V sobotu se stala součástí mezinárodního práva Globální dohoda o oceánech OSN. Příprava smlouvy měla trvat téměř dvě desetiletí a podle zástupce ředitele české pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF) má poskytnout „nový rámec pro ochranu a správu dvou třetin oceánů, které leží mimo jurisdikci národních států“. Změní dohoda něco v reálné praxi?
Na základě smlouvy má začít vznikat síť „mezinárodních oceánských rezervací“, ale jejich vznik musejí realizovat vlády jednotlivých zemí a firmy. Jan Freidinger z české pobočky WWF označuje dohodu o oceánech za „historický milník“, ale zároveň připouští, že „skutečná práce teprve začíná“.
Peníze na fungování těchto organizací a dozorujících orgánů budou muset zaplatit občané smluvních států, které dohodu ratifikovaly.
Podle Freidingera se věc z ekologického hlediska týká i České republiky. „Oceán je s námi spojený i prostřednictvím řek. Druhy, které známe z evropských i českých vodních toků – například úhoři, lososi či někteří kytovci – migrují přes volné moře, kde dosud čelily nekontrolovanému rybolovu a dalším hrozbám,“ říká Freidinger.
Deníku Epoch Times sdělil, že dosud neexistoval „právní proces, jak chráněné oblasti na volném moři vyhlásit“, což nyní dohoda umožní.
„Až doteď jsme totiž měli pravidla pro konkrétní věci, jako je těžba dna oceánů nebo rybolov, ale chyběl nám zastřešující zákon, který by chránil mořskou biodiverzitu jako celek,“ říká Freidinger s tím, že cílem dohody je chránit 30 % oceánů do roku 2030, zatímco v současné době je chráněno pouze něco málo přes jedno procento volného moře.
Smlouva o volném moři,
známá také jako dohoda o biologické rozmanitosti mimo vnitrostátní jurisdikci, byla přijata v červnu 2023 a loni v září dosáhla hranice 60 ratifikací potřebných k tomu, aby mohla nyní vstoupit v platnost. V současné době je ratifikována více než 80 zeměmi a první konference smluvních stran se má konat ještě v tomto roce. Česká republika dohodu podepsala, ale dosud neratifikovala, tedy dohoda nebyla schválena parlamentem.
„Úmluva bude právně vymahatelná, nicméně to, že vymahatelnost mezinárodního práva je často bezzubá, je pravda. Ale shodli se na ní prakticky všechny státy světa a je určitě lepší mít jasná pravidla, než být bez nich,“ míní Freidinger.
Podle něho nevznikne žádná „oceánská policie“, která by na moři zatýkala kapitány lodí, ale pro praktickou kontrolu na moři se využije „dálkový satelitní průzkum, AIS pro sledování lodí, a další digitální nástroje pro kontrolu aktivit v oblastech mimo národní jurisdikci“.
To, že vymahatelnost mezinárodního práva je často bezzubá, je pravda… pro praktickou kontrolu na moři se využije dálkový satelitní průzkum AIS.
— Jan Freidinger, zástupce ředitele české pobočky WWF
Samotné naplňování smlouvy má v praxi stát na třech bodech. Státy, které smlouvu podepsaly, mají přijmout legislativní, administrativní nebo politická opatření.
Zavádění změn má potom sledovat takzvaná Konference smluvních stran (COP), která má zřídit úplně nový orgán Implementation and Compliance Committee (ICC), který by měl přímo dohlížet na to, jestli státy dohodu plní.
Peníze na fungování těchto organizací a dozorujících orgánů budou muset hradit smluvní státy, které dohodu ratifikovaly.
Evropská unie přislíbila finanční podporu pro implementaci dohody prostřednictvím programu EU Global Ocean Programme, který je financován z rozpočtu EU a činí zhruba 40 milionů euro a slibuje poskytnout technickou pomoc, kapacitní budování a podporu zemím, zejména rozvojovým, pro uplatňování dohody a opatření.
Mezi země, které podle monitoru dohody smlouvu ratifikovaly, patří například Čína, Brazílie, Francie nebo Španělsko. Rusko ji nepodepsalo vůbec. USA, Kanada, Němocko ani Austrálie smlouvu zatím neratifikovaly.
Podle Freidingera smlouva na státy uvaluje „povinné posuzování vlivů (EIA)“, tedy povinnost posuzovat vliv každé nové aktivity na volném moři. „Musí nejdřív udělat studii dopadů na životní prostředí a zveřejnit ji. Pokud by to neudělaly, porušují mezinárodní právo,“ řekl deníku Epoch Times.
„Vznikne centrální informační systém, kde musí být všechna data. To dává obrovskou moc vědcům, nevládním organizacím i novinářům – kdokoli uvidí státům pod prsty,“ míní ekolog.
„Úmluva je napojená na systém řešení sporů podle Úmluvy o mořském právu (UNCLOS). To znamená, že jeden stát může druhý žalovat u Mezinárodního tribunálu pro mořské právo, jehož rozsudky jsou závazné,“ říká Freidinger na eventualitu toho, že zavázané státy budou dohodu ignorovat. „Zase nemusí to být stoprocentní, některé země rozsudky můžou ignorovat, ale naprostá většina je bere za své.“
K vynucování dodržování dohody má podle Freidingera posloužit diplomatický tlak a otázka mezinárodní reputace. „Žádný stát nechce být na mezinárodní scéně označen za někoho, kdo ilegálně ničí oceán, zvlášť když díky těm kontrolním mechanismům budou mít všichni k dispozici jasné důkazy,“ míní ekolog.
