Metaanalýza zjistila, že opakované použití stejného psychiatrického vyšetření často vedlo k odlišným výsledkům. To zdůrazňuje složitost diagnostiky duševního zdraví.
Diagnóza v oblasti duševního zdraví může ovlivnit vše – od toho, jak člověk vnímá sám sebe, až po nové léky, úhradu pojišťovnou, a dokonce i pracovní příležitosti.
Nová studie publikovaná v časopise JAMA Network Open však naznačuje, že nejuznávanější diagnostické rozhovory v psychiatrii – často považované za zlatý standard – mohou být méně spolehlivé, než mnozí lékaři i pacienti předpokládají.
Vědci zjistili, že když dospělí absolvovali stejný rozhovor dvakrát, obvykle v odstupu jednoho až dvou týdnů, nedostali vždy stejnou diagnózu.
„Mnoho lidí předpokládá, že tyto rozhovory dávají jednoznačnou odpověď – že buď nějakou poruchu máte, nebo nemáte,“ uvedla pro Epoch Times e-mailem hlavní autorka studie Laura Duncanová, odborná asistentka na katedře psychiatrie a behaviorálních neurověd McMasterovy univerzity. „Ve skutečnosti může být diagnóza více závislá na kontextu.“
Diagnózy duševního zdraví se ne vždy shodují
Analýza spojila údaje ze 46 studií, které zahrnovaly více než 8 000 dospělých ve 26 zemích a 17 různých strukturovaných diagnostických nástrojů. Patřily mezi ně například Strukturovaný klinický rozhovor pro DSM, Composite International Diagnostic Interview a Mini-International Neuropsychiatric Interview (MINI), používané k hodnocení duševních poruch a poruch spojených s užíváním návykových látek.
Napříč hodnocenými studiemi však byla celková shoda mezi prvním a druhým rozhovorem pouze střední. Na standardní škále, kde hodnota 1 znamená dokonalou shodu, dosáhly rozhovory skóre 0,69 – tedy méně, než by mnozí očekávali od diagnostického nástroje, který odborníci často považují za zlatý standard.
„Přesný závěr není, že diagnózy jsou náhodné,“ uvedla Duncanová. „Jde o to, že při měření pomocí strukturovaných rozhovorů nejsou dokonale spolehlivé.“
Diagnózy spojené s lépe pozorovatelným chováním měly tendenci být konzistentnější. Například poruchy spojené s užíváním návykových látek si jako skupina vedly lépe než duševní poruchy – dosáhly skóre shody 0,72 oproti 0,65 u duševních poruch.
Porucha užívání opioidů patřila v celé analýze mezi nejspolehlivěji diagnostikované stavy se skóre 0,81.
Na opačném konci spektra byla neafektivní psychóza – kategorie zahrnující poruchy, jako je schizofrenie –, u níž byla shoda pouze 0,55. Tato hodnota se blíží spíše náhodě než jistotě. Úzkostné poruchy, deprese a poruchy osobnosti se obecně pohybovaly v nižším až středním pásmu kolem hodnoty 0,60.
Bipolární porucha představovala mezi psychiatrickými diagnózami relativně příznivější výsledek se skóre 0,74. Nejníže se umístila porucha užívání halucinogenů se skóre 0,59.
Obtížnost diagnostiky duševního zdraví
Duševní poruchy může být obtížné měřit zcela konzistentním způsobem. Na rozdíl od zlomeniny viditelné na rentgenu se většina psychiatrických poruch hodnotí výhradně prostřednictvím sebepopisu – tedy podle toho, jak člověk v daném okamžiku popisuje své myšlenky, pocity a chování.
„Chování, jako je užívání návykových látek, nebo činy, jako je krádež či vandalismus, si lidé obvykle snáze vybaví a popíšou konzistentně,“ uvedla Duncanová. „Vnitřní prožitky, jako je nálada nebo úzkost, jsou subjektivnější a může být obtížnější je hodnotit jednotným způsobem.“
Příznaky duševních potíží navíc nejsou neměnné. Aktuální psychický stav člověka může ovlivnit i to, jak své příznaky popíše v jednom týdnu a jak v dalším.
„To může ovlivnit spolehlivost jeho schopnosti sebehodnocení,“ řekla Duncanová.
Příznaky duševních potíží se navíc mohou měnit vlivem stresu, spánku, vztahů nebo významných životních událostí. Dva rozhovory provedené krátce po sobě tak mohou zachytit odlišné výseky psychického stavu téhož člověka – horší týden nebo momentální neochota mluvit o tom, čím právě prochází, mohou ovlivnit odpovědi pacienta.
Dřívější výzkum Duncanové u dětí a dospívajících ukázal ještě méně spolehlivé výsledky. Její metaanalýza standardizovaných psychiatrických rozhovorů z roku 2019, kterou provedla se svým kolegou, zjistila pouze střední shodu – průměrnou spolehlivost přibližně 0,58 na stejné škále od nuly do jedné.
Zjištění přehledu poukazují na širší obtížnost zachytit proměnlivé emoční stavy pomocí pevných diagnostických štítků.
Důsledky
Důsledky sahají daleko za hranice ordinace. Strukturované rozhovory se široce používají v psychiatrickém výzkumu k odhadování výskytu poruch, výběru účastníků do klinických studií a ověřování diagnostických nástrojů.
Pokud však samotné nástroje obsahují významnou chybu měření, přenáší se tato nejistota i do výsledků, které z nich vycházejí.
„Se strukturovanými rozhovory se často zachází jako se zlatým standardem, ale naše zjištění naznačují, že mají důležitá omezení,“ uvedla Duncanová. „Doufám, že tato zjištění otevřou důležitou diskusi o tom, zda bychom neměli jinak přemýšlet o tom, jak duševní poruchy definujeme a měříme.“
To neznamená, že diagnózy postrádají význam nebo že by lékaři měli strukturované nástroje opustit. Naznačuje to však, že jediný rozhovor, byť vedený velmi pečlivě, by měl být jen zřídka považován za definitivní.
Podle Duncanové by diagnóza měla být chápána spíše jako pracovní formulace než jako konečný verdikt. „Tyto rozhovory mohou být velmi užitečné, ale jejich výsledky by měly být interpretovány s ohledem na to, co střední spolehlivost skutečně znamená.“
–ete–
