Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 22. června 2020.

Obsah (pokračování)

2. Komunismus na západních univerzitách

a) Levicová předpojatost na fakultách

b) Přetváření tradičních akademických oborů komunistickou ideologií

c) Ideologická infiltrace za použití nových akademických odvětví

d) Propagace levicového radikalismu

e) Popírání velkých amerických tradic

f) Znevažování klasických děl západní civilizace

g) Monopolizace učebnic a humanitních oborů

h) Univerzitní „převýchova“: vymývání mozků a morální korupce

3. Jak komunismus zničil vzdělávání v Číně

4. Návrat k tradičnímu vzdělávání

Závěr: Návrat k tradičnímu vzdělávání

Odkazy

* * *

2. Komunismus na západních univerzitách

Čtyři roky intenzivní indoktrinace způsobí, že absolventi vysokých škol tíhnou k liberalismu a progresivismu. Je pravděpodobnější, že bez přemýšlení přijmou ateismus, teorii evoluce a materialismus. Z mnohých se stávají úzkoprsé, rozmazlené „padavky“, které postrádají racionální uvažování a které se honí za hedonistickými tužbami, aniž by za své činy hodlaly nést zodpovědnost. Chybí jim znalosti, mají úzkoprsý pohled na svět a o dějinách Ameriky a světa vědí velmi málo nebo vůbec nic. Právě oni jsou proto hlavním terčem komunistického balamucení.

Na rozdíl od rebelujících, avšak rétoricky zdatných studentských vůdců 60. let dokážou dnešní mladí protestující, když jsou zpovídáni reportéry televizních zpráv, jasně vyjádřit své požadavky jen zřídka. Postrádají zdravý rozum a soudnost.

Během prezidentské kampaně v roce 2016, kdy hlavní média dlouhodobě očerňovala konzervativní kandidáty a průzkumy ukazovaly zkreslené výsledky, zůstala řada lidí – a zejména univerzitních studentů – v šoku, jakmile se dozvěděli výsledky. Na univerzitách po celých Spojených státech se po vítězství Donalda Trumpa objevil absurdní jev, kdy někteří studenti pociťovali takový strach, vyčerpání a emocionální trauma z voleb, že požadovali, aby se zrušily přednášky a posunuly se zkoušky. Některé školy dokonce ve snaze ulevit studentům od stresu a úzkosti zorganizovaly nejrůznější „terapeutické“ aktivity.

V rámci těchto aktivit měli studenti k dispozici stavebnice, omalovánky a bublifuky. Někteří studenti dokonce dostali na hraní psy a kočky, aby se mohli utěšit. Řada univerzit poskytovala svým studentům psychologické poradenství, organizovala podpůrné skupiny nebo zařizovala „bezpečné prostory“ („safe spaces“), kde studenti mohli vyhledat pomoc, aby se „zotavili“ z výsledků voleb. [58] Absurdita toho, jak se z normálního demokratického procesu stane něco děsivějšího než přírodní pohroma nebo teroristický útok, demonstruje naprosté selhání amerického vzdělávacího systému. Vysokoškolští studenti, kteří by měli být dospělí a racionální, jsou při konfrontaci se změnou a s takzvanou nepřízní osudu najednou netolerantní a infantilní.

V očích světa jsou Spojené státy stále jedničkou ve vzdělávání. USA jsou již přes sto let politickou, ekonomickou a vojenskou velmocí. Jejich výdaje na školství jsou daleko větší než v jiných státech. Americká demokracie a blahobyt po druhé světové válce přitáhly talentované lidi z celého světa. Americké vysokoškolské programy vědy, technologie, strojírenství a matematiky (STEM) patří k nejlepším na světě.

Ovšem v nitru se odvíjí krize. Počet zahraničních vysokoškolských studentů v programech STEM dalece převyšuje počet amerických studentů a tento nepoměr každým rokem stoupá. [59] Odráží to nahlodávání základního, středního a vysokého školství napříč celými Spojenými státy. Nároky na studenty se záměrně snižují, čímž se ničí jejich budoucnost.

Měli bychom zdůraznit, že téměř všichni lidé na světě, a zejména ti, kdo si prošli střední a vysokou školou po 60. letech, byli vystaveni komunistickým vlivům. Nejvíce zasaženy jsou humanitní obory a společenské vědy. Propagaci komunistické ideologie se věnuje jen hrstka jedinců, a přesto je většina lidí v těchto oborech těmito názory naočkována. Zde odhalujeme komunistické cíle, aby je lidé mohli rozpoznat a distancovat se od nich.

a) Levicová předpojatost na fakultách

Jednou z nejdůležitějších příčin, proč studenti přijímají socialistickou a komunistickou doktrínu a radikální ideologie, obsažené ve feminismu a environmentálním hnutí (viz 16. kapitola), je skutečnost, že velká část pedagogického sboru na amerických univerzitách inklinuje k levici. Akademici s rozdílnými názory byli na svých učitelských pozicích buď marginalizováni, nebo jim bylo zakázáno vyjadřovat své názory.

Ve studii z roku 2007 pojmenované „Sociální a politické názory amerických profesorů“ se uvádí, že z 1 417 dotazovaných členů fakult pracujících na plný úvazek se jich 44,1 procenta považuje za liberály, 46,1 procenta inklinuje k politickému středu a pouze 9,2 procenta se považuje za konzervativce. Na uměleckých školách bylo 61 procent pracovníků fakulty liberálů, přičemž konzervativci činili pouhých 3,9 procenta. [60]

Studie po roce 2007 rovněž potvrzují levicový trend u profesorů na čtyřletých amerických univerzitách. Studie publikovaná roku 2016 v Econ Journal Watch zkoumala volební preference profesorů historie a společenských věd na čtyřiceti předních amerických univerzitách. Ze 7 243 dotázaných profesorů jich bylo 3 623 demokratů a 314 republikánů, a šlo tedy o poměr 11,5 : 1. Největší propast byla u profesorů historie, kde byl poměr 35 : 1. Porovnejme si to s podobnou studií zveřejněnou v roce 1968, která zjistila, že podíl demokratů a republikánů mezi profesory historie byl tehdy 2,7 : 1. [61]

Další studie provedená na fakultách čtyřletých vysokých škol a univerzit z roku 2016 zjistila, že politické smýšlení u pedagogického sboru v Nové Anglii je v obzvláštním nepoměru. Studie používající data z roku 2014 zjistila, že celonárodní poměr liberálních a konzervativních profesorů je 6 : 1. V Nové Anglii je tento poměr 28 : 1. Studie z roku 2016, provedená Pew Research Center, ukázala, že mezi osobami s univerzitním vzděláním má 31 procent trvale liberální názory, 23 procent je převážně liberální, 10 procent má konstantně konzervativní názory a 17 procent je převážně konzervativní. Studie objevila, že počet těch, kterým se dostalo vysokoškolského vzdělání po roce 1994 a kteří trvale zastávali liberální názory, výrazně vzrostl. [62] Účastníci panelu semináře American Enterprise Institute v roce 2016 uvedli, že kolem 18 procent amerických akademiků z oblasti společenských věd se považuje za marxisty, zatímco jen pět procent se považuje za konzervativce. [63]

Senátor Ted Cruz jednou okomentoval situaci na právnické fakultě jedné prestižní univerzity, kde studoval. „Bylo tam [v pedagogickém sboru] víc lidí, kteří se považovali za komunisty, než republikánů. Kdybyste se jich zeptali, jestli by hlasovali pro to, aby se z nás stal socialistický národ, 80 procent by hlasovalo kladně a 10 procent by si myslelo, že je to moc konzervativní.“ [64]

Komunismus začal pronikat do amerického školství prostřednictvím univerzit od začátku 20. století, kdy bylo mnoho amerických intelektuálů, kteří schvalovali komunistické myšlenky nebo jejich fabiánskou socialistickou variantu. [65]

Protikulturní hnutí 60. let přineslo velký počet mladých studentů bojujících proti tradicím. Mnoho lidí bylo v letech, kdy se utváří jejich osobnost a názory, silně ovlivněno kulturním marxismem a frankfurtskou školou. Poté, co v roce 1973 prezident Richard Nixon stáhl americká vojska z Vietnamu, začala studentská uskupení spojovaná s protiválečným hnutím mizet. Hlavní příčinou bylo samozřejmě to, že zmizel důvod k protestu, nicméně radikalismus, který tato velké studentská hnutí vytvořila, se nevytratil.

Radikální studenti dál pokračovali ve studiích na společenskovědních a humanitních oborech jako žurnalistika, literatura, filozofie, sociologie, pedagogika a další. Po získání titulu se začali věnovat kariéře v institucích, které mají největší vliv na společnost a kulturu – na univerzitách, v médiích, ve vládních úřadech a neziskových organizacích. V té době se řídili hlavně teorií „dlouhého pochodu institucemi“, s níž přišel italský marxista Antonio Gramsci. Tento „dlouhý pochod“ má za cíl pozměnit ty nejdůležitější tradice západní civilizace.

Za „duchovního otce“ rebelujících západních studentů byl považován Herbert Marcuse, který v roce 1974 tvrdil, že Nová levice nezemřela a „vstane z mrtvých na univerzitách“. [66] Nová levice nejenže přežila, ale její dlouhý pochod institucemi byl velmi úspěšný.

Jak napsal jeden radikální profesor: „Spousta z nás po válce ve Vietnamu nezalezla zpátky do svých literárních kamrlíků. Vstoupili jsme do akademických pozic. S koncem války jsme se vytratili z dohledu a nezúčastněnému divákovi se mohlo na chvíli zdát, že jsme zmizeli. Teď máme definitivu a doopravdy jsme začali pracovat na přeprogramování univerzit.“ [67]

Pojem „radikálové s definitivou“ („tenured radicals“) vymyslel Roger Kimball ve své stejnojmenné knize z roku 1989 a označoval radikální studenty, kteří byli v 60. letech aktivní v protiválečných, občanskoprávních a feministických hnutích, později se dostali na univerzity jako vyučující a nakonec v 80. letech získali definitivu. Od té doby vštěpují studentům svůj systém politických hodnot a vytvářejí novou generaci radikálů. Někteří z těchto radikálů 60. let se stali vedoucími kateder nebo děkany. Smyslem jejich akademické práce nebylo prozkoumávat pravdu, ale využít akademickou oblast k podkopání západní civilizace a jejích tradic. Jejich cílem je rozvrátit hlavní proud společnosti a politický systém tím, že produkují další revolucionáře, jakými jsou oni sami.

Jakmile tito profesoři získají definitivu, mohou zasedat v nejrůznějších výborech a mají značný vliv na přijímání nových zaměstnanců fakulty, na určování akademických měřítek, na výběr témat disertačních prací a na určování směru výzkumu. Mají dostatek prostředků, jak využít své moci k vyřazení kandidátů, kteří se neslučují s jejich ideologií. Z tohoto důvodu jsou lidé, kteří jsou více nakloněni tradičním hodnotám a vyučují a provádějí výzkum na základě tradičních konceptů, ustavičně přehlíženi. S tím, jak starší profesoři odchází do důchodu, se na jejich místa většinou dostávají levicoví akademici indoktrinovaní komunistickými myšlenkami.

Gramsci rozdělil intelektuály do dvou táborů. Do prvního zařadil tzv. „tradiční“ intelektuály a do druhého tzv. „organické“ intelektuály. Ti první jsou oporou pro udržování tradiční kultury a společenského řádu, zatímco ti druzí patří k nově se vytvářejícím třídám nebo skupinám a hrají tvůrčí roli v procesu boje za nadvládu ve své třídě nebo skupině. [68] Z tohoto hlediska proletariát využívá organické intelektuály na své cestě za dosažením kulturní a nakonec i politické moci. Řada radikálů s definitivou se sama označuje za „organické intelektuály“, kteří vystupují proti současnému systému. Stejně jako Gramsci, řídí se i oni marxistickou poučkou: „Filozofové svět pouze různými způsoby vysvětlují. Ovšem cílem je ho změnit.“ [69]

Pro levicově smýšlející jedince proto cílem školství není předávání podstaty poznání a lidské civilizace, ale příprava studentů na radikální politiku, sociální aktivismus a „sociální spravedlnost“. Poté, co vystudují a zařadí se do společnosti, ventilují svou nespokojenost se současným systémem tím, že se bouří proti tradiční kultuře a domáhají se destruktivní revoluce.

b) Přetváření tradičních akademických oborů komunistickou ideologií

Zatímco v komunistických zemích je vůdčí ideologií marxismus-leninismus, na Západě je klíčová akademická svoboda. Kromě všudypřítomných morálních standardů a akademických norem by neměla existovat žádná zaujatost ve prospěch konkrétních intelektuálních trendů. Ovšem počínaje  30. lety vtrhly na americké vysoké školy socialismus, komunismus, marxismus a teorie frankfurtské školy a silně pozměnily humanitní a společenské obory.

Humanitní obory v Americe ovládl revoluční diskurs

Spisovatel Bruce Bawer se jednou zeptal Alana Charlese Korse, historika z Pensylvánské univerzity, které tři knihy mají podle něj největší vliv na humanitní vědy ve Spojených státech. Kors bez většího zaváhání jmenoval Sešity z vězení od Antonia Gramsciho, Pedagogiku utlačovaných od Paula Freireho a Psance této země od Frantze Fanona. [70]

Italského marxistu Gramsciho nemusíme představovat. Jeho práce byla popsána v předchozích kapitolách. Freire byl brazilský teoretik vzdělávání, který obdivoval Lenina, Mao Ce-tunga, Fidela Castra a Ernesta „Che“ Guevaru. Jeho Pedagogika utlačovaných, publikovaná roku 1968 a znovu vydaná v angličtině o dva roky později, se stala povinným čtením pro akademické ústavy po celých Spojených státech.

Freireho Pedagogika se nezaobírá žádným specifickým vzdělávacím problémem, nýbrž jde o „utopický politický traktát volající po svržení kapitalistické nadvlády a vytvoření beztřídní společnosti“, jak jej popsal spisovatel a publicista Sol Stern. [71] Freireho práce není ničím jiným než opakování marxistického názoru, a to, že na světě existují jen dva druhy lidí: utlačovatelé a utlačovaní. Utlačovaní by tedy měli odmítnout své vzdělání, pochopit svou skličující situaci a podněcovat k povstání.

Fanon se narodil na ostrově Martinik v Karibiku a odešel bojovat do Alžírska proti nadvládě Francouzů. Jeho kniha Psanci této země vyšla roku 1961 a předmluvu k ní napsal francouzský existencionalista a komunista Jean-Paul Sartre, který shrnul Fanonovu teorii následovně: západní kolonizátoři jsou ztělesněním zla, zatímco lidé, kteří nepocházejí ze Západu, jsou ze své podstaty ušlechtilí tím, že jsou kolonizováni a vykořisťováni.

Fanon vyzýval obyvatelstvo kolonií, aby se zapojilo se do násilné vzpoury proti kolonialistům z vládnoucí třídy. Prohlásil, že „násilí na úrovni jedince je čistící silou. Očistí domorodce od komplexu méněcennosti a od jeho zoufalství a netečnosti. Dělá z něj nebojácného a nastoluje jeho sebeúctu“. [72]

Sartre, kterému se Fanonovy myšlenky zamlouvaly, ve své předmluvě napsal: „V prvních dnech revolty musíš zabít: zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou, zničit utlačovatele a zároveň člověka, kterého utlačuje: zůstane mrtvý muž a svobodný muž. Přeživší poprvé v životě cítí pod svýma nohama národní půdu.“ [73]

Myšlenky Gramsciho, Freireho a Fanona jsou zavádějící narativy, které svádějí lidi k tomu, aby se na dějiny a společnost dívali optikou třídního boje. Jakmile do srdce studentů vstoupí jiskřička třídní nenávisti, získají odpor vůči tradiční struktuře společnosti a jejímu fungování. Pro studenty je pak jediným nevyhnutelným řešením rebelie a revoluce.

To, který konkrétní teoretik nebo myšlenková škola měli největší vliv na humanitní obory a společenské vědy na amerických vysokých školách, je otázka k debatě. Jisté však je, že marxismus, frankfurtská škola, freudovská teorie a postmodernismus (které se společně s komunismem podílely na zničení kultury a morálky) dnes zcela ovládly akademickou sféru.

Komunistická teorie pronikla hluboko do akademické sféry

Od 60. let zaznamenala disciplína literárního výzkumu ve Spojených státech zásadní posun v paradigmatu napříč různými podobory. Literární kritici tradičně oceňovali morální a estetické hodnoty klasických děl, považovali literaturu za důležitý zdroj rozšiřování obzorů čtenáře, rozvíjení jeho morálního charakteru a kultivování intelektuálního vkusu. Akademická literární teorie je svou podstatou podřazená samotné literatuře a slouží pouze jako pomůcka k jejímu pochopení a k výkladu.

Na vrcholu hnutí kontrakultury v 60. letech se vynořily nové literární teorie, které následovaly módní trendy ve filozofii, psychologii a v kulturní sféře. Vztah mezi teorií a literaturou byl obrácen naruby a z literárních děl se stal pouhý materiál k potvrzování moderních přístupů k výkladu. [74]

Jaká je podstata těchto teorií? Souhrnně vzato, z tradičních akademických disciplín jako filozofie, psychologie, sociologie a psychoanalýza učinily chaos tím, jak neobjektivně vyobrazují společnost a kulturu. Slovy literárního teoretika Jonathana Cullera: „Teorie je často útočnou kritikou názorů založených na zdravém selském rozumu, ba co více, jde o pokus ukázat, že to, co běžně považujeme za ,selský rozum‘, je ve skutečnosti jen nějaký historický konstrukt, konkrétní teorie, která se nám zdá tak přirozená, že ji ani za teorii nepovažujeme.“ [75]

Jinými slovy, moderní akademické teorie zlehčují, převracejí a ničí chápání toho, co je správné a špatné, dobra a zla, a krásy a ošklivosti, které pocházejí z výchovy v tradiční rodině, náboženské víry a etiky, a nahrazuje je zlovolným systémem bez pozitivních hodnot.

Když z nich sejmeme jejich komplikovaný akademický plášť, tyto takzvané teorie nejsou ničím víc než směsicí klasického marxismu a neomarxismu, frankfurtské školy, psychoanalýzy, dekonstrukce, poststrukturalismu a postmodernismu. Společně utvářejí alianci, která má za cíl zničit základy lidské civilizace a slouží jako kamufláž, aby komunismus mohl hlouběji proniknout do akademické sféry na Západě. Komunismu se od 60. let podařilo učinit rychlý průlom v oblastech, jako jsou literatura, dějiny a filozofie, a dnes v humanitních a společenskovědních oborech dominuje.

„Teorie“, jak jsme již probrali, je víceméně totéž co „kritická teorie“. Mezi její mutace patří nově vznikající kritické studie práva, rasy, genderu, společnosti, vědy, lékařství a dalších. Její všudypřítomnost je výsledkem úspěšného tažení komunismu do akademických a vzdělávacích kruhů, kde kazí mladé lidi pokřivenými myšlenkami a připravuje si půdu pro konečné zničení lidstva.

Politizace literárního výzkumu

Z pohledu marxistického literárního kritika nespočívá význam literárního textu v jeho vnitřní hodnotě, nýbrž v tom, jak odráží ideologii vládnoucí třídy a v tom, jaký je jeho postoj k otázkám zdůrazňovaným levicí, jako je pohlaví a rasa. Z této perspektivy jsou klasická díla považována za díla bez jakékoliv vnitřní hodnoty. Prominentní marxistický literární teoretik z USA přímo prohlásil, že politická interpretace literatury představuje „absolutní horizont pro veškerou četbu a veškeré výklady“. [76] Tím chtěl říci, že všechna literární díla by se měla považovat za politické alegorie, a teprve až se odkryje hlubší význam třídního, rasového, pohlavního nebo sexuálního útlaku, lze toto pochopení považovat za hluboké či kompetentní.

Lidé v komunistických zemích tento druh dogmatické literární kritiky znají. Čínský komunistický vůdce Mao Ce-tung shrnul jeden ze čtyř největších čínských románů Sen v červeném domě těmito slovy: „čtyři rodiny, zuřivý třídní boj a pár desítek lidských životů“.

V komunistických zemích není literární rozprava vždy civilizovanou a sofistikovanou debatou u kulatého stolu. Někdy se může stát pobídkou ke krvavému boji. Deset let trvající brutalita kulturní revoluce v 60. a 70. letech 20. století byla vyvolána oficiální vzpourou proti literárnímu dílu.

V reakci na Maovu výzvu z roku 1959 učit se od upřímného a čestného úředníka z dynastie Ming, Chaj Žueje, poradil nejvyšší představitel propagandy vedoucímu historikovi Wu Chanovi, že by měl začít tuto historickou postavu studovat a něco o ní napsat. V roce 1961 Wu dokončil divadelní drama Chaj Žuej byl propuštěn z úřadu, která popisovala život úředníka, který se odvážil kritizovat císaře a byl za to uvězněn. O několik let později, 10. listopadu 1965, otiskl šanghajský deník Wen-chuej kritickou recenzi této hry. Recenzi společně naplánovali Maova žena Ťiang Čching a radikální teoretik Čang Čchun-čchiao. V recenzi se tvrdilo, že dílo je narážkou na bývalého generála Lidové osvobozenecké armády Pcheng Te-chuaje, který se stal obětí čistky pro svou opozici vůči Třem rudým praporům komunistické strany – tedy generální linii budování socialismu, Velkému skoku vpřed a lidovým komunám. V 50. letech tato politika vedla k velkému čínskému hladomoru, kdy vyhladověly desítky milionů lidí a na počátku 60. let bylo kvůli tomu oslabeno Maovo postavení v rámci režimu. V době, kdy Mao a jeho příznivci hledali způsoby, jak obnovit svoji prestiž, se kritika dramatu Chaj Žuej byl propuštěn z úřadu stala rozbuškou pro politická rozhodnutí, která vedla ke kulturní revoluci.

Neotesaný přístup čínských komunistů, kteří veškerá literární díla vykládají v pojmech třídního boje, je v kontrastu s daleko jemnější literární kritikou, která je v posledních několik desetiletích běžná na západních vysokých školách.

Západní neomarxistická literární kritika je jako virus, který je s každou další mutací silnější a smrtelnější. Přizpůsobuje si další teorie, aby se staly jejími zbraněmi, a násilím zatahuje velká díla lidské kultury, od klasiků Řecka a Říma přes Danteho, Shakespeara až po viktoriánské romány, na operační stůl literatury, kde je rozsekává na kousky a pak znovu dává dohromady.

Přestože tento druh výkladů používá tajuplný žargon, aby vytvořil masku sofistikovanosti, hlavní argumenty se typicky omezují na obviňování z předpojatosti vůči znevýhodněným třídám, ženám a etnickým menšinám.

Moderní kritici označují tato díla za součást mocenské struktury vládnoucí třídy.  Popisují je jako texty, které otupují masy, aby byly netečné vůči opresivním podmínkám, a které masám brání v dosažení revolučního třídního vědomí. Anglický filozof, sir Roger Scruton, k tomu uvedl: „Metody nových literárních teoretiků jsou opravdu zbraněmi podvratné činnosti. Jde o pokus zničit lidské vzdělání zevnitř a zpřetrhat řetěz spřízněnosti, který nás pojí s naší kulturou.“ [77]

Marxistická teorie ideologie

„Ideologie“ je v humanitních vědách ovlivněných marxisty klíčovým konceptem. Marx pohlížel na morálku, náboženství i metafyziku souhrnně jako na ideologii. Měl za to, že dominantní ideologií v třídní společnosti je ideologie vládnoucí třídy a že její hodnoty neodrážejí realitu, nýbrž její naprostý opak. [78]

Marxismus 20. století učinil ze zničení kultury nezbytný krok revoluce a v jeho literatuře se neustále objevují odkazy na ideologii. Lukács definoval ideologii jako „falešné vědomí“ v protikladu ke skutečnému „třídnímu vědomí“. Francouzský marxista Louis Althusser přišel s konceptem „ideologické aparáty státu“, kam má patřit náboženství, školství, rodina, právo, politika, odbory, komunikační prostředky a kultura, které pracují ruku v ruce s krutým státním aparátem.

Za marxistickým konceptem ideologie stojí prohnaná sofistika. Každá společnost či systém mají své nedostatky, o nichž by se mělo hovořit a které by měly být napravovány, ovšem Althusser a jiní marxisté se nezaobírají konkrétními problémy, nýbrž odmítají celý systém jako takový a odůvodňují to tím, že jeho struktura byla založena a udržována vládnoucí třídou, aby chránila své vlastní zájmy.

Otrávení studny je důležitou stránkou marxistické posedlosti ideologií. Lze ji rozpoznat i ve spletité ideologické kritice Althussera. Místo aby ideologický přístup zkoumal věcné klady a zápory daného argumentu, spoléhá se na obviňování oponentů z toho, že mají postranní úmysly nebo že pocházejí ze špatného prostředí. Stejně jako nikdo nebude pít vodu z otrávené studny, když někoho pomluvíte nebo poškodíte jeho pověst, veřejnost bude jeho názor považovat za nevěrohodný a nepřijatelný, bez ohledu na to, jak rozumný či logický může být. Althusserův koncept „ideologických aparátů státu“ odráží mimořádné pohrdání, s jakým komunisté nahlížejí na lidskou společnost – nic není přijatelné kromě naprostého odmítnutí a zničení. Jde o projev komunistického cíle vyhladit lidskou kulturu.

Marxistický koncept ideologie stojí na abstraktních, zevšeobecněných a falešných tvrzeních, jejichž cílem je vytlačit tradiční morální hodnoty. Právě kvůli tomu, že marxisté naoko vyjadřují morální rozhořčení a maskují své pravé záměry, podařilo se jim oklamat a ovlivnit velký počet lidí.

Postmoderní marxismus

Skupina francouzských filozofů, z nichž nejznámější byli Michel Foucault a Jacques Derrida, vytvořila koncem 60. let snad nejsilnější ideologickou zbraň marxismu a komunismu v americké akademické sféře: dekonstrukci. Foucault byl v roce 2007 s 2 521 citacemi nejcitovanějším autorem v humanitních oborech. Derrida se dostal na třetí místo a byl citován 1 874krát. [79] Mezi postmodernou a marxismem existuje hluboké propojení, a tak považujeme za vhodné označovat je souhrnně jako postmoderní marxismus. [80] 

Jazyk jako takový může být dvojznačný nebo i víceznačný a jakýkoliv text může mít různé výklady. Tato skutečnost je známa přinejmenším od časů starých Řeků a Číňanů. Derridova teorie dekonstrukce je nicméně propracovaným matením, které kombinuje ateismus s relativismem. Funguje tak, že přehnaně zdůrazňuje mnohoznačnost jazyka a rozpitvává text na menší části, a to i takový text, kde je význam zcela jasný a dobře definovaný.

Na rozdíl od konvenčních ateistů vyjádřil Derrida své názory jazykem filozofů. Názory Derridy a jemu spřízněných teoretiků ve výsledku působí destruktivně nejen v otázkách Boha, ale také podkopává tradiční pojetí racionality, autority a smyslu. Teorie dekonstrukce se pod pláštíkem intelektuální hloubky rozmohla napříč všemi humanitními obory a stala se důležitým nástrojem komunismu ke zničení víry, tradice a kultury.

Podstata Foucaultovy teorie se točí kolem názoru, že neexistuje žádná pravda, jen moc. A protože moc si uzurpuje právo na výklad pravdy, všechno, co o sobě prohlašuje, že je pravdivé, je pokrytecké a nedůvěryhodné. Foucault, který kdysi vstoupil do Komunistické strany Francie, si ve svém díle Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení klade otázku: „Je snad překvapující, že se vězení podobá továrnám, školám, kasárnám, nemocnicím, když se všechny podobají vězení?“ [81] Tím, že Foucault srovnává nepostradatelné ústavy ve společnosti s vězením a vyzývá lidi, aby toto „vězení“ svrhli, jasně odkrývá protispolečenské jádro své teorie.

Akademici, vyzbrojení zbraněmi dekonstrukce, Foucaultovou teorií a dalšími kritickými teoriemi, stigmatizují tradici a morálku tím, že všechno relativizují. Libují si v axiomech jako „všechny výklady jsou mylné“, „pravda neexistuje, jsou jen výklady“ nebo „žádná fakta nejsou, jsou jen výklady“. Relativizují chápání základních pojmů, jako pravda, laskavost, krása, spravedlnost a tak dále, a pak je odhodí jako odpadky.

Mladí studenti, kteří docházejí na kurzy humanitních oborů, se neodvažují zpochybňovat autoritu svých pedagogů. Ještě těžší je pak udržet si jasnou mysl uprostřed neustálého ideologického bombardování, kterému jsou vystavováni. Jakmile se zaměří na studium postmoderní marxistické teorie, je těžké přimět je uvažovat jinak. Toto je hlavní prostředek, jakým komunistická ideologie ovládla humanitní a sociální vědy.

c) Ideologická infiltrace za použití nových akademických odvětví

V normální společnosti odrážejí studie ženské problematiky, výzkum o rasových menšinách a studie o cizích kulturách prosperitu a rozdílnost akademické obce. Po antikulturním hnutí v 60. letech však někteří radikálové využili tyto nové obory k šíření svých levicových názorů na univerzitách a ve výzkumných ústavech. V posledních desetiletích se akademické disciplíny, jako jsou feministická studia, queer studia a různá oddělení věnovaná nebílým menšinám, na amerických univerzitách staly všudypřítomnými.

Základní premisou ženských studií je, že rozdíly v pohlaví nejsou způsobeny biologickými rozdíly, ale sociálními koncepty. Výzkum se zabývá tím, jak jsou ženy dlouhodobě utlačovány muži a patriarchátem, a cílem je probudit ženské sociální uvědomění a nastolit změnu společnosti a revoluci.

Jistá feministická profesorka na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz vyrůstala ve známé komunistické rodině a hrdě se hlásí ke svému komunistickému a lesbickému aktivismu. Od 80. let vyučuje feminismus a svou sexuální orientaci považuje za způsob, kterým má podnítit politické uvědomění. K myšlence stát se profesorkou ji inspiroval její komunistický soudruh, který jí řekl, že je to její poslání. Ve svém veřejném prohlášení uvedla: „Vyučování je pro mě formou politického aktivismu.“ [82] V jednom ze svých sylabů uvedla, že ženská homosexualita je „nejvyšší stadiem feminismu“. [83]

Univerzita v Missouri přišla s přednáškami navrženými tak, aby studenti pohlíželi na otázky feminismu, literatury, pohlaví a míru z pozice levice. Například v cyklu přednášek nazvaném „Nezákonné pohlaví“ se pohlíželo na pohlaví jako na „umělé kategorie vytvořené určitou kulturou“, a ne jako něco přirozeného. Studentům se předkládá pouze jediné stanovisko – příběh o útlaku na základě pohlaví a o diskriminaci vůči multigenderové identitě. [84]

Jak už jsme probírali v páté kapitole, protiválečné hnutí, k němuž došlo na Západě po druhé světové válce, bylo silně ovlivněno komunisty. V posledních desetiletích se na amerických univerzitách objevil nový obor – „Mírová studia“. Akademikové David Horowitz a Jacob Laksin studovali přes 250 organizací, které mají nějakou vazbu na tuto novou akademickou disciplínu, a dospěli k závěru, že tyto organizace jsou politického, ne akademického rázu a jejich účelem je získávat studenty pro protiválečná levicová hnutí. [85]

Oba zmiňovaní akademici vyložili ideologické motivace tohoto nového oboru na příkladu oblíbené učebnice Studie o míru a konfliktu. Tento studijní materiál používá k vysvětlení problémů chudoby a hladovění marxistické argumenty. Autor odsuzuje vlastníky půdy a zemědělské velkoobchodníky a tvrdí, že je to jejich hamižnost, co vedlo k hladovění stovek milionů lidí po celém světě. Přestože autor je zásadně proti násilí, jedna forma násilí mu přeci jen nevadí, ba naopak ji chválí – násilí spáchaná v průběhu proletářské revoluce.

Jeden úsek z učebnice Studie o míru a konfliktu praví: „Přestože Kuba má do ráje na zemi daleko a zatím tam neexistují jistá individuální práva a občanské svobody, příklad Kuby ukazuje, že násilné revoluce mohou občas docílit zlepšení životních podmínek pro řadu lidí.“ Kniha přitom nezmiňuje diktátorský režim Fidela Castra ani katastrofické výsledky kubánské revoluce.

Studie o míru a konfliktu byla napsána až po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku a zmiňuje se v ní také terorismus. Autoři překvapivě vyjadřují jistou sympatii s teroristy tím, že pojem „terorista“ uvádějí v uvozovkách a obhajují svůj postoj takto: „Některé čtenáře může dávání ,teroristyʻ do uvozovek rozčilovat a je to tím, že považují toto označení za zcela zřejmé. My tak však nečiníme kvůli tomu, abychom minimalizovali hrůzu takových činů, ale abychom zdůraznili hodnotu oprávněného, spravedlivého rozhořčení z toho, že ten, kdo je pro jednoho člověka ,teroristaʻ, je často pro druhého ,bojovníkem za svoboduʻ.“ [86]

Hnutí za občanská práva je právem proslulé svou poklidnou obhajobou většího zastoupení pro Afroameričany. Ne všechen aktivismus v té době však probíhal v dobré víře. Na amerických vysokých školách bylo zřízení kateder pro afroamerická studia v některých případech výsledkem zastrašování a politického vydírání. Na konci 60. let došlo z důvodu studentských stávek a zastrašování v kampusech San Francisco State College, Kalifornské univerzity v Santa Barbaře a Cornellovy univerzity k založení prvních kateder černošských studiích v zemi. Cornellova fakulta byla zachvácena více než stovkou černošských studentů dožadujících se založení černošského výzkumného oddělení s čistě černošským personálem. Někteří demonstranti mávali brokovnicemi a zásobníky munice. [87]

Shelby Steele, který se stal předním pracovníkem na Hooverově institutu Stanfordovy univerzity, vyjádřil svou námitku vůči pozitivní diskriminaci a zakládání černošských výzkumných oddělení na univerzitách. Uvedl, že vedoucí pracovníci na univerzitách měli tak silný pocit „bělošské viny“, že by souhlasili s jakýmkoliv nárokem černošských studentů. [88]

Akademici by měli být objektivní a měli by se vyhýbat politické agendě. A přesto mají tyto nové akademické obory jasný ideologický postoj: profesorky v oblasti ženských studií musí uznávat feminismus, zatímco profesoři černošských studií musí věřit, že politické, ekonomické a kulturní problémy Afroameričanů jsou důsledkem rasové diskriminace. Jejich cílem není zkoumat pravdu, ale propagovat ideologický narativ.

Tyto nové obory jsou vedlejším produktem americké kulturní revoluce. Vznikly na univerzitách a tyto nové studijní obory rostou díky tomu, že požadují větší rozpočet a nabírají víc studentů, kteří se jim budou dále věnovat. Tyto nové obory, které již v akademickém prostředí hluboce zakořenily, vytvořili lidé pod vlivem komunistické ideologie. Jejím záměrem je rozdmýchávat a šířit konflikt mezi různými skupinami a vštěpovat do nich nenávist v rámci přípravy násilné revoluce. K lidem, o nichž tvrdí, že za ně bojují (Afroameričané, ženy a další), mají jen pramalý vztah.

d) Propagace levicového radikalismu

Ve své knize Učebna jedné strany: Jak radikální profesoři na amerických vysokých školách indoktrinují studenty a podkopávají naši demokracii (One-Party Classroom: How Radical Professors at America’s Top Colleges Indoctrinate Students and Undermine Our Democracy) vyjmenovávají autoři Horowitz a Laksin kolem 150 levicových kurzů nabízených na 12 univerzitách. Tyto kurzy maskují své politické záměry akademickým jazykem, přičemž některé z nich zanedbávají i ty nejzákladnější akademické principy a připomínají tak povinné politické přednášky v komunistických zemích. Například Katedra komunitních studií na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz dříve nabízela seminář s tímto popisem: „Cílem tohoto semináře je naučit se, jak zorganizovat revoluci. Naučíme se, co dělaly a dělají současné i minulé komunity, aby se postavily mocenským systémům a svrhly je, včetně (ale nejen) globálního kapitalismu, státního útlaku a rasismu.“ [89]

Bill Ayers, který byl dříve čestným profesorem University of Illinois v Chicagu, je radikál ze 60. let a spoluzakladatel organizace Weather Underground (původně Weatherman), což bývala odnož Studentů za demokratickou společnost (SDS). V roce 1969, kdy se SDS rozpadla, vystoupila do popředí Weather Underground, která se angažovala v organizování radikálních studentů, kteří se účastnili teroristických aktivit zamýšlených k rozdmýchávání rasového konfliktu. Weather Underground, která byla označena za domácí teroristickou organizaci, spáchala bombové útoky na Capitol, ředitelství newyorské policie, na Pentagon a kanceláře Národní gardy. Známý je tento Ayersův citát: „Zabijte všechny bohaté lidi. Rozbijte jim auta a byty. Přiveďte revoluci domů, zabijte své rodiče, o tom to celé je.“ Ayersovy akademické publikace jsou zcela v souladu s jeho životopisem.

Skupina levicových progresivistů úspěšně zabránila FBI, aby Ayerse zatkla, a ten se znovu vynořil v roce 1980 a stal se členem fakulty na University of Illinois v Chicagu, kde se věnuje výzkumu předškolního vzdělávání dětí. Jeho politické názory zůstávají nezměněny a kvůli svým teroristickým útokům necítí žádné výčitky. Z Ayerse se postupně stal docent, profesor a nakonec dosáhl titulu čestného profesora. Rovněž se mu dostalo nejvyšší pocty v rámci školy – titulu vrchní univerzitní akademik. [90]

Každý z titulů, které Ayers obdržel, byl výsledkem společného rozhodnutí jeho kolegů ve škole. To samo o sobě odráží tichý souhlas univerzity s jeho teroristickou minulostí.

e) Popírání velkých amerických tradic

Politicky angažovaní studenti na Texas Tech University provedli v roce 2014 na kampusu průzkum, kde se dotazovaných ptali na tři otázky: „Kdo vyhrál občanskou válku?“, „Kdo je náš viceprezident?“ a: „Na kom jsme získali nezávislost?“ Řada studentů neměla ani ponětí, jaké jsou správné odpovědi. Studenti neovládali základní fakta týkající se dějin a politiky své vlasti, ale dopodrobna znali životy a milostné pletky oblíbených filmových hvězd. [91]

Intercollegiate Studies Institute provedl v roce 2008 náhodný průzkum u 2 508 Američanů a zjistil, že pouze polovina z nich dokázala vyjmenovat všechny tři složky státní moci. [92] Při odpovědi na 33 jednoduchých otázek obdrželo 71 procent dotázaných průměrné skóre 49 procent, tedy nedostatečnou. [93]

Učení se dějinám národa není pouze procesem chápání toho, jak národ vznikl, ale také hodnot, na kterých byl daný národ vybudován a co obnáší tyto tradice zachovávat. Jedině tak si budou lidé vážit toho, co dnes mají, budou ochraňovat odkaz národa a předávat ho dalším generacím. Zapomenout na vlastní dějiny je totéž jako zničit tradice. Když lidé neznají své občanské povinnosti, ponechávají prostor k vytvoření totalitní vlády.

Člověk se nestačí divit, co se stalo s výukou amerických dějin a občanskou naukou. Odpověď leží v dnešních učebnicích pro studenty a v učitelích. Marxista Howard Zinn napsal oblíbenou historickou knihu Dějiny lidu Spojených států. Tato kniha se točí kolem domněnky, že všechny heroické činy a inspirující kapitoly amerických dějin jsou nestoudné lži a že opravdové dějiny USA jsou temnou cestou útlaku, strádání a genocidy.

Profesor ekonomie z jisté bostonské univerzity tvrdil, že teroristé, kteří jsou nepřáteli Spojených států, byli těmi pravými bojovníky za svobodu proti zlu, tedy Spojeným státům. V článku zveřejněném roku 2004 srovnával teroristy, kteří provedli útoky na Světové obchodní centrum, s americkými povstalci, kteří v roce 1775 vystřelili první salvy v Lexingtonu a odstartovali tak americkou válku za nezávislost. [94]

f) Znevažování klasických děl západní civilizace

Radikální studenti a vyučující na Stanfordově univerzitě protestovali v roce 1988 proti cyklu přednášek s názvem Západní civilizace. Vykřikovali slogany o tom, že západní civilizace „musí pryč“. Stanford se jejich požadavkům podvolil a nahradil Západní civilizaci kurzem nazvaným Kultury, myšlenky, hodnoty. Přestože nový kurz ve své náplni ponechal některé klasiky západní literatury, jako byl Homér, Platón, svatý Augustin, Dante Alighieri a Shakespear, povinně musel zavést díla žen, menšin a dalších skupin lidí, které měly nebo mají údajně být podrobovány útlaku.

Tehdejší ministr školství William Bennett odsoudil změnu jako „nešťastnou kapitulaci před kampaní nátlakové politiky a zastrašování“. Navzdory kritice následovaly další známé univerzity a po nich i menší vysoké školy, které nechtěly zůstat pozadu ve vývoji. A tak se humanitní vědy na amerických univerzitách dočkaly během několika krátkých let zásadní proměny.

„Politicky korektní“ snaha o vyřazení klasických děl z amerických univerzit vedla k různým zhoubným výsledkům, včetně následujícího:

1. Klasická díla a jejich trvalá hloubka jsou nahrazovány texty nízké kvality s povrchním obsahem. Tyto texty obsahují revoluční jazyk anebo jsou vydávány za „literaturu obětí“.

2. Tyto průměrné práce jsou kladeny na stejnou úroveň jako klasická díla, což tato klasická díla bagatelizuje a relativizuje.

3. Ústřední motivy v klasických dílech jsou nyní vykládány za pomoci kritické teorie, kulturních studií, politiky identit a politické korektnosti. Akademikové se s nadšením věnují výzkumu „skrytého rasismu a sexismu“ například v Shakespearových hrách, čímž klasická díla překrucují a znevažují.

4. Studenti naočkovaní takovýmto uvažováním nedokáží uvěřit ušlechtilosti postav, hrdinným úspěchům ani morálním ponaučením v klasických dílech, a místo toho si vyvinou instinkt, jak se na vše dívat v negativním a cynickém světle.

V tradiční výuce literatury se hlavní témata v klasických dílech odvíjela od univerzálních hodnot lásky, spravedlnosti, loajality, odvahy, sebeobětování a dalších morálních kvalit. Výuka dějin vycházela z významných událostí, které vedly k založení a vývoji národa a jeho základních hodnot.

Protože klasická díla západní literatury jsou téměř výhradně psána bělošskými muži z Evropy, levicově smýšlející jedinci okamžitě mávají praporem multikulturalismu a feminismu a trvají na tom, že by lidé měli číst literaturu psanou ženami, jinými rasami a tak dále. Co se týče výuky dějin, moderní školství upřednostňuje popis historického vývoje daného národa jako temnou cestu plnou otroctví a vykořisťování žen a menšin. Cílem již není vzpomenout si na tradiční odkaz, ale navodit pocit viny vůči skupinám onálepkovaným jako „utiskované“.

Klasická díla ztělesňují důležité zkušenosti a poučení z minulosti a jejich studium je nezbytné pro to, aby se studenti dozvěděli více o své kultuře. Když se školy zaměřují na politicky korektní nebo moderní díla a odvádějí pozornost od děl klasických, studenti jsou méně vystaveni moudrosti v takovýchto dílech obsažené anebo se na ně učí nahlížet jen v povrchním, kritickém světle. V důsledku takovéhoto vzdělávání jsou celé generace odcizeny kořenům své civilizace a jejímu jedinečnému systému víry a hodnot.

g) Monopolizace učebních textů a humanitních věd

Ekonom Paul Samuelson poukázal na sílu učebnic těmito slovy: „Pokud mohu psát státní učebnice ekonomie, je mi jedno, kdo píše zákony nebo sestavuje složité úmluvy státu.“ [95] Tyto učebnice, které se hojně používají a těší se velkému uznání, mají na studenty ohromný vliv, a tudíž ten, kdo píše učebnice, může dle libosti formovat mysl mladých lidí.

Poté, co radikální akademici a profesoři dostali definitivu a vydobyli si reputaci, získali kontrolu nad publikační činností univerzit a využili svou pravomoc k tomu, aby do učebnic vměstnali své vlastní ideologie a vnutili je studentům. V některých akademických oborech obsahují učebnice a povinná četba víc marxistických děl než textů jakéhokoliv jiného směru. Kniha Dějiny lidu Spojených států je povinnou četbou pro obory historie, ekonomie, literatura či ženská studia.

Jakmile levicově smýšlejících jedinců přibude, mohou používat vědeckovýzkumnou metodu peer-review (recenzní posuzování prací druhých), aby potlačili akademiky s odlišnými názory. Studie, která se postaví proti levicovým ideologiím, je levičáky a jejich kolegy promptně odmítnuta.

Řada odborných časopisů v humanitních vědách se řídí kritickou teorií a je plná obskurního odborného žargonu, ovšem hlavním cílem je odvrhnout Boha, odmítnout tradiční kulturu a pobízet k revoluci, která by svrhla současný sociální, politický a ekonomický řád. Jedna kategorie stipendijního programu má za cíl dokázat, že veškeré tradiční mravy a standardy, dokonce i včetně vědeckého procesu, jsou sociálními konstrukty, jejichž cílem je ochraňovat moc vládnoucí třídy, která na celou společnost uvalila své normy.

V časopise Social Text, vydávaném Dukeovou univerzitou, byla v roce 1996 publikována studie Alana Sokala, profesora fyziky na Newyorské univerzitě, s názvem „Překročení hranic: K transformativní hermeneutice kvantové gravitace“. Studie se 109 poznámkami a odkazující na 219 zdrojů tvrdí, že „kvantová gravitace“ je konstruktem společnosti a jazyka. [96] Brzy nato Sokal vydal v jiném časopise – Lingua Franca – prohlášení, že jeho původní studie byla jen pokusem o žert. [97]

Sokal v rozhovoru pro National Public Radio uvedl, že ho inspirovala kniha Vyšší pověra: Akademická levice a její spory s vědou (Higher Superstition: The Academic Left and Its Quarrels With Science) z roku 1994. Její autor v ní uvádí, že některé humanitní publikace otisknou cokoliv, jen když jsou v tom obsaženy „správné levicové myšlenky“ a citace známých levicových filozofů. Sokal tuto teorii prověřil tím, že svou studii prošpikoval levicovými ideologiemi, bezpředmětnými citacemi a naprostými nesmysly. [98] Později napsal: „Výsledek mého malého experimentu ukazuje přinejmenším to, že některé módní sektory americké akademické levice intelektuálně zlenivěly. Redaktorům Social Textu se můj článek líbil proto, že se jim zamlouval jeho závěr: ,obsah a metodologie postmoderní vědy poskytuje silnou intelektuální podporu progresivnímu politickému projektuʻ. Očividně se neobtěžovali zkoumat kvalitu důkazů, přesvědčivost argumentů a dokonce ani relevantnost argumentů u závěrečného shrnutí.“ [99] Sokalův satirický přístup ukázal, že na poli kritické teorie a kulturologie je nouze o akademické zásady a důvěryhodnost.

Rozsah, v jakém komunistické myšlení proniklo do společenských věd, je například patrný z názvů článků uvedených na výročních zasedáních předních akademických institucí. Asociace moderního jazyka je největší z těchto sdružení, pyšní se 25 tisíci členy a tvoří ho zejména profesoři a akademici na poli jazykovědy a vzdělávání. Každoroční konference se účastní tisíce osob.

Velká část vědeckých prací uváděných na internetových stránkách asociace využívá ideologický rámec marxismu, frankfurtské školy, poststrukturalismu, dekonstrukce a dalších odchýlených teorií. Jiní používají výzkum feminismu a homosexuality, politiky identit a dalších radikálních trendů. V podobných sdruženích, jako například v Asociaci amerických sociologů, se odráží víceméně stejná tendence, lišící se jen v rozsahu.

Americká tradice výuky humanitních oborů od studentů vyžaduje, aby se přihlásili na několik humanitních přednášek, bez ohledu na hlavní obor studenta. Tyto povinné předměty zpravidla vyučují levicoví profesoři z oborů literatury, dějin, filozofie a sociálních věd. Americký akademik Sowell poznamenal, že povinné předměty nedávají studentům žádnou jinou alternativu než poslouchat profesory, kteří přednášek často využívají k šíření svých levicových ideologií. A aby přiměli studenty přijmout názory, které hlásají, jako pobídku dokonce zneužívají známkování. Například na univerzitě v Michiganu museli studenti na úvodní přednášce biologie sledovat filmy o politice. Studenti, kteří se opováží zpochybnit názor pedagoga, jsou potrestáni horším hodnocením. [100] Marxistické názory profesorů z humanitních a společenskovědních oborů nejenomže poškozují studenty akademicky, ale také negativně ovlivňují studenty jako celek.

Vysokoškolští studenti si přejí po dostudování získat respekt, ale jejich znalosti i praktické zkušenosti jsou omezené. V relativně uzavřeném prostředí univerzity nemají nejmenší podezření, že jimi uznávaní profesoři by zneužili jejich nevinnosti a důvěry, aby do nich naočkovali soustavu škodlivých ideologií a hodnot. Rodiče za vzdělání svých dětí platí vysoké poplatky a očekávají, že to jejich potomkům pomůže nalézt lepší místo ve společnosti. Vůbec jim nepřipadne na mysl, že by jejich děti mohly být okrádány o mládí a transformovány na následovníky radikálních ideologií, které je ovlivní po zbytek života.

Do tohoto školského systému, silně infiltrovaného komunistickými ideologiemi, generaci za generací vstupují zástupy mladých lidí. Studují z učebnic napsaných přívrženci levice a vnitřně se ztotožňují s jejich pokřivenými teoriemi, čímž jen urychlují úpadek kultury, morálky a lidstva jako celku.

h) Univerzitní „převýchova“: vymývání mozků a ničení mravů

S růstem marxistické ideologie na univerzitách se kampusová politika od 80. let čím dál více snaží zabránit „urážlivým“ poznámkám, zejména pokud jde o urážení žen a národnostních menšin. Podle amerického akademika Donalda Alexandera Downse zavedly asi tři stovky amerických univerzit mezi lety 1987 až 1992 regulační opatření omezující svobodu projevu a vytvořily paralegální systém zákazu jazyka, jenž se považuje za urážlivý s ohledem na citlivé skupiny a témata. [101]

Ti, kdo takové zákazy podporují, to možná myslí dobře, ale jejich činy vedou až k absurdním výsledkům, kdy si čím dál víc lidí osvojuje právo nebýt za žádnou cenu kritizován. Ve skutečnosti v zákoně žádné takové právo neexistuje, ale protože kulturní marxismus je dnes velmi prominentní, každý může tvrdit, že patří k nějaké utlačované skupině na základě kulturního dědictví, předků, barvy kůže, pohlaví, sexuální orientace atd. Administrativní pracovníci na univerzitách důsledně poskytují privilegované zacházení těm, kdo o sobě tvrdí, že jsou oběťmi.

Podle marxistické logiky jsou utlačovaní jedinci za všech okolností vždy v morálním právu a řada lidí se ani neodvažuje zpochybňovat pravost jejich tvrzení. Tato absurdní logika je založena na překroucení měřítek pro posuzování toho, co je a není mravné. Jakmile zesílí skupinová identita a smýšlení (v leninismu a stalinismu tomu říkají vyšší stupeň třídního uvědomění), lidé nevědomky upustí od tradičních kritérií pro dobro a zlo a nahradí je názorem skupiny. To se markantně projevilo v totalitních komunistických státech, kde „utlačovaný“ proletariát dostal zelenou k zabíjení „utlačovatelů“ z řad kapitalistů a velkostatkářů.

Trend svévolného obviňování kvůli urážlivému nebo diskriminujícímu jazyku začal u kulturních marxistů v akademické sféře. Tito lidé si vymysleli řadu nových konceptů, které měly za cíl rozšířit definici diskriminace. Patří sem výrazy jako „mikroagrese“, „úvodní varování“ („trigger warnings“, varování před potenciálně škodlivým obsahem v textu, ve videu, proslovu apod.), „bezpečné prostory“ („safe spaces“, vyznačená místa na kampusu, kde není dovoleno kritizovat, probírat citlivá témata atd.) a další. Řídící pracovníci univerzit za tímto účelem zavedli adekvátní opatření a povinné vzdělávání, například školení o citlivých tématech a o diverzitě.

Mikroagrese znamená skrytou neverbální urážku, s níž se člověk v denním životě setká, přičemž domnělý viník nemusí mít nejmenší tušení, jaký dopad tato urážka může mít. Takovéto nechtěné urážky či nevědomost jsou označovány za „necitlivé“ (v leninismu nebo stalinismu by se hovořilo o malém sociálním uvědomění). Kurzy o citlivých otázkách se staly hlavní součástí aklimatizace nových, nastupujících studentů. Těm je často předkládáno, co se nemá říkat nebo jaké oblečení se nesmí nosit, protože by tím mohli spáchat mikroagresi, která porušuje směrnice dané školy.

Na některých kampusech není dovoleno říkat „vítej v Americe“, protože by mohlo jít o diskriminaci a tudíž mikroagresi. Mohlo by to citově zranit studenty z národnostních etnik, např. severoamerické Indiány, Afričany, Japonce nebo Číňany, kterým se v dějinách dostalo z rukou USA nespravedlivého zacházení.

Na Kalifornské univerzitě je kupříkladu mezi mnoha jinými zakázáno (z důvodů mikroagrese) používat tyto fráze: „Amerika je místem mísení národností“ (rasová diskriminace), „Amerika je místem příležitostí“ nebo „muži a ženy mají rovné příležitosti při dosahování úspěchů“ (popírání genderové nebo etnické nerovnosti). [102] Akty mikroagrese mohou vést až k disciplinárnímu potrestání.

V jednom incidentu údajné mikroagrese na kampusu Indiana University–Purdue University v Indianapolis bělošský student, který si zároveň přivydělával jako vrátný, byl obviněn Kanceláří pro pozitivní diskriminaci z porušení nařízení o rasovém obtěžování. Důvodem bylo to, že si o přestávce četl na kampusu knihu s názvem Notre Dame vs. Klan: Jak bojující Irové porazili Ku-klux-klan. Dva z jeho studentských kolegů se cítili být uraženi tím, že na přebalu knihy bylo vyobrazeno shromáždění KKK, a podali na něj stížnost. Tím, že se rozhodl číst si takovou knihu v odpočinkové místnosti, dopustil se údajně rasového obtěžování. Jen po nátlaku skupin jako Nadace pro individuální práva ve vzdělávání univerzita připustila, že student je nevinen a z jeho složky byl odstraněn jakýkoli záznam o incidentu. [103]

Výcvik citlivosti a školení o diverzitě jsou podobné převýchovným programům v Číně a v bývalém Sovětském svazu. Cílem převýchovy je posílit třídní názory: „buržoazie“ a „statkáři“ musí uznat svůj dědičný hřích jako členové utlačovatelské třídy a údajné utlačované skupiny musí mít „správné“ pochopení buržoazní kultury. Je na ně třeba vyvinout tlak, aby odhodily svůj „osvojený útlak“ a poznaly, že žijí v podmínkách, které je utlačují. Jde o podobný koncept jako ve feminismu, kde jsou ženy vedeny k tomu, aby na tradiční ženskost pohlížely jako na něco vykonstruovaného patriarchátem.

Podle marxistické analýzy tříd jsou i osobní věci politické: pokud se snažíte pochopit problém z pohledu domnělého utlačovatele, považuje se to za nesprávné, a proto, aby u lidu došlo k reformě světonázoru a všichni se řídili marxistickým programem, se tvrdě trestají všechna slova a činy, které popírají třídní útlak nebo třídní boj. Školení o citlivých tématech se pořádá proto, aby se plně odhalila „sociální nespravedlnost“ a aby se lidé přeorientovali na hledisko „utlačovaných“ skupin.

Například Severozápadní univerzita v Illinois vyžadovala v roce 2013 ode všech svých studentů, aby před ukončením studia absolvovali školení o diverzitě. Podle instrukcí školy budou studenti po absolvování kurzu schopni: „rozšířit si schopnost kritického myšlení“ (naučit se klasifikovat „třídy“ v marxistickém smyslu), „rozpoznat své postavení v systémech nerovností“ (rozpoznat své „třídní zařazení“) a „zapojit se do sebereflexe ohledně moci a privilegia“ (dívat se očima „utlačované“ třídy). [104]

Univerzita v Delaware začala v roce 2007 zavádět povinný ideologický převýchovný program pro sedm tisíc svých studentů. Má jít o „léčbu“ nesprávných názorů a přesvědčení, a prohlašovaným cílem programu je přimět studenty, aby akceptovali správná hlediska v otázkách politiky, rasy, pohlaví a životního prostředí. Odborní asistenti na univerzitě museli se studenty individuálně hovořit a klást jim otázky, jako například s jakými rasami a gendery by chtěli randit a kdy objevili svou „sexuální identitu“. Když jistá studentka odbornému asistentovi na poslední výše zmiňovanou otázku odvětila, že mu po tom nic není, asistent ji následně nahlásil vedení univerzity. [105] Po vytrvalém odporu byl program nakonec rozpuštěn.

Tato masová politická indoktrinace nemění pouze kritéria pro určování morálních hodnot, ale také silně posiluje egoismus a individualismus. To, co se studenti naučí, je, že v honbě za svými sobeckými tužbami mohou použít vysoce zpolitizované pocity nějaké skupiny (politika identit). Tím, že se někdo prohlásí za člena skupiny, která je údajně předmětem útlaku, může obvinit druhé a vyhrožovat jim anebo použít svou identitu k osobnímu prospěchu.

To, zda se někdo cítí uražen nebo ne, je subjektivní otázka, ale dnes se za objektivní důkaz považují dokonce i pocity. Došlo to do bodu, kdy univerzitní profesoři musí neustále chodit kolem horké kaše. Studenti na mnoha univerzitách se nedávno dožadovali toho, aby profesoři před vyučováním určitého obsahu nejdříve pronesli „úvodní varování“, protože některá témata nebo studijní literatura mohou způsobovat negativní emocionální reakce. V několika posledních letech se na seznamu prací, u nichž je třeba uvádět „úvodní varování“, objevila díla jako Shakespearův Kupec benátský nebo Proměny od starověkého římského básníka Ovidia. Některé univerzity dokonce doporučují, aby se dílům, která mají potenciál vyvolat u některých studentů emoce, vyučující co nejvíc vyhýbali. [106]

Řada studentů vyrůstajících v takovéto atmosféře si vypěstovala ego, které je snadno zranitelné, a tak se ze všech sil snaží vyhýbat tomu, aby se jich někdo dotkl. Skupinová identita protlačovaná na kampusech je jen jinou verzí „třídního uvědomění“ hlásaného komunismem a dělá ze studentů osoby bez nezávislého smýšlení a osobní zodpovědnosti. Stejně jako radikální studenti ze 60. let, kteří jsou nyní jejich profesory, i dnešní studenti jsou proti tradici. Oddávají se sexuální promiskuitě, alkoholu a drogám. Za jejich pohrdáním tradičními zvyklostmi se však skrývá zranitelné srdce, které nesnese ani ten nejmenší nezdar a ránu, natož aby byli schopni převzít na sebe opravdovou zodpovědnost.

Tradiční vzdělávání klade důraz na sebeovládání, nezávislé myšlení, pocit odpovědnosti a pochopení druhých. Přízraku komunismu nejde o nic jiného než docílit toho, aby další generace úplně opustily své morální zábrany a staly se jeho nohsledy, kteří mu pomohou ovládnout svět.

3. Jak komunismus zničil vzdělávání v Číně

Když přijde na nějaký konkrétní cíl, jako je například podkopání školství na Západě, může komunismu zabrat stovky let, během nichž postupně zpracovává několik generací, než svého záměru dosáhne.

V Číně komunisté využili nestability země z dlouhých válečných období, aby převzali moc a vnutili lidem svůj ideologický program. Avšak ještě před převzetím moci čínskou komunistickou stranou v roce 1949 již levicoví čínští učenci a aktivisté zaútočili na dávné čínské kulturní dědictví – a začali tradičním systémem vzdělávání.

Na počátku 20. století, když Deweyho progresivní vzdělávání začínalo naleptávat Spojené státy, se Deweyho následovníci z řad etnických Číňanů vrátili do Číny a stali se tam průkopníky moderního čínského školství. Opiové války proti Britům oslabily odhodlání čínského lidu a intelektuálové zoufale hledali cestu, jak posílit národ. Komunisté využili tyto podmínky k odstartování takzvaného Hnutí za novou kulturu, které odmítlo čínské tradice a poskytlo úrodnou půdu pro rozvoj komunistického hnutí.

Počínaje rokem 1915 a po celé další desetiletí mělo toto Hnutí za novou kulturu tři hlavní zástupce. Byli jimi Chu Šʼ, Deweyho žák, Čchen Tu-siou, jeden ze spoluzakladatelů Komunistické strany Číny, a Lu Sün, kterého později velebil Mao Ce-tung jako „vrchního velitele čínské kulturní revoluce“. Důležitou roli v kulturním hnutí pozdějšího období přijal také další spoluzakladatel čínské komunistické strany, Li Ta-čao.

Zástupci Hnutí za novou kulturu připisovali národní slabost Číny v posledních sto letech tradičním konfuciánským myšlenkám a zasazovali se o zrušení této „staré kultury“. Na veškerou západní kulturu mezitím hnutí pohlíželo jako na vyspělou „novou kulturu“. Použilo slova „věda“ a „demokracie“ jako své hlavní slogany při kritice „staré“ čínské kultury a víry.

Vedle Hnutí za novou kulturu se v roce 1919 zrodilo v Pekingu Hnutí čtvrtého května. Toto hnutí bylo důsledkem patriotického pobouření vůči japonskému imperialismu a jeho vůdcem se stal Li Ta-čao a další komunisté, kteří jej použili na podporu Hnutí za novou kulturu a k zesílení postoje proti tradičnímu čínskému pohledu na svět. V roce 1921 se Li Ta-čao, Čchen Tu-siou a několik dalších shromáždili v Šanghaji a založili Komunistickou stranu Číny (KS Číny).

Hnutí za novou kulturu a Hnutí čtvrtého května byly nástroje, které pomohly komunistické straně rozšířit své myšlenky a organizaci po celé Číně. V době národní krize strana přesvědčila mnoho lidí, že jedinou nadějí Číny na přežití je zpřetrhat spojení se „starou kulturou“, a to pomocí nejradikálnějších metod. Tato raná hnutí proti tradiční čínské kultuře a civilizaci později sloužila jako ideologická inspirace pro kulturní revoluci.

Mezi největší škody, které způsobilo Hnutí za novou kulturu, patřila kampaň prosazující zlidovění psané čínštiny. V souladu s myšlenkou, kterou zastával Chu Šʼ, základní školy změnily svou výuku čínského jazyka tak, aby se zjednodušila psaná čínština, přičemž změnily významy slov a mnoho slov zcela vynechaly. Výsledkem bylo, že po uplynutí jediné generace většina Číňanů téměř nebyla schopna přečíst a chápat texty v klasické čínštině. To znamenalo, že Kniha proměnLetopisy jar a podzimůTao- te-ťingChuang-ti nej-ťing (Vnitřní příručka Žlutého císaře) a další tradiční knihy byly nyní pro běžného studenta nepřístupné. Místo toho se s nimi zacházelo jako s ezoterickým obsahem pro výzkum badatelů. 5000 let dlouhá, nádherná čínská civilizace se stala pouhou dekorací.

Ve vývoji nebesy inspirované čínské kultury byl psaný klasický jazyk úmyslně oddělen od mluveného jazyka. V Číně v průběhu dějin proběhlo mnoho rozsáhlých asimilací různých etnických skupin a čínské kulturní těžiště se mnohokráte přemisťovalo, a tedy mluvený jazyk se neustále měnil. Ale díky oddělení mluveného jazyka a klasické čínštiny používané při psaní zůstala klasická čínština z velké části nezměněna. Studenti dynastie Čching (1644–1911) mohli stále číst a chápat díla dynastie Sung a Tchang, a dokonce i díla vzniklá před dynastií Čchin (221–206 př. n. l.). To umožnilo tradiční čínské kultuře, aby se neporušena předávala po tisíce let.

Avšak komunismus způsobil, že Číňané prostřednictvím jazyka přesekli spojení se svými kulturními kořeny. A zároveň s tím, jak se psaný jazyk kombinoval s mluveným jazykem, bylo snadnější do něj přimíchat odchýlená slova a fráze, což Číňany ještě více vzdálilo tradicím.

Kampaně za gramotnost a popularizaci kultury na základním školách, vedené KS Číny, podrobily své nedobrovolné publikum přímému a explicitnímu vymývání mozků. Například prvních několik frází, které se studenti učili na hodinách čtení a psaní a v prvním ročníku základních škol, byla propaganda typu „ať žije předseda Mao“, „zlá stará společnost“ a „zlý americký imperialismus“ – fráze, které plně ilustrují étos třídního boje založeného na nenávisti, který strana požadovala.

Ve srovnání s odchýlenými myšlenkami, které přimíchává do dětských knih západní progresivní vzdělávání (jako v knize Heather má dvě maminky), jsou hnutí KS Číny rovněž silnou formou ideologické indoktrinace, uvalenou na mladé lidi. Čínské děti jsou takto vzdělávány, aby se, až vyrostou, staly fanatickými zastánci tyranie KS Číny a urážely a shazovaly ty, kteří se odvažují mluvit o lidských právech nebo univerzálních hodnotách. Mezitím v progresivním prostředí Západu děti vyrůstají jako součást rozzlobených studentských davů, které brání řečníkům mluvit o tradičních hodnotách a obviňují je z diskriminace.

Krátce poté, co komunistická strana v Číně převzala moc, zahájila kampaň za reformu myšlení, která byla namířena proti intelektuálům a cílila na univerzitní kampusy a vysoké školy. Jejím hlavním cílem bylo reformovat pohled intelektuálů na život, přinutit je opustit tradiční morální principy a vzdát se filozofie zdokonalení sebe sama předtím, než to člověk začne rozšiřovat na vlastní rodinu, stát či svět. Tato kampaň využívala marxistický třídní pohled na svět a život z perspektivy dělnické třídy.

Zejména profesoři starší generace museli opakovaně sami sebe kritizovat, přiznávat se k proviněním a přijímat fakt, že jejich kolegové a studenti na ně donášejí, sledují je a kritizují. Dokonce byli nuceni uznat a odstranit „kontrarevoluční myšlenky“ v podvědomí své mysli, které byly nazývány agresí proti dělnické třídě. Samozřejmě to bylo mnohem intenzivnější než tzv. „trénink citlivosti“ dnes na Západě. Někteří nebyli schopni snášet ponížení a stres, a spáchali sebevraždu. [107]

Následně KS Číny začala zasahovat do fakult a kateder na univerzitách. Značně umenšila, sloučila nebo úplně zrušila katedry filozofie, sociologie a dalších humanitních věd, takže mnoho dříve komplexních univerzit mělo najednou pouze vědecké a inženýrské fakulty v sovětském stylu. Bylo to kvůli tomu, že strana nemohla pro svou tyranskou vládu tolerovat hrozbu jakéhokoli nezávislého ideologického pohledu na politiku a sociální otázky. Tyto pohledy se pojily s katedrami humanitních věd, které se v dobách Čínské republiky pyšnily akademickou svobodou.

KS Číny současně pro všechny studenty zřídila povinné studium marxistické politiky a filozofie. Celý proces byl dokončen během dvou až tří let. Na Západě to komunismu trvalo celou generaci, než vytvořil nové disciplíny, které mají za účel ideologickou indoktrinaci a vpravení marxistického myšlení do univerzit. Přestože se rychlost těchto procesů na Východě a Západě lišila, nakonec dosáhly podobných výsledků.

V roce 1958 začala komunistická strana svou revoluci ve vzdělávání, která nesla tyto hlavní rysy:

Zaprvé, vzdělávání bylo zdůrazňováno jako nástroj, který měl být ve službách proletariátu. Studenti pod vedením stranického výboru byli organizováni, aby připravili kurikula a výukové materiály. Na Pekingské univerzitě 60 studentů na katedře čínštiny za pouhých 30 dnů sepsalo vědecké pojednání o 700 000 znacích, nazvané „Historie čínské literatury“. [108] Tento incident jasně vystihl jádro víry progresivního vzdělávání, že „student má být středobodem výuky“ a metody výuky se mají zaměřit na „explorační učení“ a „kooperativní učení“ – to znamená, že o tom, co se učit a jak se to učit, měli diskutovat a rozhodovat sami studenti. Cíl byl jasný: eliminovat „pověrčivou víru“ v autority (což mělo za cíl vštípit postoj opozice k tradicím), umocnit sebestřednost studentů a vybudovat základ pro vzpouru v nadcházející kulturní revoluci.

Zadruhé, vzdělávání a produktivní práce měly být sloučeny dohromady. Každá škola měla svou vlastní továrnu a ve vrcholném období Velkého skoku vpřed učitelé a studenti tavili ocel a obdělávali půdu. Dokonce i Univerzita Žen-min v Číně, která se předtím soustředila na společenské vědy, provozovala 108 továren. Zdánlivě to mělo studenty přimět, aby se „učili děláním“.

V následné kulturní revoluci byli studenti mobilizování, aby ničili všechny formy kulturního dědictví spojeného s tradiční kulturou, včetně hmatatelných artefaktů a náboženských vyznání (pro více podrobností viz Kapitola šestá). A opět to koresponduje s hnutím kontrakultury, které se odehrávalo na Západě.

Když kulturní revoluce začala, měl Mao pocit, že vedení „buržoazních intelektuálů“ na školách by už nemělo pokračovat. 13. června 1966 komunistická strana vydala vyhlášku, kterou reformovala přijímací zkoušky na univerzity a odstartovala „kampaň nápravných opatření“: přijímací zkoušky na univerzity byly zrušeny a na školy byl přijat velký počet studentů z řad „dělníků-rolníků-vojáků“.

Film z roku 1975 Rozcházení se se starými myšlenkami (Jüe lie), vyprodukovaný během kulturní revoluce, reflektoval ideologického ducha této kampaně: „Mladík, který vyrostl na chudém statku, není dostatečně gramotný, ale mozoly na rukou z tvrdé práce na statku ho kvalifikují k zápisu.“ Ředitel školy řekl: „Můžete nás vinit z jejich nízké úrovně gramotnosti? Ne! Tento dluh by měl být vyrovnán s nacionalisty, vlastníky půdy a kapitalistickou třídou [utiskovateli]!“

Na Západě jistý profesor publikoval studii, v níž tvrdil, že standardy v matematice vedou k rasové diskriminaci (protože studenti jistých etnických menšin v nich mají nižší výsledky v porovnání s bílými studenty). [109] Další profesor zveřejnil studii, která říká, že matematické standardy, postavené na vyšších skóre dosahovaných chlapci, vedou k genderové diskriminaci dívek, které jsou podrobovány stejnému standardu. [110] Kvalifikace studentů pro vstup na univerzitu na základě mozolů, které mají na rukou, a připisování nižších skóre v matematice rasové a genderové diskriminaci jsou metody, které komunismus používá k ohlupování studentů a brzdění jejich intelektuálního rozvoje.

Po kulturní revoluci Čína obnovila přijímací zkoušky na své univerzity. Od té doby se příprava na tuto zkoušku stala konečným cílem základního a středoškolského vzdělávání. V tomto utilitárním systému školství se z mnoha studentů staly stroje, které se učí pouze to, jak projít u zkoušek, a nejsou schopny nezávislého myšlení nebo rozlišit správné od špatného. Zároveň s tím marxistická filozofie, politika a ekonomie zůstaly u zkoušek povinnými předměty.

V myslích studentů, kteří byli odstřiženi od tradic, jsou měřítka správného a špatného a dobra a zla všechna posuzována komunistickými měřítky. Proto potom, co se stal útok 11. září, mnoho čínských studentů jásalo. Žáci základních škol prohlašují, že až vyrostou, chtějí se stát zkorumpovanými úředníky. Studentky univerzit se prostituují a pro peníze se stávají náhradními matkami.

4. Návrat k tradičnímu vzdělávání

Na bedrech vzdělávacího systému spočívá budoucnost země, národa a samotné lidské civilizace. Jde o dlouhodobou snahu, jejíž dopad se táhne staletími, či dokonce tisíciletími.

Ohlédneme-li se za posledními sto lety, uvidíme, že americké školství mělo vše, ale bylo rozbito infiltrací a ovlivňováním ze strany komunistické ideologie. Rodiče a učitelé mají svázané ruce a nedokáží studentům předat dobrou výchovu a vzdělání. Školy, které mívaly za úkol rozvíjet talent studentů, je místo toho rozmazlují a svádějí na scestí.

Většina společnosti je hluboce znepokojena nedostatkem morálky studentů, nízkou úrovní jejich dovedností, jejich křehkou psychikou a špatnými návyky, jakož i chaotickými, antitradičními a protispolečenskými trendy, ve kterých jsou lapeni.

Devět z 45 cílů komunismu zmíněných v knize Odhalený komunista z roku 1958, souvisí se vzděláváním. Patří mezi ně například tyto: „Získejte kontrolu nad školami. Použijte je jako hnací řemeny pro socialismus a současnou komunistickou propagandu. Rozmělněte kurikulum. Získejte kontrolu nad učitelskými sdruženími. Vložte do učebnic stranickou linii.“ [111]

Tyto cíle byly nejen splněny, ale situace je ještě horší. Vzhledem k politické a ekonomické síle Spojených států je americká kultura předmětem obdivu a napodobování pro celý svět. Mnoho zemí Spojené státy používá jako model pro své školské reformy a jsou ovlivněny americkými výukovými koncepty, učebními materiály, metodami výuky a praxí řízení škol. Takže do jisté míry se změna školství ve Spojených státech rovná změně školství po celém světě.

Osvícení mudrci a světci se objevují jak při vytváření lidské kultury, tak i v dobách, kdy civilizace morálně upadla. Tito mudrci a světci hrají roli „učitelů“. Například Sókratés, zakladatel starověké řecké civilizace, byl učitel. V evangeliích Ježíš sám sebe také nazývá učitelem. Buddha Šákjamuni měl deset jmen, z nichž jedno je „učitel nebes a člověka“. Konfucius byl vychovatel a jeho učitelem byl Lao-cʼ. Všichni učili lidi, jak být dobrým člověkem, jak respektovat nebesa, jak dobře vycházet s ostatními a jak si zlepšit morálku.

Tyto osvícené bytosti a světci jsou největšími učiteli lidstva. Jejich slova formovala hlavní civilizace a stala se základními klasickými díly. Hodnoty, které učí, a způsoby, kterými postupují při zlepšování morálky, umožňují každému jednotlivci dosáhnout duchovního povznesení a zdraví. Jedinci se zdravou myslí jsou pro zdraví celé společnosti nepostradatelní. Není proto divu, že všichni tito největší učitelé došli k podobnému závěru: účelem vzdělávání je kultivace dobrého charakteru.

Klasické východní a západní vzdělávání, které se předávaly po tisíciletí, obsahují kulturu, kterou lidem předala nebesa, a uchovávají její cenné zkušenosti a prostředky. V duchu tradičního školství jsou pro zhodnocení úspěšnosti studia důležitými kritérii talent i charakter. Při oživování tradice lidského vzdělávání jsou poklady klasického vzdělávání hodny toho, abychom je zachovávali, zkoumali a učili se z nich.

Lidé s vysokými morálními hodnotami si jsou schopni vládnout sami. To je společenská norma, ve kterou američtí otcové-zakladatelé doufali. Těm, kdo jsou morálně ušlechtilí, se dostane požehnání nebes, a díky své píli a moudrosti získají materiální hojnost a duchovní uspokojení. A co je důležitější, lidé s vysokými morálními měřítky umožňují společnosti, aby vzkvétala a přetrvávala po generace. Toto je podstatou učení osvícených bytostí a světců, největších pedagogů lidstva.

***

Odkazy:

58. Robby Soave, „Elite Campuses Offer Students Coloring Books, Puppies to Get Over Trump“, Daily Beast, poslední aktualizace 13. dubna 2017, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://www.thedailybeast.com/elite-campuses-offer-students-coloring-books-puppies-to-get-over-trump.

59. Elizabeth Redden, „Foreign Students and Graduate STEM Enrollment“, Inside Higher Ed, 11. října 2017, stránka navštívena 20. dubna 2020, https://www.insidehighered.com/quicktakes/2017/10/11/foreign-students-and-graduate-stem-enrollment.

60. Scott Jaschik, „Professors and Politics: What the Research Says,“ Inside Higher Ed, 27. února 2017, https://www.insidehighered.com/news/2017/02/27/research-confirms-professors-lean-left-questions-assumptions-about-what-means.

61. Mitchell Langbert, Anthony J. Quain a Daniel B. Klein, „Faculty Voter Registration in Economics, History, Journalism, Law, and Psychology”, Econ Journal Watch 13, 3. vydání, září 2016, 422– 51, https://econjwatch.org/articles/faculty-voter-registration-in-economics-history-journalism-communications-law-and-psychology.

62. Jaschik, „Professors and Politic“.

63. „The Close-Minded Campus? The Stifling of Ideas in American Universities“, American Enterprise Institute, 8. června 2016, https://www.aei.org/events/the-close-minded-campus-the-stifling-of-ideas-in-american-universities/.

64. Ted Cruz, citace dle: Fred Schwarz a David A. Noebel, You Can Still Trust the Communists… to Be Communists (Socialists, Statists, and Progressives Too), revidované vydání (Manitou Springs, CO: Christian Anti-Communism Crusade, 2010), 2–3.

65. Zygmund Dobbs, „Chapter III: American Fabianism“, z: Keynes at Harvard: Economic Deception as a Political Credo (webová verze 2009, přeloženo z revidovaného vydání z roku 1969), Keynes at Harvard, stránka navštívena 20. dubna 2020, ttp://keynesatharvard.org/book/KeynesatHarvard-ch03.html.

66. Herbert Marcuse, citace dle: Robin S. Eubanks, Credentialed to Destroy: How and Why Education Became a Weapon (CreateSpace Independent Publishing Platform, 2013), 26.

67. Jay Parini, citováno z: Walter E. Williams, More Liberty Means Less Government: Our Founders Knew This Well (Stanford, CA: Hoover Press, 1999), 126.

68. David Macey, „Organic Intellectual“, z: The Penguin Dictionary of Critical Theory (London: Penguin Books, 2000), 282.

69. Karl Marx, „Theses On Feuerbach“, z Vybraných spisů Marxe a Engelse, 1. vydání (anglicky), 13–15, zpřístupněno skrze Marxistický internetový archiv 20. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1845/theses/theses.pdf.

70. Bruce Bawer, The Victims’ Revolution: The Rise of Identity Studies and the Closing of the Liberal Mind (New York: Broadside Books, 2012), 1. kapitola.

71. Sol Stern, citace dle: Bawer, The Victims’ Revolution.

72. Franz Fanon, The Wretched of the Earth, překl. Constance Farrington (New York: Grove Press, 1966), 94.

73. Jean Paul Sartre, „Preface“ in: Frantz Fanon, The Wretched of the Earth, překl. Constance Farrington (New York: Grove Press, 1966), 94.

74. Roger Kimball, Tenured Radicals: How Politics Has Corrupted Our Higher Education, revidované vydání, (Chicago: Ivan R. Dee, 1998), 25–29.

75. Jonathan Culler, Literary Theory: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 1997), 4.

76. Fredrick Jameson, The Political Unconscious: Narrative as a Socially Symbolic Act(Ithaca, NY: Cornell University Press, 1981), 1. kapitola.

77. Sir Roger Scruton, citace dle: Roger Kimball, Tenured Radicals, xviii.

78. Karl Marx, „The German Ideology“ in: Marx-Engels Collected Works, 5. vydání (New York: International Publishers Co., 1976), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 21. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1845/german-ideology.

79. Thomson Reuters’ lSI Web of Science, „Most Cited Authors of Books in the Humanities, 2007“, Times Higher Education, 26. březen 2009, stránka navštívena 21. dubna 2020, https://www.uky.edu/~eushe2/Bandura/BanduraTopHumanities.pdf.

80. Joshua Philipp, „Jordan Peterson odhaluje agendu postmodernistů“, The Epoch Times, 21. června 2017, https://www.theepochtimes.com/jordan-peterson-explains-how-communism-came-under-the-guise-of-identity-politics_2259668.html, česká verze: https://www.youtube.com/watch?v=p25LS7dtQoI&list=PL33tZqDBpdlQYAQhezU1ddTaXoY9WZNE7.

81. Michel Foucault, citace dle: Roger Kimball, „The Perversion of Foucault“, The New Criterion, březen 1993, https://www.newcriterion.com/issues/1993/3/the-perversions-of-m-foucault.

82. David Horowitz a Jacob Laksin, One Party Classroom: How Radical Professors at America’s Top Colleges Indoctrinate Students and Undermine Our Democracy (New York: Crown Forum, 2009), 3.

83. David Horowitz, The Professors: The 101 Most Dangerous Academics in America (Washington DC: Regnery Publishing, Inc., 2013), Kindle vydání.

84. Horowitz a Laksin, One Party Classroom, 212.

85. David Horowitz, Indoctrination U.: The Left’s War Against Academic Freedom (New York: Encounter Books, 2009).

86. David P. Barash a Charles P. Webel, Peace and Conflict Studies (New York: SAGE Publications Inc., 2008), citováno z téhož zdroje.

87. Horowitz a Laksin, One Party Classroom, 51–52.

88. Bawer, The Victims’ Revolution, 121–180.

89. Horowitz a Laksin, One Party Classroom, 1–2.

90. Dinitia Smith, „No Regrets for a Love of Explosives; In a Memoir of Sorts, a War Protester Talks of Life With the Weathermen”, The New York Times, 11. září 2001, https://www.nytimes.com/2001/09/11/books/no-regrets-for-love-explosives-memoir-sorts-war-protester-talks-life-with.html.

91. Linton Weeks, „Who Won the Civil War? Tough Question“, National Public Radio, 18. listopadu 2014, https://www.npr.org/sections/theprotojournalist/2014/11/18/364675234/who-won-the-civil-war-tough-question.

92. ISI Archive, „Our Fading Heritage: Americans Fail a Basic Test on Their History and Institutions“, Intercollegiate Studies Institute, 19. listopadu 2008, https://isi.org/lectures/press-conference-our-fading-heritage-americans-fail-a-basic-test-on-their-history-and-institutions/.

93. „Study: Americans Don’t Know Much About History“, NBC News, 20 listopadu 2008, https://www.nbclosangeles.com/news/local/Study-Americans-Dont-Know-About-Much-About-History.html.

94. Horowitz, The Professors, 74.

95. Paul Samuelson, citace dle předmluvy v: Phillips Saunders a William B. Walstad, eds., The Principles of Economics Course (New York: McGraw-Hill College, 1989).

96. Alan D. Sokal, „Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity“, Social Text č. 46/47 (Jaro–Léto 1996), 217–52, https://physics.nyu.edu/faculty/sokal/transgress_v2/transgress_v2_singlefile.html.

97. Alan D. Sokal, „A Physicist Experiments with Cultural Studies“, Lingua Franca, 5. června 1996, http://www.physics.nyu.edu/faculty/sokal/lingua_franca_v4/lingua_franca_v4.html.

98. Alan D. Sokal, „Parody“, National Public Radio, 15. května 1996, https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=1043441.

99. Alan D. Sokal, „Revelation: A Physicist Experiments with Cultural Studies“, in: Sokal Hoax: The Sham That Shook the Academy, ed. Editors of Lingua Franca (Lincoln, NE: Bison Books, 2000), 52.

100. Sowell, Inside, 212–213.

101. Donald Alexander Downs, Restoring Free Speech and Liberty on Campus (Oakland, CA: Independent Institute, 2004), 51.

102. Eugene Volokh, „UC Teaching Faculty Members Not to Criticize Race-Based Affirmative Action, Call America ,Melting Potʻ and More“, The Washington Post, 16. června 2015, https://www.washingtonpost.com/news/volokh-conspiracy/wp/2015/06/16/uc-teaching-faculty-members-not-to-criticize-race-based-affirmative-action-call-america-melting-pot-and-more/?utm_term=.c9a452fdb00f.

103. „Victory at IUPUI: Student-Employee Found Guilty of Racial Harassment for Reading a Book Now Cleared of All Charges“, Foundation for Individual Rights in Education, 1. května 2008, https://www.thefire.org/victory-at-iupui-student-employee-found-guilty-of-racial-harassment-for-reading-a-book-now-cleared-of-all-charges/.

104. „Colleges Become Re-Education Camps in Age of Diversity“, Investor’s Business Daily, 22. dubna 2013, https://www.investors.com/politics/editorials/students-indoctrinated-in-leftist-politics/.

105. „University of Delaware: Students Required to Undergo Ideological Reeducation“, Foundation for Individual Rights in Education, 2007, https://www.thefire.org/cases/university-of-delaware-students-required-to-undergo-ideological-reeducation/.

106. Alison Flood, „US Students Request ,Trigger Warningsʻ on Literature“, The Guardian, 19. května 2014, https://www.theguardian.com/books/2014/may/19/us-students-request-trigger-warnings-in-literature.

107. Čou Ťing-wen (Zhou Jingwen) 周鲸文, Fengbao shinian: Zhongguo hongse zhengquan de zhen mianmao 風暴十年:中國紅色政權的真面貌 [Deset let bouře: Pravá tvář čínského rudého režimu], (Hong Kong: Shidai piping she, 1962), https://www.marxists.org/chinese/reference-books/zjw1959/06.htm#2. [v čínštině]

108. Luo Pching-chan (Luo Pinghan) 罗平汉, „1958 nian de jiaoyu geming” 1958年的教育革命 [„Revoluce ve vzdělávání roku 1958“], in: Dangshi xijie 党史细节 [Podrobnosti historie komunistické strany], sv. 34. [v čínštině]

109. Robert Gearty, „White Privilege Bolstered by Teaching Math, University Professor Says“, Fox News, 24. říjen 2017, http://www.foxnews.com/us/2017/10/24/white-privilege-bolstered-by-teaching-math-university-professor-says.html.

110. Toni Airaksinen, „Prof Complains about ‚Masculinization of Mathematics‘“, Campus Reform, 24. srpna 2017, https://www.campusreform.org/?ID=9544.

111. W. Cleon Skousen, The Naked Communist (Salt Lake City: The Ensign Publishing Co., 1962), 12. kapitola.