Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 18. června 2020.
Obsah
Úvod
1. Státní vlastnictví a plánovaná ekonomika: systémy otroctví
a) Státní vlastnictví: totalitní útisk
b) Plánovaná ekonomika: předurčena k neúspěchu
2. Západní země: praxe komunismu pod jiným názvem
a) Vysoká míra zdanění a sociálního zabezpečení
b) Agresivní ekonomické zásahy státu v západních zemích
c) Od socialistické ekonomiky ke komunistické totalitě
Odkazy
***
Úvod
Vliv komunismu je přítomen v každém sektoru našeho současného ekonomického systému. S trendem neustále se rozrůstajícího vlivu vlády, který se stává normou, se doslova každá země na světě vzdaluje principům volného trhu a přiklání se k socialistické ekonomice.
Podíváme-li se na země, které po pádu Sovětského svazu opustily komunismus nebo socialistický ekonomický model, mohli bychom si myslet, že cíle komunistického přízraku nebyly naplněny. Skutečnost však není tak jednoduchá. Metody přízraku nenásledují jeden konkrétní vzorec. K dosažení většího cíle může opustit určité formy, zatímco přijme jiné, tak aby vyhovovaly historické či společenské situaci. Platí to obzvláště v ekonomické sféře.
Před více než 150 lety Karl Marx obhajoval zrušení soukromého vlastnictví a jeho nahrazení státním vlastnictvím v knize Kapitál. Totalitní komunistické státy se pokoušely dosáhnout tohoto cíle přímo, za použití teroru, násilí a masových vražd. Jakmile však otevřená komunistická doktrína ztratila své kouzlo, stoupenci levice v demokratických zemích navrhli nenásilné formy. Nesčetné větve socialismu a komunismu, které v průběhu let vytvořili a zavedli, není možné snadno klasifikovat.
Kromě omezení základního práva na soukromé vlastnictví a podnikání ekonomická strategie komunismu podporuje a přispívá k erozi tradiční kultury. Aby si státy po celém světě uchovaly svou prosperitu, způsob života a morální základy, je třeba pochopit komunistickou subverzi v ekonomické sféře a učinit proti tomu opatření.
1. Státní vlastnictví a plánovaná ekonomika: systémy otroctví
Nebesa stvořila člověka, obdařila ho moudrostí a silou a ustanovila, že bude ve svém životě sklízet odměnu za svou práci – a tak bude moci získat dostatek prostředků na svou obživu. Americká Deklarace nezávislosti praví: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ [1] Tato práva přirozeně zahrnují právo vlastnit a rozdělovat majetek a peněžní prostředky.
Oproti tomu Marx a Engels v Komunistickém manifestu uvádějí: „Komunistická teorie se dá shrnout jednou větou: zrušení systému soukromého vlastnictví.“ [2] Tím odkazují na kolektivní vlastnictví, které je v plánované ekonomice povinné. V komunistických plánovaných ekonomikách jsou výrobní prostředky řízeny přímo státem. Podstata tohoto systému porušuje nebeské principy, je v rozporu s lidskou přirozeností a v konečném důsledku představuje formu otroctví.
a) Státní vlastnictví: totalitní útisk
Fred Schwarz, americký průkopník antikomunismu, vypráví ve své knize Komunistům můžete věřit… že jsou komunisty (You Can Trust the Communists … to Be Communists) vtip o reportérovi, který navštíví sovětskou a posléze americkou automobilku:
„Komu patří tahle továrna?“
„Nám,“ odpovídají dělníci.
„Komu patří pozemek, na které je postavena?“
„Nám.“
„Komu patří výrobky továrny, když jsou vyrobeny?“
„Nám.“
Venku v rohu velkého parkoviště stojí tři otlučené vozy. Návštěvník se zeptá: „Komu patří tamta auta?“
Odpověď zní: „Patří nám, ale jedno z nich používá ředitel továrny, druhé používá politický komisař a třetí používá tajná policie.“
Tentýž reportér poté navštíví továrnu v Americe a opět se ptá dělníků: „Komu patří tahle továrna?“
„Henrymu Fordovi,“ odpovídají dělníci.
„Komu patří pozemek, na kterém je postavena?“
„Henrymu Fordovi.“
„Komu patří výrobky továrny, když jsou vyrobeny?“
„Henrymu Fordovi.“
Před továrnou stojí velké parkoviště plné moderních amerických aut všelijakých značek a typů. Muž se zeptá: „Komu patří všechna ta auta?“
„Ta jsou naše,“ odpovídají dělníci. [3]
Tento příběh ukazuje důsledky a rozdíly mezi systémy soukromého a státního vlastnictví. V systému státního vlastnictví jsou zdroje a zisky z práce znárodněny. Mechanismy, které pohánějí individuální nadšení, snahu a inovace, jsou pryč, stejně jako smysl pro zodpovědnost vyplývající z práva na osobní vlastnictví. Státní vlastnictví podle názvu znamená, že bohatství země sdílejí všichni občané, ale v praxi jde o to, že zdroje si zmonopolizuje privilegovaná třída, která se stará v první řadě o svůj prospěch.
Hlavním faktorem ekonomického růstu jsou lidé. Státní vlastnictví potlačuje elán a motivaci lidí, aby byli produktivní. Podkopává morálku, podporuje neefektivnost a způsobuje nadměrné zásobení či naopak závažný nedostatek zboží. V sovětských jednotných zemědělských družstvech, lidových komunách v Číně či při neúspěšné kolektivizaci v Kambodži a v Severní Koreji přinesl systém státního vlastnictví hladovění všude, kam vstoupil. Například uměle vyvolaný hladomor mezi lety 1959 a 1961 v Číně přinesl smrt desítkám milionů lidí.
Lidé v sobě mají laskavost, ale i zlo. Soukromé vlastnictví umožňuje člověku rozvíjet poctivost a podporuje pracovitost a šetrnost. Kolektivní vlastnictví naopak povzbuzuje zlé rysy lidské povahy a podporuje závist a lenost.
Rakouský ekonom a filozof Friedrich Hayek uvedl, že růst civilizace se opírá o společenské tradice, které považují soukromý majetek za ústřední princip. Tyto tradice zplodily moderní systém obchodu a s ním spojený hospodářský růst. Jedná se o organický řád, který pro svou činnost nevyžaduje řízení vlády, sám sebe vytváří a řídí. Komunistická a socialistická hnutí se však snaží tento spontánně vznikající a fungující řád kontrolovat – což Hayek nazval jejich „osudnou domýšlivostí“. [4]
Jsou-li soukromé vlastnictví a svoboda neoddělitelné, pak se tentýž princip vztahuje na státní vlastnictví, které jde ruku v ruce s diktaturou a potlačováním. Systém státního vlastnictví znárodňuje zdroje, snižuje ekonomickou produktivitu a mění lidi na služebníky a otroky. Všichni lidé musí poslouchat příkazy ústřední strany a jakékoli myšlenky a hlasy, které nejsou v souladu s režimem, mohou být umlčeny. Lidé jsou pak proti státní intervenci bezmocní.
Odstranění soukromého vlastnictví a vytvoření státního vlastnictví tak ve výsledku nevyhnutelně vede k totalitě. Kolektivismus je jako chomout, připevněný na krk člověka totalitním státem. Lidé jsou připraveni o svou svobodu – včetně svobody být poctivý – a každý je nucen následovat morální příkazy komunistického režimu.
Jestliže se moc privatizuje a bohatství kolektivizuje, lidstvo čeká katastrofa.
b) Plánovaná ekonomika: předurčena k selhání
V rámci plánované ekonomiky je výroba, rozdělování zdrojů a distribuce produktů v celé společnosti založena na plánu stanoveném státem. To je zcela odlišné od ekonomiky založené na nabídce a poptávce v rámci volného trhu.
Plánovaná ekonomika má přirozené a zjevné vady. Zaprvé, vyžaduje shromažďování velkého množství dat, aby bylo možné učinit rozumná opatření pro výrobu. Pro zemi, a zejména pro moderní zemi s velkou populací, je množství relevantních informací nepředstavitelně velké a není možné je zpracovat. Úřad pro oceňování komodit v bývalém Sovětském svazu například musel stanovit ceny u 24 milionů různých druhů zboží. [5]
Komplexnost a proměnlivost společnosti a lidí nelze řešit jednotně plánovanou ekonomikou. I s použitím moderních datových systémů a umělé inteligence nemohou být lidské myšlenky zadány jako jednotlivé proměnné, takže takový systém bude vždy neúplný.
Ekonom Ludwig von Mises ve svém článku „Ekonomický výpočet v socialistickém společenství“ hovořil o vztahu mezi socialismem a trhem. [6] Poznamenává zde, že bez reálného trhu nebude socialistická společnost schopna provádět rozumné ekonomické výpočty. Rozdělení zdrojů tedy nelze logicky odůvodnit a plánovaná ekonomika selže.
Kromě toho ekonomické plánování vyžaduje nátlakovou kontrolu zdrojů ze strany státu. To nakonec vyžaduje absolutní moc, kvóty a příkazy. Ekonomika moci je vázána především na politiku, a nikoliv na potřeby skutečných lidí. Když se požadavky reálného světa neshodují se státním plánováním, státní moc zadusí přirozené ekonomické trendy, což bude mít za následek masové, nespravedlivé přerozdělování kapitálu a všechny s tím související problémy. Plánované hospodářství používá omezenou moc a moudrost vlády, která si chce hrát na Boha. To je samozřejmě odsouzeno k neúspěchu.
Ekonomika moci je především podřízena politice, spíše než skutečným potřebám národa. Plánovaná ekonomika a autoritářská politika jsou neoddělitelné. Vzhledem k tomu, že se v národním plánování nevyhnutelně vyskytnou chyby, když se objeví problémy, budou plány zpochybňovány jak uvnitř, tak vně vlády. Ti, kteří jsou u moci, budou mít pocit, že jejich autorita je napadána, a budou na zpochybňování odpovídat politickým tlakem a čistkami. Například Mao Ce-tung ignoroval zákony ekonomiky a jeho vynucený Velký skok vpřed skončil tříletým hladomorem, který zapříčinil desítky milionů úmrtí. To vedlo k tomu, že Mao Ce-tung musel čelit dalšímu zpochybňování svých kroků. A právě to bylo klíčovým důvodem, proč později zahájil kulturní revoluci.
Katastrofální dopady plánované ekonomiky a kolektivního vlastnictví se plně projevily v současných podmínkách čínských státem vlastněných podniků. V uplynulých letech velké množství těchto firem zastavilo nebo zpomalilo výrobu, každý rok utrpěly ztráty nebo se dostaly do insolvence. Ohledně udržení chodu se spoléhají na vládní dotace a bankovní úvěry. V podstatě se stávají parazity v národním hospodářství a mnohé z nich jsou všeobecně známé jako „zombie podniky“. [7] Mezi 150 000 podniky, které v Číně vlastní stát, s výjimkou státních monopolů v lukrativních odvětvích ropného průmyslu a telekomunikací, vykazují ostatní státní podniky minimální zisky a trpí vážnými ztrátami. Do konce roku 2015 představovala jejich celková aktiva 176 % HDP, dluh 127 % a zisk pouhých 3,4 %. [8] Někteří ekonomové jsou toho názoru, že čínská ekonomika se v podstatě stala rukojmím těchto zombie podniků. Čínská ekonomika se po dlouhá léta opírala o levnou výrobu, umožněnou extrémním vykořisťováním dělníků, kteří pracovali za minimální mzdy, a naprostou neúctou k životnímu prostředí.
Plánovaná ekonomika zbavuje člověka svobody a zároveň nutí stát, aby se o něj postaral. Všechny aspekty života lidí spadají pod kontrolu státu, který zamyká lidi v neviditelném vězení, snaží se potlačit svobodnou vůli a mění kritéria lidského života, stanovená nebesy. Podstatou celého projektu je přeměnit lidi na otroky a stroje. Je to další projev komunistické revoluce proti Bohu a přirozenému právu.
2. Západní země: praxe komunismu pod jiným názvem
Marxovo „zrušení osobního vlastnictví“ znamená pro jednotlivce „zrušení buržoazní individuality, buržoazní nezávislosti a buržoazní svobody“. Pro společnost to znamená, že „proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu“. [9]
Mnohé ekonomické strategie či struktury se na povrchu nemusí jevit jako socialistické, hrají však roli omezování, oslabování a upírání práva na soukromé vlastnictví. Jiné strategie oslabují mechanismy volného podnikání, rozšiřují pravomoc vlády a vedou společnost stále dál po cestě k socialismu. Použité metody zahrnují vysoké zdanění, štědrou sociální podporu a agresivní státní zásahy do hospodářství.
a) Vysoká míra zdanění a sociálního zabezpečení
Vysoké zdanění je skrytým způsobem, jak postupně vyřadit systém osobního vlastnictví. Konečný důsledek vysokých daní je stejný jako státní vlastnictví a „rovnostářství“ vnucené komunistickými režimy. Liší se pouze v tom, zda je znárodnění provedeno ještě před výrobou, nebo až po ní.
Na Západě je výroba kontrolována soukromě, ale tržby jsou přeměněny ve státní aktiva prostřednictvím daní a plánů na přerozdělování. Stát takto získává bohatství legálně skrze demokracii a legislativu, nikoliv zabíjením a násilím.
Důležitým rysem komunistických a socialistických ekonomik, které můžeme vidět v západních zemích, je robustní systém sociálního zabezpečení, který se používá k tomu, aby postupně narušil morální povědomí a svobodu lidí. Určitá vládní pomoc je rozumná – jako například sociální zabezpečení pro oběti neštěstí a nehod. Může se však stát vhodným nástrojem klamu. Pozitivní aspekty sociálního zabezpečení se stanou výmluvou pro navýšení daní a vládní kontroly. V tomto ohledu již štědrá státní podpora dosáhla stejných destruktivních vlivů na lidi, společnost a morální hodnoty jako otevřeně komunistické ekonomiky, aniž by bylo zapotřebí násilné revoluce.
Sociální zabezpečení v rozvinutých západních zemích spotřebuje obrovské množství výnosů z daní, které jsou převáděny z osobního majetku. Veškerá sociální podpora musí být v konečném důsledku zaplacena lidmi, ať už prostřednictvím daní či národního dluhu. K udržení takovéto vládní štědrosti neexistuje žádná další metoda. Ve Spojených státech je více než polovina příjmů z daní použita na sociální zabezpečení a zdravotní péči. Více než 80 % těchto peněz pochází ze zdanění příjmů fyzických osob a sociálního pojištění; 11 % je z daní z příjmů firem. [10] Takovéto masivní vládní výlohy začaly teprve v minulém století.
V roce 1895 Nejvyšší soud USA vyhlásil, že daně z příjmu jsou neústavní. Toto rozhodnutí přetrvalo až do roku 1913, kdy byl ratifikován 16. dodatek ústavy. Data z patnácti států v roce 1900 ukazují, že pouze sedm z nich mělo povinnou daň z příjmu. V čele stála Itálie s 10% zdaněním. Austrálie, Japonsko a Nový Zéland měly daň z příjmu zhruba 5 %.
Na základě dat z roku 2016 o 35 tržních ekonomikách, která zveřejnila Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), mělo 27 zemí daň z příjmu vyšší než 30 %. Země se dvěma nejvyššími daněmi z příjmů, 54 a 49,4 %, se obě nacházely v Evropě. [11] Navíc, když jde člověk nakoupit či se najíst, v mnoha částech Evropy se k tomu přidává DPH, které na některých místech dosahuje až 20 %. K tomu se ještě připočítávají daně firem a další daně, které zvyšují celkovou míru daňového zatížení.
Vysoké zdanění nezatěžuje jen bohaté, ale i osoby na spodních příčkách daňového žebříčku. Zatímco bohatí mají různé legální prostředky, jak se před daněmi ochránit, výhody sociální péče poskytované chudým se rozplynou, jakmile jejich příjem přesáhne určitou úroveň. Po odečtení daní je jejich příjem často menší než ten, který získávali v rámci sociální podpory. Lidé jsou tedy v praxi trestáni za to, že pracují více, a jsou pobízeni k tomu, aby zůstávali na sociální podpoře.
Drahé sociální zabezpečení
V moderní společnosti se systém vysoké míry sociální péče rozšířil, aby pokryl nezaměstnanost, lékařskou péči, penze, úraz v zaměstnání, bydlení, vzdělání, péči o děti atd. Sahá tak mnohem dále než tradiční koncepty charity pro potřebné či pro ty, kdo potřebují neodkladnou pomoc.
Zpráva nadace Heritage Foundation ukázala, že v roce 2013 více než sto milionů lidí ve Spojených státech obdrželo sociální přídavky (vyjma sociálního zabezpečení a lékařské péče) v průměrné výši 9 000 dolarů na osobu. [12] Dle statistik shromážděných americkým úřadem pro sčítání lidu okolo 14,8 % populace žilo v roce 2013 pod hranicí chudoby, což je přibližné množství jako v roce 1967, několik let poté, co prezident Lyndon B. Johnson vyhlásil „bezpodmínečnou válku chudobě v Americe“. Tyto údaje naznačují, že pokud ohromně naroste sociální zabezpečení – tak jako se to dělo za prezidenta Johnsona – procento lidí žijící pod hranicí chudoby se tím nesníží.
V roce 2014, 50 let od doby, kdy prezident Johnson vyhlásil válku chudobě, Američané zaplatili za sociální péči 2,2 bilionu dolarů. Přesto statistiky z amerického úřadu pro sčítání lidu ukazují, že hladina chudoby se za posledních 40 let nezměnila. [13]
Míra chudoby se navíc vypočítává z příjmu a nezohledňuje rozličné benefity, které příjemci sociální podpory získávají, jako jsou potravinové lístky, příspěvky na bydlení a příspěvky na vzdělávání. Před více než stoletím si francouzský myslitel Alexis de Tocqueville povšiml, že programy sociální péče nerozlišují mezi jednotlivci, ale pouze mezi hranicemi chudoby. Kvůli tomu je těžké poskytovat péči efektivně, protože není možné zjistit, zda jedinci, kteří dostávají podporu, skutečně trpí okolnostmi, za které nemohou, anebo jestli je jejich neštěstí důsledkem jejich vlastního přičinění. [14]
Záměrné zařazení velkého počtu lidí mezi „chudou“ část populace lze použít jako vhodnou výmluvu pro rozšíření sociální péče. Životní úroveň lidí žijících v chudobě dnes je mnohem vyšší než v 60. letech. V roce 1999 na základě vládních dotazníků 96 procent rodičů v domácnostech zasažených chudobou řeklo, že jejich děti nikdy nebyly hladové kvůli tomu, že by si jejich rodina nemohla dovolit koupit jídlo. Téměř 50 procent nízkopříjmových domácností také žilo v samostatných domech a 40 procent žilo v městských domech. Jen devět procent žilo v mobilním domě. 80 procent mělo klimatizaci a dvě pětiny širokoúhlou LCD televizi. Tři čtvrtiny těchto domácností také měly auto. [15]
I tak jsou nicméně výhody poskytované americkou vládou ve srovnání se členy Organizace ekonomické spolupráce a rozvoje podprůměrné. Většina lidí žijících v severských zemích a jiných západních evropských zemích si užívá mnohem větší míry sociálního zabezpečení než Američané. Například v Dánsku si nejbohatší občané užívají síť sociálního zabezpečení „od kolébky do hrobu“, která zahrnuje bezplatnou lékařskou péči, univerzitní vzdělání a další štědré výhody. Švédům je umožněno mít 480 dní placené rodičovské dovolené, jestliže se jim narodí dítě nebo si nějaké adoptují. Předtím, než jejich země ekonomicky zkolabovala, si Řekové užívali každoroční čtrnáctý plat, odchod do důchodu v 57 letech. Vláda utratila 17,5 % svého HDP na vyplácení důchodů.
Rozšiřování sociální péče od její tradiční role charity při stavu nouze až na trvalé výhody pro celou populaci je ve skutečnosti součástí plánu na dosazení komunistické ekonomiky.
Sociální dávky, korupce a třídní konflikty
Z ekonomického hlediska je podstatou sociální péče vzít peníze od některých lidí a předat jejich hodnotu jiným. Nicméně za přerozdělení bohatství je zodpovědná vláda, často aniž by za to po obdarovaných něco požadovala nazpět. Tím se stírá dávná moudrost, že člověk musí pracovat, aby něco získal. Ztráta tohoto morálního principu je patrná zejména v severní Evropě.
Švédský výzkumník Nima Sanandaji to prokázal při využití dat z Průzkumu celosvětových hodnot (World Value Survey). V raných 80. letech 20. století souhlasilo 82 % Švédů s prohlášením, že „dostávat od vlády výhody, které si nezasloužíte, je špatné“. Když se pak provedlo dané šetření ve Švédsku v letech 2010–2014, souhlasilo s tímto vyjádřením pouze 55 % Švédů. [16]
V rámci štědrého systému sociální péče jsou lidé, kteří pracují tvrdě, odměňováni méně a ti, kteří pracují méně, dostávají díky přídavkům více. Tohle postupně a nenápadně deformuje tradiční morálku a ti, kteří již vyrostli v tomto štědrém systému sociální péče, ztrácejí pracovitost, nezávislost, zodpovědnost a píli svých předků. Systém berou jako samozřejmost, a dokonce považují sociální péči za základní lidské právo. Vyvinuli si zvyk spoléhat se na vládu, a dokonce si ji berou jako rukojmí za účelem neustálé pomoci. Společenské hodnoty se tak změnily téměř nenávratně.
Vysoká míra vládní sociální péče také upírá význam tradičním charitám a ochuzuje dárce o příležitost vykonat dobré věci a příjemce o šanci cítit vděčnost. V tradiční společnosti charity fungovaly na bázi vlastní volby člověka, a tak přímo pomáhaly těm méně šťastným, případně působily formou obdarování charitativních organizací, jako jsou například církve. Byli zde definováni dárci i příjemci a obdržet pomoc byla výsada, a nikoliv právo. Příjemci cítili vděčnost za laskavost dárců a byli motivováni k tomu, aby použili tyto dary ke zlepšení své životní situace svým vlastním úsilím. Ti, kteří obdrželi dar a změnili díky tomu svůj život, měli sklon tuto přízeň vrátit, jakmile se druzí setkali s podobnými obtížemi, kterým kdysi čelili oni sami.
Tocqueville byl toho názoru, že charita spojuje dvě ctnosti, štědrost a vděčnost, které na sebe vzájemně působí, aby zlepšily společnost a vytvářely pozitivní morální vliv. Stejně tak vztah mezi dárci a příjemci působil na zmírnění konfliktů a antagonismu mezi bohatými a chudými, a charitativní činnost jednotlivců propojovala členy různých ekonomických skupin. [17]
Přebujelý systém moderní sociální péče odcizuje dárce a příjemce byrokratizováním procesu charity. „Dárci“ dnešní doby jsou plátci daní, kteří jsou nuceni se svého majetku vzdát, místo aby ho sdíleli dobrovolně. Na druhou stranu i příjemci tohoto majetku nemají žádné spojení se svými dobrodinci a necítí žádnou vděčnost za jejich oběť.
Tocqueville věřil, že systém sociální péče zhoršuje konflikty mezi bohatými a chudými. Tím, že jim je část jejich majetku vynuceným způsobem zabavena, bohatí cítí odpor ke třídě přijímající sociální péči. Tocqueville řekl, že i chudí se budou cítit nespokojeni, jestliže budou ekonomickou pomoc považovat za samozřejmost: „Jedna třída se dívá na svět se strachem a averzí, zatímco ta druhá posuzuje jeho neštěstí se zoufalstvím a závistí.“ [18]
Přílišná míra sociální péče se také stává prostředkem, který komunismus používá k rozdmýchání závisti a politického konfliktu. Lze to pozorovat v ekonomické krizi v Řecku. U vyšší třídy se dle řeckých úředníků citovaných časopisem The Economist stal daňový únik „národním sportem“. [19] V důsledku ekonomické krize se řecká vláda snažila snížit výdaje na sociální péči, ale setkala se s tvrdým odporem ze strany občanů. A tak aby nenaštvala své voliče, se řecká vláda spoléhala na půjčky, aby jimi kompenzovala vytrácející se příjem z daní a udržela stejnou úroveň sociální péče jako v jiných evropských zemích. Řecko nakonec zvýšilo daně středním a vyšším příjmovým skupinám, farmářům a obchodníkům.
Martin Halla, Mario Lackner a Friedrich G. Schneider v praktické studii z roku 2009 shromáždili data, jež ukazují, že sociální péče v dlouhodobém měřítku odrazuje lidi od plnohodnotné práce. Tito tři ekonomové došli k tomu, že dynamika státní sociální péče je nepříznivá pro zdravý ekonomický základ země. [20]
Kultura chudoby
Sociální péče je nouzovým prostředkem, jak pomoci opravdu potřebným, a je efektivní v situacích, jako jsou pracovní úrazy, epidemie, přírodní katastrofy a tak dále. Neměla by se stát výchozí podobou živobytí, neboť není schopna vyřešit dilema chudoby.
Rozšiřování měřítek, která určují, kdo má nárok na státní podporu, vytváří atmosféru negativní motivace a povzbuzuje ke zneužívání těchto výhod. Například termín „neschopnost“ se neustále předefinovává, aby zahrnoval stále více lidí, kteří budou mít na státní podporu nárok. Výsledkem je ekonomická nestabilita a propad ve společenské morálce.
V roce 2012 The New York Times publikovaly článek nazvaný „Jak finančně těžit z dětské negramotnosti“, ve kterém popisovaly dopad politiky sociální péče na nízkopříjmové rodiny žijící v Apalačských horách ve východní části Spojených států. Článek popisoval, jak se zchudlé rodiny vzdávají možnosti poslat své děti do školy, aby se mohly ucházet o sociální podporu. „Matky a otcové se bojí, že když se dítě naučí číst, mají menší šanci splnit kritéria pro získání měsíčního šeku v rámci intelektuální nedostatečnosti,“ píše se v článku. „Mnoho lidí žijících v mobilních domech je chudých a zoufalých, a měsíční šek 658 dolarů na dítě díky programu v rámci doplňkového sociálního zabezpečení jim poskytuje značnou pomoc – a tyto šeky lze pobírat až do té doby, než je dítěti 18 let.“ [21]
Tento program začal před zhruba 40 lety s cílem pomoci rodinám, které vychovávají závažně fyzicky či mentálně postižené děti, kvůli čemuž jejich rodiče nemohli pracovat. Týkalo se to přibližně jednoho procenta chudých dětí. V roce 2012 bylo více než 55 % posuzovaných dětí shledáno mentálně postiženými, ale jejich diagnóza nebyla nijak upřesněna. Napříč Spojenými státy je teď celkem 1,2 milionu „mentálně postižených“ dětí, kterým plátci daní poskytují každoročně devět miliard dolarů. [22]
Jak je znázorněno na příkladu, sociální péče a vady lidské povahy se navzájem posilují v začarovaném kruhu. I přes dobré úmysly těch, kteří hájí a navrhují politiku sociální péče, jsou výsledky této politiky často neblahé, jak pro jednotlivce, tak i celou společnost.
Zneužívání systému sociální péče nepostihuje jen veřejné finanční prostředky, ale také ovlivňuje budoucnost dětí, které v tomto systému vyrostly. Šetření provedené v roce 2009 zjistilo, že dvě třetiny lidí, kteří dostávali sociální dávky jako děti, je nadále pobírají i jako dospělí. [23]
Podle amerického ekonoma Williama A. Niskanena systém sociální péče vytvořil kulturu chudoby, která posiluje začarovaný kruh závislosti na státní pomoci, zvýšeného počtu mimomanželských dětí, násilných zločinů, nezaměstnanosti a potratů.
Niskanenova analýza dat z celých Spojených států za rok 1992 odhaduje dopady, jež lze očekávat ze zvýšené pomoci a poskytování výhod rodinám se závislými dětmi (AFDC) o jedno procento průměrného osobního příjmu: příjemci dávek se rozrostou o tři procenta; počet lidí postižených chudobou se zvýší o 0,8 %; počet dětí, narozených svobodným matkám, vzroste o 2,1 %; a počet nezaměstnaných dospělých se zvýší přibližně o 0,5 %. O více než jedno procento také vzroste počet potratů a násilných zločinů. [24] Niskanenova zjištění naznačují, že robustní systém sociální péče rozvíjí závislost na daném systému a odrazuje od převzetí osobní zodpovědnosti.
Rozpad rodin značně přispívá ke kultuře chudoby. Při zkoumání historické a současné chudoby mezi lidmi černé pleti ekonom Walter E. Williams zjistil, že v roce 1925 byli ve městě New York v 85 % černošských rodin přítomni oba rodiče. V roce 2015 bylo téměř 75 % černošských rodin pouze s jedním rodičem. Systém sociální podpory tento jev podporuje, protože poskytuje mnohem více příspěvků svobodným než provdaným matkám. Tím, že se rodič rozhodne zůstat svobodný, získá více vládní podpory, včetně sociální podpory, příspěvků na bydlení, potravinových lístků a lékařské péče. Systém sociální péče podporuje neúplné rodiny, čímž podporuje ještě větší chudobu. Oproti tomu Williams zjistil, že míra chudoby mezi sezdanými černošskými páry zůstala od roku 1994 na úrovni jednotek procent. [25]
Levicová strategie: používání politiky sociální péče k získávání voličů
Přestože se systém sociální péče v posledních několika desetiletích rozrostl, mezera mezi bohatými a chudými se také neustále zvyšovala. Průměrná mzda, přizpůsobená inflaci, posiluje hlemýždím tempem, zatímco bohatství plyne těm nejbohatším. Objevila se tak třída chudých pracujících. Levice tyto společenské problémy zdůrazňuje a snaží se prosadit větší vládu, vyšší zdanění a více sociální péče pro boj s chudobou, čímž však problémy ještě zhoršuje.
Levicově zaměření politici používají rozličné volební slogany, kterými přesvědčují voliče o svých ušlechtilých záměrech, a sami sebe pak vykreslují jako ty, kteří mají morální převahu nad svými politickými protivníky. Přitom však vysávají peníze daňových poplatníků, aby jimi pokrývali své programy. Jejich metodou je pouze vzít bohatství vyšším a středním třídám a rozdělit ho mezi chudé. Tento systém nedobrovolné charity zakrývá vztah mezi dárci (daňovými poplatníky) a příjemci. Politici se tak mohou prezentovat jako laskaví dárci a získat vděčnost svých příjemců formou volebních hlasů. Současně s tím politici těmto příjemcům tvrdí, že by měli cítit odpor k „bohatým“ – kteří jsou však skutečnými dárci.
b) Agresivní intervenční politika v západních zemích
V západních zemích nyní stát, který tradičně pouze přijímal a prosazoval zákony, začal výrazně ovlivňovat také ekonomickou sféru. Podobně jako rozhodčí na fotbalovém zápase začal být stát zodpovědný za kontrolu a regulaci kapitálu v ekonomice, která se kdysi regulovala sama.
V současnosti už vlády svobodného světa provádějí značné zásahy do svých národních ekonomických systémů. Jednou z příčin tohoto trendu byla Velká deprese ve 30. letech. Důsledkem této krize byla společnost hluboce ovlivněna teoriemi keynesiánské ekonomie, které propagují aktivní zásahy státu a regulace hospodářství použitím finančních injekcí. Ve svém zásadním díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (The General Theory of Employment, Interest and Money) britský ekonom John Maynard Keynes oponuje samoregulaci volného trhu a místo toho upřednostňuje větší vládní výdaje a intervence, jako je např. vládní finanční pomoc v nouzi ke stabilizaci trhu.
V normální společnosti je role vlády omezena. Stát by měl zasahovat do ekonomiky jen v mimořádných situacích, jako například během přírodní katastrofy či jiné krize. Ale dnes se keynesiánská teorie uchytila po celém světě. Vlády všech zemí usilují o čím dál větší kontrolu nad svými ekonomikami.
Když vláda hraje aktivní roli v ekonomice, každá akce má masivní dominový efekt na trh. Nová nařízení a zákony mohou vytvořit, anebo zničit celá odvětví. Mnoho firem a investorů je tak závislých na rozhodnutích vlády.
Aktivní finanční kontrola spolu s vysokou mírou sociální péče způsobila, že mnoho vlád se dostalo do hlubokého zadlužení. Podle dat organizace OECD ve více než třetině členských států v ní zahrnutých odpovídá státní dluh přes 100 % hrubého domácího produktu. V jedné zemi dluh přesáhl 237 % jejich hospodářského produktu. [26] Společenská a ekonomická situace mnoha zemí tak může být do budoucna velice nestabilní.
Držitel Nobelovy ceny, ekonom Ronal Coase, sepsal několik výzkumných studií o dopadu vládních zásahů do ekonomiky. Ve své práci Coase uvádí, že intervenční politika téměř vždy vytváří negativní důsledky. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle něj to, že „vláda nyní operuje v tak masivním měřítku, že dosáhla bodu, který ekonomové nazývají klesající mezní výnosy. Udělá-li cokoliv navíc, situaci to ještě zhorší“. [27]
Následky a realita intervenční politiky
Existují nejméně dva zásadní dopady přílišného zasahování státu. Zaprvé, moc státu se z hlediska role a rozsahu zvětší. Vládní úředníci budou stále arogantnější ohledně svých schopností zasahovat do ekonomiky, a použijí stát, aby hrál roli spasitele. Poté, co úspěšně zamezí krizi, je zvykem, že vláda neopustí své rozšířené pravomoci a funkce.
Zadruhé, intervenční politika vytvoří větší závislost na vládě. Když se lidé dostanou do obtížné situace, nebo když volný trh není schopen poskytovat výhody, po kterých lidé touží, budou se zasazovat za více státních zásahů, aby uspokojili své požadavky.
Jak se moc státu rozrůstá, soukromé podniky oslabují a volný trh má méně prostoru, ve kterém může fungovat. Lidé, kteří z toho profitují a začali být závislí na politicích, budou stále více požadovat, aby vláda převzala zodpovědnost za přerozdělování majetku a vytvořila tomu odpovídající zákony.
Na Západě existuje silná politická tendence, tlačící společnost směrem doleva. To zahrnuje jak následovníky původní levice, včetně socialistů a komunistů, tak také ty, které si obyčejně s levicí nespojíme, ale které si levice přisvojila. Takové spojení různorodých sil povzbuzuje vládu k tomu, aby zasahovala do ekonomiky ještě ve větší míře a také, aby se pletla do fungování soukromých společností. Tento rozklad normální ekonomické aktivity se zdá být zapříčiněn různými sociálními hnutími, ale ve skutečnosti je to přízrak komunismu, kdo to celé řídí.
Západní vlády využívají své veřejné autority pod pláštíkem rovnosti a jiných politických výmluv, aby posilovaly zásahy, a dokonce schvalovaly zákony, které tento stav setrvale udržují. Není pochyb o tom, že takové chování zbavuje tržní ekonomiky jejich hlavního soudce – svobodné vůle lidí.
Stát v podstatě rozšiřuje svou autoritu nad svobodným trhem, aby ho přeměnil v kontrolovanou ekonomiku. Dlouhodobě to směřuje k tomu, že všechny aspekty hospodářství a lidského živobytí se dostanou pod kontrolu státu. Ekonomické prostředky se použijí k tomu, aby upevnily politickou moc a zotročily společnost a její občany.
c) Jak vede socialistické hospodářství ke komunistické totalitě
Vysoké daně, přehnaná sociální péče a rozšířené zásahy státu jsou projevy socialismu uvnitř západních ekonomických systémů. Jediný rozdíl mezi rozsáhlou intervenční politikou států na Západě a plánovaným hospodářstvím v komunistických zemích tak tkví v tom, že ve svobodných zemích chrání lidská práva před naprostou vládní kontrolou zákony a některé základní aspekty systému.
Rakouský ekonom a filozof Friedrich Hayek varoval před státem kontrolovaným plánováním a přerozdělováním bohatství. Podle něj se tím nevyhnutelně překrucuje trh a povede to ke vzestupu totality, a to bez ohledu na to, zda jde o demokratický systém, či nikoli. Hayek věřil, že i když je socialismus v Evropě a Severní Americe odlišný od veřejného vlastnictví a plánovaného hospodářství, přesto dojde ke stejnému výsledku. Lidé přijdou o svoji svobodu a živobytí, jen s tím rozdílem, že půjde o pomalejší a ne tak přímý způsob. [28]
Jak bylo popsáno dříve v této knize, Marx, Engels i Lenin vnímali socialismus jako nezbytný krok na cestě ke komunismu. Pohyb vlaku k cíli nebude ovlivněn, jestliže vlak zastaví na stanici po cestě. Ve skutečnosti může nabrat ještě více pasažérů. Stejně tak je přízrak komunismu hnací silou státu, který směřuje k socialismu. Jakmile lidstvo opustí tradice, ať už ve sféře ekonomiky či v jiných odvětvích, a přijme ideologii komunismu, na tempu tohoto vývoje nezáleží.
Cíl na konci této cesty však není nebe na zemi, nýbrž zkáza lidstva. Ve skutečnosti se duch komunismu vůbec nestará o to, zda se nějaké „nebe“ uskuteční nebo ne, neboť jde o pouhou návnadu, která má lidskou společnost přivést do záhuby.
***
Odkazy
1. Thomas Jefferson et al., „United States Declaration of Independence“, 4. července 1776, National Archives, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://www.archives.gov/founding-docs/declaration-transcript.
2. Karl Marx a Frederick Engels, „Manifesto of the Communist Party“, in: Marx & Engels Selected Works, sv.1, přel. Samuel Moore, ed. Andy Blunden (Moscow: Progress Publishers, 1969), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1848/communist-manifesto/ch04.htm.
3. Fred Schwarz, You Can Trust the Communists … to Be Communists (New Jersey: Prentice-Hall, 1960), 26–27.
4. Friedrich A. Hayek, The Fatal Conceit: The Errors of Socialism, W.W. Bartley III, ed. (Chicago: University of Chicago Press, 1991).
5. Thomas Sowell, Intellectuals and Society, Revised and Expanded Edition (New York: Basic Books, 2012), kap. 2.
6. Ludwig von Mises. „Economic Calculation in the Socialist Commonwealth“, Mises Institute, stránka navštívena 20. dubna 20 2020, https://mises.org/library/economic-calculation-socialist-commonwealth.
7. Shi Shan 石山, „中国国企改革的困境, 普通话主页“ [„Quagmire in the Reform of China’s State-Owned Enterprises“], Radio Free Asia, 22. září 2015, https://www.rfa.org/mandarin/yataibaodao/jingmao/xql-09222015103826.html. [v čínštině]
8. Linette Lopez, „Zombie Companies Are Holding China’s Economy Hostage“, Business Insider, 24. května 2016, https://www.businessinsider.com/chinas-economy-is-being-held-hostage-2016-5.
9. Marx a Engels, „Manifest“.
10. Max Galka, „The History of US Government Spending, Revenue, and Debt (1790–2015)“, Metrocosm, 16. února 2016, http://metrocosm.com/history-of-us-taxes/.
11. Organization for Economic Cooperation and Development, „OECD Tax Rates on Labour Income Continued Decreasing Slowly in 2016“, 4. listopadu 2017, http://www.oecd.org/newsroom/oecd-tax-rates-on-labour-income-continued-decreasing-slowly-in-2016.htm.
12. Rachel Sheffield a Robert Rector, „The War on Poverty After 50 Years“, The Heritage Foundation, 15. září 2014, https://www.heritage.org/poverty-and-inequality/report/the-war-poverty-after-50-years.
13. Robert Rector, „The War on Poverty: 50 Years of Failure“, The Heritage Foundation, 23. září 2014, https://www.heritage.org/marriage-and-family/commentary/the-war-poverty-50-years-failure.
14. Alexis de Tocqueville, Memoir on Pauperism, trans. Seymour Drescher (London: Civitas, 1997).
15. Sheffield a Rector, „The War on Poverty“.
16. Nima Sanandaji, Scandinavian Unexceptionalism: Culture, Markets, and the Failure of Third-Way Socialism (London: Institute for Economic Affairs, 2015), Kindle vydání, 75.
17. Tocqueville, Memoir.
18. Tamtéž, 31.
19. „A National Sport No More“, The Economist, 3. listopadu 2012, https://www.economist.com/europe/2012/11/03/a-national-sport-no-more.
20. Martin Halla, Mario Lackner a Friedrich G. Schneider, „An Empirical Analysis of the Dynamics of the Welfare State: The Case of Benefit Morale“, Kyklos 63, no.1 (2010), 55–74, Wiley Online Library, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/j.1467-6435.2010.00460.x.
21. Nicholas Kristof, „Profiting From a Child’s Illiteracy“, The New York Times, 7. prosince 2012, https://www.nytimes.com/2012/12/09/opinion/sunday/kristof-profiting-from-a-childs-illiteracy.html.
22. Tamtéž.
23. Kristof, „Profiting From“.
24. William A. Niskanen, „Welfare and the Culture of Poverty“, The Cato Journal 16, no.1 (1996), https://www.cato.org/sites/cato.org/files/serials/files/cato-journal/1996/5/cj16n1-1.pdf.
25. Walter E. Williams, „The True Black Tragedy: Illegitimacy Rate of Nearly 75%“, cnsnews.com, 19. května 2015, https://www.cnsnews.com/commentary/walter-e-williams/true-black-tragedy.
26. Organization for Economic Cooperation and Development, „General Government Debt (Indicator)“, 2019, stránka navštívena 27. dubna 2020, https://data.oecd.org/gga/general-government-debt.htm.
27. Ronald Coase, citace dle: Thomas W. Hazlett, „Looking for Results: An Interview With Ronald Coase“, Reason, leden 1997, https://reason.com/archives/1997/01/01/looking-for-results.
28. Friedrich A. Hayek, The Road to Serfdom (Chicago: University Of Chicago Press, 1944).
