Tradiční kultura
Naši předkové věřili, že pozemský svět není jediný. Věřili, že existují mnohé světy, oku neviditelné „nad ním” a „pod ním”. Mýty hovoří o různých časoprostorech, v nichž existují bohové nebo démoni, a existenci rozličných světů.
Ústředním dilematem živých bytostí je existence duše a její schopnost cestovat různými časoprostory. Toto cestování znamená možnosti pohybovat se k vyšším říším, které jsou lepší, vznešenější a krásnější. Naproti tomu také možnost pohybovat se dolů, což znamená „padat“ do nižších světů, které zároveň nejsou tak vznešené a krásné.
Příběhy o lidech, kteří byli schopni vystoupit do vyšších říší – na nebesa – díky jejich celoživotní snaze o to být lepšími, naplňují prastaré kroniky, stejně jako příběhy těch, kteří padli a zmizeli v nižších světech hlubin pekla nebo Avici.
Lidé různých kultur, ať už na východě nebo na západě, věřili, že bohové mohou z těchto odlišných časoprostorů pozorovat události ve světě, kde žijí lidé, zatímco lidé do jiných časoprostorů obvykle vidět nemohou.
Mnohé historické záznamy o zážitcích mnichů nebo obyčejných lidí, kteří se v těchto časoprostorech ocitli, uvádějí, že čas v těchto světech ubíhá jinak. Většina záznamů hovoří o tom, že časoprostor lidí je pomalejší – tedy čas zde ubíhá pomaleji, naproti tomu čas „tam” ubíhá rychleji.
Vzpomeňme na pověst z 15. století o kováři, který vstoupil do hory Blaníku, strávil zde jeden den a když vystoupil ven, zjistil, že uběhl jeden rok. Podobných pověstí a příběhů z historie i současnosti byla zapsána celá řada. Ale nebudeme je zde všechny vyjmenovávat. Namísto toho se pojďme podívat na staré obrazy a na příběhy, které nám o uspořádání světa vyprávějí.
Lidé věřili, že bohové mohou z těchto odlišných časoprostorů pozorovat události ve světě lidí, zatímco lidé do jiných časoprostorů obvykle vidět nemohou.
Uspořádání světa
Na kresbě z 15. století (níže), můžeme pozorovat některé detaily znázorňující úrovně existence. Spojující tři dimenze, tři světy, tři různé časoprostory – nebesa, zemi a podsvětí neboli „peklo“.
Z tohoto ale i jiných obrazů je patrné, že každá z těchto říší má také vnitřní členění a úrovně. Projdeme-li říší bohů a andělů, sestoupíme do říše lidí. Zde potom nejvýše stojí skuteční duchovní, ctnostní lidé na cestě k osvícení, následují králové, šlechticové, střední třída, běžní lidé. Ještě níže jsou lidé nemorální – prostitutky, zloději, vrazi a násilníci.
Následují říše zvířat, rostlin a hmyzu až se dostáváme do nejnižších říší pekla, kde má postupně dojít k úplnému zničení duše.
Celá vize je provázena řádem, podle kterého jsou duše rozmisťovány do různých úrovní a světů podle jejich zásluh. Mohou také setrvávat na různých úrovních nebo vzestupovat a padat mezi různými úrovněmi a světy. Otázkou je, co tedy duším umožňuje vzestupovat do lepších světů a co naopak způsobuje jejich pád?
Staré malby, svatí mužové či mudrcové uvádějí, že fungování světa podléhá určitému řádu nebo zákonitostem. Takzvané „svaté knihy” jsou jak na Západě, tak na i Východě nazývány „zákon”. Mudrcové radí – přizpůsob se „zákonům“ tohoto světa a žij s nimi v harmonii, dodržuj je, a budeš žít v klidu a štěstí.
Naproti tomu mytologičtí svůdci se člověka zpravidla pokoušejí přesvědčit o tom, že žádné zákony a pravidla neexistují a jakmile člověk začne jednat bez zábran, může se vydat snadno do nižších říší. Často mytologický „ďábel, Satan nebo Mára a podobně” znemožňuje duším vzestoupit či vede duše do nižších světů slibováním „svobody bez omezení”.
I podle mytologie vlastně „ďábel” tak moc nelže, protože skutečně v nižších říších žijí nižší bytosti s nižším charakterem a nejsou omezovány tak vysokými „morálními požadavky” jako bytosti ve vznešenějších říších. Ale ďábel zpravidla zapomene dodat, že pobyt v nižších říších přináší více utrpení a na nejnižší úrovni bude duše úplně zničena.
Schody a žebříky – cesty nahoru i dolů
V předchozím článku Co je nalevo a co je napravo? jsme se věnovali otázkám legend o možnostech cestování mezi světy prostřednictvím následování ctností a obrazům zachycujícím žebříky nebo schody do nebes.
Je zajímavé zmínit několik možností, jak podle tradiční kultury lze vzestoupit, nebo naopak sestupovat do nižších říší a jaké jsou důsledky takové cesty.
Podobné „návody” především vyjmenovávají ctnosti a hříchy, což lze označit za rozlišování dvou protichůdných kvalit – dobra a zla. Následováním a zosobňováním dobrých kvalit můžete stoupat. Následováním zla můžete klesat. Lež a pravda, soucit a bezohlednost, odpuštění a pomsta, pracovitost a lenost, věrnost a smilnost, odvaha a zbabělost, vůle snášet těžkosti a touha po pohodlí, vznešenost a úpadek, sobeckost a obětování se pro druhé a tak dále.
Všechny tyto kvality jsou navzájem odděleny a patří buďto „napravo” nebo „nalevo” do sféry dobra nebo zla.
Jedno české přísloví říká: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění”, a tedy skutky špatné kvality nás postupně povedou k horšímu životu, do horšího prostředí a horšího fyzického a psychického stavu. A také duši po smrti fyzického těla umístí do nižších říší.
Naproti tomu cesta napravo bude možná provázena těžkostmi a utrpeními, ale zároveň povede ke zlepšení. Bude to ale vyžadovat dodržování morálních pravidel, ve východní i západní kultuře často vzpomínaných jako „přikázání”. Bude se po člověku žádat sebeovládání, zdrženlivost, pravdomluvnost nebo myšlení na druhé před myšlením sám na sebe a podobně.
Vzkaz, který po sobě zanechal český panovník a jeden z největších císařů v evropské historii se také drží v tomto duchu:
„Nástupcům svým, kteří seděti budou po mně na mém trůně, kladu na srdce, aby poznali dvojí život tohoto světa a zvolili si lepší.“ – Karel IV.
