Velkolepé stropní fresky Mantegny, Correggia a Tiepola představují vrchol uměleckého mistrovství svých tvůrců.
Stropy bývají v dnešním světě interiérového designu označovány jako „pátá stěna“, dekorativní výzdoba stropů však rozhodně není novinkou. Iluzivní styl stropních fresek známý v italštině jako di sotto in sù – tedy „zdola vzhůru“ – lze vystopovat až k Benátkám 16. století. Jeho kořeny však sahají ještě hlouběji, k nástěnným malbám starověkého Říma. Historické stropní fresky často zobrazují iluzivní nebe (trompe l’oeil), které se zdánlivě otevírá do nebeských výšin. Nejčastějšími motivy bývají postavy z mytologie a Bible. Tyto malby lze obdivovat v kostelech a palácích po celé Itálii i Evropě.
Tři z nejvýznamnějších italských umělců dějin jsou ceněni nejen pro své malířské dílo, ale také pro monumentální fresky. Freska je technika nástěnné malby, při níž se maluje do vlhké omítky. Stropní fresky renesančních mistrů Andrea Mantegny a Correggia se dodnes dochovaly na původních místech v severní Itálii – v knížecím paláci a katedrále. Giovanni Battista Tiepolo, rokokový malíř navazující na tradici renesančních a barokních mistrů, vytvořil fresky v Itálii i Španělsku. Právě on je také autorem největší stropní fresky na světě, která zdobí německý palác.
Mantegnův Malovaný pokoj
Andrea Mantegna (asi 1431–1506) se narodil nedaleko Padovy, města bohatého na antické památky, které v něm probudily celoživotní zájem o klasické umění. Tento vliv je patrný v celém jeho díle. Oženil se do rodiny Belliniů, významné benátské umělecké dynastie. Mantegnovy obrazy vynikají neobvyklými kompozicemi a sochařsky pojatým stylem malby s mimořádným důrazem na proporce a perspektivu.
Už za života byl vysoce uznávaným umělcem a ovlivnil řadu významných malířů, včetně svého švagra Giovanniho Belliniho či německého mistra Albrechta Dürera. Roku 1460 byl jmenován dvorním malířem mantovských vládců, rodu Gonzagů, pro které pracoval po tři generace.
Jeho vrcholné freskové dílo vzniklo mezi lety 1465 až 1474 v jedné z místností mantovského Dóžecího paláce. Komnata v severovýchodní části budovy nese název Camera Picta („Malovaný pokoj“) a později se jí začalo říkat Camera degli Sposi – „Svatební komnata“. Markýz ji využíval jako reprezentační sál pro přijímání významných osobností i pro rodinná setkání. Stěny pokrývají malby oslavující rod Gonzagů a jejich dvůr. Zobrazují svěží krajiny, které opticky překračují skutečné architektonické hranice místnosti.
Nejslavnější částí místnosti je však Mantegnův převratný strop. Dominantou je iluzivní oculus – kruhový otvor do nebe s jemnými oblaky. Kolem balustrády se shromažďují rozpustilí putti, které Mantegna namaloval s mimořádně odvážnou zkrácenou perspektivou vytvářející iluzi hloubky. Scénu doplňují ženské postavy, páv i květináč s rostlinou. Oculus rámují girlandy z ovoce a listoví. Mantegnovy technické a stylové experimenty s iluzivním prostorem doslova prolomily pomyslný „skleněný strop“ a inspirovaly další generace umělců, zejména Correggia.
Correggiovo Nanebevzetí Panny Marie
Antonio Allegri (asi 1489–1534), známý především pod jménem svého rodného města Correggio, proslul mistrovským zachycením světla a schopností vnést do obrazů božskou záři. Maloval oltářní obrazy, virtuózní iluzivní fresky, mytologické výjevy i menší devocionální díla. Byl považován za nejvýznamnějšího malíře regionu Emilia-Romagna a svá největší díla vytvořil během působení v Parmě.
Právě zde vytvořil tři stropní fresky. Nejvýjimečnější z nich zdobí osmibokou kupoli románské parmské katedrály. Freska s názvem Nanebevzetí Panny Marie byla dokončena roku 1530. Ve falešných nikách v podpěrných obloucích kupole (pendentivech) jsou vyobrazeni čtyři patroni Parmy – svatý Bernard degli Uberti, svatý Jan Křtitel, svatý Josef a svatý Hilarius. Nad nimi se nachází iluzivní parapet podobný tomu Mantegnovu, před nímž stojí apoštolové.
Nad tímto pásem se rozprostírá výjev Panny Marie vystupující do nebe. Correggio ji neumisťuje do středu kupole, ale na její západní stranu, aby byla dobře viditelná pro návštěvníky přicházející od hlavní lodě směrem k oltáři. Marie, oděná v růžové tunice a modrém plášti, se vznáší v oslnivé a zdánlivě nekonečné spirále andělů, putti a oblaků.
Po Mariině pravici stojí bibličtí patriarchové vedení Adamem. Vedle něj jsou zobrazeni David s hlavou Goliáše, Abraham, jeho syn Izák s obětním beránkem i Jákob. Na Mariině levici obklopují Evu ženské postavy. Eva drží jablko se zeleným výhonkem – symbolem spásy.
Identita ústřední postavy zalité nebeským světlem zůstává předmětem sporů. Někteří badatelé se domnívají, že jde o Krista sestupujícího vstříc Marii. Jiní zastávají názor, že se jedná o anděla doprovázejícího Mariino nanebevzetí, protože postava postrádá tradiční Kristovy atributy, například vousy či stigmata. Navíc je oděna do zelené a bílé barvy, které nejsou s Kristem běžně spojovány.
Tiepolo a největší freska světa
Correggiovy fresky inspirovaly během baroka a rokoka umělce v Itálii i za jejími hranicemi. Giovanni Battista Tiepolo (1696–1770) pocházel z významné benátské rodiny. Je považován za největšího freskaře své doby, který díky technické virtuozitě a divadelnímu pojetí kompozic posouval hranice tohoto média. Jeho složité výjevy oplývají fantastickými kostýmy a okázalou imaginací. Tiepolo byl také inovativním kreslířem a jeho grafické listy se šířily po celé Evropě. Mnohé obrazy sloužily jako přípravné studie k freskám nebo jako kopie dokončených děl.
Za jeho největším mistrovským dílem je třeba vyrazit do Německa, konkrétně do Würzburgu. Architektonickým skvostem tohoto severobavorského města je würzburská rezidence, vybudovaná pro knížete-biskupa. Nad monumentálním trojitým schodištěm se rozprostírá Tiepolova freska Apollón a čtyři kontinenty, vytvořená v letech 1750 až 1753 – největší freska na světě.
Freska propojuje mytologii s tehdejší politikou. Tiepolo podobně pečlivě jako Correggio promýšlel různé pohledové osy s ohledem na to, jak návštěvník postupuje po schodišti. Ústředním motivem je dramatické nebe plné olympských bohů. Apollón, bůh slunce a umění, se chystá na svou každodenní jízdu slunečním vozem, která přináší světu světlo. Celá kompozice je alegorií, jež přirovnává Apollóna ke knížeti-biskupovi. Hodiny, zobrazené jako ženské postavy s motýlími křídly, vedou koně a otěže k Apollónovi, zatímco putti tlačí zlatý vůz oblaky. Objevují se zde také Jupiter, Mars, Merkur a Venuše.
Kolem hlavního výjevu se při římsách rozvíjejí alegorie čtyř tehdy známých kontinentů: Afriky, Ameriky, Asie a Evropy. Personifikace prvních tří jsou oděny do fantaskních kostýmů a doprovázeny exotickými zvířaty. Evropská část je umístěna jako vrchol celé vizuální cesty. Zobrazuje würzburský dvůr a nechybí ani portrét knížete-biskupa, který drží alegorické postavy Slávy a Věhlasu.
Tyto tři monumentální stropní fresky představují vrchol uměleckého génia svých tvůrců. Mantegna, Correggio a Tiepolo vytvořili mistrovská díla, která po staletí okouzlují, ohromují a inspirují návštěvníky i další umělce. Připomínají nám také jednu prostou věc: stojí za to občas zvednout oči ke stropu.
–ete–
