Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě 

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

Úvod

1. Rozvinuté západní země: komunismus praktikovaný pod jiným jménem
a) Vysoké daně a štědrá sociální péče 
b) Agresivní ekonomické zásahy v západních zemích
c) Socialistické hospodářství vede ke komunistické totalitě

2. Dystopický socialismus Komunistické strany Číny
a) Čínská ekonomika: v pevném sevření komunistické kontroly
b) Pravda skrytá za vzestupem čínské ekonomiky
c) Následky čínského ekonomického modelu

3. Devastující účinky socialismu v rozvojových zemích
a) Socialismus pokračuje v pronásledování východní Evropy
b) Socialistická ekonomika v rozvojových zemích selhala 

Odkazy

Úvod

Před více než 150 lety vydal Karl Marx Kapitál, knihu, která obhajuje zrušení soukromého vlastnictví a jeho nahrazení vlastnictvím veřejným. O století později se komunistické veřejné vlastnictví zrealizovalo ve třetině světa.

V roce 1990, kdy se rozpadl Sovětský svaz, mnoho zemí ve východní Evropě podstoupilo při svém návratu k tržní ekonomice „terapii šokem“. Ostatní země, které nebyly ovládány komunistickými stranami, ale které i tak podstoupily socialistické znárodnění a zažily chudobu a bídu veřejného vlastnictví, nakonec neměly jinou možnost než zavést tržní reformy. 

K dosažení globální dominance zahájil přízrak komunismu celosvětovou ofenzivu. Když se podíváme na tyto země, které opustily komunismus nebo socialistický ekonomický model, mohli bychom dojít k závěru, že přízrak v dosažení svých cílů selhal. Ale realita není tak jednoduchá.

Komunistický přízrak nenásleduje nějaké pevně dané principy. Své metody a formy neustále mění, tak aby se přizpůsobil situaci. Může své předchozí akce opustit či zkritizovat kvůli „vyššímu cíli“. Nejvíce to platí v ekonomické oblasti. 

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Po pečlivé analýze našeho současného ekonomického systému a reality za ním skryté si nelze neuvědomit, že přízrak komunismu rozprostřel své úponky do každé oblasti. Kvůli mnoha toužebným plánům a slepému uctívání vlády se ekonomika prakticky každého státu na zemi čím dál více vzdaluje principům volného trhu. Národy ztrácejí své morální základy a přiklánějí se ke komunismu. Nadešel čas, abychom si tuto skutečnost uvědomili a podnikli proti tomu opatření. 

1. Rozvinuté západní země: praxe komunismu pod jiným jménem

V „Komunistickém manifestu“ (původně „Manifestu komunistické strany“) Marx napsal, že komunistická teorie se dá shrnout jednou větou: zrušení systému soukromého vlastnictví.

Pro jedince to znamená „zrušení buržoazní osobnosti, buržoazní nezávislosti a buržoazní svobody“. Pro společnost to poté značí, že „proletariát použije svoji politickou nadřazenost, aby postupně odňal všechen kapitál buržoazii a centralizoval všechny výrobní nástroje do rukou státu, tedy proletariátu zorganizovaného jako vládnoucí třída“. [1]

K dosažení tohoto cíle použili komunisté v komunistických zemích násilí a masové vraždy. Ale jakmile násilný komunismus ztratil na oblibě, přišli s mnoha nenásilnými reformami. Tyto různé odstíny socialismu infiltrovaly celou společnost do takové míry, že je těžké je rozpoznat. Západní země využívají mnoha ekonomických strategií, které na první pohled nepřipomínají socialismus jménem ani podobou, ale hrají roli omezování, oslabování a odnímání práva na soukromé vlastnictví. Ostatní strategie oslabují mechanismy volného obchodu, posilují moc vlády a vedou společnost dále na cestě k socialismu. Mezi tyto metody patří vysoké zdanění, štědrý systém sociální podpory a agresivní zásahy státu.

a) Vysoké daně a štědrá sociální podpora

Důležitou vlastností komunismu a sociální ekonomiky v západních zemích je rozsáhlý systém sociální péče. Současné systémy sociální péče vytvářejí v lidech, kteří přišli z komunistických zemí, dojem, jako kdyby se jen přesunuli do jiného socialistického státu.

Socialismus v utajení

Samotná vláda nevytváří hodnotu. Spíše se to podobá stříhání ovce. Všechny sociální výhody jsou nakonec placeny lidmi, ať už prostřednictvím daní nebo zadlužením státu. Vysoká míra sociálního zabezpečení je sama formou komunismu, jen bez násilné revoluce, která je typická pro komunistické strany.

Vysoká míra zdanění znamená násilné znárodňování soukromého majetku pro přerozdělování v širokém měřítku. Zároveň jde o skrytý způsob, jak postupně zrušit systém soukromého vlastnictví.

Konečný důsledek vysokého zdanění je stejný jako u státního vlastnictví a rovnostářství, které uplatňují komunistickými režimy. Rozdíl je pouze v tom, zda ke znárodnění dochází před, anebo po produkci. V komunistických plánovaných ekonomikách jsou výrobní materiály přímo kontrolovány státem. Na Západě je produkce kontrolována soukromě, ale příjmy jsou přeměněny do státních aktiv prostřednictvím daní a přerozdělovacích schémat. V obou případech jde o krádež a drancování majetku druhých. V západních zemích k tomu nedošlo skrze zabíjení či násilí, ale legálně skrze demokracii a legislativu.

Určitá míra vládní pomoci, jako například sociální zabezpečení pro oběti katastrof či nehod, je jistě rozumná. Ale pozitivní aspekty sociální péče z ní činí vhodný nástroj klamu a vhodnou výmluvu pro to, aby se mohly zvyšovat daně. V tomto ohledu štědrá sociální péče dosáhla stejných destruktivních následků na lidech, společnosti a morálních hodnotách jako komunistické ekonomiky, které svým založením posilují temnou stránku lidské povahy. A to je základní příčinou toho, proč přízrak prosazuje komunistické ekonomické hodnoty napříč světem, ať už ve svobodných společnostech nebo v těch, v nichž přímo vládnou komunistické režimy.

Vysoká míra zdanění

Sociální péče v rozvinutých západních zemích spotřebovává značnou část fiskálních příjmů, které pocházejí z daní získaných ze soukromého majetku. Neexistuje žádný jiný způsob, jak udržet takovouto státní štědrost.

Ve Spojených státech je více než polovina příjmů z daní použita na sociální zabezpečení a zdravotní péči. Více než 80 procent těchto peněz pochází ze zdanění příjmů fyzických osob a sociálního pojištění; 11 procent je z daní z příjmů firem. [2] Mnoho západních zemí jde dokonce dále než Spojené státy a mají ještě rozsáhlejší systémy sociální péče.

Na základě dat z roku 2016 o 35 tržních ekonomikách, vydaných Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), 27 zemí mělo daň z příjmu vyšší než 30 procent. Země se dvěma nejvyššími daněmi z příjmů, 54 a 49,4 procenta, se obě nacházely v Evropě. Navíc, když jde člověk nakoupit či se najíst, v mnoha částech Evropy se k tomu přidává DPH, které na některých místech dosahuje výše až 20 procent. [3] K tomu se ještě připočítávají daně firem a další daně, které zvyšují celkovou míru zdanění.

Jiná data ukázala, že v roce 1900 uložilo v daném roce daň z příjmů jen sedm z 15 zemí. Nejvyšší daň byla v Itálii na 10 procentech. Austrálie, Japonsko a Nový Zéland měly míru zdanění kolem pěti procent. Ale v roce 1950 dosáhla maximální sazba daní ve dvaceti zemích v průměru přes 60 procent; s tím, že dnes pomalu klesla na 40 procent. [4]

Vysoké zdanění nezatěžuje jen bohaté, chudí jsou trestáni také. Zatímco bohatí mají různé legální prostředky, jak se před daněmi ochránit, výhody sociální péče poskytované chudým se rozplynou, jakmile jejich příjem přesáhne určitou úroveň. Lidé jsou tedy trestáni za to, že pracují více.

Vysoká míra sociálního zabezpečení

V roce 1942 se britský ekonom William Beveridge zasazoval o sociální stát, který měl být plánem „zahrnujícím všechny lidi a jejich potřeby“. V moderní společnosti se systém vysoké míry sociální péče rozšířil, aby pokryl nezaměstnanost, lékařskou péči, penze, úraz v zaměstnání, bydlení, vzdělání, péči o děti, atd. Sahá tak mnohem dále než tradiční koncepty charity pro potřebné či pro ty, kdo potřebují neodkladnou pomoc.

Zpráva konzervativní nadace Heritage Foundation ukázala, že v roce 2013 více než sto milionů lidí ve Spojených státech obdrželo sociální přídavky (vyjma sociálního zabezpečení a lékařské péče) v průměrné výši 9 000 dolarů na osobu. [5] Dle statistik shromážděných americkým úřadem pro sčítání lidu okolo 12,7 procenta populace žilo v roce 2016 pod hranicí chudoby, ale jejich životní podmínky mohou mnoho lidí překvapit.

Na základě vládních dotazníků 96 procent rodičů v domácnostech zasažených chudobou řeklo, že jejich děti nikdy nebyly hladové. Téměř 50 procent nízkopříjmových domácností také žilo v samostatných domech a 40 procent žilo v městských domech. Jen devět procent žilo v mobilním domě. Osmdesát procent mělo klimatizaci a dvě pětiny širokoúhlou LCD televizi. Tři čtvrtiny těchto domácností také měly auto. [6] Záměrná kategorizace velkého počtu lidí mezi „chudou“ část demografické části populace lze použít jako vhodnou výmluvu pro rozšíření sociální péče.

Výhody poskytované americkou vládou jsou ve srovnání se členy Organizace ekonomické spolupráce a rozvoje podprůměrné. Většina lidí žijících v severských zemích a jiných západních evropských zemích si užívá mnohem větší míry sociálního zabezpečení než Američané. Například v Dánsku si nejbohatší občané užívají síť sociálního zabezpečení „od kolébky do hrobu“, která zahrnuje bezplatnou lékařskou péči, univerzitní vzdělání a další štědré výhody.

Předtím, než jejich země ekonomicky zkolabovala, si Řekové užívali každoroční čtrnáctý plat, odchod do důchodu v 61 letech a důchod ve výši 90 procent příjmu. Švédům je umožněno mít 550 dní nepřerušené nemocenské a další výhody. Rozšiřování sociální péče od její tradiční role charity při stavu nouze až na trvalé výhody pro celou populaci je ve skutečnosti součástí plánu přízraku na dosazení komunistické ekonomiky.

Sociální dávky: šíření korupce a zvětšování rozdílů mezi bohatými a chudými

Z ekonomického hlediska je podstatou sociální péče vzít peníze od některých lidí a předat jejich hodnotu jiným. Nicméně za přerozdělení hodnoty majetku je zodpovědná vláda. Tím se stírá dávná moudrost, že člověk musí pracovat, aby něco získal. Ztráta tohoto morálního principu je patrná zejména v severní Evropě.

Švédský učenec Nima Sanandaji to prokázal při využití dat z  Průzkumu celosvětových hodnot (World Value Survey). V raných 80. letech 20. století souhlasilo 82 procent Švédů a 80 procent Norů s prohlášením, že „je špatné dostávat od vlády výhody, které si nezasloužíte“. Když se pak provedlo dané šetření v Norsku a Švédsku v letech 2005 a 2008, souhlasilo s tímto vyjádřením pouze 56 procent Norů a 61 procent Švédů. [7]

V rámci štědrého systému sociální péče jsou lidé, kteří pracují tvrdě, odměňováni méně a ti, kteří pracují méně, dostávají díky přídavkům více. Tohle postupně a nenápadně deformuje tradiční morálku, a ti, kteří již vyrostli v tomto štědrém systému sociální péče, ztrácejí pracovitost, nezávislost, zodpovědnost a píli svých předků. Systém berou jako samozřejmost, a dokonce považují sociální péči za základní lidské právo. Vyvinuli si zvyk spoléhat se na vládu a dokonce si ji berou jako rukojmí za účelem neustálé pomoci.

Společenské hodnoty se změnily téměř nenávratně. Jako když se pomalu vaří žáby, komunismus, který využívá vysoké míry sociální péče, ničí morální povědomí lidí.

Vysoká míra vládní sociální péče také upírá význam tradičním charitám a ochuzuje dárce o příležitost vykonat dobré věci a příjemce o šanci cítit vděčnost. V tradiční společnosti charity fungovaly na bázi vlastní volby člověka, a tak přímo pomáhaly těm méně šťastným, případně působily formou obdarování charitativních organizací, jako jsou například církve. Byli zde definováni dárci i příjemci a obdržet pomoc byla výsada, a nikoliv právo. 

Příjemci cítili vděčnost za laskavost dárců a byli motivováni k tomu, aby použili tyto dary ke zlepšení své životní situace svým vlastním úsilím. Ti, kteří obdrželi dar a změnili díky tomu svůj život, měli sklon tuto přízeň vrátit, jakmile se druzí setkali s podobnými obtížemi, kterým kdysi čelili oni sami.

Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville měl za to, že charita spojuje dvě ctnosti štědrosti a vděčnosti, které na sebe vzájemně působí, aby zlepšily společnost a vytvářely pozitivní morální vliv. Stejně tak vztah mezi dárci a příjemci působil na zmírnění konfliktů a antagonismu mezi bohatými a chudými, a charitativní chování jedinců propojovalo členy různých ekonomických skupin. [8]

Přebujelý systém moderní sociální péče odcizuje dárce a příjemce byrokratizováním procesu charity. „Dárci“ dnešní doby jsou plátci daní, kteří jsou nuceni vzdát se svého majetku, místo aby ho sdíleli dobrovolně. Na druhou stranu i příjemci tohoto majetku nemají žádné spojení se svými dobrodinci a necítí žádnou vděčnost za jejich oběť.

Tocqueville věřil, že systém sociální péče zhoršuje konflikty mezi bohatými a chudými. Tím, že jim je část jejich majetku násilně zabavena, bohatí cítí odpor ke třídě přijímající sociální péči. Tocqueville řekl, že i chudí se cítí nespokojeni, protože považují ekonomickou pomoc za samozřejmost: „Jedna třída se dívá na svět se strachem a averzí, zatímco ta druhá posuzuje jeho neštěstí se zoufalstvím a závistí.“ [9]

Nabobtnalá sociální péče se také stává předmětem závisti a politického konfliktu, který komunismus používá, aby zničil morálku a společenskou harmonii mezi lidmi. Lze to pozorovat v ekonomické krizi v Řecku: spíše, než že by šlo o konflikt mezi bohatými a chudými, jde o konflikt mezi střední a vyšší třídou obyvatel. Právě u vyšší třídy se dle řeckých úředníků citovaných časopisem The Economist stal daňový únik „národním sportem“. [10] Ve stejné době, aby nenaštvala své voliče, se řecká vláda spoléhala na půjčky, aby jimi kompenzovala vytrácející se příjem z daní a udržela stejnou úroveň sociální péče jako v jiných evropských zemích.

V důsledku ekonomické krize se řecká vláda snažila snížit výdaje na sociální péči, ale setkala se s odhodlaným odporem ze strany občanů. Lidé se zaměřili na bohaté a požadovali, aby byli zdaněni ještě více, čímž vytvořili problém, který doteď nebyl vyřešen.

Systém sociální péče narušuje tradiční pracovní morálku a dává lidem pocit, že jim náleží to, co si nezasloužili. Protože je trestána pracovitost, trpí tím celá ekonomika. V roce 2010 praktická studie od Martina Hally, Maria Lacknera a Friedricha G. Schneidera shromáždila data, jež ukazují, že sociální péče v dlouhodobém měřítku odrazuje lidi od plnohodnotné práce. Ale tento výsledek se neukáže dříve než za delší čas. Tito tři ekonomové došli k tomu, že dynamika státní sociální péče je nepříznivá pro zdravý ekonomický základ země. [11]

Kultura chudoby

V roce 2012 The New York Times publikovaly článek nazvaný „Jak finančně těžit z dětské negramotnosti“, ve kterém popisovaly dopad politiky sociální péče na nízkopříjmové rodiny žijící v Apalačských horách ve východní části Spojených států. 

Článek popisoval, jak se zchudlé rodiny vzdávají možnosti poslat své děti do školy, aby se mohly ucházet o sociální podporu. 

„Matky a otcové se bojí, že když se dítě naučí číst, mají menší šanci splnit kritéria pro získání měsíčního šeku v rámci nevzdělanosti,“ píše se v článku. „Mnoho lidí žijících v mobilních domech je chudých a zoufalých, a měsíční šek 658 dolarů na dítě díky programu na příjem z doplňkového sociálního zabezpečení jim poskytuje značnou pomoc – a tyto šeky lze pobírat až do té doby, než je dítěti 18 let.“ [12]

Tento program pomoci začal před zhruba 40 lety s cílem pomoci rodinám, které vychovávají fyzicky či mentálně postižené děti. Ve chvíli, kdy The New York Times reportovaly o tomto tématu, bylo více než 55 % kvalifikovaných dětí shledáno mentálně postiženými, ale jejich stav nebyl nijak upřesněn. Napříč Spojenými státy je teď celkem 1,2 milionu „mentálně postižených“ dětí, kterým plátci daní v rámci jejich péče poskytují každoročně devět miliard dolarů. [13]

Jak je znázorněno na příkladu, sociální péče a vady lidské povahy se navzájem posilují v začarovaném kruhu. I přes dobré úmysly těch, kteří hájí a navrhují politiku sociální péče, to nepřímo pomáhá komunistickému přízraku v jeho cíli srazit lidstvo na kolena a následně ho zničit.

Před více než stoletím si Tocqueville povšiml, že programy sociální péče nerozlišují mezi jednotlivci, ale pouze mezi hranicemi chudoby. Kvůli tomu je těžké poskytovat péči efektivně, neboť není možné zjistit, zda jedinci, kteří dostávají podporu, skutečně trpí okolnostmi, za které nemohou, anebo jestli je jejich neštěstí důsledkem jejich vlastního přičinění. [14]

Zneužívání systému sociální péče nepostihuje jen veřejné finanční prostředky, ale také ovlivňuje budoucnost dětí, které pod tímto systémem vyrostly. Šetření provedené v roce 2009 zjistilo, že dvě třetiny lidí, kteří dostávali sociální dávky jako děti, je dále pobírají i jako dospělí, a pravděpodobně zůstanou závislí na sociálním zabezpečení po zbytek svého života. [15]

V rámci volební strategie se termín „neschopnost“ postupně uhlazuje, aby zahrnoval neustále se rozrůstající část populace mezi těmi, kteří by mohli dostat sociální péči. Kritéria určující, kdo si může sociální péči nárokovat, vytvářejí atmosféru negativní motivace a povzbuzují ke zneužívání těchto výhod. Výsledný propad ve společenské morálce a ekonomická nestabilita pomáhá komunistickému přízraku dosáhnout jeho cílů.

Sociální péče je nouzovým prostředkem, jak pomoci opravdu potřebným, a je efektivní v situacích, jako jsou pracovní úrazy, epidemie, přírodní katastrofy a tak dále. Neměla by se stát výchozí podobou živobytí, neboť není schopna vyřešit dilema chudoby. V roce 2014, 50 let od doby, kdy prezident Lyndon B. Johnson vyhlásil válku chudobě, Američané zaplatili za sociální péči 2,2 bilionu dolarů. [16] Přesto statistiky z amerického úřadu pro sčítání lidu ukazují, že hladina chudoby se za posledních 40 let nezměnila. [17]

Podle amerického ekonoma Williama Arthura Niskanena systém sociální péče vytvořil kulturu chudoby, která posiluje začarovaný kruh závislosti na státní pomoci, zvýšeného počtu mimomanželských dětí, násilných zločinů, nezaměstnanosti a potratů.

Jeho analýza dat z celých Spojených států za rok 1992 odhaduje dopady, jež lze očekávat ze zvýšené pomoci a poskytování výhod rodinám se závislými dětmi (AFDC) vůči 1 procentu průměrného příjmu na jedince: příjemci AFDC se rozrostou o tři procenta; počet lidí postižených chudobou se zvýší o 0,8 procenta; počet dětí, narozených svobodným matkám, vzroste o 1,2 procenta; a počet nezaměstnaných dospělých se zvýší přibližně o 0,5 procenta. Častěji také bude docházet k potratům a násilným zločinům. [18] Niskanenova zjištění naznačují, že robustní systém sociální péče rozvíjí závislost na daném systému a odrazuje od osobní zodpovědnosti.

Rozpad rodin je hlavní složkou kultury chudoby. Při zkoumání historické a současné chudoby mezi lidmi černé pleti ekonom Walter E. Williams zjistil, že 85 procent dětí v chudých černošských rodinách žije samo s náctiletými svobodnými matkami. 

Systém sociální péče tento jev posiluje, neboť nabádá svobodné matky k tomu, aby žily bez převzetí zodpovědnosti za své činy. Mohou získat podporu, příspěvek na bydlení, potravinové lístky a podobně, díky státní sociální péči. Sociální péče je klíčová pro udržování neúplných rodin, čímž vytváří ještě větší chudobu. [19]

Navzdory tomu, že systém sociální péče se v posledních několika desetiletích rozrostl, se mezera mezi bohatými a chudými také neustále zvyšovala: průměrná mzda, upravená dle inflace, posiluje hlemýždím tempem, zatímco bohatství plyne těm nejbohatším. Objevila se třída chudých pracujících. Levice, ozbrojena těmito společenskými problémy, se zaměřuje na větší vládu, vyšší zdanění a více sociální péče pro boj s chudobou, čímž problém ještě zhoršuje.

Levice využívá politiky sociální péče za účelem získání více hlasů

Levicově zaměření politici často propagují více sociální péče a vyšší daně. Užíváním různých volebních sloganů, kterými přesvědčují voliče o svých ušlechtilých záměrech, sami sebe vykreslují jako ty, kteří mají vysokou morální úroveň. Přitom nejsou těmi, kteří budou sociální péči poskytovat. Jejich metodou je pouze vzít bohatství vyšším a středním třídám a rozdělit ho mezi chudé. Díky tomu, že systém činí vztah mezi dárcem a příjemcem neprůhledným, mohou politici skutečně tvrdit, že hráli v daném procesu stěžejní úlohu. Příjemci dávek se jim poté odvděčí ve formě volebních hlasů.

b) Agresivní ekonomické zásahy v západních zemích

Státní zásahy

V současnosti už vlády svobodného světa provádějí značné zásahy do svých národních ekonomických systémů. Jednou z příčin toho byla právě politika sociální péče, vytvořená pod vlivem socialismu, což rozšířilo roli státu v přerozdělování majetku. Dalším impulsem pro tento trend byla Velká deprese v roce 1930. Důsledkem této krize byla společnost hluboce ovlivněna teoriemi keynesiánské ekonomie, které propagují aktivní zásahy státu a regulace hospodářství použitím finančních injekcí. 

V normální společnosti je role vlády omezena. Stát by měl zasahovat do ekonomiky jen v mimořádných situacích, jako například během přírodní katastrofy či jiné krize. Ale dnes se keynesiánská teorie uchytila po celém světě. Vlády všech zemí usilují o čím dál větší kontrolu nad svými ekonomikami.

Když vláda hraje aktivní roli v ekonomice, každá akce má masivní dominový efekt na trh. Nová nařízení a zákony mohou vytvořit, anebo zničit celá odvětví. Mnoho firem a investorů je tak závislých na rozhodnutích vlády. Stát, který tradičně jen schvaloval či prosazoval zákony, se najednou stal vůdčím hráčem na ekonomické scéně. Jako když se rozhodčí připojí k fotbalovému zápasu, stát se stal zodpovědným za kontrolu a regulaci kapitálu v tom, co dříve bylo soukromě vlastněnou ekonomikou, a tím vyměnil „neviditelnou ruku trhu“ za svou vlastní „viditelnou ruku“.

Aktivní finanční kontrola spolu s vysokou mírou sociální péče způsobila, že mnoho vlád se dostalo do hlubokého zadlužení. Podle dat organizace OECD ve více než polovině členských států v ní zahrnutých odpovídá státní dluh téměř 100 % hrubého domácího produktu nebo více. U některých zemí dluh přesahuje i 200 % jejich hospodářského produktu. [20] Společenská a ekonomická situace mnoha zemí tak může být do budoucna velice nestabilní.

Držitel Nobelovy ceny, ekonom Ronal Coase, sepsal několik výzkumných studií o dopadu vládních zásahů do ekonomiky. Ve své práci Coase uvádí, že intervenční politika téměř vždy vytváří negativní důsledky. Věří, že krize státních zásahů dosáhla bodu „klesajících mezních výnosů“. [21]

I přesto se však vlády jednotlivých zemí rozhodly pro stále aktivnější ovládání ekonomiky, a přivádějí ji pod čím dál větší kontrolu státu.

Následky a realita intervenční politiky

Existují nejméně dva zásadní dopady přílišného zasahování státu. Zaprvé, moc státu se z hlediska role a rozsahu rozšíří. Vládní úředníci budou stále arogantnější ohledně svých schopností zasahovat do ekonomiky, a použijí stát, aby hrál roli zachránce. Poté, co úspěšně zamezí krizi, je zvykem, že vláda neopustí své rozšířené pravomoci a funkce.

Zadruhé, intervenční politika vytvoří větší závislost na vládě. Když se lidé dostanou do obtížné situace, nebo když volný trh není schopen poskytovat výhody, po kterých lidé touží, budou se zasazovat za více státních zásahů, aby uspokojili své požadavky.

Jak se moc státu rozrůstá, soukromé podniky oslabují a volný trh má méně prostoru, ve kterém může fungovat. Lidé, kteří z toho profitují a začali být závislí na politicích, budou stále více požadovat, aby vláda převzala zodpovědnost za přerozdělování majetku a vytvořila tomu odpovídající zákony.

Na Západě existuje silná politická tendence, tlačící společnost směrem k levici. To zahrnuje jak následovníky původní levice, včetně socialistů a komunistů, tak také ty, které si obyčejně s levicí nespojíme, ale které si levice přisvojila. Takové spojení různorodých sil povzbuzuje vládu k tomu, aby zasahovala do ekonomiky ještě ve větší míře a také, aby se pletla do fungování soukromých společností. Tento rozklad normální ekonomické aktivity se zdá být zapříčiněn různými sociálními hnutími, ale ve skutečnosti je to přízrak komunismu, kdo to celé řídí.

Lze pozorovat, že západní vlády využívají své veřejné autority pod pláštěm rovnocennosti a jiných politických výmluv, aby posilovaly zásahy, a dokonce schvalovaly zákony, které tento stav setrvale udržují. Není pochyb o tom, že takové chování zbavuje tržní ekonomiky jejich hlavního soudce – svobodné vůle lidí. Stát ve výsledku rozšiřuje svou autoritu nad svobodným trhem, aby ho přeměnil v ovládanou ekonomiku. Dlouhodobě to směřuje k tomu, že všechny aspekty hospodářství a lidského živobytí se dostanou pod veřejnou kontrolu. 
Ekonomické prostředky se použijí k tomu, aby upevnily politickou moc a zotročily společnost a její občany.

Využíváním politiky, která působí na povrchu vlídně, ale postupně naklání ekonomickou strukturu směrem k centralismu, přízrak krok za krokem vede lidstvo k úplnému komunismu.

c) Socialistické hospodářství vede ke komunistické totalitě

Vysoké daně, přehnaná sociální péče a rozšířené zásahy státu jsou projevy socialismu uvnitř západních kapitalistických systémů. Socialismus tak sdílí ve své podstatě stejnou povahu jako plánované hospodářství, neboť oba využívají státní autoritu k manipulaci ekonomiky.

Ústřední roli v těchto systémech hraje víra ve všemocnou vládu, které je dovoleno hrát si na Boha.

Jediný rozdíl mezi intervenční politikou států na Západě a plánovaným hospodářstvím v komunistických zemích tak tkví v tom, že ve svobodných zemích zákony a některé základní aspekty kapitalistického systému chrání lidská práva před naprostou vládní kontrolou.

Friedrich Hayek, přední rakouský ekonom a filozof, varoval před státem kontrolovaným plánováním a přerozdělováním bohatství. Podle něj se tím nevyhnutelně překrucuje trh a povede to ke vzestupu totality, a to bez ohledu na to, zda jde o demokratický systém, či nikoli.

Hayek věřil, že i když je socialismus v Evropě a Severní Americe odlišný od veřejného vlastnictví a plánovaného hospodářství, přesto dojde ke stejnému výsledku. Lidé přijdou o svoji svobodu a živobytí, jen s tím rozdílem, že půjde o pomalejší a nepřímý způsob. [22]

Jak bylo popsáno dříve v této knize, Marx, Engels i Lenin vnímali socialismus jako nezbytný krok na cestě ke komunismu. Pohyb vlaku směrem k cíli nebude ovlivněn, jestliže zastaví na stanici po cestě. Stejně tak je přízrak komunismu hnací silou státu, který směřuje k socialismu. Jakmile lidstvo opustí tradice, ať už ve sféře ekonomiky či v jiných odvětvích, a přijme ideologii komunismu, na tempu rozvoje nezáleží. Dříve či později vlak dosáhne svého cíle.

Cíl na konci této cesty však není nebem na zemi, nýbrž zničení lidstva. Ve skutečnosti se ďábel nestará o to, zda se „nebe“ uskuteční nebo ne, neboť jde o pouhou návnadu, která má lidi vehnat do zkázy.

2. Dystopický socialismus Komunistické strany Číny

Poté, co veřejné vlastnictví a plánované hospodářství Čínu přivedlo k chudobě, byla čínská komunistická strana donucena jít cestou „reforem a otevřenosti“, skrze kterou přijala prvky volného trhu do čínské společnosti. Mnozí věří, že se strana stala kapitalistickou, ale to je daleko od pravdy.

a) Čínská ekonomika: v pevném sevření komunistické kontroly

Protože to posloužilo svému účelu, komunistická strana v Číně uvolnila některé aspekty ekonomiky, a dovolila například soukromé podnikání. Ale to neznamená, že se komunisté vzdávají kontroly. Naopak, ekonomická reforma byla strategií použitou na upevnění moci a oklamání světa.

Čínský komunistický model je monstrózní kombinací socialismu, etatismu a tržní ekonomiky. I přesto, že existují soukromé podniky, strana lidem nikdy žádné základní právo na soukromé vlastnictví neslíbila. Všechny zdroje a pozemky ve výsledku patří straně. Zároveň také čínská komunistická strana používá stát k uvalení striktní kontroly ve věcech hospodářství. Stále provádí národní plánování ve velkém měřítku a její hospodářství lze považovat za ekonomiku moci. Trh je pouze prostředkem státu, jak podnítit produkci; není opravdu nezávislým a ani zde neexistují instituce, které by svobodný trh podporovaly.

V Číně neexistuje právní stát a chybí i transparentní systém vlastnických práv. Není dovoleno, aby se směnný kurz národní měny upravoval svým přirozeným způsobem. Tok bohatství ze země a do ní je omezen a mezinárodní firmy jsou pod těsnou kontrolou. Čínská komunistická strana využívá vládní dotace a daňové úlevy na podporu a zvýšení vývozu s cílem porazit konkurenci v cenových válkách. To narušilo normální řád světového obchodu.

V Číně je všechna hospodářská aktivita nasměrována k naplnění politických potřeb. Ekonomické svobody firem a jedinců jsou podřízeny rozmarům státu a mohou být kdykoli odvolány. Právě z těchto důvodů již dlouho Světová obchodní organizace (WTO) odmítá uznat Čínu jako tržní ekonomiku.

Mnoho západních vlád chovalo naivní naději, že ekonomický rozvoj vnese do Číny svobodu a demokracii. Namísto toho byl čínský státní kapitalismus použit k výživě socialistického organismu, znovuoživení stranického velení a k tomu, aby vláda mohla pokračovat na své ďábelské cestě.

Díky větším finančním prostředkům čínská komunistická strana vystavila lidi brutálním a sofistikovaným formám represe. V červenci roku 1999 začal režim pronásledovat Falun Gong a zaměřil svoji pozornost na sto milionů lidí, kteří jej praktikovali. Tato válka proti univerzálním principům pravdivosti, soucitu a snášenlivosti pokračuje dodnes. Od roku 2009 čínská komunistická strana ročně utratila přes 500 miliard jüanů (75 miliard dolarů), aby pokryla náklady na „udržení stability“, tedy vlastně na udržení dohledu nad čínskou populací.

b) Pravda skrytá za ekonomickým vzestupem Číny

Kvůli rapidnímu nárůstu hrubého domácího produktu Číny během posledních 40 let začali mnozí věřit v nadřazenost socialistické ekonomie. Způsobilo to, že mnoho lidí na Západě, včetně elit v politických a akademických kruzích, a také think tanků, se podivuje nad efektivností totalitního systému. Ve skutečnosti ale ekonomický model čínské komunistické strany nelze okopírovat. Na jednu stranu důvody jejího vzestupu ukazují vnitřní nestabilitu socialistického systému. Na stranu druhou ukazuje stranický model také mnoho nectností vytvořených bezohlednou ekonomikou moci. 

Ekonomický růst Číny během posledních 40 let těží hlavně z níže uvedených faktorů. 

Prvním je, že uvolnění státem vlastněného hospodářství, opuštění centrálního plánování a také obnova soukromého sektoru dala čínskému hospodářství silnou produktivní sílu. Čínští lidé jsou velmi pracovití a inteligentní, ale strana jejich pracovní potenciál po celá desetiletí potlačovala. Touha vymanit se z chudoby v nich obnovila motivaci podnikat a uvolnila ohromný ekonomický potenciál čínských lidí.

Druhým faktorem je masivní přísun západního kapitálu a technologií do Číny během období reforem. V čínském řízeném hospodářství zapůsobily obrovské rozlohy nevyužité půdy, práce a trhů jako zlato, jehož cena zatím nebyla určena. Spojení kapitálových investic a nerozvinutých zdrojů zapálilo jiskru v ekonomickém růstu Číny. Kdyby nebylo stranické totalitní vlády, mohl tento oheň propuknout o mnoho desetiletí dříve, a to mnohem kontrolovanějším a udržitelnějším způsobem.

Objem západních investic v Číně je nesmírný. Dle zveřejněných čísel dosáhly přímé americké investice v Číně mezi lety 2000 a 2016 téměř 800 miliard dolarů. [23] Celková hodnota zahraničního kapitálu proudícího do Číny mezi lety 1979 a 2015 dosahovala kolem 1,64 bilionu dolarů. [24]

Západní země dokonce poskytly čínskému režimu status preferenčního obchodování a široký přístup na své trhy. V květnu 2000 americká vláda přiznala Číně status země, se kterými udržuje „setrvale normální obchodní vztahy“ (PNTR). 11. prosince 2001 Čína oficiálně vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO) a připojila se k mezinárodnímu trhu.

Čínská komunistická strana rozvinula svoji ekonomickou moc za použití neetických modelů rozvoje. Mezi tyto patří využívání práce z tzv. sweatshopů (dílny s nelidskými pracovními podmínkami), extrémní vykořisťování pracujících a rolníků, násilné bourání obydlí a přemísťování obyvatel, a podobně. Kvůli krátkodobému růstu čínská komunistická strana ignorovala ničení životního prostředí a jiná rizika, a to jen aby vytěžila každou kapku zisku ze své půdy, lidí a zdrojů.

Komunistická strana využila západní kapitál, technologii, trhy, příznivý obchodní status a levné náklady pro domácí produkci, aby nahromadila značné sumy v devizových rezervách. Obchodní deficit mezi Spojenými státy a Čínou vzrostl z cca 80 miliard dolarů v roce 2000 až na více než 375 miliard v roce 2017.

Konečně, čínská komunistická strana převrátila zvyklosti mezinárodního obchodu a využila naplno dostupných příležitostí, bez ohledu na jejich legitimitu. Celonárodně si osvojila strategii přivlastňování duševního vlastnictví, aby předčila jiné země v oblasti průmyslu a technologie. Jde o největší případ krádeže v historii. 

Zpráva z roku 2017 vydaná komisí zkoumající krádeže amerického duševního vlastnictví stanovila, že padělané čínské zboží, načerno získaný software a ukradená obchodní tajemství způsobují USA každým rokem ztrátu mezi 225 a 600 miliardy dolarů. V částce nejsou zohledněny ztráty způsobené krádežemi duševního vlastnictví.

Report stanovil, že během posledních tří let přišly USA o 1,2 bilionu dolarů kvůli krádežím duševního vlastnictví, a většina se stala v Číně. [25][26] Zpráva z Úřadu ředitele Národních bezpečnostních služeb udává, že 90 procent kybernetických útoků na americké firmy lze vystopovat k čínské vládě, a způsobují každoročně odhadovanou škodu 400 miliard dolarů v celkových ekonomických škodách. [27]

Hospodářský růst Číny byl poháněn uvolněním socialistické ideologie, investicemi rozvinutých západních zemí a nemorálním obchodním chováním čínské komunistické strany.

V žádném případě to neznamená nadřazenost socialismu ani že by se strana rozvíjela normální, kapitalistickou cestou. Západní pozorovatelé někdy popisovali bezohledný podnikatelský model Číny jako „státní kapitalismus“. To poskytuje straně nezaslouženou chválu. Pod totalitní vládou čínské komunistické strany je hospodářství jen nástrojem politiky. Výkladní skříň tržní ekonomiky je povrchní fasádou, kterou čínská komunistická strana používá, aby oklamala svět.

Ekonomický model čínské komunistické strany využívá státní autoritu, aby způsobil rapidní ekonomický rozvoj, přičemž zároveň využívá podvodných triků pro zachování konkurenceschopnosti. Ostatní státy to podnítilo k přijetí politiky větších státních zásahů. Tyto země učinily vážnou chybu, když obdivují stranický model jako známku úspěchu, a přitom ignorují lidská a morální neštěstí.

c) Následky čínského ekonomického modelu

Ekonomický model čínské komunistické strany způsobil, že morálka lidí ve společnosti klesá dolů volným pádem, což je přesně v souladu s cílem přízraku komunismu na zničení lidskosti. Ekonomická moc strany jde ruku v ruce s rozkladem morálky a stahuje lidi do bezedného moře požitkářství a směrem ke konečnému zničení.

Dnes je Čína zaplavena falešnými výrobky, otráveným jídlem, pornografií, drogami, hazardními hrami a gangy. Z korupce a prostituce se staly úspěchy, kterými se lidé mohou pyšnit, zatímco důvěra ve společnosti už v podstatě neexistuje. Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými je doprovázena společenskými spory a zneužíváním spravedlnosti. Občané se otáčejí zády k utrpení svých krajanů. V ekonomice moci používají funkcionáři svoji autoritu k tomu, aby nashromáždili bohatství. Rozsah korupce roste úměrně s výší postavení a zpronevěra v řádech miliard je běžným jevem.

Žádná vláda není tak zkorumpovaná a morálně degenerovaná jako čínský komunistický režim. V říjnu 2011 byl svět ohromen smrtí Jüe-jüe, dvouleté holčičky z provincie Kuang-tung, kterou srazil kamion. Místo aby se však řidič snažil přivolat pomoc, zařadil zpátečku a přejel Jüe-jüe znovu, aby se ujistil, že je opravdu mrtvá. Během této tragédie prošlo kolem bez zastavení 18 lidí a Jüe-jüe později v nemocnici zemřela. Mezinárodní média si kladla otázku, zda Čína neztratila svou duši. Může být pochopitelné, když se lidé zdráhají přijít druhým na pomoc ve chvíli, kdy jim hrozí nebezpečí, jako například u ozbrojeného přepadení. Ale Jüe-jüe, umírající pod koly bezcitného řidiče, nikoho neohrožovala. Čínská společnost dosáhla dna propasti.

Ekonomický růst bez morálky je chaotický, krátkodobý a má katastrofické důsledky. Kvůli nelidským praktikám Komunistické strany Číny narůstají společenské spory a životní prostředí je na pokraji kolapsu. Následky morálního rozkladu jsou fatální. Čína nazývá sama sebe silnou zemí, ale její síla je jen iluzí. Její povrchní blahobyt, postavený na bezohledné honbě za bohatstvím, je odsouzen ke kolapsu důsledkem morální krize a společenského konfliktu.

Čína nebude mít dobrou budoucnost, pokud se nedokáže vymanit z léčky ďábla. Přízrak komunismu nemá v úmyslu zajistit zdravý a udržitelný růst, neboť jeho cílem je Čínu zničit.

3. Devastující účinky socialismu v rozvojových zemích

a) Socialismus pokračuje v pronásledování východní Evropy

Rozvinuté západní země v dnešním světě praktikují skrytý socialismus a 
ínský komunistický režim ve své zemi zřídil autoritativní socialistickou zrůdnost. Komunismus nadále pronásleduje východní Evropu, neboť zde dosud neproběhlo plné zúčtování se zločiny páchanými bývalými režimy sovětského bloku.

Přetrvávající přítomnost komunismu ve východní Evropě lze pozorovat v různých aspektech politiky a ekonomiky. Například Rusko a Bělorusko si ponechávají silné státem vlastněné podniky, vysokou míru sociální péče a agresivní intervenční politiku státu. Během přechodného období z komunismu zažily země východní Evropy krize v podobě pomalého ekonomického růstu a velkou míru nezaměstnanosti. To vše svádělo k tomu, vrátit se k novým formám komunismu a socialismu. Duch komunismu nebyl vyhnán. Levicové strany ožily s obnovenou silou a svou energii získaly z pocitu nostalgie k socialistické minulosti. [28]

b) Socialistická ekonomika v rozvojových zemích selhala

V rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky v 60. letech 20. století mnoho nově nezávislých zemí vyhlásilo příslušnost k socialismu. Důsledky byly strašné. Mezi nedávné případy patří Venezuela a Zimbabwe.

Venezuela byla kdysi nejbohatší zemí Latinské Ameriky. Od té doby, co socialismus přivedl její hospodářství ke kolapsu, ji sužuje chudoba, zločin a hladovění. Zimbabwe bylo nejbohatší zemí Afriky. Dnes se potopilo do naprosté propasti, neboť míra inflace předstihla i ty nejdivočejší představy.

Venezuela: Jak socialismus zruinoval prosperující zemi

Venezuela byla obdařena značnými zásobami ropy. V 70. letech 20. století šlo o nejrychleji se rozvíjející zemi Latinské Ameriky, která si užívala nejnižší míru nerovnosti příjmu a největší poměr HDP na osobu v oblasti. [29] Relativně svobodná ekonomika Venezuely lákala schopné přistěhovalce z Itálie, Portugalska a Španělska. Spolu s ochranou vlastnických práv pomohly tyto faktory tamnímu hospodářství mezi lety 1940 a 1970 k rapidnímu růstu. [30]

Poté, co se v roce 1999 chopil úřadu nový prezident, zahájil směr nešťastného programu znárodňování, které nakonec přivedlo ekonomiku Venezuely do chaosu. Prezident se nechal veřejně slyšet, že se zapojí do „socialismu 21. století“. [31]

Aby vybudovala socialismus, musela vláda Venezuely zabavit či znárodnit mnoho soukromých firem, napříč odvětvími ropného průmyslu, zemědělství, financí, těžkého průmyslu, ocelářství, telekomunikací, energetiky, dopravy a také mnoha firem v oblasti turismu. Tento proces se urychlil po znovuzvolení prezidenta v roce 2007. Jeho vláda mezi lety 2007 a 2012 vyvlastnila 1 147 soukromých společností, a to s katastrofickými následky.

Společnosti v kdysi produktivních odvětvích ukončily činnost a byly nahrazeny neefektivními, státem vlastněnými korporacemi, což vystrašilo investory. Jak se snižovala produkce, Venezuela začala být velice závislá na importu zboží. To, spolu se sérií vládních zásahů v podobě devizových rezerv a cenových kontrol v kombinaci s poklesem cen ropy, mělo za následek nevyhnutelnou pohromu. Někteří viděli příčiny této tragédie v ropné krizi, ale důvody pro dramatické selhání Venezuely musíme hledat jinde. Dle dat poskytnutých Světovou bankou se celkem sedm zemí, které jsou na exportu ropy závislé ještě více než Venezuela, těšilo ekonomickému růstu i mezi lety 2013 a 2017. [32]

Jádro problému tkví v socialistickém ekonomickém systému. Hospodářská politika Venezuely v podstatě pochodovala na melodii deseti revolučních požadavků navržených Marxem v „Komunistickém manifestu“. [33] Venezuelu dostihla ekonomická smrt z rukou komunistického přízraku.

Zimbabwe: jak se obilnice Afriky proměnila v zemi hladovějících lidí

Po prohlášení nezávislosti v roce 1980 se Zimbabwe rozhodla vybudovat socialistický stát dle principů Marxe a Lenina. Prvním prezidentem byl za svého mládí přesvědčený marxista. Jeho partyzáni, vedeni myšlenkami Mao Ce-tunga, dostávali bezpodmínečnou pomoc od čínské komunistické strany a udržovali dobré vztahy s Čínou. Oproti jiným africkým zemím, které přijaly socialismus, ale Zimbabwe hned nepřijalo politiku znárodnění. 

Ekonomické strasti Zimbabwe začaly v roce 2000, po zahájení půdní reformy. Pod tímto reformním plánem byla půda vlastněná bělochy zabavena a přerozdělena mezi černochy, kteří půdu předtím nevlastnili, a ty, kteří měli „správnou“ politickou příslušnost. Výsledkem byl strmý pokles zemědělské produktivity. Ve snaze zabránit krizi vytiskla centrální banka Zimbabwe více peněz, což vedlo k nekonečné hyperinflaci.

Čísla centrální banky Zimbabwe ukazují, že v červnu 2008 dosáhla roční inflace země 231 milionů procent. V půlce listopadu 2008 inflace dosáhla až téměř 80 miliard procent, načež úřady přestaly publikovat měsíční statistiky. O rok později se kurz zimbabwského dolaru oproti americkému vyšplhal na 35 bilionů ku jedné. Zimbabwe to nakonec donutilo opustit a znovu vydat svoji měnu. [34] V roce 2008 udeřil na Zimbabwe obrovský hladomor. Z 16 milionů obyvatel více než 3,5 milionu trpělo hlady. Dodnes je v této zemi podvýživa chronická a široce rozšířená.

Komunismus zamořuje svět způsoby, které lze pozorovat či předpovídat ve všech zemích.

Rozvinuté západní země začínají pociťovat krize. A tragédie socialismu je už v rozvojových zemích realitou. Jde vždy o tento princip: přízrak používá ekonomiku, aby lidem slíbil chvilkové pohodlí a uspokojení. Tak láká lidi k morálnímu úpadku a táhne je do propasti. 

Další díl bude brzy následovat.

Překlad původního článku newyorské pobočky The Epoch Times.


Odkazy

[1] Karl Marx a Friedrich Engels, „Manifesto of the Communist Party“, Marx/Engels Selected Works, Vol. One (Moscow: Progress Publishers, 1969), 98-137.
[2] Max Galka, „The History of U.S. Government Spending, Revenue, and Debt (1790-2015)“, Metrocosm, 16. února 2016, http://metrocosm.com/history-of-us-taxes/
[3] „OECD Tax Rates on Labour Income Continued Decreasing Slowly in 2016“, OECD Report, http://www.oecd.org/newsroom/oecd-tax-rates-on-labour-income-continued-decreasing-slowly-in-2016.htm
[4] Kenneth Scheve a David Stasavage, Taxing the Rich: A History of Fiscal Fairness in the United States and Europe (Kindle Locations 930-931) (Princeton: Princeton University Press, Kindle Edition).
[5] Rachel Sheffield a Robert Rector, „The War on Poverty after 50 Years“, Heritage Foundation Report, 15. září 2014, https://www.heritage.org/poverty-and-inequality/report/the-war-poverty-after-50-years
[6] Tamtéž.
[7] Nima Sanandaji, Scandinavian Unexceptionalism: Culture, Markets, and the Failure of Third-Way Socialism (London: Institute for Economic Affairs, 2015), 132.
[8] Alexis de Tocqueville, Memoir on Pauperism, trans. Seymour Drescher  (Lancing, West Sussex, UK: Hartington Fine Arts Ltd, 1997).
[9] Tamtéž.
[10] „A National Sport No More“, The Economist, 3. listopadu 2012, https://www.economist.com/europe/2012/11/03/a-national-sport-no-more
[11] Martin Halla, Mario Lackner a Friedrich G. Schneider, „An Empirical Analysis of the Dynamics of the Welfare State: The Case of Benefit Morale“, Kyklos, 63:1 (2010), 55-74.
[12] Nicholas Kristof, „Profiting from a Child’s Illiteracy“, New York Times, 7. prosince 2012, https://www.nytimes.com/2012/12/09/opinion/sunday/kristof-profiting-from-a-childs-illiteracy.html
[13] Tamtéž.
[14]Alexis de Tocqueville, Memoir on Pauperism, trans. Seymour Drescher  (Lancing, West Sussex, UK: Hartington Fine Arts Ltd, 1997).
[15] Nicholas Kristof, „Profiting from a Child’s Illiteracy“, New York Times, 7. prosince 2012, https://www.nytimes.com/2012/12/09/opinion/sunday/kristof-profiting-from-a-childs-illiteracy.html
[16] Robert Rector, „The War on Poverty: 50 Years of Failure“, Heritage Foundation Report, 23. září 2014, https://www.heritage.org/marriage-and-family/commentary/the-war-poverty-50-years-failure
[17] U.S. Census Bureau, „Annual Social and Economic Supplements“, Current Population Survey, 1960 to 2016.
[18] Niskanen, A., „Welfare and the Culture of Poverty“, The Cato Journal, 16:1(1996).
[19] Walter E. Williams, „The True Black Tragedy: Illegitimacy Rate of Nearly 75%“, cnsnews.com, 19. května 2015, https://www.cnsnews.com/commentary/walter-e-williams/true-black-tragedy-illegitimacy-rate-nearly-75
[20] „OECD Data“, https://data.oecd.org/gga/general-government-debt.htm
[21] Thomas Winslow Hazlett, „Looking for Results: An Interview with Ronald Coase“, Reason, (leden 1997), https://reason.com/archives/1997/01/01/looking-for-results
[22] F. A. Hayek, The Road to Serfdom (London: Routledge Press, 1944).
[23] „Direct Investment Position of the United States in China from 2000 to 2016“ , Statistica.com, https://www.statista.com/statistics/188629/united-states-direct-investments-in-china-since-2000/
[24] „Report on Foreign Investments in China, 2016“, A Chronicle of Direct Foreign Investments in China, The Ministry of Commerce of China [〈中国外商投资报告 2016〉, 《中国外商直接投资历年概况》,中國商務部]
[25] Liz Peek, „Finally, a President Willing to Combat Chinese Theft“, The Hill, 26. března 2018, http://thehill.com/opinion/finance/380252-finally-a-president-willing-to-combat-chinese-theft
[26] The Commission on the Theft of American Intellectual Property, Update to the IP Commission Report, 2017, http://www.ipcommission.org/report/IP_Commission_Report_Update_2017.pdf
[27] Chris Strohm, „No Sign China Has Stopped Hacking U.S. Companies, Official Says“, Bloomberg News, 18. listopadu 2015, https://www.bloomberg.com/news/articles/2015-11-18/no-sign-china-has-stopped-hacking-u-s-companies-official-says
[28] Kurt Biray, „Communist Nostalgia in Eastern Europe: Longing for the Past“, 10. listopadu 2015, https://www.opendemocracy.net/can-europe-make-it/kurt-biray/communist-nostalgia-in-eastern-europe-longing-for-past
[29] John Polga-Hecimovich, „The Roots of Venezuela’s Failing State“, Origins, 10:9 (červen 2017), http://origins.osu.edu/article/roots-venezuelas-failing-state
[30] José Niño, „Venezuela Before Chavez: A Prelude to Socialist Failure“, Mises Wire, 4. května 2017, https://mises.org/wire/venezuela-chavez-prelude-socialist-failure
[31] John Bissett, „Hugo Chavez: Revolutionary Socialist or Leftwing Reformist?” Socialist Standard 
. 1366 (červen 2018) https://www.worldsocialism.org/spgb/hugo-chavez-revolutionary-socialist-or-leftwing-reformist
[32] Julian Adorney, „Socialism Set Fire to Venezuela’s Oil Crisis“, Real Clear World, 29. srpna 2017, https://www.realclearworld.com/articles/2017/08/29/socialism_set_fire_to_venezuelas_oil_crisis_112520.html
[33] José Niño, „John Oliver is Wrong About Venezuela – It’s a Socialist Country“, Mises Wire, 30. května 2018, https://mises.org/wire/john-oliver-wrong-about-venezuela-%E2%80%94-its-socialist-country
[34] „10 Numbers Tell You What Is Going On in Zimbabwe“, BBC Chinese edition (11. listopadu 2017), http://www.bbc.com/zhongwen/trad/world-42077093