Způsob, jakým jsou kojenci v prvních letech života vystaveni obrazovkám, může formovat reakce jejich mozku na rozhodování a stres až do období dospívání.
Obrazovky, které stále častěji naplňují první dny života dětí, mohou podle nedávného výzkumu ovlivnit, jak se jejich mozek později vyrovná s nejistotou a stresem. Studie zjistila, že průměrné dítě stráví u obrazovek od narození do dvou let více než dvě hodiny denně. Tato raná zkušenost zanechává v mozku stopy, které přetrvávají déle než desetiletí a ovlivňují rychlost rozhodování i náchylnost k úzkosti během dospívání.
Zjištění publikovaná v časopise eBioMedicine pocházejí z jedné z nejdéle trvajících studií, která sledovala tytéž děti od narození až do puberty. Výzkum spojuje raný kontakt s digitálními technologiemi se změnami v mozku, které následně souvisejí s pomalejším rozhodováním a duševními problémy projevujícími se o léta později.
Rané zkušenosti pomáhají utvářet to, jak pružným a odolným se mozek později stane, uvedl v prohlášení Pei Huang, hlavní autor studie. Pokud se určité mozkové systémy specializují příliš rychle, děti mohou být podle něj v pozdějším životě „méně schopny adaptace“.
Od změn v zapojení mozku k pomalejšímu rozhodování
Vědci sledovali 168 dětí v Singapuru od narození do 13 let, přičemž skenovali jejich mozek ve věku 4,5 roku, 6 let a 7,5 roku. Následně byly tyto děti sledovány až do svých třináctin. V průměru trávily děti v této skupině u obrazovek více než hodinu denně již v jednom roce života a více než dvě hodiny ve věku dvou let.
U dětí, které jako miminka trávily u obrazovek více času, se projevila rychlejší změna v propojení oblastí pro vizuální zpracování s oblastmi zapojenými do plánování, pozornosti a rozhodování. Jednoduše řečeno, tyto mozkové systémy se zdály být vyzrálé dříve a rychleji, než je obvyklé.
Vědci zjistili, že u dětí se zrychleným dozráváním mozku existovalo vyšší riziko rozvoje kognitivních a behaviorálních potíží během adolescence. „Ke zrychlenému dozrávání dochází, když se určité mozkové sítě vyvíjejí příliš rychle, často v reakci na nepřízeň osudu nebo jiné vnější podněty,“ vysvětlil Huang.
Pomalejší rozhodování, vyšší úzkost
Rané rozdíly v mozku spojené s časem u obrazovky se projevily přímo v chování. V osmi a půl letech trvalo dětem se změněnými mozkovými vzorci déle, než se rozhodly při plnění hazardního úkolu, kde měly hádat, v jaké barevné krabičce se skrývá žeton a kolik bodů vsadit na svou volbu. Děti sice nedělaly chybná rozhodnutí, ale jejich zvažování bylo pomalejší.
Ve věku 13 let pak dospívající, kterým dříve v dětství trvalo rozhodování o několik sekund déle, uváděli celkově častější nebo intenzivnější příznaky úzkosti. Autoři studie tvrdí, že spojitost mezi zrychleným zráním sítě vizuální kontroly, pomalejším rozhodováním a vyšší úzkostí ukazuje na pravděpodobnou biologickou cestu v mozku.
Podle jejich názoru může nadměrné vystavení obrazovkám přimět smyslové a řídicí systémy k odlišné organizaci, než k jaké by došlo v přirozeném prostředí. Rychle se pohybující a jasně sestříhané digitální obrazy silně stimulují vizuální systém v době, kdy se mozek teprve učí filtrovat a prioritizovat informace ze všech smyslů. Během typického vývoje se mozkové sítě specializují postupně.
U dětí s vysokou expozicí obrazovkám se sítě zapojené do vidění a poznávání specializovaly příliš rychle – dříve, než si mozek stihl vybudovat „efektivní spojení potřebná pro komplexní myšlení“. Pokud je regulace vizuálních informací obtížnější, dítěti může trvat déle, než získá jistotu k činu. To pak může přispívat k váhání, obavám nebo úzkosti v situacích, které působí nejistě. „To může omezovat celkovou flexibilitu a odolnost,“ dodal Huang.
Celková velikost účinku byla sice malá, ale vývojoví neurovědci upozorňují, že drobné vlivy v raném dětství se mohou časem nasčítat, zejména pokud se týkají základních systémů, jako je pozornost a emoční regulace.
Pohled nezávislých odborníků
Externí experti připomínají, že studie neprokazuje přímou příčinu a následek. Kathryn Humphreysová, profesorka psychologie na Vanderbiltově univerzitě, která se na výzkumu nepodílela, pro Epoch Times uvedla, že by se výsledky měly interpretovat opatrně. Studie podle ní nabízí podnětnou souvislost, ale navržená cesta je především užitečná pro uvažování o tom, co mozek kojence v prvních letech života skutečně potřebuje.
„Tato studie naznačuje souvislost mezi používáním obrazovek u kojenců a pozdějšími rozdíly ve vývoji mozku,“ sdělil Brandon McDaniel, profesor pediatrie na lékařské fakultě Indiana University, „nemůže však stoprocentně prokázat, že tyto změny způsobilo samotné vystavení obrazovkám.“
Podle McDaniela je možné, že kojenci, kteří trávili více času u obrazovek, také zažívali méně kvalitních interakcí se svými pečovateli. Právě ty jsou přitom pro zdravý vývoj klíčové. Množství času u obrazovky i rozvoj úzkosti mohou ovlivňovat také genetika, temperament, stres rodičů nebo rodinná anamnéza.
Na zkušenostech kojenců záleží
První dva roky života jsou obdobím překotného růstu a reorganizace mozku. V této době se systémy zapojené do pozornosti, sebeovládání a emoční regulace teprve formují. Vyvíjející se mozek se nejlépe učí z živé a vstřícné interakce – z jednoduchých okamžiků sdílené pozornosti během hry (jako je hra na schovávanou „pápá“) nebo z reakcí pečovatele na zvuky a výrazy dítěte.
„Obávám se, že obrazovky mohou neúmyslně vytlačit četnost a kvalitu výměn mezi rodičem a dítětem – tedy společnou pozornost, jazykové podněty a vzájemnou regulaci – které podporují rané učení a budoucí duševní zdraví,“ vysvětlila Humphreysová.
Související práce singapurského týmu z roku 2024 navíc ukázala, že společné interaktivní aktivity mohou negativní účinky obrazovek zmírnit. U dětí, s nimiž rodiče často četli, byla souvislost mezi časem u obrazovky a pozdějšími změnami v mozku výrazně slabší.
Shrnutí
Mluvení, zpívání, čtení, mazlení, hraní, čas venku a spánek poskytují přesně ten druh bohatých zážitků ze skutečného světa, které dětský mozek potřebuje. Žádná aplikace nebo pořad je nedokáže nahradit.
Humphreysová i McDaniel doporučují udržovat expozici obrazovkám u kojenců na co nejnižší úrovni a nepoužívat je jako výchozí způsob uklidnění nebo rozptýlení. Pro děti mladší 18 měsíců doporučuje Americká pediatrická akademie (AAP) vyhýbat se obrazovkám úplně, s výjimkou videochatování s blízkými. Po 18. měsíci by rodiče měli obrazovky sledovat společně s dětmi, pomáhat jim obsahu porozumět a omezit čas na maximálně hodinu denně.
Základem zdravého vývoje zůstávají rané vztahy – přítomnost rodiče, jeho vnímavost a společná hra.
–ete–
