Zobrazené výjevy ze života Ježíše Krista měly v dominikánských mniších podněcovat meditaci, modlitbu a zbožnost.
V konventu San Marco ve Florencii sloužilo umění jako prostředek duchovního spojení dominikánských mnichů s nebeskou sférou. V komunitních prostorách i ve svých soukromých celách rozjímali bratři nad freskami zobrazujícími výjevy ze života Krista. Jak se mnich nořil do hlubší duchovní kontemplace, byly mu postupně zpřístupňovány fresky s rostoucí duchovní složitostí.
San Marco je dominikánský komplex zahrnující kostel a konvent. Proslul jako působiště kazatele Girolama Savonaroly. Známý je však i díky mystickým freskám Fra Angelica a hrobu renesančního humanisty Pica della Mirandola. Původně šlo o klášter řádu Vallombrosianů, který později obývali Silvestrové. Dominikánskému řádu byl předán na počátku 15. století.
Podle slavného souboru životopisů umělců Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů od Giorgia Vasariho investoval v roce 1437 Cosimo de’ Medici starší, významný italský bankéř a politik, asi 40 000 florinů do renovace konventu tak, aby odpovídal renesančnímu vkusu – tehdy šlo o částku odpovídající dnešním desítkám milionů korun, která by tehdy stačila na obživu tisíců lidí. V době Mediciho vlády totiž mohl jediný florin uživit skromného člověka na celý měsíc.
Rekonstrukci provedl Michelozzo, oblíbený architekt rodu Medici, a trvala pět let. Konvent byl znovu vysvěcen 6. ledna 1443, na svátek Zjevení Páně, připomínající příchod Tří králů. Fra Angelico (asi 1395–1455), který složil sliby jako dominikán, namaloval v San Marco, kde žil, celkem 44 cel (mnišských pokojů) a dvě chodby.
Stupně duchovního probuzení
Fresky v San Marco sehrávaly roli v dominikánských meditačních praktikách – vedly mnichy k hlubšímu duchovnímu spojení prostřednictvím kontemplace.
Ve druhém patře konventu se nacházely cely, kde bratři spali. Každá cela byla vyzdobena jiným obrazem ze života Krista, který měl podněcovat meditaci, modlitbu a zbožnost. Kromě jediné fresky na stěně byly cely skromné a prosté, ostatní stěny pokrývala jen bílá omítka.
Zobrazené fresky se lišily duchovní i intelektuální náročností. Jednodušší výjevy byly určeny pro mladší bratry, zatímco ty složitější sloužily k rozjímání starších, duchovně vyspělejších mnichů.
Tři fresky, které ilustrují tento vzestup duchovní hloubky, jsou Zvěstování se svatým Petrem mučedníkem, Proměnění Páně a Noli me tangere.
Zvěstování
Ve Zvěstování se svatým Petrem mučedníkem Panna Maria pokorně přijímá poselství anděla Gabriela, že z Ducha svatého počne a porodí syna Ježíše. Freska zobrazuje událost popsanou v Lukášově evangeliu 1:26–38. Místností se rozlévá jemné světlo a Mariin postoj vyjadřuje úctu a milost.
Architektura připomínající klášterní rajský dvůr, v níž se výjev odehrává, odráží prostředí samotných mnichů v San Marco a propojuje minulost s přítomností. Zdůrazňuje myšlenku, že duchovní růst začíná v každodenní realitě.
Úvodní freska Zvěstování představuje první krok duchovního růstu – otevřenost a přijetí božského Slova. Stejně jako Maria otevírá své srdce Boží vůli, i mnich rozjímající nad touto freskou je veden k pokoře a poslušnosti, aby se stal vnímavým k božskému poselství.
Proměnění Páně
Ve fresce Proměnění Páně vede Ježíš apoštoly Petra, Jakuba a Jana na vrchol hory Tábor, kde se před nimi promění. Tuto událost popisuje evangelium podle Matouše 17:1–8. V textu se praví, že Ježíšova tvář zazářila a jeho roucho se rozzářilo.
Fra Angelico skutečně zobrazuje Ježíše v mandorle – mandlově tvarované záři oslnivě jasného světla – a jeho bílý oděv září. Veškeré světlo na fresce vychází z Kristovy postavy, což značí, že právě on je zdrojem duchovního osvícení svých učedníků.
Apoštolové padají na zem a jsou zobrazeni, jak klečí u Ježíšových nohou ve stavu strachu a úžasu – ve stejném stavu, do nějž dominikánští mniši (zobrazení ve středním pásmu kompozice) vstupovali prostřednictvím modlitby a rozjímání. Jakub a Jan si zakrývají oči a couvají, což symbolizuje lidský zápas o pochopení vyšších božských skutečností. Jejich smíšené reakce – úcta, strach a zmatek – odrážejí duchovní vzestup duše na cestě k osvícení.
Přímo pod Ježíšovými rozpaženými pažemi jsou po stranách zobrazeny hlavy Mojžíše a Eliáše, nebeských svědků této slavné scény. Představují Zákon Starého zákona a Proroky.
Zatímco Zvěstování znázorňuje duši, která se otevírá božské přítomnosti, Proměnění Páně představuje duši zakoušející ohromující skutečnost Boží slávy. Božství se zde zjevuje otevřeně v Kristově oslavené podobě jako mystické vidění, které předznamenává vzkříšení na Golgotě.
Noli me tangere
Zatímco v Proměnění Páně se Kristus zjevuje, ale stále ještě v rámci pozemského času, ve fresce Noli Me Tangere klečí Marie Magdaléna v úžasu před vzkříšeným Kristem, jenž je nyní oslavenou bytostí mimo čas a hmotné uchopení. Tento výjev je zaznamenán v Janově evangeliu 20:17. Kompozice je zalita měkkým světlem. V gestu požehnání a zároveň příkazu se Ježíš odvrací od Marie Magdalény, která po něm vztahuje ruku. Noli Me Tangere tak symbolizuje úplnou duchovní proměnu, v níž duše překračuje pozemské vnímání a směřuje ke splynutí s Kristem.
Na zeleném trávníku jsou roztroušeny drobné šarlatové květy, které podle historika umění Georgese Didi-Hubermana symbolizují „malé vtělené skvrny … Kristovy krve“. Fra Angelico skutečně použil tentýž pigment „terra rosa“ – složený z drobných silikátových úlomků, jejichž strukturu nelze plně zachytit fotograficky – jak pro znázornění Kristovy krve v Ukřižování, tak pro květy ve Zvěstování a Noli Me Tangere.
„Tyto červené květy, rozeseté po jarní zahradě, vytvářejí jakousi tečkovanou čáru, vedoucí od Pádu – květů ve ztraceném ráji – ke Vtělení a od Vtělení k vykupitelské oběti: květy mučednictví. … Jeho krev nasákla do země a dává na ní vyrůstat novému lidství, lidství v napodobení Krista, lidství vykoupenému z hříchu,“ napsal Didi-Huberman ve své monografii Fra Angelico: Dissemblance and Figuration (Fra Angelico: Nesoulad a zobrazení).
Freska Fra Angelica vybízí kontemplujícího mnicha, aby rozjímal o nehmatatelné povaze duchovní proměny. Marie Magdaléna touží po vztahu s Ježíšem. Její touha po blízkosti se projevuje snahou dotknout se vzkříšeného Krista. Kristovo odmítnutí však připomíná, že skutečný vztah s Bohem přesahuje fyzické formy. Prohlubuje se vírou, modlitbou a kontemplací.
Výsledkem je, že mnich je vyzván, aby se odpoutal od tělesných tužeb a všech pozemských připoutaností a přijal duchovní vzkříšení své duše.
„Díval jsem se dlouho; sotva to šlo jinak. Tato freska pojednává o patosu ve velkém měřítku a poté, co přijmete její krásu, cítíte se stejně málo oprávněni odejít náhle, jako byste opustili kostel během kázání. Třeba nejste formálním křesťanem zdaleka tolik, jako jím byl Fra Angelico; a přesto vás duchovní slušnost vybízí nechat na sebe tuto hlubokou vizi křesťanského příběhu působit až do nejzazšího účinku.“
Jaká témata z oblasti kultury a umění byste rádi viděli zpracovaná? Napište nám své tipy a podněty na adresu namety@epochtimes.cz
–ete–
