Jeho těžké dětství ho inspirovalo k hledání cesty k tomu, aby se děti cítily v rodině dobře. Pomáhat druhým komunikací ho bavilo, proto dodatečně vystudoval před třicítkou psychologii, aby se mohl věnovat oboru kvalifikovaněji. Dnes je psycholog Milan Studnička autorem populárně-naučných knih o výchově a vztazích, lektorem a častým hostem v médiích. V nedávno odvysílaném pořadu Face to Face se v krátkém čase věnoval celé řadě problémů.
Opravit dítě bez rodičů nejde
Studnička uvedl, že ho typicky kontaktují rodiče, aby vyřešil nějaký problém s jejich dítětem. On chce ale v první řadě vidět rodiče, ne dítě. Rodiče podle něj musí pochopit, že nejdříve musí dojít ke změnám v rodině. „Když opravíte dítě v rodinném systému, který je nefunkční, tak to k ničemu nevede,“ řekl v pořadu.
Největší problém dnešních rodin je podle něj v tom, že se jeden nebo oba rodiče zhlédnou v „respektujícím přístupu k dětem, který je skvělý“, ale musí být správně aplikovaný. „Oni pod vizí a s láskou k tomu, že chtějí ty děti opečovávat, ať je to co nejlepší, tak si ani nevšimnou, že dítě najednou přestává respektovat rodiče a začne mu šéfovat. A ta rodina to nezachytí,“ vysvětlil psycholog a dodal: „A najednou mají čtyř- nebo pětileťáka, který začne rodiče mlátit, nadávat jim, urážet a mít hodinové výbuchy vzteku.“
Vzniklá situace ovšem není chybou daného dítěte, ale nesprávné výchovy rodičů, poukázal Studnička s tím, že nelze být respektující k dítěti, pokud ono nerespektuje rodiče. Úkol rodičů je zkrátka ukazovat dítěti hranice, které ještě nezná.
Další velký problém vidí v „odpojení“ rodičů od svých dětí. „Vidím to v Praze, když jedu autem, jak maminka s kočárkem drží telefon v ruce, to odpojení je šílené,“ kritizoval psycholog. „To, že nedokážeme prožívat život s dětmi, užívat si to, netlačit je neustále do něčeho, způsobuje, že děti se pak od nás odpojí také,“ míní Studnička.
Jsi závislý na digitálních zařízeních? Čas na detox
V souvislosti s „odpojením“ v rodině přišlo na téma online prostředí. Pokud si dítě občas zahraje „střílečku“, ale jinak má své koníčky, kamarády, dobře se učí a s rodiči komunikuje, nepovažuje to za problém.
Stane-li se však z hraní nebo mobilu závislost, pak je podle něj čas zakročit. „Pokud dítě nedodrží čas, na kterém se domluvíme, pak je to známka závislosti a ta se léčí tím, že závislého očistím od zdroje závislosti,“ řekl. V takových případech doporučuje detox od digitálních zařízení. Sám jich za poslední rok „předespal“ 25, pokaždé na tři měsíce.
„Ty děti jsou pak jako vyměněné… najednou se vrací do normálního provozu,“ pochválil si tento přístup a dodal, že po pár týdnech naštvanosti se začnou děti dožadovat většího kontaktu se svými rodiči a společných aktivit.
Děláme z dětí feťáky
Tím, že svým ratolestem dáme do ruky mobil nebo jinou formu obrazovky, vytváříme z nich feťáky, je přesvědčen Studnička. Obrazovka poskytne dítěti dopamin a ono se odpojí od reálného světa, míní. „Jsou už tříleťáci, kteří hystericky pláčou, když nemají tablet v ruce,“ poukázal psycholog a dodal: „Ale to zavinili rodiče, ne ty děti“.
Cestou ven z duševních poruch je podle něj u malých dětí „vzít tablety, vzít telefony, vzít počítače a být s nimi v přírodě, blbnout s nimi, běhat, zažívat s nimi nepohodlí“. Rodiče by si také měli s dětmi povídat a neztrácet kontakt s jejich vnitřním světem, večer jim vyprávět pohádky a příběhy.
Podobný postoj jako k digitálním zařízením má Studnička i k dárkům. Jak poznamenal moderátor pořadu René Kekely, rodiče často zahrnují své potomky dárky a dávají jich tolik, že ani vánoční stromeček pod nimi není vidět.
Studnička vysvětlil, že dítě se od přírody raduje z každé maličkosti a z objevování světa. Dárky mu ovšem tuto radost přinášejí uměle a ono ztrácí schopnost radovat se „jen tak“, popsal psycholog. „Zase je to jako s drogami, displejem nebo čímkoliv jiným. Já vlastně vytvořím z toho dítěte takového feťáčka na dárky a pak to začne: ,Mami, já chci dárek, chci kuličku, chci autíčko.‘ A rodiče mu jedno koupí a už to fičí. Dárek při každém nákupu v obchoďáku, dárek při každém výletě, při každé návštěvě zoo.“
Dítě podle pražského psychologa dárky vůbec nepotřebuje. Co potřebuje, je čas s rodičem. Dárky jako takové striktně neodmítá, ale dle jeho názoru by se dítě na jejich výběru mělo samo podílet anebo si je samo vyrobit. Dospělí by zase neměli čekat, že se dítě vždy z dárku potěší. Závislost na dárcích také může způsobit, upozornil, že „dítě se nebude těšit na babičku“, ale na to, co mu přiveze.
„Pokud uslyšíte jedinkrát větu: ,Tati, cos mi přivezl? Mami, cos mi přivezla?‘ a vy řeknete: ,Nic,‘ a to dítě má smutné oči, už se netěší na vás, ale na věci. A to je strašně smutné.“ Dodal také, že dítě si z principu neváží věcí, na nichž se nepodílí. „Rodiče dětem vyčítají, že si ničeho neváží, přitom si toho nemůžou vážit, když se na tom nepodílely,“ poznamenal.
Plošná deprese
U náctiletých dětí je pocit deprese něco běžného, konstatoval Studnička. „Je to fakt plošné. Ty děti fakt nemají jiskru v oku,“ uvedl. Tyto „zombie děti“, které jsou „bez nálady, bez energie, bez šťávy“, se takovými staly kvůli tomu, že nemají vize a přestaly snít, domnívá se psycholog.
„Jakmile dítě nemá vizi a vidí frustrované rodiče, které nebaví jejich práce, do toho vidí, že ho škola vůbec nebaví, vůbec neví, kam v životě směřuje, život jako takový ho vůbec nebaví,“ řekl. Teenageři, kteří ztratili pevnou vazbu na své rodiče, snadno podlehnou volání svých vrstevníků, začnou se oblékat do černého a hledat místo v podobných komunitách. „To znamená, že primárně ztratilo svou vazbu s rodičem,“ tvrdí Studnička.
Druhým častým důvodem odcizení je podle něj také přítomnost mladšího sourozence, který na sebe v očích staršího dítěte bere veškerou pozornost. K odpojení od rodičů pak může podle psychologa dojít i ve funkčních rodinách, protože starší sourozenec má za to, že ho rodiče už nemají rádi.
Transgender
V pořadu otevřeli další, citlivější téma. Studnička řekl, že není fanouškem genderových teorií, které mu přijdou bizarní. Dítě ve 12, 13, 14 letech je podle něj ještě nezralé a snadno náchylné k ovlivnění. „Většinou rodiče s nimi moc nekomunikují, děti jsou úplně samy a najednou najdou cestu, jak být znovu vtažen do děje, jak získat komunitu, která je bude extrémně podporovat,“ popsal obvyklý scénář dětí, které usilují o změnu pohlaví. Tito dospívající lidé hledají podle něj pouze cestu, jak se vypořádat z pocitem nepřijetí či samoty.
Psychická úleva však dlouho netrvá a změna pohlaví si vybere svou daň. „Uteče pár let a oni zjistí, že je to nevratné poškození,“ posteskl si Studnička. Odsoudil také kolegy, kteří na transgenderovou vlnu naskočili.
„Opravdu mi vadí, že mnoho psychologů tomu jde naproti a podporují to, místo aby to nechali třeba až po dvacátém roce, když už člověk víc dozraje a může se vědomě rozhodnout, kterou cestou se vydat,“ uvedl a dodal, že sám s transgenderovými dětmi pracovat odmítá.
Psycholog zmínil, že se často vyčítá spolužákům transgenderových dětí, že jsou netolerantní, ovšem pro ně není lehké přijmout tak drastickou změnu. „Pokud někomu říkali do sedmičky Kájo, tak mu teď nebudou říkat třeba Hanko,“ pronesl s tím, že děti mnohdy vycítí, že jde jen o aktuální, dočasnou pózu.
Dítě mě bije, co mám dělat?
Studnička je toho názoru, že uhodit dítě za to, že si neuklidí, donese špatné známky a podobné prohřešky, je nesmysl. „Ale když mě dítě bije, tak se budu bránit. To mám stát a koukat se na něj?“ řekl s tím, že je třeba dítěti například chytit ruce a použít svou sílu k zastavení agrese místo dlouhosáhlého vysvětlování, že „to se nedělá“. „Ono musí pochopit, že nemůže mlátit svoji maminku nebo tátu, to nejde,“ je přesvědčen psycholog.
„Dítě je z přírody naprogramované k tomu, aby poslouchalo člověka, kterému věří,“ objasnil. Pokud se tedy rodič chová jako dospělý, klidný člověk, který má život pod kontrolou, má radost ze života, „tak to dítě poslouchá jak hodinky“, uvedl. Naopak je-li rodič „smutný, otrávený, pořád si stěžuje, pořád se tam někdo hádá, dítě tomu rodiči nevěří“. Když pak rodič po dítěti něco chce, dítě se staví na zadní. „Je to jako byste nesnášel svého souseda a ten vám radil, co máte dělat na zahradě. Předpokládám, že ho nebudete poslouchat,“ poznamenal Studnička.
Psycholog je přesvědčen, že „pokud dítě zlobí svého rodiče, je to vždycky věc toho rodiče, ne dítěte“. Jedou radou je tedy propojit se se svými dětmi, pochopit jejich svět a umět se chovat tak, aby je dítě chtělo následovat.
Komplikovanost generačních rozdílů
Za velký problém považuje stav, ve kterém jsou v rámci širší rodiny nedobré vztahy, kdy např. tchyně pomlouvá před dítětem otce nebo matku anebo když děda, babička, máma i táta mají každý rozdílné představy o výchově. „V mnoha rodinách je to velký problém,“ řekl s tím, že někdy je lépe prarodiče k vnoučatům vůbec nepouštět, pokud nejsou ochotni respektovat přístup rodičů k výchově.
V principu stačí podle Studničky dítěti alespoň jeden dospělý, ke kterému může přimknout a který bude v jeho životě představovat pevný bod, i když čím víc dospělých kolem sebe, tím líp, protože to pomáhá k „lepší orientaci ve vztazích“, myslí si.
Absence důvěryhodného dospělého může podle něj lehce vést k tomu, že se dítě přimkne ke svým vrstevníkům a bude následovat je. „Vrstevnické vztahy (rodinné) vztahy úplně destruují,“ prohlásil.
