Jak se z drobného projevu laskavosti stala klíčová pomoc při dopadení vraha.
Jedno z mých oblíbených pravidel z dob, kdy jsem pracoval v FBI, zní: „Navazuj vztahy s každým. Každý den.“ To zahrnuje kolegy, sekretářku, zelináře, doručovatele novin – dokonce i vašeho nadřízeného – ať už jste se právě seznámili, nebo se znáte celý život. V FBI je to obzvlášť důležité při práci na případech zahraniční kontrarozvědky. Někdy to znamená udělat pro někoho laskavost, o kterou si neřekl, nebo prostě říct milý kompliment.
Mnozí tyto malé kroky nedělají – a někteří je nikdy dělat nebudou. Ale pokud se chcete prosadit v oblasti, kde hrají roli činy druhých, a nedržíte se zásady „navazuj vztahy s každým a každý den“, snižujete své šance na úspěch. Nikdy nevíte, kdo vám může příště pomoct – a ani byste to neměli očekávat.
S tímto pravidlem přichází způsob života, který si příliš málo lidí skutečně osvojilo. Když se jím řídíte, často se usmíváte a máte ze sebe dobrý pocit. Navíc to v ostatních vyvolává přání něco pro vás udělat – i věci, o které byste je nikdy nepožádali. Nedělejte to proto, abyste z toho něco měli – ale většinou to stejně takto dopadne.
Na začátku 90. let jsem byl přidělen na pobočku FBI v San Diegu a domů jsem jezdil každý den severně po First Avenue zhruba šest bloků, pak doleva na nájezd na dálnici Interstate 5 North. Na křižovatce, kde jsem odbočoval, stával bezdomovec, který vypadal na padesát, ale mohl být i sotva po třicítce. Měl hubenou postavu a neupravené světlé vlasy a vousy. Trpělivě tam stál s cedulí – ne s nápisem typu „Pracuji za jídlo“, což stejně skoro nikdy nebyla pravda – jen na ní stálo „Bez domova“ a on čekal, jestli mu někdo něco dá.
Mé skromné dětství ve Filadelfii mi většinou nedovolovalo takovým lidem přispívat, ale na tomhle muži bylo něco jiného než na ostatních bezdomovcích. Vyzařoval zvláštní klid a měl živé oči.
Podíval jsem se do svého hnědého sáčku od oběda a zjistil, že mi zbyla krabička rozinek Sun-Maid. Stáhl jsem okýnko – pohyb, na který už byl ten muž očividně zvyklý – a on přišel k autu. Většinou dostával od lidí peníze, ale já mu ukázal krabičku a řekl: „Mám rozinky z oběda. Chceš je?“
„Jasně,“ odpověděl a natáhl ruku. Podal jsem mu je a zeptal se na jméno. „Dennis,“ řekl.
„Já jsem Wayne. Jezdím tudy skoro každý den. Tak se zase uvidíme.“
„Bezva,“ odpověděl Dennis.
Druhý den tam stál znovu. Zase jsem stáhl okénko a tentokrát zvedl zelené jablko Granny Smith. Dennis přiběhl a zvolal: „Ahoj, Wayne!“
„Tohle by ti dneska mohlo stačit?“
„Jasně, díky.“
Stále byla červená, tak jsem mu řekl, že obvykle v tu dobu tudy nejezdím, protože pracuju jako agent FBI a pohybuju se po celém městě. Dennis to nijak zvlášť neřešil. Řekl jen: „To nevadí. Stejně tady budu.“
Uplynul týden, než jsem Dennise znovu uviděl – a ten den jsem si schoval jeden ze dvou čokoládových dortíků Tastykake, opravdovou pochoutku pro každého Filadelpana na západním pobřeží, pro případ, že bych ho potkal. Zabalil jsem otevřený okraj a přelepil ho páskou a zeptal se Dennise, jestli mu to tak vyhovuje. „V pohodě, Wayne, moc díky.“
Tak to šlo, tu a tam, několik dalších týdnů. Když mě viděl, vždycky přišel. Když jsem pro něj nic neměl, omluvil jsem se, ale i tak jsme si povídali, než naskočila zelená.
Neměl jsem žádný záměr – prostě mi ten člověk byl sympatický a měl jsem pro něj pochopení. Ale žili jsme každý v jiném světě.
O několik týdnů později jsem vyrazil na pozdně odpolední šetření se svou kolegyní Ginny DeLorenzoovou a cesta nás zavedla kolem Dennisova obvyklého stanoviště.
Zastavil jsem na červenou a Dennis mě poznal v mém známém autě. Přiběhl k okýnku, já sáhl do sáčku od oběda a vytáhl pytlík s brambůrky. Stáhl jsem okno a Dennis mi s úsměvem řekl: „Ahoj, Wayne,“ a pak: „Moc díky!“
Ginny byla v šoku a nemohla si pomoct: „Co to jako mělo být?“
„To je můj kamarád Dennis,“ zasvětil jsem ji. „Potkali jsme se tady na jeho obvyklém místě před pár měsíci. Když mi zbyde něco z oběda, dávám mu to.“
Byla naprosto ohromená, ale rozesmála se a prohodila, že jsem „fakt případ!“
Následující pondělí na pravidelné poradě našeho oddělení, kdy každý mluvil o něčem novém nebo zajímavém ze svých případů, si Ginny vzala slovo.
„Wayne má nový zdroj!“
Všichni se na mě otočili a čekali, že jim něco řeknu. Neměl jsem tušení, co tím myslí.
„No tak, Wayne, pověz jim o Dennisovi, o tom bezdomovci z rohu First Avenue a I-5, toho nového super zdroje, kterého sis naverboval!“
Rozesmála se nahlas, já taky – a pak i zbytek týmu. Prý že to je pro mě typické.
O pár měsíců později přišel na naše oblastní oddělení telegram z pobočky FBI v Baltimoru. Bezdomovec tam spáchal dvojnásobnou vraždu a ukázalo se, že stopuje napříč Spojenými státy směrem do San Diega. FBI se obvykle vraždami nezabývá, ale pokud podezřelý překročí hranice států, spadá do naší působnosti.
Tony DeLorenzo, šéf týmu pro hledání uprchlíků, o tom večer doma mluvil se svou manželkou Ginny. Postěžoval si, jak obtížné bude stopovat bezdomovce – zvlášť když tolik z nich vypadá podobně. Ginny se zasmála a řekla mu: „Zajdi za Waynem. Má kontakt na jednoho bezdomovce.“
Druhý den přišel Keith Moses k našemu stolu s telegramem a fotografií podezřelého z vraždy a zeptal se, jestli bych mohl pomoct.
Nevěděl jsem, jestli vůbec něco dokážu, ale řekl jsem mu, ať se u mě zastaví v pět odpoledne.
V 17:15 jsme vyrazili nahoru po First Avenue – ale Dennis tam nebyl. Na jeho místě byl jiný bezdomovec.
Stáhl jsem okénko a pokynul mu. Přiběhl, já rychle vytáhl krabičku rozinek a podal mu ji. Pověděl jsem mu, že jsem si myslel, že tohle je Dennisův roh, a zeptal se, jestli o něm něco ví. Ten muž byl přátelský a podle všeho Dennise skutečně znal.
Sdělil mi, že Dennis se přesunul na jiné, lepší místo, které mu víc vyhovuje. Zeptal jsem se, kde přesně, a on mi řekl, že v La Jolle, poblíž Ivanhoe Avenue. Poděkoval jsem mu a vyrazili jsme najít bezdomovce, o kterém jsme doufali, že by nám mohl pomoct najít jiného bezdomovce – vraha.
Za asi dvacet minut jsme dorazili na Ivanhoe v La Jolle a pomalu projížděli ulicí, hledali jsme Dennise. Jako by to měl domluvené – stál tam, se stejnou cedulí jako vždy, a trpělivě čekal u křižovatky, kde se vždycky dlouho stojí na červené.
Zastavil jsem kousek od něj a stáhl okno. Dennis se rozzářil, přiběhl a natáhl ruku – ne aby něco dostal, ale aby mi ji stiskl. Skutečně mi potřásl rukou a začal vyprávět o „lepším rohu“ a že ho mrzí, že už mě nebude vídat na First Avenue.
Odvětil jsem, že to nevadí, ale že s ním potřebuji na chvíli mluvit. Nasedl dozadu do auta a já mu představil Keitha. Také si podali ruce.
Stručně jsem mu vysvětlil, co se stalo v Baltimoru, a ukázal mu fotografii podezřelého. Dennis se na ni vážně podíval a zavrtěl hlavou. Řekl, že ho neviděl – ale že rozhodně nechce sdílet přístřeší s vrahem. Nabídl, že se může podívat na pár míst, kde by se mohl objevit. Zeptal se, jestli bychom se za pár dní mohli znovu zastavit.
Keith souhlasil a řekl mu, že si tu fotografii může nechat.
O dva dny později jsme přijeli zpět na Dennisův nový roh – a on se usmíval od ucha k uchu. Přiběhl k autu a oznámil nám, že toho muže z fotografie našel. Sdělil, že ten člověk bude pravděpodobně zítra na stejném místě, kde ho dnes viděl, a domluvili jsme se, že se s Dennisem sejdeme v jedenáct dopoledne zpět na jeho rohu.
Druhý den měl Keith k dispozici dalšího agenta ze svého týmu, který řídil druhé auto. Dennis nasedl s námi a jeli jsme pár mil k jednomu útulku pro bezdomovce, o kterém jsem do té doby vůbec nevěděl. Bylo zřejmé, že se Dennis opravdu vyzná – prošel několik míst, kde by mohl hledaný muž být. Jak to přesně udělal, jsem se nikdy nedozvěděl, ale nakonec nám skutečně pomohl s identifikací, v kterou jsme doufali.
V útulku jsme se snažili působit nenápadně a nejprve jsme si promluvili s člověkem, který měl místo na starosti. Klidně jsme pak procházeli uličkou mezi muži, kteří už stáli v dlouhé řadě na oběd. Když jsme míjeli muže z Baltimoru, zatčení bylo snadné.
Otázku odměny jsem nechal na Keithovi. Dennis si samozřejmě zasloužil odměnu za pomoc. Ale byl to bezdomovec – a ten způsob života si v určitém okamžiku sám zvolil – a žádné peníze by na tom nic nezměnily.
Po této události jsem Dennise už moc často nevídal, ale občas jsem jeho roh míjel. Vždy jsem měl po ruce krabičku rozinek nebo jablko Granny Smith pro svého starého přítele.
Ponaučení z tohoto příběhu zní: „Navazuj vztahy s každým. Každý den.“ Udržuje vás to vnímavého a zapojeného – a umožňuje vám jednat s každou vrstvou a podobou lidství. Nikdy totiž nevíte, co z toho může vzejít.
–ete–
