Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován a zredigován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 18. června 2020.

Obsah (pokračování)

3. Dystopický socialismus Komunistické strany Číny
a) Čínská ekonomika: nadále v pevném sevření komunistické kontroly
b) Pravda skrytá za ekonomickým vzestupem Číny
c) Následky čínského ekonomického modelu 

4. Devastující účinky socialismu v rozvojových zemích
a) Východní Evropa v sevření socialismu
b) Socialistická ekonomika v rozvojových zemích selhala

5. Marxova teorie vykořisťování: převrácení dobra a zla

6. Nenávist a závist: původ absolutního rovnostářství
a) Ekonomické rovnostářství: odrazový můstek ke komunismu
b) Komunismus využívá odbory k podkopávání svobodných společností

7. Komunistické „ideály“: vábení člověka k vlastnímu sebezničení

8. Morálka, prosperita a mír

Odkazy

* * *

3. Dystopický socialismus Komunistické strany Číny

V roce 1978, poté, co státní vlastnictví a plánované hospodářství přivedlo Čínu k chudobě, byla Komunistická strana Číny (KS Číny) donucena zavést ekonomické reformy, aby se udržela u moci. Komunistické vedení se tedy vydalo na cestu „reforem a otevřenosti“, čímž přijalo prvky volného trhu. Mnozí tak získali dojem, že se strana stala kapitalistickou. To je však daleko od pravdy.

a) Čínská ekonomika: nadále v pevném sevření komunistické kontroly

Protože to posloužilo svému účelu, komunistická strana v Číně uvolnila některé aspekty ekonomiky, a dovolila například soukromé podnikání. Ale to neznamená, že se komunisté vzdali kontroly. I přesto, že existují soukromé podniky, strana lidem nikdy žádné základní právo na soukromé vlastnictví neslíbila. Všechny zdroje a pozemky ve výsledku patří straně.

Zároveň také čínská komunistická strana používá stát k uvalení striktní kontroly ve věcech hospodářství. Stále provádí národní plánování ve velkém měřítku. Trh je pouze prostředkem, kterým stát stimuluje výrobu; není opravdu nezávislým a ani zde neexistují instituce, které by svobodný trh podporovaly.

Čínský komunistický model je monstrózní kombinací socialismu, etatismu a tržní ekonomiky. V Číně neexistuje právní stát a chybí i transparentní systém vlastnických práv. Není dovoleno, aby se směnný kurz národní měny upravoval svým přirozeným způsobem. Tok bohatství ze země a do ní je omezován a mezinárodní firmy působící v Číně jsou pod těsnou kontrolou. Čínská komunistická strana využívá vládní dotace a daňové úlevy na podporu a zvýšení vývozu s cílem porazit konkurenci v cenových válkách. To narušilo normální řád světového obchodu. Právě z těchto důvodů již dlouho Světová obchodní organizace (WTO) odmítá uznat Čínu jako tržní ekonomiku.

Mnoho západních vlád chovalo naivní naději, že ekonomický rozvoj vnese do Číny svobodu a demokracii. Místo toho čínská komunistická strana za použití větších finančních prostředků vystavila lidi brutálním a sofistikovaným formám represe. V červenci roku 1999 začal režim perzekvovat sto milionů lidí, kteří se věnují duchovní disciplíně Falun Gong. Aby svou kampaň mohla vést na celonárodní úrovni, KS Číny značně navýšila a rozšířila pravomoci bezpečnostním složkám, utratila značné množství prostředků na vybudování vyspělých sledovacích systémů. Ty, kteří byli v perzekuci „úspěšní“, strana povýšila na vysoké posty. Tato válka proti univerzálním principům pravdivosti, soucitu a snášenlivosti pokračuje dodnes. Nástroje, které se používaly k perzekuci Falun Gongu, nyní strana používá k potlačování ostatních vyznání a široké veřejnosti. Od roku 2009 čínská komunistická strana ročně utratí přes 500 miliard jüanů (75 miliard dolarů), aby pokryla náklady na „udržení stability“, tedy vlastně na udržení dohledu nad celou čínskou populací.

b) Pravda skrytá za ekonomickým vzestupem Číny

Kvůli rapidnímu nárůstu hrubého domácího produktu Číny během posledních 40 let začali mnozí věřit v nadřazenost socialistické ekonomie. Způsobilo to, že mnoho lidí na Západě, včetně elit v politických a akademických kruzích a také think tanků, obdivuje efektivnost totalitního systému.

Ve skutečnosti však ekonomický model čínské komunistické strany nelze okopírovat. Na jednu stranu důvody jejího vzestupu ukazují vnitřní nestabilitu socialistického systému. Na stranu druhou ukazuje stranický model také všudypřítomnou korupci vytvořenou bezohlednou ekonomikou moci. Ekonomický růst Číny během posledních 40 let těží hlavně z níže uvedených faktorů. 

Prvním je, že uvolnění státem vlastněného hospodářství, opuštění centrálního plánování a také obnova soukromého sektoru dala čínskému hospodářství silnou produktivní sílu. Čínští lidé jsou velmi pracovití a inteligentní, ale strana jejich pracovní potenciál po celá desetiletí potlačovala. Touha vymanit se z chudoby v nich obnovila motivaci podnikat a uvolnila ohromný ekonomický potenciál čínských lidí. Velká populace Číny čítající více než miliardu lidí poskytuje také téměř nevyčerpatelnou zásobu levné pracovní síly.

Druhým faktorem byl masivní přísun západního kapitálu a technologií do Číny během období reforem. V čínském řízeném hospodářství zapůsobily obrovské rozlohy nevyužité půdy, práce a trhů jako zlato, jehož cena zatím nebyla určena. Spojení kapitálových investic a nerozvinutých zdrojů zapálilo jiskru v ekonomickém růstu Číny. Kdyby nebylo stranické totalitní vlády, mohl tento oheň propuknout o mnoho desetiletí dříve, a to mnohem kontrolovanějším a udržitelnějším způsobem.

Objem západních investic v Číně je nesmírný. Dle zveřejněných čísel dosáhly přímé americké investice v Číně v roce 2018 téměř 117 miliard dolarů oproti 11 miliardám v roce 2000. [29] Celková hodnota zahraničního kapitálu proudícího do Číny mezi lety 1979 a 2015 dosahovala podle čínského ministerstva obchodu kolem 1,64 bilionu dolarů. [30]

Západní země dokonce poskytly čínskému režimu status preferenčního obchodování a široký přístup na své trhy. V květnu 2000 americká vláda přiznala Číně status země, se kterými udržuje „setrvale normální obchodní vztahy“ („permanent normal trade relations“). 11. prosince 2001 Čína oficiálně vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO) a připojila se k mezinárodnímu trhu. Tak se obrovské množství západního bohatství přesunulo do Číny a díky tomu se z ní stala „světová továrna“.

Čínská komunistická strana však rozvinula svoji ekonomickou moc za použití neetických praktik Mezi tyto patří extrémní vykořisťování dělníků, využívání tzv. sweatshopů (dílny s nelidskými pracovními podmínkami) a nucené práce ve vězeňských táborech po celé zemi, násilné bourání obydlí a přemísťování obyvatel, a podobně. Kvůli krátkodobému růstu čínská komunistická strana ignorovala ničení životního prostředí a jiná rizika, a to jen aby vytěžila každou kapku zisku ze své půdy, lidí a zdrojů. Komunistická strana využila západní kapitál, technologii, trhy, příznivý obchodní status a levné náklady pro domácí produkci, aby nahromadila značné sumy v devizových rezervách. Obchodní deficit mezi Spojenými státy a Čínou vzrostl ze zhruba 83 miliard dolarů v roce 2000 až na více než 345 miliard v roce 2019.

Konečně, čínská komunistická strana převrátila zvyklosti mezinárodního obchodu a naplno využila dostupných příležitostí, bez ohledu na jejich legitimitu. Celonárodně si osvojila strategii přivlastňování duševního vlastnictví, aby předčila jiné země v oblasti průmyslu a technologie. Jde o největší případ krádeže v historii. Zpráva z roku 2017 vydaná komisí zkoumající krádeže amerického duševního vlastnictví stanovila, že padělané čínské zboží, načerno získaný software a ukradená obchodní tajemství způsobují USA každým rokem ztrátu mezi 225 a 600 miliardami dolarů. V částce nejsou zohledněny ztráty způsobené krádežemi duševního vlastnictví. Report stanovil, že během posledních tří let přišly USA o 1,2 bilionu dolarů kvůli krádežím duševního vlastnictví, z nichž většina se stala v Číně. [31] Zpráva z Úřadu ředitele Národních bezpečnostních služeb udává, že 90 procent kybernetických útoků na americké firmy má na svědomí čínský režim, a způsobují každoročně odhadovanou škodu 400 miliard dolarů. [32]

Ekonomický model čínské komunistické strany využívá státní autoritu, aby způsobil rapidní ekonomický rozvoj, přičemž zároveň využívá podvodných triků pro zachování konkurenceschopnosti. Ostatní státy to podnítilo k přijetí politiky větších státních zásahů. Tyto země učinily vážnou chybu, když obdivují stranický model jako známku úspěchu, a přitom ignorují lidská a morální neštěstí.

c) Následky čínského ekonomického modelu

Ekonomický model čínské komunistické strany způsobil, že morálka lidí ve společnosti klesá dolů volným pádem, což je přesně v souladu s cílem přízraku komunismu na zničení lidstva. Ekonomická moc strany jde ruku v ruce s rozkladem morálky a stahuje lidi do bezedného moře požitkářství a směrem ke konečnému zničení.

Dnes je Čína zaplavena padělky, otráveným jídlem, pornografií, drogami, hazardními hrami a gangy. Z korupce a prostituce se staly úspěchy, kterými se lidé mohou pyšnit, zatímco důvěra ve společnosti už v podstatě neexistuje. Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými je doprovázena společenskými spory a zneužíváním spravedlnosti. V ekonomice moci používají funkcionáři svoji autoritu k tomu, aby nashromáždili bohatství. Rozsah korupce roste úměrně s výší postavení a zpronevěra v řádech miliard je běžným jevem. Žádná vláda není tak zkorumpovaná a morálně degenerovaná jako čínský komunistický režim.

V tomto prostředí všudypřítomné korupce se občané otáčejí zády k utrpení svých krajanů. V říjnu 2011 byl svět ohromen smrtí Jüe-jüe, dvouleté holčičky z provincie Kuang-tung, kterou srazil kamion. Místo aby se řidič snažil přivolat pomoc, zařadil zpátečku a přejel Jüe-jüe znovu, aby se ujistil, že je opravdu mrtvá. O několik minut později přejelo holčičce nohy další vozidlo. Během této tragédie prošlo kolem 18 lidí, načež jí pomohl až popelář, který ji převezl do nemocnice. Jüe-jüe později v nemocnici zemřela. Mezinárodní média si kladla otázku, zda Čína neztratila svou duši. Může být pochopitelné, když se lidé zdráhají přijít druhým na pomoc ve chvíli, kdy jim hrozí nebezpečí, jako například u ozbrojeného přepadení. Umírající Jüe-jüe však nikoho neohrožovala.

Ekonomický růst bez morálky je chaotický, krátkodobý a má katastrofické důsledky. Kvůli nelidským praktikám Komunistické strany Číny narůstají společenské spory a životní prostředí je na pokraji kolapsu. Následky morálního rozkladu jsou fatální. Čína nazývá sama sebe silnou zemí, ale její síla je jen iluzí. Její povrchní blahobyt, postavený na bezohledné honbě za bohatstvím, je odsouzen ke kolapsu důsledkem morální krize a společenského konfliktu.

Čína nebude mít světlou budoucnost, pokud se nedokáže vymanit z osidel KS Číny. Přízrak komunismu nemá v úmyslu zajistit zdravý a udržitelný růst, neboť jeho cílem je zničit Čínu i celý svět.

4. Devastující účinky socialismu v rozvojových zemích

a) Východní Evropa v sevření socialismu

Téměř třicet let po pádu Sovětského svazu v zemích východní Evropy nadále přetrvává stín komunismu, neboť zde dosud neproběhlo plné zúčtování se zločiny, které v těchto zemích napáchal komunistický režim.

Přetrvávající přítomnost komunismu ve východní Evropě lze pozorovat v různých aspektech politiky a ekonomiky. Například Rusko a Bělorusko si ponechávají silné státem vlastněné podniky, vysokou míru sociální péče a agresivní intervenční politiku státu. Během přechodného období z komunismu zažily země východní Evropy krize v podobě pomalého ekonomického růstu a velké míry nezaměstnanosti. To vše svádělo k tomu, aby se tyto země vrátily ke komunismu a socialismu, jen v nové podobě. Levicové strany ožily s obnovenou silou a svou energii získaly z pocitu nostalgie k socialistické minulosti. [33] Strašidlo komunismu nebylo vypuzeno.

b) Socialistická ekonomika v rozvojových zemích selhala

Mezi rozvojovými zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky přijalo v 60. letech 20. století mnoho států, které čerstvě nabyly nezávislost, věrnost socialismu. Důsledky byly strašné. Počátkem 21. století se zhroutila ekonomika Venezuely coby přímý důsledek socialistické politiky. Venezuela bývala kdysi nejbohatší zemí Latinské Ameriky. Nyní ji sužuje chudoba, zločinnost a hlad. Zimbabwe bývalo nejbohatší zemí Afriky. Dnes jej postihla naprostá katastrofa, neboť míra inflace předstihla i ty nejdivočejší představy.

Venezuela: Jak socialismus zruinoval prosperující zemi

Venezuela byla obdařena značnými zásobami ropy. V 70. letech 20. století šlo o nejrychleji se rozvíjející zemi Latinské Ameriky, která měla nejnižší míru nerovnosti příjmu a největší HDP na osobu v oblasti. [34] Relativně svobodná ekonomika Venezuely lákala schopné přistěhovalce z Itálie, Portugalska a Španělska. Spolu s ochranou vlastnických práv pomohly tyto faktory tamnímu hospodářství mezi lety 1940 a 1970 k rapidnímu růstu. [35]

Poté, co se v roce 1999 chopil úřadu nový prezident, zahájil nešťastný program znárodňování, které nakonec přivedlo ekonomiku Venezuely do chaosu. Venezuelský prezident veřejně vyhlásil: „Musíme překonat kapitalismus. Ale nemůžeme se uchýlit ke státnímu kapitalismu, který by byl jen pokroucenou verzí Sovětského svazu. Musíme přijmout socialismus jako tezi, jako projekt, jako cestu, jako nový typ humanistického socialismu, který na první místo staví lidi, a ne stroje nebo stát.“ [36]

Aby vybudovala socialismus, musela vláda Venezuely zabavit či znárodnit mnoho soukromých firem napříč odvětvími ropného průmyslu, zemědělství, financí, těžkého průmyslu, ocelářství, telekomunikací, energetiky, dopravy, a také mnoho firem v oblasti turismu. Tento proces se urychlil po znovuzvolení prezidenta v roce 2007. Jeho vláda mezi lety 2007 a 2012 vyvlastnila 1 147 soukromých společností, a to s katastrofickými následky.

Společnosti v kdysi produktivních odvětvích ukončily činnost a byly nahrazeny neefektivními, státem vlastněnými korporacemi, což vystrašilo investory. Jak se snižovala produkce, Venezuela začala být velice závislá na importu zboží. To, spolu se sérií vládních zásahů v podobě devizových rezerv a cenových kontrol mělo za následek nevyhnutelnou pohromu, jakmile poklesla cena ropy. Někteří viděli příčiny této tragédie v ropné krizi, ale důvody pro dramatické selhání Venezuely musíme hledat jinde. Dle dat poskytnutých Světovou bankou se celkem sedm zemí, které jsou na exportu ropy závislé ještě více než Venezuela, těšilo ekonomickému růstu i mezi lety 2013 a 2017. [37]

Jádro problému ve Venezuele tkví v socialistickém ekonomickém systému. Hospodářská politika Venezuely v podstatě pochodovala na melodii deseti revolučních požadavků navržených Marxem v Komunistickém manifestu, počínaje zákazem soukromého vlastnictví přes vysoké zdanění až po centralizovanou ekonomiku a výrobní prostředky. [38] Venezuelu dostihla ekonomická smrt z rukou komunistického přízraku.

Zimbabwe: jak se obilnice Afriky proměnila v zemi hladovějících lidí

Po prohlášení nezávislosti v roce 1980 se Zimbabwe rozhodla vybudovat socialistický stát dle principů Marxe a Lenina. Prvním prezidentem byl za svého mládí přesvědčený marxista. Jeho partyzáni, vedeni Myšlenkami Mao Ce-tunga, dostávali bezpodmínečnou pomoc od čínské komunistické strany. Oproti jiným africkým zemím, které přijaly socialismus, však Zimbabwe hned nepřijalo politiku znárodnění. 

Ekonomické strasti Zimbabwe začaly v roce 2000, po zahájení půdní reformy. Pod tímto reformním plánem byla půda vlastněná bělochy zabavena a přerozdělena mezi černochy, kteří půdu předtím nevlastnili, a ty, kteří měli „správnou“ politickou příslušnost. Protože mnozí z nich neměli zkušenosti se zemědělstvím, výsledkem byl strmý pokles zemědělské produktivity. Ve snaze zabránit krizi vytiskla centrální banka Zimbabwe více peněz, což vedlo k nekonečné hyperinflaci. Čísla centrální banky Zimbabwe ukazují, že v červnu 2008 dosáhla roční inflace země 231 milionů procent. V půlce listopadu 2008 inflace dosáhla až téměř 80 miliard procent, načež úřady přestaly publikovat měsíční statistiky. [39]

V roce 2008 udeřil v Zimbabwe obrovský hladomor. Z 16 milionů obyvatel trpělo pět milionů lidí hlady. Dodnes je v této zemi podvýživa chronickým rozšířeným problémem.

Komunismus zamořuje svět způsoby, které lze pozorovat či předpovídat ve všech zemích. Rozvinuté západní země začínají pociťovat krize. Tragédie socialismu je už v rozvojových zemích realitou. Jde vždy o tento princip: komunistický přízrak používá ekonomiku, aby lidem slíbil chvilkové pohodlí a uspokojení. Tak láká lidi k morálnímu úpadku a zatáhne je do propasti chudoby. 

5. Marxova teorie vykořisťování: převrácení dobra a zla

Marxismus klame lidi prostřednictvím souboru propracovaných teorií, aby nahradil tradiční morální standardy svými umělými standardy, které obracejí dobré a špatné „vzhůru nohama“. Z marxistického úhlu pohledu to, zda je člověk dobrý nebo špatný, není založeno na jeho morálce a činech, ale spíše na jeho umístění v  (obrácené) hierarchii vlastníků kapitálu.

Ten, kdo patří do třídy, které marxisté říkají „kapitalistická“, je vinen vykořisťováním proletariátu, a protože proletariát je utlačovanou a vykořisťovanou třídou, jeho členové přirozeně mají morální převahu. Bez ohledu na to, jak se k majitelům obchodů, vlastníkům nemovitostí a bohatým lidem chovají, mohou mít „hlavu vztyčenou“. Marxismus tak vlastnictví majetku označil za zločin a obhajoval násilné vyvlastnění.

Marx řekl, že hodnotu vytváří pouze práce. Pokud vlastník společnosti letos investuje 10 milionů dolarů a tržby společnosti činí 11 milionů dolarů, pak tento zisk ve výši jednoho milionu dolarů vytvořili zaměstnanci. V marxistické teorii je zisk 1 milion dolarů „nadhodnotou“, kterou vytvořili zaměstnanci, ale kterou si kapitalista nespravedlivě přisvojil. Marx proto tvrdil, že našel tajemství toho, jak kapitalisté vydělávají peníze, a věřil, že toto je prvotním hříchem buržoazie: vykořisťování. Marx poté dospěl k závěru, že k odstranění tohoto hříchu musí být zničena celá kapitalistická společnost – to znamená, že buržoazie musí být odstraněna a její majetek zabaven, zatímco předvoj strany zkolektivizuje majetek a ustaví komunismus.

Marxova teorie vykořisťování rozděluje lidi do dvou protikladných tříd: buržoazie s kapitálem a proletariátu bez kapitálu. Ve skutečnosti však od chvíle, kdy se dostaly do popředí industrializované společnosti, začala rychle růst i  mobilita jednotlivých tříd. Pohyblivost tříd byla v Marxově éře (od počátku 19. století až do poloviny 19. století) obdobná jako v 70. letech 20. stol. ve Velké Británii i ve Spojených státech. [40] Výměna tříd je dynamický proces; předpokládaný člen dělnické třídy již není mezi dělníky, pokud například koupí veřejný kapitál ve společnosti. Pokud je možné změnit třídní příslušnost tak snadno, nemají pokusy o  rozdělování lidí do takových skupin jiný účel než podněcování třídní nenávisti.

V Číně, Sovětském svazu a komunistických státech východní Evropy komunistické strany ukradly lidem půdu, lynčovaly statkáře a okradly majitele továren o jejich podniky. Vraždily „třídní nepřátele“, zabavovaly bohatství shromažďované generacemi rodin a vedly kampaně státního terorismu namířeného proti lidem. Všechno toto zlo bylo výsledkem nenávistných teorií komunismu. Mezitím tradiční morální měřítka, stejně jako víra v Boha, světce a významné učence a osobnosti byly onálepkovány jako věci náležející „vykořisťujícím třídám“ a měly být napadány a vymýceny.

Marxovy teorie byly v ekonomických a filozofických kruzích široce kritizovány. Zde uvádíme pouze několik příkladů, které ilustrují absurditu Marxovy teorie vykořisťování.

Marx tvrdí, že práce vytváří hodnotu a tato hodnota je dána pracovní dobou potřebnou pro výrobu. To je směšná teorie. Hodnota zboží není jedinou z jeho vlastností. Většinou lidé přidávají ke každé komoditě subjektivní prvky – v prvé řadě nabídku a poptávku.

Mnozí ekonomové prozkoumali proces oceňování a na rozdíl od Marxova úzkého pohledu většina ekonomických myslitelů věří, že do tvorby hodnoty výrobku je zapojeno mnoho faktorů – včetně půdy, kapitálu, práce, vědy a  technologie, managementu, rizika investic a podobně. Ekonomické aktivity jsou složitým systémem, který má v řetězci výroby různé vazby. Různé výrobní faktory mají určité požadavky na řízení procesu a různí lidé při něm také hrají různé role, které jsou nepostradatelné pro celý řetězec výroby a přispívají k vytváření „zbytkové hodnoty“.

Například majitel podniku plánuje utratit jeden milion dolarů za to, že najme dva inženýry, aby navrhli a vyrobili novou hračku. Najme také odborníka na marketing, aby podpořil prodej nové hračky. O dva roky později získá nová hračka popularitu a přinese zisk 50 milionů dolarů. Je to práce inženýrů a  obchodníků, kteří vytvořili zbytkovou hodnotu 50 milionů dolarů? Samozřejmě že ne. Důvodem, proč nová hračka vydělala miliony, je to, že ji lidé chtěli. To, jak podnikatel rozumí trhu, jeho schopnost organizovat a řídit ostatní a odvaha přijmout riziko, to všechno přispělo k hodnotě hračky.

Předpokládejme, že nápaditost té hračky pochází od jednoho z inženýrů – pak tedy zbytková hodnota 50 milionů dolarů pochází ze skutečnosti, že majitel podniku vykořisťoval inženýrovu kreativitu, aniž by na oplátku něco dal? Samozřejmě že ne. Pokud by si inženýr myslel, že jeho kreativita nebyla adekvátně odměněna, mohl si najít práci u jiné společnosti, která nabízí vyšší plat.

Na volném trhu nakonec dojde k vyrovnání rovnováhy mezi dovednostmi, ambicemi a kapitálem. Podnikatelé, kteří požadují nepřiměřené zisky, ztratí konkurenceschopnost nebo nebudou schopni přilákat talentované lidi. Vzhledem k tomu, že musí čekat na návrat investovaného kapitálu a  nemůže tento kapitál hned utrácet či jej jinak požívat, jsou zisky dosahovány také díky úsilí investora. Proto je normální, že dodatečná částka bude získána odměnou za vynaložené investice. Princip se neliší od půjčky na úrok.

Při rozhodování o hodnotě zboží hraje roli také mnoho „náhodných“ faktorů. Tyto náhodné faktory lze rozumně vysvětlit pouze z úhlu pohledu, který je založen na tradičních vírách a kultuře.

V určitých situacích nemusí vytváření a ničení hodnoty nijak souviset s otázkou práce. Diamant, který má dnes hodnotu 10 milionů dolarů, mohl být před pěti tisíci lety bezcenný, protože ho nikdo nechtěl. Neúrodný pozemek zděděný po dědečkovi může být stokrát cennější díky prosperitě nedalekého města nebo díky objevu vzácných kovů v jeho půdě. Zde zvýšení hodnoty nezahrnuje žádnou práci. Takovému obrovskému, nečekanému bohatství se jednoduše říká štěstí. Západní i východní kulturní tradice uznávají, že bohatství je požehnáním, které člověku dávají nebesa.

Aby Marx demonstroval „racionalitu“ a „nutnost“ státního vlastnictví, vymyslel teorii vykořisťování založenou na nadhodnotě, která změnila ekonomické aktivity, které lidé vykonávají jako normální součást života, na negativní a neetické chování. Jeho teorie podnítila nenávist a  opovržení vůči existujícímu ekonomickému řádu, což bylo součástí jeho snahy jej podkopat a svrhnout.

Zaměstnavatelé a dělníci, statkáři a rolníci ve skutečnosti tvoří společenství sdílených zájmů. Jejich vztah by měl být založen na spolupráci a  vzájemné závislosti; každá skupina podporuje druhou, aby přežily. Marx mezi jednotlivými třídami záměrně zdůraznil jejich odlišnosti a vytvořil mezi nimi absolutní rozpor – jako by mezi nimi panoval nepřátelský vztah na život a smrt.

Ve skutečnosti jsou mezi zaměstnavateli dobří i zlí lidé, a stejně tak je tomu mezi dělníky. Kdo by měl být v ekonomické výměně skutečně odhalován a sankcionován, nejsou ani kapitalisté, ani dělníci jako příslušníci určité třídy, ale každý, kdo podkopává normální ekonomické aktivity. Základem pro posuzování člověka by měly být jeho morální kvality a chování, nikoli jeho majetek.

Lidé mohou své ekonomické a sociální postavení vlastním úsilím změnit. Dělníci se mohou stát investory díky tomu, že si nahromadí vydělané peníze. Z investorů se mohou stát dělníci, pokud selžou jejich investice. Společnost se neustále mění a proudí jako řeka. Úloha práce a investorů v moderní společnosti se často mění. Většina lidí také hraje obě role – vkládají zisky, které vydělali, do budoucí produktivní kapacity, čímž vytvářejí pracovní místa, zvyšují bohatství společnosti a prospívají široké veřejnosti. Dokonce i zakladatel amerického odborového hnutí prohlásil: „Nejhorším zločinem proti pracujícím lidem je firma, která není zisková.“ [41]

Absurdní „teorie nadhodnoty“ označuje běžné činnosti vlastníků půdy a  podnikatelů nálepkou „vykořisťování“. Podnítila v lidech nezměrnou nenávist a boj, zmátla jim myšlení a milionům lidí zničila život.

6. Nenávist a závist: původ absolutního rovnostářství

Komunismus obhajuje absolutní rovnostářství. Na povrchu to může znít jako vysoký ideál a vést lidi k tomu, aby slepě uvěřili v jeho správnost. Ve skutečnosti však vyvolává nenávist a závist. Jedním z důsledků víry v absolutní rovnostářství totiž je, že lidé nedokáží tolerovat úspěch druhých, kteří jsou bohatší a mají lepší život, snazší práci a luxusnější životní podmínky. Každý musí být stejný, a to v tomto duchu vyznavači rovnostářství říkají: „Měl bych mít to, co máš ty, a co dostáváš ty, mohu dostat i já.“ Podle tohoto názoru jsou si všichni rovni a celý svět je na tom stejně.

Absolutní rovnostářství se projeví přinejmenším dvěma hlavními způsoby. Zaprvé, když si lidé ještě nejsou rovni, začnou být povzbuzováni k tomu, aby nebyli spokojeni se svým ekonomickým postavením. Lidé začnou prahnout po tom, co mají ostatní, a dokonce to začnou vyhledávat nečestnými nebo násilnými prostředky. V extrémních případech zničí majetek druhých nebo dokonce někoho zabijí, aby zbohatli.

Nejhorším projevem těchto tendencí je násilná revoluce. Aby Marx vyprovokoval nespokojenost, rozdělil společnost do dvou protikladných tříd: těch, kteří vlastní výrobní prostředky, a těch, kteří je nevlastní. Na venkově jsou to statkáři a rolníci, ve městech majitelé podniků a dělníci. Cílem bylo podnítit třídní nenávist a použít lidi, jimž byly údajně odňaty občanské výsady, k provádění násilné revoluce. Rolníci jsou chudí a statkáři jsou bohatí – chopte se jejich bohatství! Všichni by měli být bohatí! Čínská komunistická strana tak vyzvala rolníky, aby se zapojili do „pozemkové reformy“ – což znamenalo zaútočit na statkáře a rozdělit si jejich půdu. Pokud statkáři odmítli půdu vydat, byli zabiti. Komunistická strana nejprve podněcovala chuligány, aby vytvářeli problémy, a následně podněcovala rolníky k povstání a útoku na statkářskou třídu. Miliony vlastníků půdy přišly o život.

Jakmile skupiny víceméně dosáhnou stavu „rovnosti“ – kdy každý dostane stejný podíl výhod – každý, kdo vyčnívá z řady, je potrestán. S každým se jedná stejně, ať už pracuje méně, nebo dokonce vůbec nepracuje. Popírá to však univerzální princip: ač se lidé na povrchu jeví stejní, osobnost každého jednotlivce, jeho intelekt, fyzická síla, morálka, povolání, role, vzdělání, životní podmínky, schopnost snášet těžkosti, vytrvalost, vynalézavost a tak dále, to všechno se liší. A to, čím člověk přispívá společnosti, je také jiné. Proč bychom tedy měli usilovat o stejnou odměnu pro všechny? V tomto smyslu je rozdílnost v odměňování ve skutečnosti opravdovou rovností, zatímco rovnost, kterou prosazuje komunismus, je skutečnou nerovností a pravou nespravedlností.

Staří Číňané říkají, že nebesa odmění člověka podle úsilí, které vynaložil. Absolutní rovnostářství je v reálném světě neuskutečnitelné.

Pod rouškou rovnostářství líní čerpají výhody, zatímco ti, kteří tvrdě pracují a jsou schopní, jsou penalizováni nebo dokonce nesnášeni a nahlíženi s  nenávistí. Každý zpomaluje svoje tempo, aby odpovídalo rychlosti těch nejpomalejších. Ve skutečnosti to způsobí, že každý začne být líný, čeká, až někdo jiný něco udělá, ​​aby toho mohl využít a získat něco za nic, nebo něco druhému ukradnout, což vede k rozsáhlému morálnímu úpadku.

Nenávist a závist, které pohánějí absolutní rovnostářství, jsou jedovatými kořeny ekonomického hlediska komunismu. Uvnitř lidské povahy se nalézá dobro i zlo. Západní víry hovoří o sedmi smrtelných hříších. Východní kultura učí, že člověk má jak buddhovskou, tak i démonickou povahu. Buddhovská povaha se projevuje jako laskavost, schopnost snášet utrpení a myšlení na druhé. Démonická povaha se projevuje jako sobectví, lenost, závist, zloba, nenávist, hněv, chtíč a tyranie, a také jako lhostejnost k životu, podněcování svárů a vytváření problémů, šíření pomluv, získávání něčeho za nic a tak dále.

Ekonomický model osvojený komunismem záměrně stimuluje démonickou povahu člověka, zesiluje závist, chamtivost, lenost a jiné zlé prvky, které přimějí lidi, aby se vzdali svého lidství a opustili tradiční hodnoty uznávané po tisíce let. Zesiluje nejhorší prvky lidské povahy a mění lidi na komunistické revolucionáře.

Ekonom a filozof Adam Smith, který žil v 18. století, v díle Teorie mravních citů napsal, že morálka je základem prosperity lidstva. Dodržování obecných pravidel morálky je „nezbytné pro samotnou existenci lidské společnosti, která se rozpadne do nicoty, pokud nebude většina lidstva pociťovat úctu k těmto důležitým pravidlům chování“. [42]

Lawrence Kudlow, ředitel Národní ekonomické rady USA, se domnívá, že ekonomická prosperita musí existovat společně s morálkou. V roce 1997 napsal, že pokud Spojené státy dokáží dodržovat „nejdůležitější princip“ – tedy dodržovat morální hodnoty, na nichž byla Amerika založena – rozvoj Spojených států nebude mít hranic. [43]

a) Ekonomické rovnostářství: odrazový můstek ke komunismu

Pod vlivem absolutního rovnostářství znějí na Západě intenzivní požadavky na „sociální spravedlnost“ a také na přijetí zákonů o minimální mzdě, pozitivní diskriminaci a další požadavky. Za těmito požadavky stojí touha po rovnosti výsledků. Této touhy se mohou chytnout prvky komunismu. Nezáleží na tom, zda nějaké zranitelné skupiny získají rovnost nebo si zlepší své sociální postavení. Z pohledu komunistů jsou to jen pěšáci, kteří podněcují nenávist.

Pokud komunisté dostanou to, co požadují, budou jednoduše vznášet nové požadavky na rovnost a nebude to mít konce. Pokud svých požadavků nedosáhnou, povedou válku o veřejné mínění, podnítí nespokojenost, posílí představy lidí o správnosti konceptu rovnosti a promění tyto pojmy na významnou platformu, která bude ovlivňovat veřejné mínění. Protože komunismus vyvolává nespokojenost ve více oblastech a prostřednictvím tolika různých prostředků, jakmile se všem těmto vyvolaným záštím nechá volný průchod, promění se v sociální nepokoje. Komunisté budou vždy schopni najít zranitelné skupiny a poté pro ně požadovat finanční či sociální rovnost. Tyto požadavky pak budou opakovat tak dlouho, dokud nebude vydlážděna cesta ke komunismu.

Realizace této politiky ve skutečnosti často vede k opaku toho, co je slíbeno. Ti, kdo mají být těmito politikami chráněni, jsou naopak těmi, kdo přijdou zkrátka. Vezměme jako příklad zákon o minimálních mzdách. Jeho cílem je údajně chránit práva pracovníků, ale důsledkem je, že mnohé továrny prostě přestanou přijímat další pracovní síly, protože se to pro ně stane nehospodárným. V důsledku toho přijdou pracovníci o práci. Výsledkem vynucování minimální mzdy je, že mladí lidé nemají příležitost zaučit se v zaměstnání na hůře placené pozici, aby se následně rozvíjeli směrem k lépe placené práci. Přístup „jedna velikost pro všechny“ také porušuje ekonomickou teorii a vede k nadměrným vládním ekonomickým intervencím.

Lidé také využívají záminku „stejné mzdy za stejnou práci“ a požadují sociální revoluci na základě boje s rasismem a sexismem. Citují statistiky a tvrdí, že průměrná mzda černých mužů je nižší než průměrná mzda bílých mužů, že průměrná mzda žen je nižší než průměrná mzda mužů a že tyto rozdíly jsou výsledkem rasismu a  sexismu. Ve skutečnosti taková srovnání nejsou na místě. Srovnáme-li jablka s jablky, výsledky budou odlišné. Někteří badatelé zjistili, že pro černošské rodiny, v nichž manžel i manželka vystudovali vysokou školu, jsou jejich příjmy ve skutečnosti vyšší než u obdobně situovaných bílých rodin. [44] Poté, co komunisté desítky let usilovali o zničení tradiční rodiny a propagovali výhody sociální péče, takovýchto černošských rodin je poměrně málo. Toto je také hlavním důvodem, proč existují rozdíly v celkových příjmech jednotlivých ras. Vytváření smysluplných a přesných srovnání by mohlo být považováno za projev zdravého rozumu. Komunistické prvky však podněcují nesoulad a boj, a lidé se tak na věci dívají iracionálně.

Komunismus se nestará o blahobyt zranitelných skupin. Zajímá se jen o slogany, které zavedou lidi na cestu do záhuby.

b) Komunismus využívá odbory k podkopávání svobodných společností

Ztráta pracovních míst ve výrobním sektoru Spojených států je známým jevem. Mnoho lidí si však neuvědomuje, že jedním z hlavních viníků jsou odbory, které levice využila ke svým účelům. Mnozí odboráři dnes tvrdí, že pomáhají získat výhody pro dělnickou třídu, ale ve skutečnosti dělají opak. Je to zřejmé, jakmile se podíváme na historii odborů a proměnu jejich poslání v průběhu let.

Odborové svazy založili členové dělnické třídy, kteří měli malou nebo vůbec žádnou odbornost, za účelem vyjednávání s vedením. Odborový svaz je do určité míry schopen zprostředkovat a řešit konflikty mezi pracovníky a  majiteli. Komunistické elementy však odbory proměnily v nástroj podporující komunistická hnutí a jejich politiku. Odborové svazy se staly mocnou zbraní komunismu ke zničení svobodného podnikání a k vedení politického boje.

Friedrich Engels na toto téma napsal: „Kvapem se také blíží doba, kdy dělnická třída pochopí, že boj za vysoké mzdy a krátkou pracovní dobu a celá činnost odborových svazů, jak je nyní provozována, není sama o sobě cílem, ale prostředkem, velmi nezbytným a účinným prostředkem, zároveň však pouze jedním z několika prostředků směřujících k vyššímu cíli: úplnému zrušení mzdového systému.“ [45]

Lenin věřil, že formace a legalizace odborů je pro dělnickou třídu důležitým prostředkem k tomu, aby uzmula moc „kapitalistické“ třídě. Zároveň věřil, že odborové svazy se stanou pilířem komunistické strany a klíčovou silou v třídním boji.

Ve svém projevu Lenin navrhl, aby se odbory staly „školou administrativy, školou ekonomického managementu, školou komunismu“ a spojovacím prvkem mezi komunistickou stranou a masami. Každodenní činností odborů bylo přimět masy k přechodu od kapitalismu ke komunismu. „Odborové svazy jsou ,rezervoáremʻ státní moci,“ prohlašoval Lenin. [46]

V polovině 19. století používaly komunistické a levicové síly odbory k  podněcování dělníků, aby pokračovali ve velkých stávkách, tvrdých požadavcích na majitele podniků, a dokonce i násilných opatřeních k ničení strojů a továren. V říjnu 1905 se více než 1,7 milionu pracovníků v Rusku zúčastnilo celostátní politické stávky a ochromilo hospodářství země. V té době byla vytvořena poměrně agresivní odborová organizace Ústřední skupina pracujících, předchůdce Petrohradského sovětu. Tato „rada“ dělníků a vojáků se později stala hnacím motorem ruské revoluce. [47]

Odbory v západních a rozvinutých zemích jsou také široce infiltrovány a využívány komunistickými prvky. Zaměstnavatelé a jejich zaměstnanci by měli žít v symbiotickém vztahu. Komunisté se však pokoušejí vyvolat, rozšířit a zintenzivnit konflikt mezi nimi. Odborové svazy se používají k eskalaci konfliktů při procesu vyjednávání mezi vedením a pracovníky. Racionalizují a zintenzivňují konfliktní stránku vztahu a využívají ji k legitimizaci své vlastní existence. Rozvíjí u dělníků nespokojenost a obviňují „kapitalisty“ ze všemožných problémů. Toto je jeden z klíčových bodů pro přežití odborů.

Odborové svazy na první pohled bojují za zájmy pracovníků, ale ve skutečnosti podkopávají průmyslovou konkurenceschopnost. Jsou pro to dva důvody. Zaprvé, pod záminkou ochrany práv a zájmů pracujících odbory ztěžují podnikům možnost propouštět zaměstnance, kteří nepracují dobře a dosahují chabých výsledků. Vzniká tím kultura lenivosti. Nejen, že je to nespravedlivé vůči zaměstnancům, kteří pracují pilně, ale také to způsobí, že budou méně aktivní. Nejdůležitějším faktorem růstu společnosti jsou její pracovníci, ale jak odbory ochraňují zaměstnance, kteří neplní své povinnosti, podniky ztrácejí svou konkurenceschopnost. Podniky, které požadavky odborů nesplňují, jsou pak cílem útoků, včetně stávek a protestů, které podniky dále oslabují. Mocná odborová organizace United Auto Workers reprezentující pracovníky automobilového průmyslu v Detroitu běžně vyzývala ke stávkám. Před finanční krizí v roce 2008 odbory požadovaly na mzdách a benefitech vyplácet 70 dolarů na hodinu. V důsledku toho se americký automobilový průmysl ocitl téměř na pokraji bankrotu. [48]

Zadruhé, pod záminkou ochrany sociálního zabezpečení zaměstnanců (včetně důchodů, zdravotního pojištění a podobně) odbory neustále zvyšují náklady podniků. Firmy tak omezují svůj růst a jsou nuceny snižovat své investice do výzkumu a vývoje, což poškozuje jejich konkurenceschopnost. Výsledkem je také to, že společnosti musejí zvyšovat ceny výrobků, což poškozuje zájmy spotřebitelů. Studie ukazují, že to je důvodem, proč společnosti bez odborů, jako jsou Toyota a Honda, byly schopny vyrábět vysoce kvalitní auta za nižší ceny a proč se americké automobilové továrny v Detroitu s odbory staly méně konkurenceschopnými. [49]

Platí tak slova Edwina Feulnera, zakladatele think tanku American Heritage Foundation, který na téma odborů prohlásil: „Fungují jako přítěž na krku společnosti – je kvůli nim méně flexibilní a není schopna reagovat moudře na požadavky měnícího se trhu.“ [50]

Ztráta pracovních příležitostí ve výrobním průmyslu USA je nyní všeobecně známým jevem. Mnozí lidé si však neuvědomují, že klíčovým faktorem ztráty pracovních míst jsou právě odbory. Počet pracovních míst ve výrobě se ve firmách s odbory v letech 1977 až 2008 snížil o 75 %, zatímco ve firmách bez odborů se ve stejném období zvýšil o 6 %. Vyplývá to ze zprávy The Heritage Foundation.

Podobná je i situace v oblasti stavebnictví. Výzkumník Heritage Foundation, James Sherk uvádí: „Na rozdíl od výrobního sektoru se stavebnictví od konce 70. let značně rozvíjelo. Nicméně z celkového pohledu nastal růst výhradně v zaměstnáních, kde nejsou odbory. Od roku 1977 došlo k rozvoji těchto pracovních míst o 159 %. Na pozicích ve stavebnictví, kde mají odbory, spadl počet pracovních místo o 17 %.“ [51]

Odbory jsou navíc nástroji, které komunistické prvky využívají v podnicích k  podpoře rovnostářství. Sherk poznamenává, že odbory požadují, aby společnosti platily mzdy podle délky služby zaměstnance (což odpovídá odslouženým rokům v socialistických zemích), bez ohledu na to, jak moc zaměstnanec podniku přispěl nebo jak byl výkonný. „Odborové dohody stlačují mzdy: snižují mzdy produktivnějších pracovníků a zvyšují mzdy těch méně kompetentních.“ [52]

Tato myšlenka pro hodnocení práce je stejná jako absolutní rovnostářství hlásané za vlády komunismu, což je ve skutečnosti přerozdělování bohatství mezi zaměstnanci uvnitř podniku. Zasahování do vnitřního rozhodování podniků a monopol na trhu práce narušuje volný trh.

Agresivní obhajoba odborových svazů toho, co označují jako sociální zabezpečení pracovníků, v konečném důsledku upřednostňuje některé pracovníky před ostatními a brzdí jednotlivé společnosti a hospodářství jako celek. Průzkum provedený v roce 2005 ukázal, že „většina odborových domácností nesouhlasí s americkými odbory“ a že „hlavní důvod jejich nesouhlasu není nikdy otevřeně diskutován v odborových sdělovacích prostředcích ani na odborových konferencích“. [53]

Odbory infiltrované komunismem a vedené progresivním hnutím se často staly nástroji boje proti volnému trhu. Vedení odborů má v podniku obrovské osobní zájmy a korupce je běžná. Jejich úzce zaměřený boj proti tomu, co označují za „nespravedlnost“ na pracovišti, vytváří obrovskou zátěž pro průmysl a produktivitu, a stává se to překážkou pro korporátní reformu a rozumné snahy o zvyšování efektivity ve výrobním, servisním a vzdělávacím průmyslu, stejně jako ve vládní správě a dalších odvětvích. Levice čerpá podporu z odborů a využívá je k prosazování svých sociálních hnutí a rozdělování společnosti.

7. Komunistické „ideály“: vábení člověka k vlastnímu sebezničení

Navzdory tomu, že je komunistická teorie plná mezer a rozporů, mnozí jsou jí stále podváděni. Je tomu tak proto, že Marx popsal komunistický ráj, ze kterého by se lidé na celém světě mohli těšit. To je ústřední snová představa a klam komunismu. Marx vyobrazuje společnost, která bude oplývat „materiální hojností“, bude mít mnohem vyšší morální standardy a zavládne v ní princip „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Nebude třeba žádné soukromé vlastnictví, nebude žádný rozdíl mezi bohatými a chudými, žádná vládnoucí třída, žádné vykořisťování, svoboda a rovnost bude pro všechny a každý člověk bude schopen rozvíjet své konkrétní nadání. Život tak bude báječný.

Tento soubor klamných argumentů přitáhl mnoho lidí, aby za ně bojovali. Mnozí dnešní lidé ze Západu nemají žádnou tragickou zkušenost ze života v  komunistickém totalitním státě. Stále v sobě přechovávají iluzorní představu komunistického ráje, a proto vždy vzplanou při obhajování komunistických a socialistických ideálů.

Ve skutečnosti jsou všechny myšlenky předložené Marxem nebezpečné iluze. Marxismus tvrdí, že komunistická společnost bude mít nadbytek hmotného zboží. Nicméně lidské touhy a potřeby jsou nekonečné. Při omezeném lidském poznání, omezené pracovní době a omezených zdrojích určitě někdy nastane nedostatek. Toto je nejzákladnější výchozí bod všech ekonomických studií. Bez těchto omezení by lidé nemuseli zkoumat, který způsob výroby je nejefektivnější, protože onen předpokládaný nadbytek by měl být poskytnut všem a mohl by být požíván dle libosti.

Marxismus také tvrdí, že morální standardy v komunistické společnosti se výrazně zlepší. Dobro a zlo jsou však přítomny v každém člověku a zlepšení morálních standardů vyžaduje následování spravedlivé víry a hodnot, jakož i osobní úsilí o zušlechťování sebe sama. To, co marxismus káže, je ateismus a třídní boj, které zesilují zlou stránku člověka. Lidé nesmějí mít svobodu víry a náboženství je pouze politickým nástrojem komunistické strany. Ba co více, během vlády komunismu jsou náboženské instituce používány k ochraňování tyranie, klamání světa, vzdorování a oponování Bohu a odvracení lidí od Boha. Bez spravedlivé víry a sebekázně bude morálka lidí pouze upadat. Všichni komunističtí vůdci byli navíc tyrani – arogantní, oplzlí a naprosto neetičtí. Očekávat, že jejich následovníci budou ztělesňovat a výrazně zlepšovat morální standardy, je v rozporu se zdravým rozumem.

Marxismus také prohlašuje, že přijde rovnost pro všechny. Ale jak již bylo řečeno, socialismus nevyhnutelně vede k totalitě. Moc je základem pro rozdělování zdrojů, ale rozložení moci v totalitním státě je krajně nespravedlivé. Rozložení zdrojů v totalitním systému bude proto také nespravedlivé. Ve všech zemích, kde vládne nebo vládl socialismus, vzniká privilegovaná vrstva, extrémní propast mezi bohatými a chudými a útlak lidí ze strany státu. Zdroje jsou čerpány pro vojenské účely. Majetek lidí je rozkrádán, aby mohla privilegovaná třída bohatnout a být mocná, zatímco většina je ponechána, aby pracovala v chudobě.

Marxismus podvádí lidstvo slibem „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. [54] Komunismus klame lidstvo slibem, že každý člen společnosti bude moci plně rozvinout své schopnosti. V socialistické ekonomice však obyčejní lidé nemohou jednat podle své vlastní vůle, protože nemají základní svobody.

Marxismus říká, že dělba práce vytváří odcizení. Ve skutečnosti je však dělba práce pro každou společnost nezbytná. Adam Smith argumentuje v díle Bohatství národů, že dělba práce může výrazně zvýšit produktivitu a podpořit prosperitu. Rozdíly vytvořené dělbou práce nejsou nutně konflikty, ani nemusí vést k  odcizení a odosobnění. Lidé ze všech oblastí života mohou bez ohledu na své postavení přispívat společnosti, pozvedat své mravy a přinášet lidstvu štěstí.

Komunismus využívá usilování lidí o dobro jako svůj prapor, aby z nich vytvořil náboženské fanatiky, oddané komunistické ideologii. Zneužívá úsilí o konání dobra jako svůj prapor, pod kterým lidi odvádí od Boha. Znečišťuje lidskou mysl, posiluje zlou povahu lidí a vede je k tomu, aby páchali všemožné zločiny. Lidé se pod tímto vlivem oddávají hmotnému požitku a vzdávají se vznešenějších a ušlechtilejších přesvědčení o vyšším smyslu života. Komunismus otráví vše, čeho se dotkne. Za jeho vlády zahynuly miliony lidí, jak můžeme vidět ve všech zemích, kde se chopil moci. Pokud se lidé ve světě nyní neprobudí, budou čelit hrůzným následkům.

8. Morálka, prosperita a mír

Snaha o štěstí je lidskou přirozeností. Prosperující ekonomika může přinést štěstí, ale ekonomika neexistuje ve vakuu. Když se cesta ekonomického rozvoje odchyluje od etiky a morálky, může následovat hospodářská krize. Společnost, která je pouze bohatá, nebude schopna přinášet radost a  štěstí, a její prosperita bude krátkodobá. S rozpadem základních etických a morálních hodnot můžeme také očekávat katastrofální výsledky.

V roce 2010 přinesl čínský Lidový deník zprávu, že navzdory ekonomickému vývoji se index hrubého národního štěstí podle časopisu Forbes v Číně meziročně snižuje. Druhou největší ekonomiku světa trápí korupce, znečištění životního prostředí a incidenty v oblasti bezpečnosti potravin, kvůli čemuž se Číňané cítí v životě extrémně nejistí. V tomto případě se bohatství zvýšilo, zatímco morálka a štěstí poklesly.

Zde se odráží osudová chyba komunismu: lidské bytosti nejsou pouhými těly, ale mnohem více sestávají z mysli a ducha. Cesta, po níž se bude život člověka ubírat, je určena nebesy. Číňané říkají, že „každé sousto a každý doušek jsou předurčeny“. Obdobně v západní duchovní víře existuje koncept osudu a předurčenosti lidského života. Věřící lidé jsou toho názoru, že bohatství je požehnáním, které jim dává Stvořitel. Považují za důležité mít pokorné a vděčné srdce, a proto jsou spokojení a šťastní.

Mezi těmi, kdo byli v roce 1912 na palubě Titaniku, byl také milionář John Jacob Astor IV., z jehož bohatství by bylo možné postavit třicet Titaniků. Když však čelil smrti, vybral si to, co považoval za morálně správné, a ochránil ženy a děti – věnoval své místo v  posledním záchranném člunu dvěma vyděšeným dětem. [55] Stejně tak spolumajitel obchodního domu Macyʼs, Isidor Straus, prohlásil: „Nepůjdu před ostatními muži.“ Jeho žena Ida rovněž odmítla místo na záchranném člunu a věnovala ho jejich nové služebné Ellen Birdové. Rozhodla se strávit poslední chvíle se svým manželem. [56]

Tito velmi bohatí lidé se rozhodli upřednostnit tradiční hodnoty a víru před možností zachránit své jmění a životy. Jejich volba morálky a spravedlnosti je projevem vznešenosti lidské civilizace a  lidské povahy: vznešený charakter je cennější než život, který je ještě cennější než bohatství.

Pan Li Chung-č‘, zakladatel Falun Dafa, napsal v článku „Bohatství se ctností“:

Povinností vládce a úředníků je obohatit národ, ale podporovat zbožňování peněz je tím nejhorším postupem, jaký je možno zvolit. Bohatství bez ctnosti (de) ublíží všem vnímajícím bytostem, zatímco bohatství se ctností je nadějí všech lidí. Proto se bohatí nemohou obejít bez toho, aby pomáhali prosazovat ctnost.

Ctnost se hromadí před narozením. Vládce a jeho poddaní, bohatství a  postavení, vše pochází ze ctnosti. Bez ctnosti nelze ničeho dosáhnout a ztráta ctnosti znamená ztrátu všeho. Proto ti, kteří usilují o moc a hledají bohatství, musí především nahromadit ctnost. Přetrpění těžkostí a konání dobrých skutků může nashromáždit veškerou ctnost mezi lidmi. Aby toho dosáhl, člověk musí rozumět principu příčiny a následku. S tímto poznáním se úředníci a lidé dokáží ovládnout a pod nebesy zavládne blahobyt a mír. [57]

Pokud bude lidstvo zachovávat uvedené hodnoty, značně se tím zmenší ekonomické problémy pocházející z chamtivosti, lenosti a závisti. Jakmile lidstvo potlačí své sobecké touhy, lidská srdce již nebude schopna zlákat ideologie komunismu a morální měřítka zůstanou na vysoké úrovni.

Komunistický přízrak učinil komplexní opatření, aby lidstvo zničil. Jeho ekonomické plány jsou jenom jednou částí příběhu. Abychom se osvobodili od komunistických „ideálů“ a nebyli jimi dále ovládáni, musíme odhalit toto spiknutí, rozpoznat jeho podvodné poselství a přestat vkládat naděje do této zkrachovalé ideologie. Musíme také obnovit tradiční hodnoty a obnovit morálku a ctnost. Lidstvo se tak bude moci těšit trvalému štěstí a žít skutečně v míru. Lidská civilizace bude poté zářit s obnovenou vitalitou.

***

Odkazy

29. M. Szmigiera, „Direct Investment Position of the United States in China from 2000 to 2018“, Statistica.com, 2. září 2019, https://www.statista.com/statistics/188629/united-states-direct-investments-in-china-since-2000.

30. „Zhongguo waishang touzi baogao, 2016“ 中国外商投资报告, („Zpráva o zahraničních investicích v Číně, 2016“), ve: Zhongguo washang zhijie touzi linian gaikuang 中国外商直接投资历年概况 (Obecné shrnutí přímých zahraničních investic v Číně), The Ministry of Commerce of China. (v čínštině)

31. U.S. Commission on the Theft of American Intellectual Property, „Update to the IP Commission Report: The Theft of American Intellectual Property: Reassessments of the Challenge and United States Policy“, (Washington DC: The National Bureau of Asian Research, únor 2017), http://www.ipcommission.org/report/IP_Commission_Report_Update_2017.pdf.

32. Chris Strohm, „No Sign China Has Stopped Hacking US Companies, Official Says“, Bloomberg, 18. listopadu 2015, https://www.bloomberg.com/news/articles/2015-11-18/no-sign-china-has-stopped-hacking-u-s-companies-official-says.

33. Kurt Biray, „Communist Nostalgia in Eastern Europe: Longing for the Past“, Open Democracy, 10. listopadu 2015, https://www.opendemocracy.net/can-europe-make-it/kurt-biray/communist-nostalgia-in-eastern-europe-longing-for-past.

34. John Polga-Hecimovich, „The Roots of Venezuela’s Failing State“, Origins 10, no. 9 (červen 2017), http://origins.osu.edu/article/roots-venezuelas-failing-state.

35. José Niño, „Venezuela Before Chavez: A Prelude to Socialist Failure“, Mises Wire, 4. května 2017, https://mises.org/wire/venezuela-chavez-prelude-socialist-failure.

36. John Bissett, „Hugo Chavez: Revolutionary Socialist or Leftwing Reformist?“ Socialist Standard 101, no. 1215 (listopad 2005), http://socialiststandardmyspace.blogspot.com/2015/05/hugo-chavez-revolutionary-socialist-or.html.

37. Julian Adorney, „Socialism Set Fire to Venezuela’s Oil Crisis“, Real Clear World, 29. srpna 2017, https://www.realclearworld.com/articles/2017/08/29/socialism_set_fire_to_venezuelas_oil_crisis_112520.html.

38. José Niño, „John Oliver is Wrong About Venezuela — It’s a Socialist Country“, Mises Institute, 30. května 2018, https://mises.org/wire/john-oliver-wrong-about-venezuela-%E2%80%94-its-socialist-country.

39. Chris McGreal, „Zimbabwe’s Inflation Rate Surges to 231,000,000%“, The Guardian, 9. října 2008, https://www.theguardian.com/world/2008/oct/09/zimbabwe.

40. Jason Long, „The Surprising Social Mobility of Victorian Britain“,” European Review of Economic History 17, no. 1 (1. února 2013): 1–23, https://doi.org/10.1093/ereh/hes020.

41. Michael Rothschild, Bionomics: Economy as Ecosystem (Washington, DC: Beard Books, 2004), 115.

42. Adam Smith, The Theory of Moral Sentiments (Malta: Gutenberg Publishers, 2011).

43. Lawrence Kudlow, American Abundance: The New Economic and Moral Prosperity (New York: HarperCollins Publishers, 1997).

44. Thomas Sowell, Economic Facts and Fallacies (New York: Basic Books, 2008), 174.

45. Friedrich Engels, „Trades Unions“, The Labour Standard, 28. května 1881, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1881/05/28.htm.

46. Vladimir Lenin, „The Trade Unions, The Present Situation and Trotsky’s Mistakes“, in: Lenin’s Collected Works, přel. Yuri Sdobnikov (Moscow: Progress Publishers, 1965), 32:19.

47. Lü Ťia-min 呂嘉民, „Liening gonghuixueshuo shi“ 列寧工會學說史 („Historie leninistické odborové teorie“), (Liaoning People’s Press, 1987). (v čínštině)

48. James Sherk, „What Unions Do: How Labor Unions Affect Jobs and the Economy“, The Heritage Foundation, 21. května 2009, https://www.heritage.org/jobs-and-labor/report/what-unions-do-how-labor-unions-affect-jobs-and-the-economy.

49. Tamtéž.

50. Edwin J. Feulner, „Taking Down Twinkies“, The Heritage Foundation, 19. listopadu 2012, https://www.heritage.org/jobs-and-labor/commentary/taking-down-twinkies.

51. Sherk, „What Unions Do“.

52. Tamtéž.

53. Steve Inskeep, „Solidarity for Sale: Corruption in Labor Unions“, National Public Radio, 6. února 2007, https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=5181842.

54. Karl Marx, „Critique of the Gotha Programme“, in: Marx & Engels Selected Works (Moscow: Progress Publishers, 1970), 3:13–30, přes: Marxists Internet Archive, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1875/gotha/ch01.htm.

55. Children on the Titanic. Directed by Keith Wootton. Marina Del Rey, CA: Vision Films, 2014.

56. Isidor Straus, The Autobiography of Isidor Straus (Smithtown, NY: The Straus Historical Society, 2011), 168–176.

57. Li Chung-č´, „Wealth With Virtue“, v: Essentials For Further Advancement, 27. ledna 1995, https://www.falundafa.org/eng/eng/jjyz02.htm.