Přistihli jste se někdy při myšlence, že je na světě tolik zla, až to vypadá, že žijeme v pekle na zemi? Zdá se, že násilí, žádostivost, hněv, nepoctivost a rozkol se staly běžnou součástí života. Nebo ne? Zůstává v nás i přes neustálý příval negativity něco pozitivního?
V předchozí části naší série jsme ukázali, jak Satan svedl Evu, aby okusila zakázané ovoce ze Stromu poznání dobra a zla. V tomto závěrečném díle se podíváme na pád lidstva z Boží přízně, na cestu spojující peklo se zemí – a na naději po Pádu.
Ztracený ráj?
Milton naznačuje, že Bůh od počátku věděl, že se Satanovi podaří svést Adama a Evu. Nebeské bytosti jsou lidským selháním zarmouceny. Přesto však musí být za jejich provinění následky: budou sklízet, co zaseli. Bůh proto přichází do Zahrady Eden, aby vynesl rozsudek.
Nejprve Adam přiznává, že má sklon obviňovat Evu, protože jeho neposlušnost nebyla zcela jeho vlastní. Bůh mu odpovídá:
Byla snad tvým Bohem, že jsi poslechl ji
dřív než Jeho hlas, či byla tvou vůdkyní,
vyšší, či rovnou, že jsi jí odevzdal
své mužství i své místo, kde tě Bůh
nad ní postavil, tebe stvořil pro ni
a pro tebe, jenž ji převyšoval ve cti;
byla ozdobená, krásná, aby přitáhla tvou lásku,
ne tvoje podrobení, a její dary
byly vhodné pod tvým vedením,
nevhodné však vládnout – to byla tvá role a tvá podstata,
kdybys znal sám sebe správně.
(Kniha X, verše 145–156, volný překlad dle Miltona)
Bůh dává Adamovi jasně najevo, že není bez viny. Adam byl stvořen jako vládce Země. Avšak oslaben Evinu krásou ztratil zrak z pravého cíle. Pozdvihl Evu nad sebe a tím se vzdálil svému poslání muže. Obrácení jejich přirozených rolí bylo začátkem pádu.
Nejprve byli odloučeni od správného postavení jako muž a žena. Ale nebylo to jediné odloučení. V hlubším smyslu bylo Satanovo pokušení Eviným oddělením od jejího původního vztahu k dobrému.
V minulé části jsme ukázali, že Satan využil Evinu krásu, aby ji svedl. Řekl jí, že je tak krásná, že by měla být uctívána jako bohyně, nikoli náležet Adamovi. Její pýcha se rozbujela. Krása sama o sobě však nebyla špatná, stejně jako její vztah s Adamem – i přes jeho nesprávné pozdvižení. Ale pýcha jejich vztah pokřivila.
Odloučení mělo více podob. Zakázané ovoce je odloučilo od ráje, když je anděl vyvedl ze Zahrady Eden. Odloučilo je od Božího přikázání a nakonec i od života – oba zemřou. Samotný strom představuje dvě protikladné vlastnosti – dobro a zlo. Od této chvíle musí lidé mezi nimi volit a rozlišovat, aby znovu získali Boží přízeň.
Na rytině A nejen slzy… Doré zobrazuje Adama a Evu, jak mají zahalená nahá těla. Jejich postavy jsou zkroucené vnitřním zmatkem. Adam zaklání hlavu a tiskne si ruku na čelo, jako by byl zoufalý. Eva sedí sklíčeně na tvrdém kameni; svěží zeleň, která je kdysi obklopovala, zmizela a nahradily ji sukovité stromy.
Je snadné vnímat ráj jen jako místo, z něhož byli vyhnáni. Dorého obraz však naznačuje, že ráj, od něhož byli odloučeni, mohl být i uvnitř nich samotných – proto ten vnitřní rozkol po jeho ztrátě.
Získané peklo
Odloučení od ráje nepřichází samo – přináší s sebou spojení s něčím děsivým. U bran pekla získávají Satanovy děti, Hřích a Smrt, novou sílu a přemýšlejí, jak Satanovi pomoci na Zemi:
Zkusme čin odvážný, k tvé i mé moci
ne nepodobný – vybudovat cestu
z pekla k novému světu, kde vládne Satan,
památku zásluh pro pekelné zástupy,
aby snáze mohly z místa vycházet
k stykům či přechodům, jak úděl povede.
(Kniha X, verše 254–261)
Hřích a Smrt plánují postavit jakousi dálnici z pekla na Zem jako památník Satanovi. Na této cestě naleznou všichni Satanovi následovníci snadno svou dráhu k Zemi, kde budou dál ničit Boží stvoření tím, že je prostoupí svou zlou přítomností. Ztracený ráj se tak mění v získané peklo.
Satan se vrací k branám pekla, vítá Hřích a Smrt a chválí je za pomoc. Poté jim přikazuje, aby šli na Zem a vládli tam:
Zatímco já sestoupím temnotou
po vaší cestě s lehkostí k mocnostem,
jež jsou mi spojenci, abych jim sdělil
tyto úspěchy a radoval se s nimi,
vy dva se ubírejte tímto směrem,
mezi nesčetné světy, všechny vaše,
sestupte až k ráji; tam přebývejte,
vládněte v blaženosti a odtud pak
panství své rozšiřte na zem i do vzduchu,
především nad člověka, pána všeho;
toho si nejprve podrobte – a nakonec ho zabijte.
(Kniha X, verše 393–402, volný překlad dle Miltona)
Mají nejen vládnout, ale také zabíjet. Odloučeni od nesmrtelnosti, lidé podléhají smrti; odloučeni od Božího zákona, jsou ovládáni hříchem.
Na rytině A teď očekávají… Doré zobrazuje Satana, jak se vrací k jásajícím stvůrám v pekle. V pravém horním rohu kompozice letí jeho postava kouřem z pekelných ohňů. Postavy s netopýřími křídly obývají pustou krajinu a zdvihají zbraně na oslavu vůdce, který se vysmívá Bohu i jeho stvoření.
Naděje
Na Zemi Adam truchlí nad neposlušností a modlí se k Bohu. Objevuje se archanděl Michael a ukazuje mu budoucnost, jak ji později popisuje Bible. Bytosti z pekla přinášejí násilí, nemoci a chtíč. Adam je tím zarmoucen a naplněn lítostí.
Michael Adamovi říká několik věcí, které odhalují podstatu hříchu a nemravnosti ve vztahu člověka k Bohu:
Obraz svého Tvůrce… opustili,
když se sami pokořili, aby sloužili nezřízené žádosti…
Sami se zohavili, když překroutili
zdravé zákony čisté přírody
v ohavné nemoci – právem, neboť si nevážili Božího obrazu v sobě…
Všichni se zvrhnou, všichni zkažení,
spravedlnost a střídmost, pravda a víra zapomenuty.
(Kniha XI, verše 515–517, 522–525, 805–806)
Michael naznačuje, že lidé si své utrpení přivolávají sami, když zapomínají, že jsou Božím stvořením, a odporují přírodním zákonům, které Bůh stanovil. Hříchy musí být splaceny – tehdy skrze utrpení způsobené válkami, nemocemi a katastrofami.
Naděje však spočívá v dobru, v návratu k Božím úmyslům a lásce:
Mnohem méně teď lituji světa
plného zlých synů, než se raduji z jediného spravedlivého muže,
že Bůh z něj zrodí nový svět
a zapomene všechen hněv.
Takovou milost nalezne jediný spravedlivý muž,
že Bůh se smiluje a nezahubí lidský rod.
(Kniha XI, verše 873–877, 889–890, volný překlad)
Ve světě plném zla, ovládaném temnotou pekelných cest, zazáří spravedlnost, dobro, střídmost, pravda a víra jako světlo, které přitahuje Boží pohled. Stačí jediný člověk s těmito vlastnostmi, aby odvrátil zkázu.
Dokážeme dnes rozvíjet rozlišování, které je třeba, abychom se stali tímto zářícím světlem – pro své blízké? Pro sebe? Pro své bližní? Pro celý svět?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii jsme se hlouběji ponořili do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
–ete–
