John Keats ve svém klasickém díle zkoumá uměleckou vizi prostřednictvím starověké řecké vázy.
Možná to bylo tušení vlastní brzké smrti, co Johna Keatse přimělo tak hluboce přemýšlet o pomíjivosti a věčnosti. Stejně jako mnozí velcí básníci si i on kladl otázky: Jak učinit krásu trvalou? Musí krása vždy zemřít, nebo přetrvává v nějaké podobě navždy?
V básni Óda na slavíka (Ode to a Nightingale), napsané na jaře roku 1819, popisuje svět slovy: „Kde krása nemůže si uchovat své zářivé oči / a nová láska po nich netouží déle než do zítřka.“ (volný překlad) Báseň vyjadřuje ostré vědomí pomíjivosti všech věcí a naší neschopnosti zachytit a uchovat dobro a krásu, které nás obklopují.
Jiná báseň, Óda na řeckou vázu (Ode on a Grecian Urn), Keats navazuje na myšlenky ze Slavíka, ale rozvíjí je jiným způsobem. Zatímco v Slavíkovi milenec netouží dlouho po své lásce a její mizející kráse, v Řecké váze se setkáváme s protikladem – milostnou scénou vyobrazenou na starověké řecké nádobě:
Smělý milenci, nikdy, nikdy ji nepolíbíš,
ač blízko cíle jsi, nermuť se;
nezvadne nikdy, i když blaženství tvé nedojde,
navěky budeš milovat, a ona krásná zůstane.
(oficiální překlad – Hana Žantovská, Déšť z plané růže, Mladá fronta 1982)
Milenec a milovaná, kteří ve Slavíkovi žijí jako otroci času, jsou ve Váze oproštěni od jeho kruté nadvlády. Ona nikdy neztratí krásu, on nikdy lásku. To je možná nejhlubší lidský sen: aby vše, co je nejlepší a nejkrásnější, bylo neporušitelné a navždy spojeno láskou.
Múza z muzea
Co umožňuje proměnu smrtelných milenců ze Slavíka v nesmrtelné postavy z Řecké vázy? Síla samotného umění. Keats napsal tuto báseň po návštěvě Britského muzea.
Jak uvedla Camille Guthrie pro Poetry Foundation:
„Keats byl ohromen a zaujat monumentálními a cizorodými díly klasického řeckého umění, která zde spatřil. Pronásledován ztrátou matky a bratra a ponořen do úvah o estetice, byl připraven psát básně o… ‚neřešitelných protikladech zkušenosti‘ a proměňující síle imaginace.“
Keats rozjímal nad Townleyho vázou, mramory z Elginu, díly Clauda Lorraina i nad novattickým Sosibiovým reliéfem. Ve starověkých artefaktech nalezl nadčasovost, která ostře kontrastovala s pomíjivostí jeho vlastního života.
Úvodní sloka básně vyjadřuje úžas nad výjevem vyrytým na váze:
Jaká pověst s listy lemovaná tě obestírá –
o bozích, o lidech, či obojím?
V Tempe či v údolích Arkádie?
Kdo jsou ti bozi, kdo muži? Které dívky zdráhavé?
Jaký šílený hon? Jaký úprk?
Jaké píšťaly, bubínky? Jaká divoká extáze?
(volný překlad dle stylu básně)
Příval otázek ve sloce odráží básníkův úžas – tak silný, že téměř klopýtá o vlastní slova. Tázavý tón zároveň zrcadlí tajemství krásy, umění i času – oblasti neznámé, či jen částečně poznané.
Dennis Quinn ve své knize Vyhnaná Iris: Souhrnné dějiny úžasu (Iris Exiled: A Synoptic History of Wonder) vysvětluje, že úžas je zvláštní, téměř posvátné vědomí vlastní nevědomosti tváří v tvář něčemu mocnému, záhadnému, přesahujícímu naše chápání.
V Ódě na řeckou vázu Keats spatřuje v uměleckém výjevu odraz celého lidského života, vášně i rituálu. Právě to – spolu se schopností hlíny zachytit a zvěčnit – básníka uchvátí a přenese do stavu úžasu. „Šílený hon“ a „divoká extáze“ z první sloky nejsou obrazy erotické touhy – nebo alespoň ne pouze jí.
Mluvčí v těchto obrazech spatřuje odlesk něčeho, co leží v samém jádru lidského života – velký hon za stále prchavým naplněním a krásou, zosobněný dívkami. „Boj o únik“ lze chápat jako útěk dívek před pronásledovateli, ale také jako touhu lidstva vymanit se z pout času a pomíjivosti, tak výmluvně popsaných v Ódě na slavíka.
Extáze má několik rovin zároveň: je to rozverné hemžení postav na váze, ale také touha lidského ducha po přesahu a trvalosti. Tyto kvality jsou záhadně vtělené přímo do vázy samotné, protože je sama trvalou formou krásy – právě té, po níž v každodenním životě tolik toužíme.
Zde se setkáváme s jedním z hlavních poslání umění: zachytit podstatu věcí a učinit ji nesmrtelnou. I proto nacházíme v umění útěchu – tvoří ochrannou hráz proti času.
V páté sloce, kdy básník klade další otázky, se výjev na váze rozvíjí:
Kdo jsou ti, kdo přicházejí k oběti?
K jakému zelenému oltáři, ó záhadný knězi,
vedeš tu jalovici bučící k nebi,
s boky ozdobenými hedvábnými věnci?
Které malé město u řeky či u mořského břehu,
či v horách s poklidnou pevností,
se dnes ráno zbožně vyprázdnilo?
(volný překlad dle stylu básně)
Pod básníkovým pohledem ožívá dosud nehybný a tichý výjev na váze barvami zeleně a zvukem bučení. Malé město získává univerzální význam. To, že je „u řeky“, nebo „u mořského břehu“, případně „v horách“, naznačuje, že může být kdekoliv – že je do jisté míry všudypřítomné. Není to jen jedno město; je to město samo – město člověka, město světa ve všech podobách. Váza tak zobrazuje univerzální obraz pastýřského i městského ideálu – dokonalého, krásného a nadčasového.
Nejbližší literární obdobou tohoto úseku je Achillův štít v Homérově Íliadě. Vykovaný bohem Héfaistem nese magické obrazy celé šíře lidského života – lidí zpívajících, tančících, žnoucích, sklízejících, bojujících, žijících i umírajících. V obou případech jednotlivá města, ať už vyrytá do kovu nebo namalovaná na terakotě, symbolizují všechna lidská města, tedy samotnou civilizaci.
Jako trvalý obraz archetypální lidské kultury nás váza vyvádí „z myšlenek / jak činí věčnost“, jak říká Keats v Ódě na řeckou vázu. To je umělecká extáze – slovo pochází z řeckého ekstasis, což znamená „vystoupit ze sebe“ nebo „překročit sám sebe“. Na okamžik, díky síle umění, básník vyklouzne z konkrétního času a místa a ponoří se do samotné extáze, kterou váza zobrazuje.
Pak nás však mluvčí náhle zarazí nečekaným obratem. Nazývá vázu „chladnou pastýřskou scénou“. Navzdory její kráse a nadčasovosti zůstává chladnou hlínou – vzdálenou, ztuhlou, němou, idealizovanou a nehybnou. Závěrečné sloky vyjadřují pečlivě vyvážené napětí: umění zvěčňuje a utěšuje, poskytuje krátký záblesk věčnosti, ale samo není živé. Není totožné se životem, který pokračuje dál a nese s sebou i veškeré své bolesti.
„Až stáří tuto generaci zničí, ty zůstaneš / uprostřed jiných běd než našich, přítelkyní člověka.“ (Jarmila Urbánková, Anglická romantická lyrika, 1958) Po uměleckém vytržení se básník vrací do reality, která směřuje ke stáří a zániku. Krásná váza zůstane nezměněna, bude těšit další generace – ale jednotlivci své smrtelnosti stejně neuniknou.
Nebo snad ne? Závěrečné verše básně mohou přinést odpověď – i když poněkud záhadnou: „Krása je pravda, pravda krása – to vše / co víš na zemi, a víc vědět netřeba.“ (oficiální překlad – Jarmila Urbánková) Jsou tyto řádky jakousi naivní pastí, kterou nelze brát doslova, jak tvrdí někteří kritici? Nebo je Keats myslí zcela vážně?
Příliš doslovné čtení by ztotožnilo pravdu s čistě subjektivním, sentimentálním prožitkem – tam, kde člověk cítí krásu, nalezne i pravdu. Domnívám se však, že Keatsovo pojetí vztahu mezi pravdou a krásou bylo hlubší. Jak vysvětluje Matthew Arnold v Esejích o kritice (Essays on Criticism),
„‚Toužebná vášeň po Krásnu‘, která byla u Keatse, jak sám pravdivě říká, jeho hlavní vášní, … je vášní intelektuální a duchovní. … A v posledních dnech svého života Keats napsal: ,Pokud zemřu, nezanechám po sobě nesmrtelné dílo, nic, na co by mohli být mí přátelé hrdí. Ale miloval jsem princip krásy ve všem; kdybych měl více času, učinil bych se nezapomenutelným.‘“
Co tedy s tou vázou? Opravdu nedokázala učinit krásu trvalou, když život jednotlivce zůstává stejně pomíjivý jako dřív – i poté, co zakusí setkání s řeckou vázou? Je to jen chladná, posměšná ozvěna ideálu, který ve světě neustále podléhajícím zániku neexistuje? Domnívám se, že nikoli.
Tím, že destiluje a zvěčňuje podstatu krásných věcí – lásky, lidských postav, stromů a vinných rév, obřadů i malých měst u moře – umělecké dílo pomáhá divákovi snáze rozpoznat krásu i v reálném světě. Váza odhaluje „princip krásy ve všem“, který Keats tolik miloval a který je ve skutečnosti stále přítomen kolem nás.
V tomto „principu krásy“ může jednotlivé nést podíl na univerzálním; to, co je spoutáno časem, se může účastnit nadčasového. Člověk, který dokáže tento princip ve věcech spatřit, nalezl nevyčerpatelný zdroj krásy – i když její jednotlivé podoby pomíjejí. Keats pochopil, že pravda a krása skutečně přetrvávají navzdory proměnlivým podobám. Díky tomuto poznání se můžeme přiblížit smíření s pomíjivostí.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Nápady a podněty zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz
–ete–
