo Panna Maria s dítětem, svatou Annou a s nemluvnětem svatého Jana Křtitele, známé jako The Burlington House Cartoon, je opředeno tajemstvím. Britské muzeum v Londýně uchovává přípravné kresby, včetně šablony, které naznačují, že tato kresba sloužila jako návrh pro neuskutečněný oltářní obraz. Není známo, kdo ji objednal, ale patří mezi nejvýznamnější renesanční kresby. Kvůli své křehkosti je jen zřídka půjčována z kolekce Národní galerie v Londýně.
Královská akademie umění, která tuto kresbu kdysi vlastnila, jí dala jméno podle své hlavní budovy. Nyní se toto mistrovské dílo vrací zpět na výstavu v Burlington House.
Mistrovství a velkolepost této kresby lze plně ocenit pouze při osobním pohledu. Toto dílo, téměř v životní velikosti, vytvořené uhlím a bílou křídou na osmi listech lněného papíru, měří úctyhodných 140 cm na výšku a 102 cm na šířku.
Bližší pohled
Leonardo zachytil něžný okamžik mezi Kristem, Pannou Marií, svatou Annou a svatým Janem Křtitelem. Panna Marie sedí bokem na klíně své matky. Sleduje svého syna, který něžně objímá bradu svatého Jana Křtitele, zatímco mu druhou rukou žehná. Svatá Anna, téměř sošná postava, ustupuje do pozadí. Oslovuje svou dceru a ukazuje směrem k nebi, jako by říkala: „Byl seslán shůry.“
Leonardo umístil postavy do pyramidy. „Uvnitř tohoto uzavřeného [pyramidového] tvaru je dynamika kresby kruhová, spirálovitá. Oko je vtahováno do víru, jehož hlavní spirálou je linie, která začíná u tváře Krista-dítěte, stoupá v plynulém pohybu kolem hlav obou dospělých, klesá podél boku Marie a po její paži, ale místo aby kruh uzavřela, vystřelí ukazovacím prstem svaté Anny, směřujícím k nebi,“ píše životopisec Charles Nicholl v knize Leonardo da Vinci: Vzlety mysli.
Ženy zrcadlí své pózy – jedna noha spočívá na zemi, druhá je zdvižená, což je varianta helénistické sochy Klečící Venuše, kterou Leonardo často replikoval při zobrazování Panny Marie.
Leonardovo důmyslné použití bílých křídových zvýraznění na látce ji činí téměř průsvitnou, čímž dodává pečlivě propracované kresbě uhlem nebeskou kvalitu.
Leonardovo naturalistické ztvárnění oslovuje naše lidství. Kristus se zmítá v matčině náručí a natahuje se ke svatému Janovi – celým tělem, což je pohyb, jímž malé děti přitahují pozornost.
„Efekty, jichž dosáhl, patří do jiné dimenze – jde o jemnou síť ‚moti mentali‘ rozprostřenou po papíře,“ dodává Nicholl.
Leonardo se o moti mentali (pohybech mysli) zmiňuje i ve svých zápiscích: „Dobrý malíř má malovat dvě hlavní věci: člověka a fungování jeho mysli. První je snadné, druhé obtížné, neboť to musí být vyjádřeno gesty a pohyby končetin.“
Taddeiho tondo
Michelangelovo nedokončené Taddeiho tondo, zobrazující Pannu s dítětem a svatým Janem Křtitelem, odhaluje samotný proces i sílu sochařství. Jde o působivou scénu, vytesanou do mramoru a prostoupenou hlubokým významem.
Nemluvně svatého Jana Křtitele jemně nabízí Kristu stehlíka. Italové často chovali stehlíky jako domácí mazlíčky, takže Michelangelovo tondo (kruhové dílo) působí jako každodenní scéna chlapce, který se radostně dělí o svého ptáčka s přítelem. Kristus se však odtahuje. Ví, že zlatavý pták symbolizuje jeho osud: Pašije – kdy podstoupí nesmírné pronásledování a utrpení a nakonec se obětuje, aby spasil lidstvo.
Legenda praví, že stehlík vytrhl trn z Kristovy koruny během jeho cesty na Kalvárii. Kapka Kristovy krve dopadla na stehlíka a obarvila jeho peří do červena.
V Taddeiho tondu se Kristus vrtí, svíjí a kroutí v matčině náručí, když se k ní obrací pro útěchu – jako každé dítě. Její zasmušilý pohled však naznačuje, že zná i jeho osud. Zatímco Kristovo tělo sebou škubne a odvrací se, čelí přesto stehlíkovi a svému údělu.
Jakmile se postavy vynořují z mramorového tonda, je jasné, co Michelangelo myslel, když pravil: „Socha je hotová uvnitř mramorového bloku ještě předtím, než začnu pracovat. Už tam je, stačí jen odsekat přebytečný materiál.“
Nedokončená díla, jako je Michelangelovo Taddeiho tondo, představují pro začínající umělce nejbližší možnou formu učednictví u samotného mistra. Panna s dítětem jsou propracovány do jemných detailů, zatímco právě nedokončený svatý Jan Křtitel divákům částečně odhaluje stopy Michelangelovy ruky v tomto geniálním díle.
Michelangelo používal kamenickou sekeru, aby osvobodil základní tvar svých soch z mramorového vězení. Zubaté stopy ukazují, kde použil drážkované dláto k odstranění materiálu. Poté používal hrubě opracované kovové nástroje, jako jsou rašple, k vyhlazení povrchu.
Michelangelo přikládal kladivo k ostrému dlátu pod různými úhly, aby vytvořil různé druhy stop. Držení hrotu v úhlu 90 stupňů zanechalo drobné důlky, v úhlu 70 stupňů vznikaly krátké rýhy a při 45 stupních se tvořily pravidelné paralelní linie.
Mezi hrubým vysekáváním a finální úpravou Michelangelo používal zubaté dláto k odstranění stop po ostrém dlátu. Drážkovacím nástrojem zpřístupnil a propracoval hlubší partie sochy a plochým dlátem tvaroval detaily a vyhlazoval povrch.
V dokončených dílech pak používal pemzu k leštění mramorového povrchu nebo ke zvýraznění určitých částí sochy.
Navzdory tomu, že Taddeiho tondo zůstalo nedokončené, Taddeo Taddei, florentský učenec a mecenáš, který jej objednal, ho přesto vystavil ve svém domě.
V roce 1505 si Raphael rychle načrtl kompozici Madony s dítětem podle Taddeiho tonda. Tato perokresba je součástí výstavy a nachází se poblíž Michelangelova díla. Raphael znovu použil zkroucenou pózu Krista z Taddeiho tonda ve svém díle Panna s dítětem (Bridgewaterská madona).
Esterházyho Madona
Stejně jako začínající sochaři mohou studovat Michelangelovo nedokončené Taddeiho tondo, mohou se začínající malíři učit z Raphaelovy nedokončené Esterházyho Madony, zejména z podmalby tváře Panny Marie a figur dětí.
V Esterházyho Madoně se Panna Marie a malý Kristus dívají dolů na svatého Jana, který sedí na zemi a čte svitek. Podle kurátora Axela Vecseyho z Muzea krásných umění v Budapešti by na svitku po dokončení obrazu stálo: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“
Raphael zobrazil Pannu Marii v pokleku. Leonardo se při zobrazování Panny Marie ve svých obrazech inspiroval helénistickým typem sochy klečící Venuše a zde Raphael v této tradici pokračuje. Postavy uspořádal do pyramidální kompozice, kterou Leonardo preferoval.
Velcí mistři vrcholné renesance
Vidět díla těchto tří umělců ze stejného období pohromadě je skutečným zážitkem. Návštěvníci výstavy mohou na vlastní oči porovnat styl každého mistra vedle jeho současníků. Výstavní panel uvádí: „U Michelangela bylo tělo – zkrácené a dynamické – hlavním prostředkem vyjádření; u Leonarda pak převládala tvář, ať už lidská, či zvířecí, formovaná extrémními emocemi.“ Hlavním prostředkem vyjádření Raphaela bylo bijící srdce. Umělec a životopisec Giorgio Vasari napsal v roce 1568 ve svém díle Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů: „Zatímco jiná díla můžeme nazvat obrazy, ta Raphaelova jsou živé bytosti; maso pulsuje, dech proudí, každý orgán žije, život tepe všude.“
Výstava Michelangelo, Leonardo, Raphael: Florencie kolem roku 1504 ukazuje, jak tito mistři využili svých uměleckých talentů a povznesli každodennost na úroveň vznešenosti.
Výstava „Michelangelo, Leonardo, Raphael: Florencie kolem roku 1504“ v Royal Academy of Arts potrvá do 16. února. Royal Academy of Arts v Londýně ji uspořádala ve spolupráci s Royal Collection Trust a Národní galerií v Londýně. Více informací najdete na RoyalAcademy.org.uk.
–ete–
