Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

Úvod

1. Přízrak komunismu na západních univerzitách
a) Silná levicová předpojatost na fakultách
b) Proměna tradičních akademických oborů komunistickou ideologií
c) Použití nových akademických odvětví pro ideologickou infiltraci
d) Propagace levicového radikalismu

e) Popírání velkých amerických tradic
f) Boj proti klasickým dílům západní civilizace
g) Monopolizace učebnic a humanitních oborů
h) Univerzitní ,převýchovaʻ: vymývání mozků a morální korupce

Zdroje

Úvod

Vzdělání hraje v rozvoji jedince a jeho sebenaplnění důležitou roli, udržuje stabilitu ve společnosti a zajišťuje budoucnost národa. Není jediné velké civilizace v dějinách lidstva, která by otázku vzdělávání zanedbávala.

Účelem vzdělání je zachovat si lidská morální měřítka a kulturu předanou nebesy. Jde o prostředek, kterým se předávají znalosti a řemeslný um a kterým se lidé socializují.

Tradičně je to tak, že vzdělaní lidé mají úctu k nebesům, věří v bohy a snaží se být laskaví a ctnostní. Mají rozsáhlé znalosti tradiční kultury a jsou zběhlí v jednom či více oborech. Svému povolání jsou oddáni a věří, že k druhým je třeba se chovat laskavě a slušně. Tito lidé jsou pilířem společnosti, elitou národa a ochránci civilizace. Jejich výjimečný charakter a jednání jim vyslouží požehnání a přízeň bohů.

Aby komunistický přízrak zničil lidstvo, chce zpřetrhat vazby mezi člověkem a bohy a zničení tradičního vzdělávání je nevyhnutelným krokem tohoto plánu. Proto komunismus používá nejrůznější strategie, aby jak na Východě, tak na Západě útočil na školství a podkopával ho.

Ve východních zemích, které jsou domovem hluboce zakořeněných tradic, samotné balamucení nestačí k oklamání celého národa. Komunisté systematicky vyvražďovali tradiční elity, aby zabránili těmto nositelům kultury předat své dědictví dalším generacím.

Zároveň s tím probíhala neustálá propaganda namířená na zbytek populace.

Dějiny a kořeny západní kultury jsou v porovnání s tím méně komplikované, což komunismu poskytuje úrodnou půdu pro kontaminaci společnosti prostřednictvím podrývání a sabotování západního školství. Zkaženost mladých lidí na Západě je vlastně daleko vážnější, než je tomu u jejich vrstevníků v Číně. Během prezidentské volební kampaně v roce 2016, kdy hlavní média dlouhodobě očerňovala konzervativní kandidáty a kdy průzkumy před hlasováním ukazovaly zkreslené výsledky, zůstala řada lidí v šoku, a to platí zejména o univerzitních studentech, jakmile se dozvěděli skutečné výsledky voleb.

Na univerzitách po celých Spojených státech se po vítězství Donalda Trumpa objevil absurdní jev, kdy někteří studenti pociťovali takový strach, vyčerpání a emocionální trauma z voleb, že požadovali, aby se zrušily přednášky a posunuly se zkoušky. Některé školy dokonce ve snaze ulevit studentům od stresu a úzkosti zorganizovaly nejrůznější terapeutické aktivity, včetně hraní si se stavebnicemi a bublifukem nebo omalovánek. Někteří studenti dostali na hraní psy a kočky, aby je utěšovali. Řada univerzit poskytovala svým studentům psychologické poradenství a organizovala služby typu „zotavení z voleb“ nebo „povolební možnosti a podpora“. [1]

Absurdita toho, jak se z normálního demokratického procesu stane něco děsivějšího než přírodní pohroma nebo teroristický útok, demonstruje naprosté selhání amerického vzdělávacího systému. Vysokoškolští studenti, kteří by měli být racionální a vyspělí, jsou při konfrontaci se změnou a nepřízní osudu najednou netolerantní a infantilní.

Naprostý rozpad amerického školství je jednou z nejotřesnějších věcí, která se za posledních několik desetiletí v této zemi stala. Signalizuje úspěch komunistického cíle infiltrovat a zkazit západní společnost.

Tato kapitola se zaměřuje především na Spojené státy americké jako příklad toho, jak komunismus sabotuje školství ve svobodné společnosti. Čtenáři mohou použít vlastního úsudku, aby posoudili, jak je vzdělávací sektor podobně podkopáván i v jiných zemích.

Komunistická infiltrace amerického školství se projevuje přinejmenším v pěti oblastech.

1) Přímé šíření komunistické ideologie mezi mladými: komunistická ideologie postupně dobyla západní akademický svět tím, že infiltrovala důležité tradiční obory studia a vymyslela si nové vědní obory spojené s jejím ideologickým vlivem. Literatura, dějiny, filozofie, sociální vědy, antropologie, právo, multimédia a další obory, to vše zaplavily nejrůznější varianty marxistické teorie. „Politická korektnost“ se stala vodítkem k cenzuře svobodného myšlení na kampusech.

2) Omezování přístupu mladé generace k tradiční kultuře: tradiční kultura, ortodoxní myšlenky, opravdová historie a klasická literatura jsou v mnoha směrech očerňovány a marginalizovány.

3) Snižování akademických měřítek již od úrovně školek a základních škol: jelikož výchova je čím dál víc zjednodušována, žáci nové generace nejsou tak vzdělaní a matematicky schopní. Žáci oplývají méně vědomostmi a schopnost kritického myšlení u nich zakrněla. Pro takové jedince je těžké logicky a přímo řešit klíčové otázky ohledně života a společnosti, a o to těžší je pro ně prohlédnout klamy komunismu.

4) Indoktrinace žáků pokřivenými názory: jak děti vyrůstají, jsou do nich vštěpovány koncepty, které tak zesílí, že je pro ně takřka nemožné je identifikovat a napravit je.

5) Přiživování sobeckosti, hamižnosti a požitkářství studentů: učitelé vedou studenty k tomu, aby se stavěli proti autoritě a tradicím, zveličují jejich ego a pocit, že mají na všechno právo, omezují jejich schopnost chápat a tolerovat jiné názory a zanedbávají jejich psychologický růst.

Čtyři roky intenzivní indoktrinace zanechaly ve vysokoškolských studentech sklony k liberalismu a progresivismu. Je pravděpodobné, že bezmyšlenkovitě přijmou ateismus, teorii evoluce a materialismus. Stávají se z nich úzkoprsé, rozmazlené „padavky“ bez selského rozumu, které se honí za hedonistickými tužbami, aniž by za své činy hodlaly nést zodpovědnost. Chybí jim znalosti, mají úzkoprsý pohled na svět, o dějinách Ameriky a světa vědí velmi málo nebo vůbec nic a právě tito lidé jsou hlavním terčem komunistického balamucení.

V očích světa jsou Spojené státy stále jedničkou ve vzdělávání. USA jsou již přes sto let politickou, ekonomickou a vojenskou velmocí. Jejich výdaje na školství jsou daleko větší než v jiných státech. Americká demokracie a blahobyt po druhé světové válce přitáhly talentované lidi z celého světa. Americkému školskému systému STEM a tamním odborným školám se nic nevyrovná.

Ovšem v nitru se odvíjí krize. Poměr zahraničních vysokoškolských studentů v programech STEM daleko převyšuje americké studenty a tento nepoměr každým rokem stoupá. [2] Odráží to nahlodávání základního, středního a vysokého školství napříč celými Spojenými státy. Nároky na studenty se záměrně snižují, čímž se ničí jejich budoucnost. Následky vidíme přímo před očima, a situace bude ještě horší.

Sovětský zběh z KGB, Jurij Bezmenov, o němž jsme hovořili v páté kapitole, popsal již v 80. letech, jak se ideologická infiltrace komunismem v USA blíží k dokončení: „I kdybyste začali hned teď, v tuto minutu, vychovávat novou generaci Američanů, stejně vám to zabere 15 až 20 let, než obrátíte proud ideologického vnímání reality zpátky k normálu.“ [3]

Od doby, kdy Bezmenov poskytl tento rozhovor, uplynulo čtvrtstoletí. Byli jsme svědky zhroucení Sovětského svazu a dalších socialistických režimů ve východní Evropě, leč komunistická infiltrace a rozvratná činnost na Západě neustala ani v nejmenším. Komunistické prvky na Západě se zaměřily na školství jako na svůj hlavní cíl a zmocnily se ho na všech úrovních, aby tam dnes propagovaly vlastní pokřivené teorie o vzdělávání, pedagogice a výchově dětí.

Měli bychom zdůraznit, že téměř všichni lidé na světě, zejména ti, kdo si prošli střední a vysokou školou po šedesátých letech, byli vystaveni komunistickým vlivům. Nejvíce zasaženy jsou humanitní obory a společenské vědy. Propagaci komunistické ideologie se věnuje jen hrstka jedinců, a přesto je většina lidí v těchto oborech těmito názory naočkována. Zde odhalujeme komunistické cíle, aby je lidé mohli rozpoznat a distancovat se od nich.

1. Přízrak komunismu na západních univerzitách

a) Silná levicová předpojatost na fakultách

Jednou z nejdůležitějších příčin, proč studenti přijímají socialistickou a komunistickou ideologii nebo jsou ovlivněni radikálními ideologiemi, jako je feminismus a environmentalismus (tomuto tématu se budeme věnovat v dalších kapitolách), je skutečnost, že velká část pedagogického sboru na amerických univerzitách inklinuje k levici.

Ve studii pojmenované „Sociální a politické názory amerických profesorů“ z roku 2007 se uvádí, že z 1 417 dotazovaných členů fakult pracujících na plný úvazek se jich 44,1 procenta považuje za liberály, 46,1 procenta inklinuje k politickému středu a pouze 9,2 procenta se považuje za konzervativce. Na komunitních školách byl podíl konzervativně smýšlejících jedinců o něco vyšší (19 procent) a podíl liberálů poněkud nižší (37,1 procenta). Na uměleckých školách bylo 61 procent pracovníků fakulty liberálů, přičemž konzervativci činili pouhých 3,9 procenta. Studie rovněž poznamenává, že zaměstnanci před důchodem jsou přesvědčenějšími levičáky než noví členové fakulty. Ve věkové skupině 50–64 let se za levicové aktivisty prohlašovalo 17,2 procenta osob. Studie také uvádí, že většina pracovníků na univerzitách podporuje právo na homosexualitu a potrat. [4]

Studie po roce 2007 nadále potvrzují levicový trend mezi profesory na čtyřletých univerzitách ve Spojených státech. Studie publikovaná roku 2016 v Econ Journal Watch zkoumala volební preference profesorů historie a společenských věd ze čtyřiceti předních amerických univerzit. Ze 7 243 dotázaných profesorů jich bylo 3 623 demokratů a 314 republikánů, a šlo tedy o poměr 11,5:1. Největší propast byla u profesorů historie, kde byl poměr 35:1. Porovnejme si to s podobným průzkumem z roku 1968: podíl demokratů a republikánů mezi profesory historie byl tehdy 2,7:1. [5]

Další průzkum čtyřletých univerzit z roku 2016 zjistil, že politické smýšlení u pedagogického sboru je nerovnoměrné, zejména v oblasti Nové Anglie. Průzkum používající data z roku 2014 zjistil, že celonárodní poměr liberálních a konzervativních profesorů je 6:1. V Nové Anglii je tento poměr 28:1. [6] Studie z roku 2016 provedená Pew Research Center ukázala, že 31 procent osob s univerzitním vzděláním má liberální názory a 23 procent má sklony k liberalismu, zatímco jen 10 procent zaujímá konzervativní názory a 17 procent má sklony ke konzervatismu. Studie objevila, že u lidí, kterým se dostalo vysokoškolského vzdělání po roce 1994, výrazně vzrostly liberální názory. [7]

Akademici, kteří se roku 2016 zúčastnili jednoho semináře na American Enterprise Institute, uvedli, že kolem 18 procent amerických akademiků z oblasti společenských věd se považuje za marxisty, a jen pět procent se považuje za konzervativce. [8]

Senátor Ted Cruz kdysi pronesl poznámku o právnické fakultě jedné prestižní školy, kde studoval. „Bylo tam [v pedagogickém sboru] víc lidí, kteří se prohlašovali za komunisty, než republikánů. Kdybyste se jich zeptali, jestli by hlasovali pro to, aby se z nás stal socialistický národ, 80 procent by hlasovalo kladně a deset procent by si myslelo, že je to moc konzervativní.“ [9]

Komunismus začal pronikat do amerického školství už od dob, kdy ve Spojených státech zakořenil. Od začátku 20. století bylo mnoho amerických intelektuálů, kteří schvalovali komunistické myšlenky nebo jejich fabiánskou socialistickou variantu. [10]

Protikulturní hnutí 60. let přineslo velký počet mladých studentů bojujících proti tradicím. Mnoho lidí bylo v letech, kdy se utváří jejich osobnost a názory, silně ovlivněno kulturním marxismem a Frankfurtskou školou. Po stažení amerických vojsk z Vietnamu v roce 1973 začala studentská uskupení spojovaná s protiválečným hnutím mizet. Hlavní příčinou bylo logicky to, že zmizel důvod k protestu, nicméně radikalismus, který tato velké studentská hnutí vytvořila, se nevytratil.

Radikální studenti dál pokračovali ve studiích na společenskovědních oborech jako žurnalistika, literatura, filozofie, sociologie, pedagogika a další. Po získání titulu se začali věnovat kariéře v institucích, které mají největší vliv na společnost a kulturu – na univerzitách, v médiích, ve vládních úřadech a neziskových organizacích. V té době se řídili hlavně teorií „dlouhého pochodu institucemi“, s níž přišel italský marxista Antonio Gramsci. Tento „dlouhý pochod“ má za cíl pozměnit ty nejdůležitější tradice západní civilizace.

Za „duchovního otce“ rebelujících západních studentů byl považován filozof Frankfurtské školy Herbert Marcuse, který v roce 1974 tvrdil, že Nová levice nezemřela a „vstane z mrtvých na univerzitách“. [11] Nové levici se nejenže podařilo přežít, její dlouhý pochod institucemi byl obrovsky úspěšný. Jak napsal jeden radikální profesor:

„Spousta z nás po válce ve Vietnamu nezalezla zpátky do svých literárních kamrlíků. Vstoupili jsme do akademických pozic. S koncem války jsme se vytratili z dohledu a nezúčastněnému divákovi se mohlo na chvíli zdát, že jsme zmizeli. Teď máme definitivu a doopravdy jsme začali pracovat na přeprogramování univerzit.“ [12]

Pojem „radikálové s definitivou“ („tenured radicals“) vymyslel Roger Kimball ve své stejnojmenné knize, která vyšla roku 1989. Pojem označoval radikální studenty, kteří byli v 60. letech aktivní v protiválečných, občanskoprávních a feministických hnutích a později se dostali do univerzit jako vyučující a nakonec v 80. letech získali definitivu. Od té doby vštěpují studentům svůj systém politických hodnot a vytvářejí novou generaci radikálů. Někteří z těchto nových radikálů jsou teď vedoucí kateder nebo děkani. Smyslem jejich akademické práce není prozkoumávat pravdu, ale využít akademickou oblast k podkopání západní civilizace a jejích tradic. Jejich cílem je rozvrátit hlavní proud společnosti a politický systém tím, že produkují další revolucionáře, jakými jsou oni sami.

Jakmile tito profesoři získají definitivu, mohou zasedat v nejrůznějších výborech a mají značný vliv na přijímání nových zaměstnanců fakulty, na určování akademických měřítek, na výběr témat disertačních prací a na určování směru výzkumu. Mají bohaté příležitosti, jak využít své moci k vyřazení kandidátů, kteří se neslučují s jejich ideologií. Z tohoto důvodu jsou jedinci, kteří jsou víc nakloněni tradičním hodnotám a vyučují a dělají výzkum na základě tradičních konceptů, ustavičně marginalizováni. S tím, jak starší generace profesorů odchází do důchodu, se na jejich místa dostávají většinou levicoví akademici indoktrinovaní komunistickými myšlenkami.

Gramsci, který je autorem pojmu „dlouhý pochod institucemi“, rozdělil intelektuály do dvou táborů: tradiční intelektuálové a organičtí intelektuálové. Ti první jsou oporou pro udržování tradiční kultury a společenského řádu, zatímco organičtí intelektuálové, kteří patří k nově se vytvářejícím třídám nebo skupinám, hrají kreativní roli v procesu boje za nadvládu ve své třídě nebo skupině. [13] „Proletariát“ používá organické intelektuály na své cestě za dosažením kulturní a nakonec i politické hegemonie.

Řada radikálů s definitivou se sama označuje za „organické intelektuály“, kteří vystupují proti současnému systému. Stejně jako Gramsci, řídí se i oni marxistickou poučkou: „Filozofové svět pouze různými způsoby vysvětlují. Ovšem cílem je ho změnit.“ [14]

Pro levicově smýšlející jedince proto cílem školství není předávání vědomostí a podstaty lidské civilizace, ale příprava studentů na radikální politiku, sociální aktivismus a „sociální spravedlnost“. Potom, co vystudují a zařadí se do společnosti, ventilují svou nespokojenost se současným systémem tím, že rebelují proti tradiční kultuře a volají po destruktivní revoluci.

b) Proměna tradičních akademických oborů komunistickou ideologií

V komunistických zemích je vůdčí ideologií marxismus-leninismus, zatímco na Západě je klíčová akademická svoboda. Kromě všudypřítomných morálních standardů a akademických norem by neměla existovat žádná zaujatost ve prospěch konkrétních intelektuálních trendů. Ovšem s třicátými lety vtrhly na americké vysoké školy socialismus, komunismus, marxismus a Frankfurtská škola a silně pozměnily humanitní a společenské obory.

Humanitním oborům v USA dominuje revoluční rozprava

Bruce Bawer se ve své knize Revoluce obětí: Nárůst studií identity a uzavírání liberální mysli (The Victims’ Revolution: The Rise of Identity Studies and the Closing of the Liberal Mind) ptá Alana Charlese Korse, dějepisce z University of Pennsylvania, kteří tři lidé mají podle něj největší vliv na humanitní vědy ve Spojených státech. Kors bez většího zaváhání vyjmenovává tři knihy: Sešity z vězení od Antonia Gramsciho, Pedagogika utlačovaných od Paula Freireho a Psanci této země od Frantze Fanona. [15]

Italského marxistu Gramsciho nemusíme představovat. Jeho práce byla popsána v předchozích kapitolách. Freire byl brazilský školský teoretik, který obdivoval Lenina, Maa, Castra a Che Guevaru. Jeho Pedagogika utlačovaných publikovaná roku 1968 a vydaná v angličtině o dva roky později, se stala povinným čtením pro akademické ústavy v celých USA.

Bawer cituje pedagoga Sola Sterna, který prohlásil, že Pedagogika utlačovaných se nezaobírá žádným specifickým vzdělávacím problémem, nýbrž jde o „utopický politický traktát volající po svržení kapitalistické nadvlády a vytvoření beztřídní společnosti“. [16] Freireho práce není ničím jiným než opakování jistého názoru, a to, že na světě existují jen dva druhy lidí: utlačovatelé a utlačovaní. Utlačovaní by tedy měli odmítnout své vzdělání, pochopit svou ubohou situaci a vyburcovat se k povstání.

Fanon se narodil na ostrově Martinik v Karibském moři a odešel bojovat do Alžírska proti nadvládě Francouzů. Jeho práce Psanci této země vyšla roku 1961 a předmluvu k ní napsal francouzský existencionalista a komunista Jean-Paul Sartre. Ten shrnul Fanonovu teorii následovně: západní kolonizátoři jsou ztělesněním zla, zatímco lidé, kteří nepocházejí ze Západu, jsou ze své podstaty ušlechtilí tím, že jsou kolonizováni a vykořisťováni.

Fanon vyzýval obyvatelstvo kolonií, aby se vzepřelo kolonialistům z vládnoucí třídy za pomoci násilí. Prohlásil, že násilí na úrovni jedince je čistící silou. „Očistí domorodce od komplexu méněcennosti a od jeho zoufalství a netečnosti. Dělá z něj nebojácného a nastoluje jeho sebeúctu.“ [17]

Sartre, kterému se Fanonovy myšlenky zamlouvaly, napsal v předmluvě: „V prvních dnech revolty musíš zabít: zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou, zničit utlačovatele a zároveň člověka, kterého utlačuje: zůstane mrtvý muž a svobodný muž. Přeživší poprvé v životě cítí pod svýma nohama národní půdu.“ [18]

Myšlenky Gramsciho, Freireho a Fanona jsou zavádějící výklady, které svádějí lidi, aby se na dějiny a společnost dívali hledáčkem třídního boje. Když do srdce studentů vstoupí nenávist, naučí se zášti a jak se postavit normálnímu složení a fungování společnosti. Pro studenty je pak jediným nevyhnutelným řešením rebelie a revoluce.

To, který konkrétní filozof nebo myšlenková škola měli největší vliv na humanitní obory a společenské vědy na amerických vysokých školách, je otázka k debatě, ale co je jasné, je, že marxismus, Frankfurtská škola, Freudova teorie a postmodernismus (které se společně s komunismem podílely na zničení kultury a morálky) dnes dominují akademickému sektoru.

Komunistická teorie proniká do akademické sféry

Od 60. let zaznamenala disciplína literárního výzkumu ve Spojených státech zásadní posun v paradigmatu napříč různými podobory jako angličtina, francouzština a srovnávací literatura. Literární kritikové tradičně oceňovali morální a estetické hodnoty klasických děl, považovali literaturu za důležitý zdroj rozšiřování obzorů čtenáře, rozvíjení jeho morálního charakteru a kultivování intelektuálního vkusu. Akademická literární teorie je svou podstatou podřazená samotné literatuře a slouží pouze jako pomůcka k jejímu pochopení a k výkladu.

Na vrcholu hnutí kontrakultury v 60. letech se vynořily nové literární teorie nasáklé módními trendy ve filozofii, psychologii a v kulturní sféře. Vztah mezi teorií a literaturou byl obrácen naruby a z literárních děl se stal pouhý materiál k potvrzování moderních přístupů k výkladu. [19]

Jaká je podstata těchto teorií? Vzato souhrnně, z tradičních akademických disciplín jako filozofie, psychologie, sociologie a psychoanalýza učinily chaos tím, jak neobjektivně vyobrazují společnost a kulturu. Jak to podává literární teoretik Jonathan Culler: „Teorie je často popudlivou kritikou názorů založených na selském rozumu a také jde o pokus ukázat, že to, co běžně bereme za ,selský rozum‘, je ve skutečnosti jen nějaká historická smyšlenka, konkrétní teorie, která se nám zdá tak přirozená, že ji ani za teorii nepovažujeme.“ [20]

Jinými slovy, moderní akademické teorie zlehčují, převracejí a ničí chápání toho, co je správné a špatné, dobra a zla a krásy a ošklivosti, které pocházejí z tradiční rodiny, náboženské víry a etiky, a nahrazuje je pochmurným systémem bez pozitivních hodnot.

Když z nich sejmeme jejich zavádějící akademický plášť, tyto takzvané teorie nejsou ničím víc než směsí klasického marxismu a neomarxismu, Frankfurtské školy, psychoanalýzy, dekonstrukcionismu, poststrukturalismu a postmodernismu. Společně utvářejí alianci, která má za cíl zničit základy lidské civilizace a slouží jako kamufláž, aby se komunismus mohl vkrást do akademické sféry na Západě. Komunismu se od 60. let podařilo učinit rychlý průlom v oblastech jako literatura, dějiny a filozofie a dominuje dnes v humanitních a společenskovědních oborech.

„Teorie“, jak jsme již probrali, je víceméně totéž co „kritická teorie“. Mezi její mutace patří nově vznikající kritické studie práva, rasy, genderu, společnosti, vědy, lékařství a dalších. Její všudypřítomnost je projevem úspěšného tažení komunismu do akademických a vzdělávacích kruhů, kde kazí mladé lidi pokřivenými myšlenkami a připravuje půdu pro konečné zničení lidstva.

Politizace literárního výzkumu

Z pohledu marxistického literárního kritika spočívá význam literárního textu ne v jeho vnitřní hodnotě, nýbrž v tom, jak odráží skutečnost, že se ideologie vládnoucí třídy (například co se týče pohlaví nebo rasy) stala dominantním názorem. Z této perspektivy jsou klasická díla považována za díla bez jakékoliv vnitřní hodnoty. Prominentní marxistický literární teoretik z USA přímo prohlásil, že „politická perspektiva“ vytváří „absolutní horizont pro všechnu četbu a všechny výklady“. [21] Tím chtěl říci, že všechna literární díla by se měla považovat za politické alegorie, a teprve až se odkryje hlubší význam třídy, rasy, pohlaví nebo sexuálního útlaku, lze toto pochopení považovat za hluboké či kompetentní.

Lidé v komunistických zemích tento druh dogmatické literární kritiky znají. Čínský komunistický vůdce Mao Ce-tung vyhodnotil jeden z velkých čínských románů Sen v červeném domě následovně: „Čtyři rodiny, zuřivý třídní boj a pár desítek lidských životů.“

V komunistických zemích není literární rozprava vždy civilizovanou a sofistikovanou debatou u kulatého stolu. Někdy se změní na pobídku ke krvavému boji.

Jako reakci na Mao Ce-tungovu výzvu učit se od upřímného a čestného úředníka z dynastie Ming, Chaj Žueje, napsal histork Wu Chan divadelní drama Chaj Žuej byl propuštěn z úřadu. Šanghajský deník Wen-chuej otiskl 10. listopadu 1965 kritickou recenzi této hry. Autorem recenze byl Jao Wen-jüan a společně ji naplánovali Maova čtvrtá žena Ťiang Čching a radikální teoretik Čang Čchun-čchiao. Recenze tvrdila, že dílo je narážkou na bývalého generála Lidové osvobozenecké armády Pcheng Te-chuaje, který se stal obětí čistky pro svou opozici „Tří rudých praporů“, které vedly k velkému čínskému hladomoru. („Třemi prapory“ byly myšleny tři komunistické politiky: generální linie budování socialismu, „velký skok vpřed“ a lidové komuny). Kritika dramatu Chaj Žuej byl propuštěn z úřadu odstartovala deset let krutostí kulturní revoluce.

Neotesaný přístup čínských komunistů, kteří veškerá literární díla vykládají v pojmech třídního boje, je v kontrastu s daleko jemnější literární kritikou na západních vysokých školách, jak ji známe za posledních několik desetiletí.

Západní neomarxistická literární kritika je jako virus, který je s každou další mutací silnější a smrtelnější. Přizpůsobuje si další teorie, aby se staly jejími zbraněmi, a násilím zatahuje velká díla lidské kultury, od klasiků Řecka a Říma přes Danteho, Shakespeara až po viktoriánské romány, na operační stůl literatury, kde je rozsekává na kousky a znovu přetváří. Přestože tento druh výkladů používá tajuplný žargon, aby vytvořil masku sofistikovanosti, hlavní argumenty se typicky omezují na obviňování z předpojatosti vůči znevýhodněným třídám, ženám a etnickým menšinám.

Moderní kritikové označují tato díla za součást mocenské struktury vládnoucí třídy a popisují je jako texty, které otupují masy, aby byly netečné vůči opresivním podmínkám, a které masám brání v dosažení revolučního třídního vědomí. Anglický akademik Roger Scruton napsal: „Metody nových literárních teoretiků jsou opravdu zbraněmi podvratné činnosti. Jde o pokus zničit lidské vzdělání zevnitř a zpřetrhat řetěz spřízněnosti, který nás pojí s naší kulturou.“  [22]

Marxistická teorie ideologie

„Ideologie“ je v humanitních vědách ovlivněných marxisty klíčovým konceptem. Marx pohlížel na morálku, náboženství i metafyziku souhrnně jako na ideologii. Měl za to, že dominantní ideologií v třídní společnosti je ideologie vládnoucí třídy a že její hodnoty neodrážejí realitu takovou, jaká je, nýbrž její naprostý opak. [23]

Marxismus 21. století učinil ze zničení kultury nezbytný krok revoluce a v jeho literatuře se neustále objevují odkazy na ideologii. Maďarský marxista Georg Lukács definoval ideologii jako „falešné vědomí“ v protikladu ke skutečnému „třídnímu vědomí“. Francouzský marxista Louis Althusser přišel s konceptem „ideologické aparáty státu“, kam má patřit náboženství, školství, rodina, právo, politika, odbory, komunikační prostředky, kultura atd. Tyto nástroje pracují ruku v ruce s krutým státním aparátem.

V konceptu ideologie lze najít prohnanou sofistiku. Každá společnost či systém mají své nedostatky, o nichž by se mělo hovořit a které by měly být napravovány, ovšem Althusser a jiní marxisté se nezaobírají konkrétními problémy, nýbrž odmítají celý systém jako takový a odůvodňují to tím, že takový systém a jeho struktura byly založeny a jsou udržovány vládnoucí třídou, aby chránily její zájmy.

Otrávit studnu je důležitou stránkou marxistické posedlosti ideologií a lze ji rozpoznat v komplikované ideologické kritice Althussera. Místo aby ideologický přístup zkoumal věcné klady a zápory daného argumentu, spoléhá se na obviňování oponentů z toho, že mají postranní úmysly nebo že pocházejí ze špatného prostředí. Stejně jako nikdo nebude pít vodu z otrávené studny, když někoho pomluvíte nebo poškodíte jeho pověst, veřejnost bude jeho názor považovat za nevěrohodný a nepřijatelný, bez ohledu na to, jak rozumný či logický může být.

Althusserův všezahrnující koncept „ideologických aparátů státu“ odráží mimořádné komunistické pohrdání lidskou společností – nic není přijatelné kromě naprostého odmítnutí a zničení. Jde o projev komunistického cíle vyhladit lidskou kulturu.

Marxistický koncept ideologie stojí na abstraktních, zevšeobecněných a přebytečných falešných tvrzeních, jejichž cílem je vytlačit tradiční morální hodnoty. Díky tomu, že marxisté vyjadřují předstírané morální rozhořčení a maskují tak své pravé záměry, podařilo se jim oklamat a ovlivnit velký počet lidí.

Marxismus a postmodernismus

Skupina francouzských filozofů vytvořila koncem 60. let snad nejsilnější ideologickou zbraň marxismu a komunismu v americké akademické sféře. Z této skupiny vyčnívají Jacques Derrida a Michel Foucault, o jejichž vlivu nedávno vyšla vědecká data. Foucault byl v roce 2007 nejcitovanějším autorem v humanitních oborech (2 521 citací), zatímco Derrida se dostal na třetí místo (1 874 citací). [24] O vztahu mezi postmodernismem a marxismem byla učiněna poučná pozorování [25] a my považujeme za výstižné nazývat je souhrnně postmoderní marxismus.

Jazyk jako takový může být dvojznačný nebo i víceznačný a jakýkoliv text může mít různé výklady. Tato skutečnost je známa přinejmenším od časů starých Řeků a Číňanů.

Derridova teorie dekonstrukce je komplikovaným matením, které kombinuje ateismus s relativismem a funguje díky mnohoznačnosti jazyka tím, že rozpitvává text na menší části, a to i text, kde je význam zcela jasný a dobře definovaný.

Na rozdíl od konvenčního ateismu Derrida vyjádřil své názory jazykem filozofů, a když on nebo teoretikové zastávající podobné pohledy rozebírají otázku Boha nebo koncepty racionality, autority a smyslu v tradičních vírách, jejich stanoviska vůči těmto pojmům působí destruktivně. Teorie dekonstrukce skrývaná pod pláštíkem intelektuální hloubky se rozmohla napříč všemi humanitními obory a stala se důležitým nástrojem komunismu ke zničení víry, tradice a kultury.

Michel Foucault kdysi vstoupil do Komunistické strany Francie a podstata jeho teorie se točí kolem názoru, že žádná pravda neexistuje, je jen moc. A protože moc si uzurpuje právo na výklad pravdy, všechno, co o sobě prohlašuje, že je pravdivé, je pokrytecké a nedůvěryhodné. Foucault ve své knize Dohlížet a trestat klade následující otázku: „Je překvapující, že vězení připomínají továrny, školy, kasárna a nemocnice, a ty všechny připomínají vězení?“ [26] Tím, že Foucault srovnává nepostradatelné ústavy ve společnosti s vězeními a vyzývá lidi, aby tato „vězení“ svrhli, jasně odkrývá protispolečenské jádro své teorie.

Akademici, vyzbrojení zbraněmi dekonstrukce, Foucaultovou teorií a dalšími kritickými teoriemi, stigmatizují tradici a morálku tím, že všechno relativizují. Libují si v axiomech jako „všechny výklady jsou mylné“, „pravda neexistuje, jsou jen výklady“ nebo „žádná fakta nejsou, jsou jen výklady“. Relativizují chápání základních pojmů, jako pravda, laskavost, krása, spravedlnost a tak dále, a pak je odhodí jako odpadky.

Mladí studenti, kteří nastupují na humanitní obory, se neodvažují zpochybňovat autoritu svých pedagogů, a ještě těžší je udržet si jasnou mysl uprostřed neustálého ideologického bombardování, kterému jsou vystavováni. Jakmile se zaměří na studium postmoderní marxistické teorie, je těžké přimět je uvažovat jinak. Toto je hlavní prostředek, jakým komunistická ideologie ovládla humanitní a sociální vědy.

c) Využití nových akademických oborů k ideologické infiltraci

Ve zdravé společnosti odrážejí studie ženské problematiky nebo výzkum o rasách prosperitu akademické obce, ale po antikulturním hnutí v 60. letech minulého století někteří radikálové využili tyto nové obory k šíření svých levicových názorů na univerzitách a ve výzkumných ústavech. Někteří akademici mají kupříkladu za to, že zakládání kateder věnovaných studiu afroamerické populace není způsobeno ani tak přirozenou poptávkou po těchto akademických oborech jako spíše politickým vydíráním.  [27]

V roce 1968 došlo kvůli studentské stávce k uzavření San Francisco State College. Škola musela pod nátlakem Odborů černošských studentů založit katedru afrikánských studií, první svého druhu ve Spojených státech. Katedra měla primárně sloužit jako prostředek k podpoře afroamerických studentů a s ní přišel i vznik unikátní afroamerické vědy. Do popředí byly vystavovány úspěchy černošských vědců a studijní materiály doznaly změn, aby se v nich více hovořilo o Američanech afrického původu. K podobným změnám došlo také v matematice, literatuře, dějinách, filozofii a dalších oborech.

V říjnu 1968 zapříčinilo 20 členů Odborů černošských studentů další uzavření kampusu, tentokrát na University of California–Santa Barbara, kde obsadili školní počítačové středisko. O rok později škola založila katedru černošských studií a Černošské výzkumné centrum.

V dubnu 1969 obsadila víc než stovka černošských studentů administrativní budovu na Cornell University, kde mávali střelnými zbraněmi a zásobníky s náboji a dožadovali se založení černošského výzkumného oddělení s čistě černošským personálem. Když k nim přistoupil jeden z vyučujících, aby je zastavil, vůdce studentů vyhrožoval, že univerzita „má tři hodiny života“. Škola se nakonec požadavkům černošských studentů podrobila a založila třetí černošské výzkumné centrum ve Spojených státech.  [28]

Shelby Steele, který se později stal vědeckým pracovníkem na Hoover Institution při Stanford University, byl sám kdysi zastáncem zakládání černošských výzkumných oddělení na univerzitách. Uvedl, že vedoucí pracovníci na univerzitách měli tak silný pocit „bělošské viny“, že by souhlasili s jakýmkoliv nárokem černošských studentů. [29] Ve stejnou dobu byla na amerických univerzitách zavedena studia ženské otázky, homosexuality, latinskoamerická studia a další a všechna tam setrvávají dodnes.

Základní premisou ženských studií je, že rozdíly v pohlaví nejsou způsobeny biologickými rozdíly, ale sociálními koncepty. Výzkum se zabývá tím, jak jsou ženy dlouhodobě utlačovány muži a patriarchátem, a cílem je probudit ženské sociální uvědomění a nastolit změnu společnosti a revoluci.

Jistá feministická profesorka na University of California–Santa Cruz vyrůstala ve známé komunistické rodině a hrdě se hlásí ke svému komunistickému a lesbickému aktivismu. Od 80. let vyučuje feminismus a svou sexuální orientaci považuje za druh životního stylu, který má podnítit politické uvědomění. K myšlence stát se profesorkou ji inspiroval její komunistický soudruh, který jí řekl, že je to její poslání. Ve svém veřejném prohlášení uvedla: „Vyučování je pro mě formou politického aktivismu.“ Na University of California–Santa Cruz založila katedru feministických studií [30] a v jednom ze svých sylabů uvedla, že ženská homosexualita je „nejvyšší formou feminismu“. [31]

University of Missouri přišla s přednáškami navrženými tak, aby studenti pohlíželi na otázky feminismu, literatury, pohlaví a míru z pozice levice. Například cyklus přednášek zvaný Nezákonné pohlaví vidí pohlaví jako „umělé kategorie vytvořené určitou kulturou“, ne jako něco přirozeného. Studentům se předkládá pouze jediné stanovisko – příběh o útlaku na základě pohlaví a o diskriminaci vůči identitě několika pohlaví. [32]

Jak už jsme probírali v páté kapitole, protiválečné hnutí, k němuž došlo na Západě po druhé světové válce, bylo silně ovlivněno komunistickými infiltrátory. V posledních letech se na amerických univerzitách objevil nový obor – „mírová studia“. Akademikové David Horowitz a Jacob Laksin studovali přes 250 organizací, které mají nějakou vazbu na tuto novou akademickou disciplínu, a dospěli k závěru, že tyto organizace jsou politického, ne akademického rázu a jejich účelem je získávat studenty pro protiválečná levicová hnutí. [33]

Oba zmiňovaní akademici vyložili ideologické motivace tohoto nového oboru na příkladu oblíbené učebnice Studie o míru a konfliktu. Tento studijní materiál používá k vysvětlení problémů chudoby a hladovění marxistické argumenty. Autor odsuzuje vlastníky půdy a zemědělské velkoobchodníky a tvrdí, že je to jejich hamižnost, co vedlo k hladovění stovek milionů lidí po celém světě. Přestože autor je zásadně proti násilí, jedna forma násilí mu přeci jen nevadí, ba naopak ji chválí – násilí spáchaná v průběhu proletářské revoluce.

Jeden úsek z učebnice Studie o míru a konfliktu praví: „Přestože Kuba má do ráje na zemi daleko a zatím tam neexistují jistá individuální práva a občanské svobody, příklad Kuby ukazuje, že násilné revoluce mohou občas docílit zlepšení životních podmínek pro řadu lidí.“ Kniha přitom nezmiňuje diktátorský režim Fidela Castra ani katastrofické výsledky kubánské revoluce.

Jelikož Studie o míru a konfliktu byla napsána až po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku, zmiňuje se zde také otázka terorismu. Autoři překvapivě vyjadřují jistou sympatii s teroristy tím, že pojem „terorista“ uvádějí v uvozovkách a obhajují svůj postoj takto: „Některé čtenáře může dávání ,teroristyʻ do uvozovek rozčilovat a je to tím, že považují toto označení za zcela zřejmé. My tak však nečiníme kvůli tomu, abychom minimalizovali hrůzu takových činů, ale abychom zdůraznili hodnotu oprávněného, spravedlivého rozhořčení z toho, že ten, kdo je pro jednoho člověka ,teroristaʻ, je často pro druhého ,bojovníkem za svoboduʻ.“ [34]

Akademici by měli být objektivní a měli by se vyhýbat politické agendě. A přesto mají tyto nové akademické obory jasný ideologický postoj: profesorky v oblasti ženských studií musí uznávat feminismus, zatímco profesoři černošských studií musí věřit, že politické, ekonomické a kulturní problémy Afroameričanů jsou důsledkem rasové diskriminace. Jejich cílem není zkoumat pravdu, ale propagovat ideologické myšlenky.

Tyto nové obory jsou vedlejším produktem americké kulturní revoluce. Vznikly na univerzitách a rostou díky tomu, že požadují větší rozpočet a najímají víc studentů, kteří se budou těmto otázkám dále věnovat. Zároveň již v akademickém prostředí hluboce zakořenily.

Tyto nové akademické obory byly vytvořeny lidmi s nekalými úmysly, kteří jsou pod vlivem komunistické ideologie. Jejím záměrem je rozdmychávat a šířit konflikt mezi různými skupinami a vštěpovat do nich nenávist jako přípravné kroky k násilné revoluci. S lidmi, o nichž tvrdí, že za ně bojují (Afroameričané, ženy a další), toho mají pramálo společného.

d) Propagace levicového radikalismu

Ve své knize Třída jedné strany: Jak radikální profesoři na amerických vysokých školách indoktrinují studenty a podkopávají naši demokracii vyjmenovávají autoři David Horowitz a Jacob Laksin kolem 150 levicových kurzů nabízených na 12 univerzitách. Tyto kurzy maskují své politické záměry akademickým jazykem, přičemž některé z nich zanedbávají i ty nejzákladnější akademické principy a připomínají tak povinné politické přednášky v komunistických zemích.

University of California–Santa Cruz nabízí seminář nazvaný Teorie a praxe odporu a sociálních hnutí. Tento kurz je prezentován následovně: „Cílem tohoto semináře je naučit se, jak zorganizovat revoluci. Naučíme se, co dělaly a dělají současné i minulé komunity, aby se postavily mocenským systémům a svrhly je, včetně (ale nejen) globálního kapitalismu, státního útlaku a rasismu.“ [35]

Bill Ayers, jenž na University of Illinois v Chicagu obdržel titul čestný profesor, je radikál ze šedesátých let a vůdce organizace Weather Underground (původně Weatherman), což bývala odnož Studentů za demokratickou společnost. Weatherman se v roce 1969 dala na rozvratnou činnost a stala se z ní první teroristická organizace ve Spojených státech. Organizovala radikální studenty, kteří se účastnili teroristických aktivit zamýšlených k rozdmýchávání rasového konfliktu.

Skupina Weatherman spáchala bombové útoky na Capitol, ředitelství newyorské policie, na Pentagon a kanceláře Národní gardy. Byl to právě Ayers, kdo pronesl známou frázi: „Zabijte všechny bohaté lidi. Rozbijte jim auta a byty. Přiveďte revoluci domů, zabijte své rodiče.“  [36] Akademické publikace Ayerse jsou v souladu s jeho životopisem. Ve svých pracích trvá na tom, že je třeba překonat „předsudky“, které máme proti násilným mladistvým delikventům. [37]

Skupina levicových progresivistů úspěšně zabránila FBI, aby Ayerse zatkla, a ten se znovu vynořil v roce 1980, kdy obešel zákon, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Stal se členem fakulty na University of Illinois–Chicago, kde se věnuje studiu vzdělávání dětí v raném věku. Jeho politické názory zůstávají nezměněny a kvůli svým teroristickým útokům necítí žádné výčitky. Z Ayerse se postupně stal docent, profesor a nakonec dosáhl titulu čestného profesora. Rovněž se mu dostalo nejvyšší pocty školy – titulu vrchní univerzitní akademik.

Každý z titulů, které Ayers obdržel, byl výsledkem společného rozhodnutí jeho kolegů ve škole. To samo o sobě odráží tichý souhlas univerzity s jeho teroristickou minulostí.

e) Popírání velkých amerických tradic

Politicky angažovaní studenti na Texas Tech University provedli v roce 2014 na kampusu průzkum, kde se dotazovaných ptali na tři otázky: „Kdo vyhrál občanskou válku?“ „Kdo je náš viceprezident?“ a „Na kom jsme získali nezávislost?“ Řada studentů neměla ani ponětí, jaké jsou správné odpovědi, přestože jde o běžné znalosti. Studenti neovládali základní fakta o dějinách a politice své vlasti, ale dopodrobna znali životy a milostné pletky oblíbených filmových hvězd.  [38]

Intercollegiate Studies Institute (ISI) provedl v roce 2008 náhodný průzkum u 2 508 Američanů a zjistil, že pouze polovina z nich dokázala vyjmenovat všechny tři složky státní moci. [39] Při odpovědi na 33 jednoduchých otázek obdrželo 71 procent dotázaných průměrné skóre 49 procent, tedy nedostatečnou.  [40]

Učení se dějinám národa není pouze procesem chápání toho, jak národ vznikl, ale také toho, na jakých hodnotách daný národ staví a co obnáší tyto tradice zachovávat. Jedině tak si budou lidé vážit toho, co dnes mají, budou ochraňovat odkaz národa a předávat ho dalším generacím.

Zapomenout na vlastní dějiny je totéž jako zničit tradice. Tím, že lidé neznají své občanské povinnosti, ponechávají prostor k vytvoření totalitní vlády. Člověk se nestačí divit, co se stalo s výukou amerických dějin a občanskou naukou. Odpověď leží v učebnicích pro studenty a příručkách pro jejich pedagogy.

Marxista Howard Zinn napsal oblíbenou historickou knihu Dějiny lidu Spojených států. Tato kniha se točí kolem domněnky, že všechny heroické činy a inspirující kapitoly amerických dějin jsou nestoudné lži a že opravdové dějiny USA jsou temnou cestou útlaku, strádání a genocidy.  [41]

Jeden profesor ekonomie z jisté bostonské univerzity má za to, že teroristé, kteří jsou nepřáteli Spojených států, jsou ti praví bojovníci za svobodu a že to opravdové zlo představují Spojené státy. V článku zveřejněném roku 2004 srovnával teroristy, kteří provedli útoky na Světové obchodní centrum, s americkými povstalci, kteří v roce 1775 vystřelili první salvy v Lexingtonu a odstartovali tak válku za nezávislost. [42]

f) Boj proti klasickým dílům západní civilizace

Radikální studenti a vyučující na Stanford University protestovali v roce 1988 proti cyklu přednášek s názvem Západní civilizace. Vykřikovali slogany o tom, že západní civilizace „musí pryč“. Standford se jejich požadavkům podvolil a nahradil Západní civilizaci kurzem nazvaným Kultury, myšlenky, hodnoty, s očividným multikulturním základem. Přestože nový kurz nevyřadil některé klasiky západní literatury, jako Homéra, Platóna, svatého Augustina, Dante Alighieriho a Shakespeara, povinně musel zavést díla žen, menšin a dalších skupin lidí, které měly nebo mají údajně být podrobovány útlaku.

Tehdejší ministr školství William Bennett odsoudil změnu studijního programu na základě zastrašování. I navzdory tomu následovaly další známé univerzity a po nich i menší vysoké školy, které nechtěly zůstat pozadu ve vývoji. A tak se humanitní vědy na amerických univerzitách dočkaly během několika krátkých let zásadní proměny.

Konzervativní myslitel Dinesh D’Souza vysvětluje ve své knize Neliberální vzdělávání na příkladu knihy Já, Rigoberta Menchuová: Indiánská žena v Guatemale, jakým směrem se ubírá nový cyklus kulturních přednášek na Stanford University z hlediska ideologického směřování. Zmiňovaná kniha probírá život mladé indiánské ženy z Guatemaly, která se po nesmyslné vraždě svých rodičů vydává na cestu revolty, aby se z ní nakonec stala radikální bojovnice.

Rigoberta se ztotožnila s hnutím indiánů v Jižní Americe, kde bojovala za jejich právo na sebeurčení a oponovala poevropštěné latino kultuře. Nejdřív se z ní stala feministka, pak socialistka a nakonec marxistka. Ke konci své knihy si vzpomíná, že se začala účastnit schůzí Lidové fronty v Paříži, kde se probírala témata jako buržoazní mládež nebo Molotovovy koktejly. Jedna z kapitol v knize se jmenuje „Rigoberta zavrhuje manželství a mateřství“. [43]

Politicky korektní snaha o vyřazení klasických děl z amerických univerzit vedla k různým zhoubným výsledkům, včetně následujícího:

1. Klasická díla s trvalou hloubkou jsou nahrazována texty nízké kvality s povrchním obsahem. Tyto texty obsahují revoluční jazyk anebo jsou vydávány za literaturu obětí.

2. Srovnávat takový druh literatury s klasiky jim zdánlivě dává místo mezi klasickými díly a hodně zesiluje jejich vliv na mysl studenstva. Klást klasická díla na stejnou úroveň jako tyto průměrné práce je bagatelizováním a relativizováním klasických děl.

3. Ústřední motivy v klasických dílech jsou nyní vykládány za pomoci kritické teorie, kulturních studií, politiky identity a politické korektnosti. Akademikové se s nadšením věnují výzkumu skrytého rasismu a sexismu v Shakespearových hrách, homosexuálním tendencím u postav a tak dále, čímž klasická díla překrucují a znevažují.

4. Studenti naočkovaní takovýmto uvažováním nedokáží uvěřit ušlechtilosti postav, hrdinným úspěchům ani morálním ponaučením v klasických pracích, a místo toho si vyvinou instinkt, jak se na vše dívat v negativním a cynickém světle.

V tradiční výuce literatury se hlavní témata v klasických dílech odvíjejí od univerzálních hodnot lásky, spravedlnosti, loajality, odvahy, sebeobětování a dalších morálních kvalit. Výuka dějin se odvíjí od významných událostí, které vedly k založení a vývoji národa a jeho základních hodnot.

Protože klasická díla západní literatury jsou téměř výhradně psána bělošskými muži z Evropy, levicově smýšlející jedinci okamžitě mávají zástavou multikulturalismu a feminismu a trvají na tom, že by lidé měli číst literaturu psanou ženami, jinými rasami a tak dále. Co se týče výuky dějin, moderní školství upřednostňuje popis historického vývoje daného národa jako temnou cestu plnou otroctví a vykořisťování žen a menšin. Cílem již není vzpomenout si na tradiční odkaz, ale navodit pocit viny vůči ženám a menšinám.

Lidé mají k dispozici jen omezený čas na čtení, a když je školství cíleně navrženo tak, aby zdůrazňovalo politicky korektní práce, zredukuje se tím čas strávený čtením klasických děl. Výsledkem je, že generace studentů jsou odstřihnuty od původu své kultury, zejména od hodnotového žebříčku, který se předává po dlouhé věky a který pochází z náboženské víry. Kultura každé jednotlivé rasy má božský původ. Může být různorodá, ale nesmí se míchat. Mísení kultur znamená zničení vazeb mezi rasou, k níž daná kultura přináleží, a mezi božstvem, které ji stvořilo.

g) Monopolizace učebních textů a humanitních věd

Ekonom Paul Samuelson popsal sílu učebnic takto: „Pokud mohu psát státní učebnice ekonomie, je mi jedno, kdo píše zákony nebo sestavuje složité úmluvy státu.“  [44]  Učebnice, které se hodně používají a mají autoritativní hlas, mohou mít na studenty ohromný vliv, a tudíž ten, kdo píše učebnice, může dle libosti formovat tvarovatelnou mysl mladých lidí.

Poté, co radikální akademikové a profesoři dostali definitivu a vydobyli si reputaci, získali kontrolu nad publikační činností univerzit a využili svou moc k tomu, aby do učebnic vměstnali své ideologie a vnutili je studentům. V některých akademických oborech obsahují učebnice a povinná četba víc marxistických děl než textů jakéhokoliv jiného směru. Výše zmiňovaný text Dějiny lidu Spojených států od Howarda Zinna je povinnou četbou pro obory historie, ekonomie, literatura či ženská studia.

Jakmile levicově smýšlejících jedinců přibude, mohou používat vědeckovýzkumnou metodu peer-review (recenzní posuzování prací druhých), aby potlačili lidi s odlišnými názory. Studie, která se postaví proti levicovým ideologiím, je levičáky a jejich kolegy promptně odmítnuta.

Řada odborných časopisů v humanitních vědách se řídí kritickou teorií a je plná obskurního odborného žargonu, ovšem hlavním cílem je odmítnout bohy, odmítnout tradiční kulturu a pobízet k revoluci, která by svrhla současný sociální, politický a ekonomický řád. Existuje jedna kategorie stipendijního programu, která má za cíl dokázat, že veškeré tradiční mravy a standardy, dokonce i včetně vědeckého procesu, jsou sociálními konstrukty, jejichž cílem je ochraňovat moc vládnoucí třídy, která na celou společnost uvalila své normy.

Profesor fyziky na New York University, Alan Sokal, publikoval v roce 1996 v časopise Social Text (vydávaném Duke University) studii nazvanou Překročení hranic: K transformativní hermeneutice kvantové gravitace. Studie se 109 poznámkami a odkazující na 219 zdrojů tvrdí, že „kvantová gravitace“ je smyšleným produktem společnosti a jazyka. [45]

Ve stejný den, kdy byla studie publikována, vydal Sokal v jiném časopise – Lingua Franca – prohlášení, že tato jeho studie je jen pokusem o žert a že ji do Social Text poslal, aby prověřil vědecké metody kulturologie. [46]

V rozhovoru pro rozhlasový pořad „All things Considered“ Sokal uvedl, že ho inspirovala kniha Vyšší pověra z roku 1994. Její autor v ní uvádí, že některé humanitní publikace otisknou cokoliv, jen když jsou v tom obsaženy „správné levicové myšlenky“ a citace známých levicových filozofů. Sokal tuto teorii prověřil tím, že svou studii prošpikoval levicovými ideologiemi, bezpředmětnými citacemi a naprostými nesmysly.  [47]

Sokal později napsal: „Výsledek mého malého experimentu ukazuje přinejmenším to, že některé módní sektory americké akademické levice intelektuálně zlenivěly. Redaktorům Social Textu se můj článek líbil proto, že se jim zamlouval jeho závěr: ,obsah a metodologie postmoderní vědy poskytuje silnou intelektuální podporu progresivnímu politickému projektuʻ. Očividně se neobtěžovali zkoumat kvalitu důkazů, přesvědčivost argumentů a dokonce ani relevantnost argumentů u závěrečného shrnutí.“  [48] Sokalův satirický přístup ukázal, že na poli kritické teorie a kulturologie je nouze o akademické zásady a důvěryhodnost.

Když se zadíváme na názvy článků v odborných časopisech z výročních zasedání velkých akademických sdružení, jasně uvidíme, jak komunismus za posledních pár desetiletí pronikl do sociálních věd. S 25 tisíci členy patří Asociace moderní jazykovědy k největším z těchto sdružení a tvoří ho zejména profesoři a akademikové na poli jazykovědy a vzdělávání. Každoroční konference se účastní přes deset tisíc osob.

Velká část vědeckých prací uváděných na internetových stránkách asociace využívá ideologický rámec marxismu, Frankfurtské školy, poststrukturalismu, dekonstrukce a dalších odchýlených teorií. Jiní používají výzkum feminismu a homosexuality, politiky identity a dalších radikálních trendů. V podobných sdruženích, jako například v Asociaci amerických sociologů, se odráží víceméně totéž, jen do různé míry.

Na amerických univerzitách panuje tradice výuky humanitních oborů a některé humanitní přednášky jsou povinné bez ohledu na hlavní obor studenta. Povinné předměty zpravidla vyučují profesoři z oblasti literatury, dějin, filozofie a sociálních věd. Americký akademik Thomas Sowell poznamenal, že povinné předměty nedávají studentům žádnou jinou alternativu k profesorům, kteří přednášek využívají k šíření svých levicových ideologií. A aby přiměli studenty přijmout názory, které hlásají, jako pobídku dokonce zneužívají známkování. Studenti, kteří se opováží zpochybnit názor pedagoga, jsou potrestáni horším hodnocením. [49] Marxistické názory profesorů z humanitních a společenskovědních oborů nejenom že poškozují studenty akademicky, ale také negativně ovlivňují studenty jako celek.

Vysokoškolští studenti si přejí po dostudování získat respekt, ale jejich znalosti i praktické zkušenosti jsou omezené. V relativně uzavřeném prostředí univerzity nemají nejmenší podezření, že jimi uznávaní profesoři by zneužili jejich nevinnosti a důvěry, aby do nich naočkovali soustavu naprosto špatných a škodlivých ideologií a hodnot. Rodiče za vzdělání svých dětí platí vysoké poplatky a očekávají, že to jejich potomkům pomůže nalézt lepší místo ve společnosti. Vůbec jim nepřipadne na mysl, že by jejich děti mohly být okrádány o mládí a transformovány na následovníky radikálních ideologií, které je ovlivní po zbytek života.

Do tohoto školského systému, silně infiltrovaného přízrakem komunismu, generaci za generací vstupují zástupy mladých lidí. Studují z učebnic napsaných levicovými přívrženci a vnitřně se ztotožňují s jejich pokřivenými teoriemi, čímž jen urychlují úpadek kultury, morálky a lidstva jako celku.

h) Univerzitní ,převýchova‘: vymývání mozků a ničení mravů

S růstem marxistické ideologie na univerzitách se kampusová politika od 80. let čím dál více snaží zabránit „urážlivým“ poznámkám, zejména pokud jde o urážení žen a národnostních menšin. Podle amerického akademika Donalda Alexandera Downse zavedly asi tři stovky amerických univerzit mezi lety 1987 až 1992 regulační opatření omezující svobodu projevu a vytvořily paralegální systém zákazu jazyka, jenž se považuje za urážlivý s ohledem na citlivé skupiny a témata. [50]

Ti, kdo takové zákazy podporují, to možná myslí dobře, ale jejich činy vedou až k absurdním výsledkům, kdy si čím dál víc lidí osvojuje právo nebýt za žádnou cenu kritizován. Ve skutečnosti v zákoně žádné takové právo neexistuje, ale protože kulturní marxismus je dnes velmi prominentní, každý může tvrdit, že patří k nějaké utlačované skupině na základě kulturního dědictví, předků, barvy kůže, pohlaví, sexuální orientace atd. Administrativní pracovníci na univerzitách důsledně poskytují privilegované zacházení těm, kdo o sobě tvrdí, že jsou oběťmi.

Podle marxistické logiky jsou utlačovaní jedinci za všech okolností vždy v morálním právu a řada lidí se ani neodvažuje zpochybňovat pravost jejich tvrzení. Tato absurdní logika je založena na překroucení měřítek pro posuzování toho, co je a není mravné. Jakmile zesílí skupinová identita a smýšlení (v leninismu a stalinismu tomu říkají vyšší stupeň třídního uvědomění), lidé nevědomky upustí od tradičních kritérií pro dobro a zlo a nahradí je názorem skupiny. To se markantně projevilo v totalitních komunistických státech, kde „utlačovaný“ proletariát dostal zelenou k zabíjení „utlačovatelů“ z řad kapitalistů a velkostatkářů.

Trend svévolného obviňování z urážlivého nebo diskriminujícího jazyka začal u kulturních marxistů v akademické sféře. Tito lidé si vymysleli řadu nových konceptů, které měly za cíl rozšířit definici diskriminace. Patří sem výrazy jako „mikroagrese“, „úvodní varování“ („trigger warnings“, varování před potenciálně škodlivým obsahem v textu, ve videu, proslovu apod., pozn. překl.), „bezpečné prostory“ („safe spaces“, vyznačená místa na kampusu, kde není dovoleno kritizovat, probírat citlivá témata atd., pozn. překl.), a další. Řídící pracovníci univerzit za tímto účelem zavedli adekvátní opatření a povinné vzdělávání, například školení o citlivých tématech a o diverzitě.

Mikroagrese znamená skrytou neverbální urážku, s níž se člověk v denním životě setká, přičemž domnělý viník nemusí mít nejmenší tušení, jaký dopad tato urážka může mít. Takovéto nechtěné urážky či nevědomost jsou označovány za „necitlivé“ (v leninismu nebo stalinismu by se hovořilo o malém sociálním uvědomění). Kurzy o citlivých otázkách se staly hlavní součástí aklimatizace nových, nastupujících studentů. Těm je často předkládáno, co se nemá říkat nebo jaké oblečení se nesmí nosit, protože by tím mohli spáchat mikroagresi, která porušuje směrnice dané školy.

Na některých kampusech není dovoleno říkat „vítej v Americe“, protože by mohlo jít o diskriminaci a tudíž mikroagresi. Mohlo by to citově zranit studenty z národnostních etnik, kterým se v dějinách dostalo z rukou USA nespravedlivého zacházení, např. Indiány, Afričany, Japonce nebo Číňany, a připomenout jim, že jejich předkové byli v minulosti ponižováni.

Na University of California je kupříkladu, mezi mnoha jinými, zakázáno používat tyto fráze: „Spojené státy jsou místem mísení národností“ (rasová diskriminace), „Spojené státy jsou místem plným příležitostí“ nebo „muži a ženy mají stejnou šanci na úspěch“ (popírání genderové nebo etnické nerovnosti). [51] Akty mikroagrese mohou vést až k disciplinárnímu potrestání.

K typické mikroagresi došlo na kampusu Indiana University–Purdue University v Indianapolis. Bělošský student, které si zároveň přivydělával jako vrátný, byl obviněn Kanceláří pro pozitivní diskriminaci z porušení nařízení o rasovém obtěžování. Důvodem bylo to, že si o přestávce četl na kampusu knihu s názvem Notre Dame vs. Klan: Jak bojující Irové porazili Ku-klux-klan. Dva z jeho kolegů se cítili být uraženi tím, že na přebalu knihy bylo vyobrazeno shromáždění KKK a podali na něj stížnost. Tím, že se rozhodl číst si takovou knihu v odpočinkové místnosti, dopustil se údajně rasového obtěžování. Jen nátlak skupin jako Nadace pro individuální práva ve vzdělávání přispěl k tomu, že byl obvinění zproštěn. [52]

Školení o citlivých tématech a diverzitě jsou podobná převýchovným programům v Číně a v bývalém Sovětském svazu. Cílem převýchovy je posílit třídní názory: buržoazie a statkáři (podobně jako běloši) musí uznat svůj dědičný hřích jako členové utlačovatelské třídy a údajné utlačované skupiny musí mít „správné“ pochopení „buržoazní“ kultury. Je na ně třeba vyvinout tlak, aby odhodily svůj „osvojený útlak“ a poznaly, že žijí v podmínkách, které je utlačují. Jde o podobný koncept jako ve feminismu, kde jsou ženy vedeny k tomu, aby na tradiční ženskost pohlížely jako na něco vykonstruovaného patriarchátem.

Podle marxistické analýzy tříd jsou i osobní věci politické: pokud se snažíte pochopit problém z pohledu domnělého utlačovatele, považuje se to za nesprávné, a proto, aby u lidu došlo k reformě světonázoru a všichni se řídili marxistickým programem, se tvrdě trestají všechna slova a činy, které popírají třídní útlak nebo třídní boj. Školení o citlivých tématech se pořádá proto, aby se plně odhalila „sociální nespravedlnost“ a aby se lidé přeorientovali na hledisko „utlačovaných“ skupin (ženy, etnické menšiny, homosexuálové atd.).

Například Northwestern University vyžadovala v roce 2013 ode všech svých studentů, aby před ukončením studia absolvovali školení o diverzitě. Podle instrukcí školy budou studenti po absolvování kurzu schopni: „rozšířit si schopnost kritického myšlení“ (naučit se klasifikovat třídy), „rozpoznat své postavení v nespravedlivém systému“ (rozpoznat své třídní zařazení) a přehodnotit „své síly a privilegia“ (dívat se očima „utlačované“ třídy). [53]

Dalším typickým příkladem ideologické převýchovy je program, který v roce 2007 spustila University of Delaware. Má jít o „léčbu“ nesprávných názorů a přesvědčení a povinně se ho musí zúčastnit na sedm tisíc studentů. Prohlašovaným cílem programu je přimět studenty, aby akceptovali správná hlediska v otázkách politiky, rasy, pohlaví a životního prostředí.

Odborní asistenti na univerzitě museli se studenty individuálně procházet dotazníky, kde se jich ptali na to, se kterými rasami a gendery by chtěli randit. Cílem bylo, aby se studenti víc otevřeli randění mimo svou skupinu. Když se jeden z asistentů zeptal jisté studentky, kdy objevila, jaká je její genderová identita (v protikladu k jejímu biologickému pohlaví), studentka odvětila, že mu po tom nic není. Asistent ji následně nahlásil vedení univerzity. [54]

Tato masová politická indoktrinace nemění pouze kritéria pro určování morálních hodnot, ale také silně posiluje egoismus a individualismus. To, co se tito mladí studenti naučí, je, že v honbě za svými sobeckými tužbami mohou použít vysoce zpolitizované pocity nějaké skupiny (politika identity). Tím, že se někdo prohlásí za člena skupiny, která je údajně předmětem útlaku, může obvinit druhé a vyhrožovat jim anebo použít svou identitu k osobnímu prospěchu. Když se názory druhých neshodují s názory těchto jedinců, může jít o urážku, kterou lze nahlásit univerzitě, a ta omezí svobodu slova obviněných. Například když se někomu nelíbí myšlenky objevující se v konzervativních studentských novinách, někomu může dokonce přijít v pořádku takovéto noviny pálit.

To, zda se někdo cítí uražen nebo ne, je vysoce subjektivní otázka, ale dnes se za objektivní důkaz považují dokonce i pocity. Došlo to do bodu, kdy univerzitní profesoři musí neustále chodit kolem horké kaše. Studenti na mnoha univerzitách se nedávno začali dožadovat toho, aby profesoři před vyučováním určitého obsahu nejdříve pronesli „úvodní varování“, protože některá témata nebo studijní literatura mohou způsobovat negativní emocionální reakce. V několika posledních letech se na seznamu prací, u nichž je třeba uvádět „úvodní varování“, objevila díla jako Shakespearův Kupec benátský nebo Proměny od starověkého římského básníka Ovidia. Některé univerzity dokonce doporučují, aby se dílům, která mají potenciál vyvolat u některých studentů emoce, vyučující co nejvíc vyhýbali. [55]

Řada studentů vyrůstajících v takovéto atmosféře má snadno zranitelné ego a ze všech sil se snaží vyhýbat tomu, aby se jich někdo dotkl. Skupinová identita (tj. jiná verze „třídního uvědomění“ hlásaného komunismem), která se na kampusech protlačuje, dělá ze studentů osoby bez nezávislého smýšlení a osobní zodpovědnosti. Stejně jako radikální studenti ze 60. let, kteří jsou nyní jejich profesory, i dnešní studenti jsou proti tradici. Oddávají se chaotické sexuální promiskuitě, alkoholu a drogám a jejich mluva je plná vulgarismů. Za jejich pohrdáním tradičními zvyklostmi se však skrývá zranitelné srdce, které nesnese ani ten nejmenší nezdar a ránu, natož aby byli schopni převzít na sebe opravdovou zodpovědnost.

Tradiční vzdělávání klade důraz na sebeovládání, nezávislé myšlení, pocit odpovědnosti a pochopení pro druhé. Přízraku komunismu nejde o nic jiného, než docílit toho, aby další generace úplně opustily své morální zábrany a staly se z nich jeho nohsledi, kteří mu pomohou ovládnout svět.

Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.


Zdroje:

[1] Robby Soave, „Elite Campuses Offer Students Coloring Books, Puppies to Get Over Trump“, Daily Beast,

https://www.thedailybeast.com/elite-campuses-offer-students-coloring-books-puppies-to-get-over-trump.

[2] Elizabeth Redden, „Foreign Students and Graduate STEM Enrollment“, Inside Higher Ed, 11. října 2017, https://www.insidehighered.com/quicktakes/2017/10/11/foreign-students-and-graduate-stem-enrollment.

[3] G. Edward Griffin, Deception Was My Job: A Conversation with Yuri Bezmenov, Former Propagandist for the KGB, (American Media, 1984).

[4] Scott Jaschik, „Professors and Politics: What the Research Says,“ Inside Higher Ed, 27. února 2017, https://www.insidehighered.com/news/2017/02/27/research-confirms-professors-lean-left-questions-assumptions-about-what-means.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] „The Close-Minded Campus? The Stifling of Ideas in American Universities“, webová stránka American Enterprise Institute, 8. června 2016, https://www.aei.org/events/the-close-minded-campus-the-stifling-of-ideas-in-american-universities/.

[9] Fred Schwartz a David Noebel, You Can Still Trust the Communists… to Be Communists (Socialists and Progressives too) (Manitou Springs, Colo.: Christian Anti-Communism Crusade, 2010), 2–3.

[10] Zygmund Dobbs, „American Fabianism“, Keynes at Harvard: Economic Deception as a Political Credo. (Veritas Foundation, 1960), Chapter III.

[11] Robin S. Eubanks, Credentialed to Destroy: How and Why Education Became a Weapon (2013), 26.

[12] Walter Williams, More Liberty Means Less Government: Our Founders Knew This Well (Stanford: Hoover Institution Press, 1999), 126.

[13] David Macey, „Organic Intellectual“, The Penguin Dictionary of Critical Theory (London: Penguin Books, 2000), 282.

[14] Karl Marx, „Theses On Feuerbach“ (Marx/Engels Selected Works, Volume One), 13–15.

[15] Bruce Bawer, The Victims’ Revolution: The Rise of Identity Studies and the Closing of the Liberal Mind (New York: Broadside Books, 2012), Chapter 1.

[16] Tamtéž.

[17] Franz Fanon, The Wretched of the Earth, trans. Constance Farrington (New York: Grove Press, 1963), 92.

[18] Jean Paul Sartre, „Preface“, The Wretched of the Earth, by Franz Fanon, 22.

[19] Roger Kimball, Tenured Radicals: How Politics Has Corrupted Our Higher Education, revised edition (Chicago: Ivan R. Dee, 1998), 25–29.

[20] Jonathan Culler, Literary Theory: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 1997), 4.

[21] Fredrick Jameson, The Political Unconscious: Narrative as a Socially Symbolic Act (Ithaca, NY: Cornell University Press, 1981), Chapter 1.

[22] Roger Kimball, „An Update, 1998“, Tenured Radicals: How Politics Has Corrupted Our Higher Education, 3rd Edition (Chicago: Ivan R. Dee, 2008), xviii.

[23] Karl Marx, „The German Ideology“ (Progress Publishers, 1968).

[24] „Most Cited Authors of Books in the Humanities, 2007“, Times Higher Education, https://www.uky.edu/~eushe2/Bandura/BanduraTopHumanities.pdf.

[25] Joshua Phillip, „Jordan Peterson Exposes the Postmodernist Agenda,“ The Epoch Times, 21. června 2017, https://www.theepochtimes.com/jordan-peterson-explains-how-communism-came-under-the-guise-of-identity-politics_2259668.html.

[26] Roger Kimball, „The Perversion of Foucault“, The New Criterion, březen 1993, https://www.newcriterion.com/issues/1993/3/the-perversions-of-m-foucault.

[27] David Horowitz a Jacob Laksin, One Party Classroom (New York: Crown Forum, 2009), 51.

[28] Tamtéž, 51–52.

[29] Bawer, The Victims’ Revolution: The Rise of Identity Studies and the Closing of the Liberal Mind, Chapter 3.

[30] Horowitz a Laksin, One Party Classroom, 3.

[31] David Horowitz, The Professors: The 101 Most Dangerous Academics in America (Washington D.C.: Regnery Publishing, Inc., 2013), 84–5.

[32] Horowitz a Laksin, One Party Classroom, 212.

[33] David Horowitz, Indoctrinate U.: The Left’s War against Academic Freedom (New York: Encounter Books, 2009), Chapter 4.

[34] Tamtéž.

[35] Horowitz a Laksin, One Party Classroom, 1–2

[36] Citováno z http://www.azquotes.com/author/691-Bill_Ayers.

[37] Horowitz, The Professors: The 101 Most Dangerous Academics in America, 102.

[38] „Who Won the Civil War? Tough Question“, National Public Radio, 18. listopadu 2014, https://www.npr.org/sections/theprotojournalist/2014/11/18/364675234/who-won-the-civil-war-tough-question.

[39] „Summary of Our Fading Heritage: Americans Fail a Basic Test on Their History and Institutions“, Intercollegiate Studies Institute Website, https://www.americancivicliteracy.org/2008/summary_summary.html.

[40] „Study: Americans Don’t Know Much About History,“ 17. července 2009, https://www.nbclosangeles.com/news/local/Study-Americans-Dont-Know-About-Much-About-History.html.

[41] Howard Zinn, A People’s History of the United States (New York: Harper Collins, 2003).

[42] Horowitz, The Professors: The 101 Most Dangerous Academics in America, 74.

[43] Dinesh D’ Souza, Illiberal Education: The Politics of Race and Sex on Campus (New York: The Free Press, 1991), 71.

[44] Paul Samuelson, „Foreword“, in The Principles of Economics Course, eds. Phillips Saunders and William B. Walstad (New York: McGraw-Hill College, 1990).

[45] Alan D. Sokal, „Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity“, Social Text No. 46/47 (Jaro–Léto, 1996), 217–252.

[46] Alan D. Sokal, „A Physicist Experiments with Cultural Studies“, Lingua Franca (5. června 1996). Dostupné na http://www.physics.nyu.edu/faculty/sokal/lingua_franca_v4/lingua_franca_v4.html.

[47] Alan D. Sokal, „Parody“, „All Things Considered“, National Public Radio, 15. května 1996, https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=1043441.

[48] Alan D. Sokal, „Revelation: A Physicist Experiments with Cultural Studies“ in Sokal Hoax: The Sham That Shook the Academy, ed. The Editors of Lingua Franca (Lincoln, NE: University of Nebraska Press, 2000), 52.

[49] Thomas Sowell, Inside American Education: The Decline, The Deception, The Dogma (New York: The Free Press, 1993), 212–213.

[50] Donald Alexander Downs, Restoring Free Speech and Liberty on Campus (Oakland, CA: Independent Institute, 2004), 51.

[51] Eugene Volokh, „UC Teaching Faculty Members Not to Criticize Race-Based Affirmative Action, Call America ,Melting Potʻ and More“, The Washington Post, 16. června 2015, https://www.washingtonpost.com/news/volokh-conspiracy/wp/2015/06/16/uc-teaching-faculty-members-not-to-criticize-race-based-affirmative-action-call-america-melting-pot-and-more/?utm_term=.c9a452fdb00f.

[52] „Victory at IUPUI: Student-Employee Found Guilty of Racial Harassment for Reading a Book Now Cleared of All Charges“, Foundation for Individual Rights in Education, https://www.thefire.org/victory-at-iupui-student-employee-found-guilty-of-racial-harassment-for-reading-a-book-now-cleared-of-all-charges/.

[53] „Colleges Become Re-Education Camps in Age of Diversity“, Investor’s Business Daily,  https://www.investors.com/politics/editorials/students-indoctrinated-in-leftist-politics/.

[54] Greg Lukianoff, „University of Delaware: Students Required to Undergo Ideological Reeducation,“ Foundation for Individual Rights in Education, https://www.thefire.org/cases/university-of-delaware-students-required-to-undergo-ideological-reeducation/.

[55] Alison Flood, „US Students Request ,Trigger Warningsʻ on Literature“, The Guardian, 19. května 2014, https://www.theguardian.com/books/2014/may/19/us-students-request-trigger-warnings-in-literature.