Jak přízrak komunismu vládne našemu světu – Kapitola šestnáctá, 1. část: Komunismus v pozadí environmentalismu (AKTUALIZOVÁNO)

Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 12. července 2020.

Obsah

Úvod

1. Komunismus a enviromentální hnutí

a) Tři etapy environmentalismu

b) Marxistické kořeny environmentálních hnutí

c) Ekologický marxismus

d) Ekologický socialismus

e) Zelená se stává novou rudou

f) Zmanipulovaná rétorika environmentalismu

g) Ekoterorismus

h) Greenpeace: ne zrovna mírumilovný příběh

2. Změna klimatu

a) Potlačení opozičních hlasů

b) „Konsenzus“ v klimatologii

Odkazy

***

Úvod

Stvořitel poskytuje podmínky pro lidský život a pro všechny věci na zemi. Tradiční kultury zdůrazňují příznivý, symbiotický vztah mezi člověkem a přírodou. Starověký čínský filozof Tung Čung-šu v díle Hojná rosa Letopisů jar a podzimů napsal: „Všechno na zemi bylo stvořeno ku prospěchu člověka.“ ^[1] Zároveň si lidé musí zachovávat úctu k přírodě tím, že budou následovat principy nebe a země.

V tradiční čínské filozofii se hovoří o rovnováze mezi všemi věcmi a o nutnosti neubližovat. V Konfuciově Cestě středu se dočteme: „Morální zákony tvoří jeden systém se zákony, podle nichž nebe a země podporují a obsahují, zastiňují a překrývají všechny věci. … Je to tentýž systém zákonů, s jehož pomocí se tvoří a vyvíjejí všechny stvořené věci. Je to systém, kde jeden druhého nezraňuje a kde se procesy přírody odehrávají bez konfliktu či zmatku.“ ^[2] Staří Číňané si vážili ochrany životního prostředí. Jak uvádějí legendární prameny, za dob císaře Jüa Velikého zhruba před čtyřmi tisíci lety „lidé ve třech jarních měsících nebrali do lesa sekery, aby mohl les vzkvétat. Během tří letních měsíců lidé nepokládali do řek sítě, aby se ryby mohly rozmnožovat“. ^[3] Konfuciův žák Ceng-c’ napsal: „Dřevo by se mělo těžit pouze ve správných obdobích a zvířata by se měla porážet pouze ve správný čas.“ ^[4]

V těchto větách se odrážejí tradiční představy o umírněném jednání a o respektování a ochraně životního prostředí, se kterými se setkáme nejen v Číně, ale také ve starověkých kulturách po celém světě.

Od průmyslové revoluce si je společnost stále více vědoma vážné ekologické škody, způsobené znečištěním. Na Západě se tyto škody začaly částečně kompenzovat přijetím zákonů a předpisů na ochranu životního prostředí. V zemích prvního světa se význam ochrany životního prostředí všeobecně uznává.

Už méně je však patrné, jak byly převládající environmentální narativy v dnešní společnosti formovány a manipulovány komunismem. Ačkoli důvody pro ochranu životního prostředí jsou legitimní a mnoho lidí má opravdovou touhu zlepšovat prostředí a chránit budoucí prosperitu lidstva, komunistické prvky vedly velkou část environmentálního hnutí k tomu, aby si prosadila své vlastní politické programy. Komunistická infiltrace environmentalismu probíhá prakticky už od vzniku environmentálního hnutí.

Věda o životním prostředí je složitý obor studia a v jejím výzkumu nenajdeme žádné pevné závěry ohledně témat, jako je změna klimatu. Přesto pod vlivem levicové ideologie mnoho ekologických aktivistů a organizací ochranu životního prostředí zjednodušilo a proměnilo ve vysoce zpolitizovaný boj, který se často vede za použití extrémních metod a radikálních narativů, a někdy až s téměř náboženským zanícením. Radikální levicoví environmentalisté nenásledují starodávné učení o umírněnosti a ochraně prostředí. Ve své křížové výpravě se naopak vyhýbají morálce a tradici, a bojují proti všemu, co považují za „nepřítele“ environmentalismu, od soukromého podnikání až po plození dětí. V kombinaci s dalšími radikálními hnutími začala být kampaň na ochranu životního prostředí definována prostřednictvím zavádějící propagandy a autoritářských politických opatření, kvůli nimž se z environmentalismu stal v podstatě jakýsi odlehčený druh komunismu.

V této kapitole se zaměříme na to, jak se environmentalismus jako ideologie sloučil s komunismem a jak bylo environmentální hnutí komunismem přivlastněno, zmanipulováno a využito k tomu, aby pomohlo naplnit komunistické cíle.

1. Komunismus a enviromentální hnutí

Po rozpadu Sovětského svazu a východoevropského komunistického bloku pokračovali komunisté v šíření svého vlivu jak ve východní, tak i v západní společnosti. Spolu s tím se rovněž snažili ustavit pevně kontrolovanou globální vládu.

Aby toho dosáhli, musí komunisté vytvořit anebo využít „nepřítele“, který ohrožuje celé lidstvo, a vyděsit veřejnost na celém světě, aby mu předala osobní svobody i státní suverenitu. Prostředkem k tomu je právě vytvoření globální paniky ohledně hrozících environmentálních a ekologických katastrof.

a) Tři etapy environmentalismu

Vznik a vývoj environmentálního hnutí je neoddělitelně spjat s komunismem. Jeho vývoj lze rozdělit do tří fází.

První etapa

První etapa byla obdobím teoretického vývoje, které začalo vydáním Komunistického manifestu Karla Marxe a Friedricha Engelse v roce 1848 a trvalo až do prvního Dne Země v roce 1970.

Marx a jeho následovníci nezaměřovali svůj teoretický diskurz na environmentalismus, nicméně marxistický ateismus a materialismus byly přirozeně v souladu s hlavní tendencí současného environmentálního hnutí. Marx prohlásil, že kapitalismus je proti přírodě (tzn. životnímu prostředí). Marxisté zavedli pojem „ekosystém“ a tiše naplnili environmentalismus různými společenskými tématy.

V poslední dekádě první fáze, mezi lety 1960 a 1970, uvedly dva bestsellery – Mlčící jaro (Silent Spring, 1962) a Populační bomba (Population Bomb, 1968) – environmentalismus na společenskou scénu. První kniha zvedla legitimní vlnu zájmu ohledně škody, kterou přírodnímu prostředí způsobují chemické pesticidy. Druhá kniha obhajovala okamžitou a rozsáhlou kontrolu populace, čímž zasela semínka pro antihumánní spodní proudy environmentálního hnutí.

Druhá etapa

Z širší perspektivy fungovalo hnutí kontrakultury 60. let téměř jako vojenská přehlídka komunistických prvků na Západě. Na scénu se vyhrnuly nejprve pod praporem občanských práv a protiválečných hnutí a následně se rychle přelily do dalších forem bitev proti „systému“, jako je feministické hnutí, sexuální revoluce a environmentalismus. Zde leží kořeny environmentální ideologie a agitace.

První Den Země, který byl vyhlášen v roce 1970, znamenal počátek druhé etapy. Krátce nato, v roce 1972, uspořádala Organizace spojených národů ve Stockholmu svoji první Konferenci o životním prostředí člověka. Rychle se vynořovala řada organizací a dohlížejících skupin. Ve Spojených státech a Evropě tyto skupiny tlačily na vlády svými protesty, propagandou a aktivismem pod rouškou vědeckého výzkumu.

Třetí etapa

Třetí etapa začala v samotném závěru studené války, když se komunismus ve východní Evropě ocitl na pokraji politického kolapsu. Touto dobou začali komunisté vyostřovat rétoriku a protlačovat narativ o „záchraně světa“.

V roce 1988 Světová meteorologická organizace a Environmentální panel OSN ustavily Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) a do politické sféry začal vstupovat koncept globálního oteplování. V roce 1990, několik měsíců před kolapsem Sovětského svazu, Moskva pořádala mezinárodní konferenci o životním prostředí. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov v projevu obhajoval vytvoření mezinárodního systému monitorování životního prostředí a smlouvy na ochranu „jedinečných environmentálních zón“. Vyjádřil rovněž podporu environmentálním programům OSN a navazující konferenci, která se konala v červnu 1992 v brazilském Rio de Janeiru. ^[5]

Vypadalo to, že většina západních environmentalistů tyto návrhy přijala a začala brát globální klimatickou změnu způsobenou člověkem jako hlavní hrozbu pro lidstvo. Propaganda, která používala ochranu životního prostředí jako omluvu pro tvrdé politické přístupy, začala prudce eskalovat a rapidně také narostl počet environmentálních zákonů a předpisů.

Jak bude popsáno dále v této kapitole, z důvodu politizace ekologických otázek vytěsnila hlasitá propaganda rozumná opatření a vědecký výzkum.

b) Marxistické kořeny environmentálních hnutí

Východní tradice vnímá lidské bytosti jako duši veškeré hmoty a považuje je za jeden ze Tří talentů (jimiž se myslí nebe, země a lidské bytosti). Západní náboženství učí, že člověka stvořil Bůh ke svému vlastnímu obrazu. Proto má lidský život vyšší hodnotu, smysl a důstojnost. Příroda má poskytovat lidstvu výživu a lidé mají povinnost vážit si přírodního prostředí a řádně se o něj starat.

V očích ateistů a materialistů však lidský život takovou zvláštní hodnotu nemá. Engels napsal v jednom ze svých esejí: „Život je způsob existence proteinových těl.“ ^[6] Z tohoto pohledu není lidský život ničím víc než jedinečnou konfigurací proteinů, která se žádným zásadním způsobem neliší od zvířat či rostlin. Je tedy logické, že lidem může být pod záminkou ochrany přírody odpírána svoboda, či dokonce vzat život.

V aktualizovaném vydání své knihy o organické chemii ze 40. let 18. stol. kritizoval německý chemik Justus von Liebig britské zemědělce kvůli tomu, že jako hnojivo používali dovážené guáno. Britské zemědělství mělo z ptačího hnoje coby účinného hnojiva prospěch a výnosy plodin se výrazně zvýšily. V polovině 19. století tak měli Britové dostatek kvalitních potravin. Von Liebig vyjmenoval různé argumenty proti přílišné závislosti na dováženém hnojivu. Mezi nimi zmínil i to, jaký vliv má sběr guána na populaci ostrovních ptáků, a poukázal na jeho dlouhodobou neudržitelnost. Protestoval rovněž proti delší délce života a početnějším rodinám dobře živeného britského obyvatelstva a tvrdil, že více lidí znamená více škod na životním prostředí. ^[7]

Marx pečlivě studoval von Liebigovu práci v době, kdy psal svůj Kapitál, a použil jeho argumenty k útoku na kapitalistický systém. Chválil Liebigovu práci za to, že z „hlediska přírodních věd poukázala na negativní, tj. destruktivní stránku moderního zemědělství“. ^[8]

Karl Marx považoval jakoukoli snahu o vytvoření bohatství využitím přírodních zdrojů za začarovaný kruh. Došel k závěru, že „racionální zemědělství není slučitelné s kapitalistickým systémem“.

Poté, co Lenin a jeho bolševická strana provedli v roce 1917 v Rusku státní převrat, rychle uveřejnili Výnos o půdě a Výnos o lesích, aby znárodnili půdní, lesní, vodní, minerální, živočišné a rostlinné zdroje a zabránili veřejnosti v jejich využívání bez povolení od státu.

Americký meteorolog a spisovatel Brian Sussman ve své knize z roku 2012 Ekotyranie: Jak levicová zelená agenda rozloží Ameriku (Eco-Tyranny: How the Left’s Green Agenda Will Dismantle America) napsal, že Marxovy a Leninovy myšlenky tvoří základ pro myšlenky dnešních environmentalistů. Podle jejich názoru nemá nikdo právo profitovat z přírodních zdrojů. „Ať už zachraňují lesy, velryby, hlemýždě nebo klima, vše se vrací k hluboce zakořeněnému přesvědčení, že snaha takto profitovat je nemorální, a pokud se nezastaví, nakonec zničí planetu,“ napsal Sussman. ^[9]

Do globálního environmentálního hnutí se zapojilo velké množství myslitelů, politiků, vědců, sociálních aktivistů a mediálních osobností. Tento text nemá dostatek prostoru pro výčet jejich myšlenek, projevů a akcí v plném rozsahu. Nelze však ignorovat roli Maurice Stronga, zakladatele a prvního výkonného ředitele Programu OSN pro životní prostředí.

Kanaďan Strong rovněž pořádal konference OSN, včetně Konference o životním prostředí člověka v roce 1972 a Konference o životním prostředí a rozvoji v roce 1992. Strong byl hluboce ovlivněn svou sestřenicí Annou Louise Strongovou, známou prokomunistickou novinářkou, která byla pohřbena v Číně. Strong sám sebe označoval za „socialistu v ideologii a kapitalistu v metodologii“. ^[10]

Strong zaujal v globálním environmentálním hnutí důležité místo. Názory, které úřad OSN pod vedením Stronga zastával, se zdají být téměř identické s marxistickými teoriemi. V preambuli zprávy ze Světové konference o lidských sídlech z roku 1976 se píše: „Soukromé vlastnictví půdy je hlavním nástrojem hromadění bohatství, a proto přispívá k sociální nespravedlnosti. Veřejná kontrola využívání půdy je proto nezbytná.“ ^[11] Po odchodu do důchodu žil Strong v Pekingu a zemřel v Kanadě v roce 2015.

Natalie Grant Wragaová, odbornice na dezinformační taktiky Sovětského svazu, napsala v článku z roku 1998: „Ochrana životního prostředí se stala hlavním nástrojem útoku proti Západu a všem hodnotám, které zastává. Ochrana životního prostředí může být použita jako záminka k přijetí řady opatření určených k podkopání průmyslové základny rozvinutých zemí. Může také sloužit k oslabení jejich kondice tím, že sníží životní úroveň těchto zemí a zavede v nich komunistické hodnoty.“ ^[12]

c) Ekologický marxismus

Na křižovatce 19. a 20. století britský vědec Arthur Tansley přišel s pojmy ekologie a ekosystému. Tansley byl prvním předsedou Britské ekologické společnosti a při návštěvě University College v Londýně byl hluboce ovlivněn darwinistickým zoologem Rayem Lankesterem. ^[13] Oba byli fabiánští socialisté. Lankester byl jako Marxův přítel často hostem v jeho domě. Jednou Marxovi napsal, že s „největším potěšením a přínosem“ studuje jeho Kapitál. ^[14]

Právě v těchto vztazích Tansleyho, Lankestera a Marxe lze pozorovat rodící se vazby mezi ekologickým myšlením a marxismem. Zatímco environmentalismus je ideologie zabývající se ochranou životního prostředí před poškozením obecně, ekologie se zabývá vztahem mezi živými věcmi a jejich prostředím.,Tím poskytuje teoretickou základnu k tomu, aby definovala škodu, která přírodnímu prostředí vznikla. Ekomarxismus rozvíjí tyto myšlenky ještě dále a přidává pojem „ekologické krize“ k rozšíření svých argumentů o hospodářském kolapsu kapitalismu. Snaží se rozšířit domnělý konflikt mezi buržoazií a proletariátem tím, že jej rozšíří o inherentní konflikt mezi produkcí a životním prostředím. Toto se nazývá teorie dvojité krize či dvojitého konfliktu. V marxistické teorii je primární konflikt kapitalismu mezi výrobními silami a vztahy ve výrobě, zatímco v druhotnému konfliktu dochází ke konfliktu mezi výrobním prostředím (ekosystémem) a produktivními silami (kapitalismem). Z pohledu marxistů v této teorii vede primární konflikt k hospodářské krizi, zatímco sekundární konflikt vede ke krizi ekologické. ^[15]

V minulém století se předpověď marxistů o zhroucení kapitalismu ukázala jako mylná. Kapitalismus naopak nadále prosperuje. Aby udrželi v chodu boj proti kapitalismu a soukromému podnikání, komunisté spojili environmentalismus s marxistickou teorií a osvojili si nový bojový pokřik o „ekologickém kolapsu“.

d) Ekologický socialismus

Jak již název napovídá, ekologický socialismus (ekosocialismus) je ideologie kombinující ekologii a socialismus. Propojením typicky socialistických požadavků, jako je „sociální spravedlnost“, s ekologickými zájmy chce prosadit socialistické ideologie v novém kabátě.

Dobrým příkladem ekosocialismu je Ekosocialistický manifest, který v roce 2001 napsali Joel Kovel a Michael Löwy. Kovel byl aktivistou proti válce ve Vietnamu a později se stal profesorem psychiatrie. V roce 2000 se také neúspěšně ucházel o prezidentskou nominaci za Stranu zelených. Sociolog Löwy je členem trockistické Čtvrté internacionály. V manifestu se autoři rozhodli „vybudovat hnutí, jež může nahradit kapitalismus společností, ve které bude kapitalistické vlastnictví nahrazeno společným vlastnictvím výrobních prostředků a kde bude ochrana a obnova ekosystémů základní součástí veškeré lidské činnosti“. Nevnímali ekosocialismus jako pouhé odvětví socialismu, ale spíše jako nový název socialismu v nové éře. ^[16]

e) Zelená se stává novou rudou

Jakmile environmentalismus vstoupil do politiky, zrodila se zelená politika či ekopolitika. Strany zelených, na které nyní narazíme v mnoha zemích, jsou výsledkem zelené politiky, která obvykle neřeší pouze ochranu životního prostředí, ale dotýká se i levicových programů jako sociální spravedlnost, feminismus, protiválečný aktivismus či pacifismus. Například Globální zelení (Global Greens) je mezinárodní organizace propojená se Stranou zelených a její charta z roku 2001 je silně ovlivněna marxistickou ideologií. ^[17] Po pádu komunistických režimů ve východní Evropě mnoho bývalých členů komunistické strany a zbývajících komunistických skupin založilo strany zelených nebo se připojilo k těm stávajícím, čímž posílili levicový charakter zelené politiky.

Bývalý sovětský vůdce Gorbačov se rovněž pokusil znovu vstoupit do politiky, avšak neúspěšně. Poté se přeměnil na ekologa a založil Mezinárodní zelený kříž (Green Cross International). Gorbačov často podporoval zřízení světové vlády, aby zabránil ekologické pohromě. ^[18]

Mnoho komunistických stran na Západě je přímo zapojeno do hnutí na ochranu životního prostředí. Jack Mundey, odborový aktivista a spoluzakladatel australského hnutí Green Ban, byl členem australské komunistické strany a jeho manželka byla mezi lety 1979 a 1982 v této straně národní předsedkyní. ^[19]

f) Zmanipulovaná rétorika environmentalismu

Zahájení masových hnutí je jednou ze strategií, které komunismus využívá k šíření svého vlivu mezi národy po celém světě. Mnoho ekologických organizací mobilizuje velké množství lidí a vede kampaně na ochranu životního prostředí. Lobbují a napadají vládní instituce, aby formulovaly a prosazovaly nerozumné dohody a předpisy. Vyvolávají také násilné incidenty, aby umlčely širokou veřejnost.

Jak uvedl radikální levičák Saul Alinsky, skutečné cíle hnutí je nutné skrýt, a místo toho je třeba mobilizovat lidi ve velkém měřítku, aby jednali na podporu lokálních, dočasných, věrohodných nebo pozitivních cílů. Když si lidé zvyknou na tyto relativně umírněné formy aktivismu, je poměrně snadné je přimět, aby jednali ve jménu radikálnějších cílů. „Pamatujte: jakmile zorganizujete lidi kolem témat, na kterých se všichni shodnou, jako třeba znečištění, pak je organizovaný lid v pohybu. Odtud už je jen krátký a přirozený krok k politickému znečištění, znečištění Pentagonu,“ napsal Alinsky. ^[20]

Řada levicových skupin používá environmentalismus jako ideologický přebal pouličních akcí, jež obhajují revoluci. Pokud má například země „lidové hnutí za klima“, můžeme z toho vyvodit, že jde o produkt komunistické strany. Ve Spojených státech jsou zúčastněnými organizacemi Komunistická strana USA, Socialisté v akci, Maoistická revoluční komunistická strana USA, Americká ekologická společnost, Socialistická strana dělnická, Socialistická alternativa, Demokratičtí socialisté Ameriky atd. Takovéto skupiny pořádaly například Lidový pochod za klima a pochodovaly se záplavou rudých vlajek přes hlavní americká města, včetně Washingtonu. Na těchto shromážděních se objevily například slogany „Změna systému, ne změna klimatu“, „Kapitalismus nás zabíjí“, „Kapitalismus ničí životní prostředí“, „Kapitalismus zabíjí planetu“ nebo „Boj o socialistickou budoucnost“. ^[21]

S rostoucím počtem komunistických a socialistických prvků, které posílily environmentalismus, se „zelený mír“ („green peace“) naplno proměnil v rudou revoluci.

g) Ekoterorismus

Vzhledem k levicovým vlivům je environmentalismus poměrně radikální již od svého vzniku. Environmentalismus má mnoho odvětví, jako například hlubinná ekologie, ekofeminismus, sociální ekologie a bioregionalismus, z nichž některé jsou extrémně radikální. Mezi nejznámější skupiny patří Earth First! (Země především!) a Earth Liberation Front (Fronta za osvobození Země). Aby jejich stoupenci zastavili činnosti, jež považují za škodlivé životnímu prostředí, využívají přímou akci. Často však jde o destruktivní aktivity známé jako ekoterorismus.

Earth First! získala svůj název v roce 1979 a jejím sloganem je „Žádné kompromisy při ochraně matky Země!“. Skupina cílí na činnosti, jako je těžba dřeva, stavění přehrad a další projekty. K protestům používá přímé akce a „kreativní občanskou neposlušnost“. Jedna ze známých taktik skupiny se nazývá „sezení ve stromech“ (tree sitting), kdy aktivisté sedí pod stromem nebo se na něj vyšplhají, aby zabránili jeho pokácení. Tyto akce přilákaly mnoho levičáků, anarchistů a dalších, kteří se snaží vzbouřit proti majoritní společnosti.

V roce 1992 někteří z radikálnějších členů založili větev nazvanou Earth Liberation Front (Fronta za osvobození Země, ELF). Okopírovali zkratku názvu skupiny Environmental Life Force (Síla životního prostředí), která byla rozpuštěna v roce 1978, a přijali její partyzánské taktiky, zejména žhářství. V prosinci 2000 se ELF dopustila řady zločinů na Long Islandu v New Yorku. Radikálové rozbili stovky oken a stříkali graffiti na fasády bytové výstavby a kanceláří firmy McDonald’s. Zapálili také šestnáct budov v bytové výstavbě a nejméně čtyři luxusní domy. Hlavní obhajobou jejich žhářství bylo to, že domy byly „budoucími doupaty bohatých elit“ a stavěly se na území lesů a mokřadů. Na těchto přímých akcích použila ELF slogan „Pokud je postavíte, my je zapálíme!“ ^[22]

V roce 2005 FBI oznámila, že ELF společně s dalšími extremistickými skupinami jsou vážnou teroristickou hrozbou pro Spojené státy. Od roku 1990 se podle FBI tyto skupiny podílely na více než 1 200 kriminálních incidentech, při nichž došlo ke škodám na majetku v hodnotě desítek milionů dolarů. ^[23] Činy organizace již dávno překračují hranice běžného politického protestu nebo rozdílnosti v názorech. Komunistická ideologie využila nenávist, aby přeměnila některé environmentalisty na teroristy.

h) Greenpeace: Ne zrovna mírumilovný příběh

Organizace Greenpeace (v překladu „zelený mír“) byla založena v roce 1971 a do dnešního dne se stala největší ekologickou organizací na světě, s pobočkami ve více než padesáti zemích a s ročním příjmem přesahujícím 350 milionů dolarů. Je také jednou z radikálnějších ekologických organizací.

Spoluzakladatel Greenpeace Paul Watson, který organizaci v roce 1977 opustil, řekl: „Tajemství úspěchu [bývalého předsedy] Davida McTaggarta je tajemstvím úspěchu Greenpeace: nezáleží na tom, co je pravda, záleží pouze na tom, co lidé za pravdu považují. … Jste tím, za koho vás označí média. [Greenpeace] se stala mýtem a strojem na vytváření mýtů.“ ^[24]

Patrick Moore, další spoluzakladatel Greenpeace, se věnoval ochraně životního prostředí, nicméně po 15 letech organizaci opustil s odůvodněním, že „se ostře obrátila k politické levici“. Z Greenpeace se podle něj stala extremistická organizace projevující nepřátelství vůči veškeré průmyslové výrobě a odráží agendu založenou více na politice než na skutečné vědě. ^[25]

V roce 2007 se šest členů Greenpeace vloupalo do britské uhelné elektrárny a byli následně zažalováni, že způsobili škodu ve výši okolo 30 tisíc britských liber. Přiznali svůj pokus o odstavení elektrárny, tvrdili však, že to udělali, aby zabránili ještě větším škodám (tedy ekologické krizi způsobené skleníkovými plyny). Soud všech šest aktivistů zprostil obvinění. I před tím si však Greenpeace připsala na účet několik soudních vítězství u akcí, jako bylo poškození stíhacího letounu a jaderného podmořského vybavení a obsazení největší britské spalovny odpadu. ^[26]

Strategie, kterou radikální ekologické organizace jako Greenpeace používají, je využít k dosažení svých cílů jakýchkoliv nezbytných prostředků. V tomto bodě je radikální environmentalismus s komunismem velmi konzistentní. Tradiční marxismus-leninismus k ospravedlnění zabíjení, žhářství a loupeží používá příslib utopie. Podobným způsobem komunisté zdůrazňují ekologické krize k legitimizaci svých násilných a nezákonných taktik pod záštitou environmentalismu.

Ve výše uvedeném příkladu právníci šesti členů Greenpeace přesvědčili porotu, aby přijala jejich trestnou činnost jako legitimní, což dokazuje, že společnost může být pochybnými a neopodstatněnými argumenty uvedena v omyl. To vše je součástí odvrhnutí univerzálních hodnot a svědčí to o morálním úpadku společnosti.

2. Změna klimatu

Změna klimatu se v dnešní společnosti stala předmětem horké diskuse, do níž se zapojila řada celebrit, mediálních osobností, politiků a zástupců široké veřejnosti. Nejčastěji lze při těchto diskusích zaslechnout tvrzení, že lidé způsobili nadměrnou emisí skleníkových plynů globální oteplování, což prý povede ke klimatickým katastrofám.

Zastánci této teorie tvrdí, že tohoto závěru je dosaženo vědeckým konsenzem a jde o podložený vědecký názor. Podle některých environmentalistů jsou lidé, kteří tento závěr odmítají, proti vědě a dokonce proti lidstvu. Hlasy těch, kteří se staví proti převládajícímu názoru, jsou potlačeny a v médiích nebo akademických časopisech se objevují jen zřídka, aby se tak udržel obraz konsenzu.

Výše uvedení členové Greenpeace, kteří poškodili elektrárnu, byli nakonec zproštěni viny, jelikož v jejich prospěch svědčil slavný odborník, který byl zastáncem tohoto údajného konsenzu. Tvrdil například, že každodenní množství oxidu uhličitého vypouštěného elektrárnou povede k zániku až čtyř set živočišných druhů.

Mnoho členů vědecké komunity, mezi nimi Richard Lindzen, profesor meteorologie v důchodu, dříve působící na Massachusettském technologickém institutu, a Steven Koonin, bývalý podtajemník pro vědu na americkém ministerstvu pro energetiku, napsalo, že věda o klimatu není ve skutečnosti uzavřenou záležitostí a že nám chybí dostatečné znalosti, které jsou potřebné k vytvoření promyšlené klimatické politiky. ^{[27] [28]}

a) Potlačení opozičních hlasů

V jednom článku Koonin napsal:

Veřejnost do značné míry neví o intenzivních debatách, které probíhají v rámci klimatologie. Na nedávném setkání národních laboratoří jsem pozoroval více než sto aktivních vládních a univerzitních vědců, kteří spolu často rozhořčeně debatovali ve snaze oddělit lidský vliv od přirozené proměnlivosti klimatu. A nejednalo se pouze o nuance, ale o základní aspekty našeho porozumění, pokud jde o zjevné – avšak neočekávané – zpomalení globálního zvýšení hladiny moře v posledních dvou desetiletích. ^[29]

Mezi otázky, kterými se vědci v horké debatě zabývají, patří mj. to, zda je přírodní oteplování primárně způsobeno lidskou činností, nebo přírodními faktory, jak moc se svět oteplí do konce 21. století, zda má lidstvo vůbec schopnost předpovídat, jak se v budoucnu změní klima, a zda existuje hrozící ekologická katastrofa.

Fyzik Michael Griffin, bývalý pracovník NASA, v rozhovoru pro National Public Radio v roce 2007 uvedl:

Nepochybuji o tom, že … trend globálního oteplování existuje. Nejsem si však jistý, zda je přiměřené říci, že je to problém, se kterým musíme zápasit. Předpokládat, že je to problém, je jako předpokládat, že dnešní stav klimatu Země je optimální a nejlepší, jaký jsme kdy měli. A že musíme podniknout kroky k tomu, abychom zajistili, že se nezmění. Zaprvé si nemyslím, že je v moci lidí zajistit, aby se klima nezměnilo, jak ukázaly miliony let historie, a zadruhé bych se zeptal, kterým lidským bytostem – kde a kdy – má být uděleno privilegium rozhodnout, že toto konkrétní klima, které zde dnes máme, je právě teď tím nejlepším prostředím pro všechny další lidské bytosti. Myslím, že by bylo dost arogantní, kdyby lidé měli tuto pozici zaujmout. ^[30]

Přestože Griffin projevoval pokoru, kterou by vědečtí pracovníci měli mít, okamžitě se setkal s drtivou kritikou ze strany médií a některých klimatologů, kteří jeho poznámky prohlásili za ignorantské. Následující týden na uzavřeném setkání v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně v Kalifornii se Griffin za vyvolání kontroverze omluvil zaměstnancům NASA. ^[31]

O několik měsíců později v rozhovoru pro publikaci NASA Griffin uvedl: „Osobně si myslím, že to lidé při debatě o změně klimatu přehánějí, až tak, že je téměř nelegitimní považovat ji za technický předmět. Téměř získala náboženský status, což považuji za politováníhodné.“

Z Griffinova postřehu můžeme pozorovat, že použití všech prostředků k potlačení vědecké debaty samo o sobě narušuje ducha vědy, poněvadž vědecký pokrok je sám o sobě výsledkem debaty: „Rozvíjíte své teorie, publikujete svá data, posílíte svůj koncept, a ostatní ho vyvrátí nebo se o to pokusí. Vědecký konsenzus se vyvíjí tímto způsobem,“ uvedl. ^[32]

Podobnou zkušenost jako Griffin zažil švédský meteorolog Lennart Bengtsson, který se potýkal s okamžitým a intenzivním odporem od svých kolegů po celém světě, když byl vyzván, aby se připojil k radě think-tanku Global Warming Policy Foundation (GWPF, Nadace politiky globálního oteplování), který zpochybňuje teorie o globálním oteplování. Nátlak byl tak intenzivní, že cítil, že z nadace musí odstoupit, což také do dvou týdnů učinil.

Ve svém rezignačním dopise Bengtsson napsal:

Byl jsem v posledních dnech vystaven tak velkému kolektivnímu tlaku z celého světa, že se to pro mě stalo prakticky nesnesitelné. Pokud by to pokračovalo, nemohl bych vykonávat svou normální práci, a dokonce se obávám, že by mohlo být ohroženo mé zdraví a bezpečnost. Nevidím proto žádné jiné východisko než rezignaci z GWPF. Takový obrovský celosvětový nátlak od komunity, ke které jsem měl po celý svůj aktivní život tak blízko, jsem nečekal. Někteří kolegové ruší svou podporu, další odstoupili od spoluautorství atd.

Nevidím žádné hranice a konec toho, co se stane. Je to situace, která mi připomíná dobu McCarthyho. Nikdy bych neočekával nic podobného v takové původně mírumilovné komunitě, jako je meteorologie. Očividně se v posledních letech změnila. ^[33]

Tato transformace, kterou Bengtsson pozoroval, je výsledkem komunistické ideologie a bojové taktiky, které prostoupily environmentální vědu.

Údajný vědecký konsenzus ohledně změny klimatu proměnil teorii o změně klimatu na dogma. Změna klimatu je vůdčím principem dnešního environmentalismu, považovaným za posvátný a nedotknutelný. Vědci, média a ekologičtí aktivisté, kteří tento princip přijali, pracují společně na šíření víry hlásající bezprostřední ekologickou katastrofu. Jde o důležitý nástroj ekologického hnutí k vyděšení veřejnosti, aby přijala levicovou politickou agendu, včetně zvýšení daní a převzetí kontroly velkou vládou. To vše za účelem „zachránit“ společnost před zkázou. Při procesu vytváření a upevňování tohoto dogmatu jsou patrné techniky komunistického politického boje – klamání, mobbing, veřejné zostuzování a otevřený konflikt.

b) „Konsenzus“ v klimatologii

V roce 1988 byl pod záštitou Spojených národů zřízen panel IPCC, aby posoudil a sjednotil vědu související se změnou klimatu. Jedním z jeho poslání je vyhodnocování stávajícího vědeckého výzkumu o změně klimatu a každých několik let vydává směrodatnou zprávu. Účelem těchto zpráv je poskytnout vládám vědecký základ při tvorbě politiky. Píší je stovky vědců a recenzují je tisíce dalších. Závěry ve zprávách jsou proto často popisovány jako konsenzus tisíců nejlepších vědců na světě.

V roce 1992 uváděla Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), že jejím cílem je stabilizovat koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úroveň, která by zabránila nebezpečnému antropogennímu (člověkem způsobenému) zasahování do klimatického systému. Byla postavena na tvrzení, že změna klimatu je způsobena lidmi a je nebezpečná. ^[34] UNFCCC proto musí vycházet z premisy, že lidé jsou viníky nebezpečné změny klimatu, jelikož je to nezbytné pro existenci a přežití organizace. Tento předpoklad také omezil zaměření a rozsah šetření IPCC. ^[35]

Ze zpráv IPCC byla odstraněna prohlášení vyjadřující nejistotu

Předtím, než panel IPCC vydal v roce 1995 druhou hodnotící zprávu, světově uznávaný fyzik Frederick Seitz získal její kopii. Seitz později zjistil, že závěrečná zpráva nebyla tou stejnou verzí, jakou daní vědci schválili. Všechna prohlášení vyjadřující nejistotu ohledně účinků lidské činnosti na změnu klimatu byla vymazána.

Seitzův článek v The Wall Street Journal uvedl: „Za více než 60 let, kdy jsem byl členem americké vědecké komunity jako bývalý předseda Národní akademie věd a Americké fyzikálního společnosti, jsem nikdy nebyl svědkem znepokojivější korupce v procesu peer-review než při událostech, které předcházely této zprávě IPCC.“ ^[36]

Mezi vymazanými prohlášeními jsou například tato:

• „Žádná z výše uvedených studií nepřinesla jasný důkaz, že můžeme pozorované změny [klimatu] připisovat konkrétní příčině, nárůstu skleníkových plynů.“
• „Žádná dosavadní studie zcela ani zčásti nepřisoudila [doposud pozorované klimatické změny] antropogenním příčinám.“
• „Jakákoli tvrzení o pozitivní detekci významné změny klimatu pravděpodobně zůstanou kontroverzní, dokud nebudou zredukovány nejistoty ohledně celkové přirozené variability klimatického systému.“ ^[37]

IPCC tvrdil, že autoři všechny změny schválili, avšak změny odhalují, jak byl report IPCC ovlivněn politikou. Zpráva většinou shrnuje stávající studie bez přidání původního výzkumu. A jelikož stávající výzkum obsahuje tolik různých názorů, IPCC se jednoduše zbavil překážejících názorů, aby dosáhl svého konsenzu.

V dubnu 2000 první návrh třetí hodnotící zprávy IPCC uváděl: „Byl zaznamenán znatelný vliv člověka na globální klima.“ Druhý návrh z října tvrdil: „Je pravděpodobné, že zvýšení koncentrace antropogenních skleníkových plynů v posledních pěti dekádách výrazně přispělo k pozorovanému oteplování.“ V závěrečném oficiálním vydání bylo prohlášení ještě důraznější: „Většina pozorovaného oteplování za posledních 50 let je pravděpodobně způsobena zvýšenou koncentrací skleníkových plynů.“

Když byl mluvčí Programu OSN pro životní prostředí Tim Higham požádán, aby sdělil, na jakém vědeckém základě došlo ke změnám ve formulacích zprávy, řekl pro vědecký časopis New Scientist: „Neměli jsme k dispozici žádná nová vědecká zjištění, ale vědci chtěli politikům přednést jasné a silné poselství.“ ^[38] Jinými slovy, úmluva UNFCCC zadala IPCC domácí úkol s předem danou odpovědí. IPCC pak jen dodal to, co se od něj vyžadovalo.

Ve zprávě IPCC byl zveličen „konsenzus o katastrofě“

Paul Reiter, profesor lékařské entomologie na Pasteurově institutu ve Francii, je předním odborníkem na malárii a další choroby přenášené hmyzem. Nesouhlasil se zprávou IPCC a vyhrožoval zahájením soudního řízení proti IPCC, pokud panel neodstraní jeho jméno ze seznamu nejlepších dvaceti vědců, o nichž se tvrdilo, že zprávu schválili. Zmínil, že IPCC „chce navodit dojem, že všichni přední vědci jsou ve shodě, což však není pravda“. ^[39]

Ve své výpovědi během slyšení Senátu USA ze dne 26. dubna 2006 Reiter uvedl: „Znepokojivým aspektem debaty je, že tuto falešnou ‚vědu‘ potvrzují na veřejném fóru vlivné skupiny ‚odborníků‘. Mám na mysli zejména Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Každých pět let tato organizace se sídlem v OSN vydává ‚konsenzus předních světových vědců‘ ve všech aspektech změn klimatu. Nehledě na pochybný proces, kterým jsou tito vědci vybíráni, je takový konsenzus důsledkem politiky, a nikoliv vědy.“ ^[40]

Environmentalisté propagují teorii, že nemoci přenášené hmyzem, jako je malárie, se při oteplování klimatu vymknou kontrole. „Podle zprávy Organizace spojených národů vystaví globální oteplování další miliony lidí riziku malárie a horečky dengue. Zpráva požaduje naléhavé přezkoumání zdravotních rizik, která změna klimatu představuje,“ uvedl Bloomberg ve svém článku z 27. listopadu 2007. ^[41]

Reiter však s takovouto jednoduchou korelací nesouhlasí. Poukázal na to, že výskyt malárie se neomezuje na tropické oblasti. V Ruské říši a Sovětském svazu na konci 19. a na počátku 20. stol. zemřelo na tuto chorobu až pět milionů lidí ročně. ^[42] Studie z roku 2011 publikovaná v Biology Letters zjistila, že navzdory předcházejícímu předpokladu rostoucí teploty snižují infekčnost komárů a zpomalují přenos malárie. ^[43]

Další vědec, který vystoupil z panelu IPCC, obvinil organizaci z použití údajného „konsenzu o katastrofě“ jako součásti jeho zažitých praktik. Meteorolog Christopher Landsea, bývalý výzkumník hurikánů v americkém Národním úřadu pro oceány a atmosféru a přední autor čtvrté hodnotící zprávy IPCC, se od ní distancoval v lednu 2005. V otevřeném dopise uvedl: „Osobně v dobré víře nemohu nadále podporovat proces, o němž se domnívám, že je motivován předem připravenou agendou a je z vědeckého hlediska nespolehlivý.“ Naléhavě žádal panel IPCC, aby potvrdil, že se zpráva bude řídit vědou, a nebude mít sklony k senzacechtivosti. ^[44]

Landsea kritizoval hlavního autora kapitoly zprávy IPCC o hurikánové aktivitě za ignorování vědeckých studií, které nemohly prokázat, že zvýšená hurikánová aktivita souvisí s globálním oteplováním způsobeným člověkem. Místo toho přední autor zprávy vystoupil na ostře sledované tiskové konferenci, na níž tvrdil, že globální oteplování „pravděpodobně bude i nadále vyvolávat další ohniska intenzivní hurikánové aktivity“ a před zveřejněním zprávy poskytl několik rozhovorů, které prezentovaly tentýž pohled.

David Deming, geolog a geofyzik na University of Oklahoma, získal díky studiu vzorků ledu data o teplotě v Severní Americe za uplynulých 150 let. O svém výzkumu napsal článek, který vyšel v časopise Science. Dle Demingova vlastního svědectví na slyšení Senátu USA v roce 2006 mu po zveřejnění článku „významný výzkumný pracovník v oblasti změny klimatu“ zaslal e-mail, v němž psal: „Musíme se zbavit středověkého teplého období.“ Středověké období tepla se týká neobvykle teplého počasí, které začalo okolo roku 1000 a přetrvávalo až do chladného období ve 14. století, známého jako „malá doba ledová“.

Ke studiím, jež prokazují, že existovalo středověké teplé období, podle Deminga přispělo v průběhu 20 let více než 780 vědců ze 462 institucí ve 40 zemích. Vymazání tohoto období z historické křivky změn klimatu by nicméně posílilo tvrzení, že jakékoliv dnešní oteplování je bezprecedentní. ^[45]

Ačkoli údajný konsenzus IPCC vyvracejí stovky vědeckých prací, jejich tvrzení byla v současném akademickém a mediálním prostředí marginalizována.

***

Odkazy

1. Dong Zhongshu (Tung Čung-šu) 董仲舒, Chunqiu fan lu, di shisi 春秋繁露, [Letopisy jar a podzimů], fu zhi xiang 服制象, 14, https://ctext.org/chun-qiu-fan-lu/fu-zhi-xiang/zh. Zmiňovaná pasáž se objevuje ve formulacích „天之生物也，以养人“ a „天地之生萬物也以養人“. [v čínštině]

2. Confucius (Konfucius), The Universal Order or Conduct of Life, a Confucian Catechism, (Being a Translation of One of the Four Confucian Books, Hitherto Known as the Doctrine of the Mean), (Shanghai: Shanghai Evening Post & Mercury Limited 1906), 68, https://bit.ly/2T74Dsb.

3. Yi Zhou shu (I čou šu) 逸周書 [Ztracená kniha Čou], „Da Jujie“(„Ta Ťü-ťie“) 大聚解, https://ctext.org/lost-book-of-zhou/da-ju/zh. [v čínštině]

4. Zengzi (Ceng-c’), citace dle: Li Ji (Li ťi) 禮記 [Kniha obřadů], „Zhai Yi“ (Čaj I) 祭儀，https://ctext.org/text.pl?node=61379&if=gb&show=parallel. [v čínštině]

5. Wes Vernon, „The Marxist Roots of the Global Warming Scare“, Renew America, 16. června 2008, https://web.archive.org/web/20100724052619/http://www.renewamerica.com:80/columns/vernon/080616.

6. Frederick Engels, „Notes and Fragments“, in: Dialectics of Nature, překl. Clemens Dutt (Moscow: Progress Publishers, 1883), 295–311, navštíveno přes Marxists Internet Archive 30. dubna 2020, 2018, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1883/don/ch07g.htm.

7. Brian Sussman, Eco-Tyranny: How the Left’s Green Agenda Will Dismantle America (Washington, D.C.: WND Books, 2012), 8–9.

8. Karl Marx, citace dle: Sussman, Eco-Tyranny, 10.

9. Tamtéž, 11–15.

10. Maurice Strong, citace dle: Grace Baumgarten, Cannot Be Silenced (Grand Rapids, MI: WestBow Press, 2016).

11. Sussman, Eco-Tyranny, 35.

12. Natalie Grant Wraga, citace dle: Vernon, „The Marxist Roots“.

13. John Bellamy Foster, „Marx’s Ecology in Historical Perspective“, International Socialism Journal 96 (zima 2002), http://pubs.socialistreviewindex.org.uk/isj96/foster.htm.

14. Ray Lankester, citace dle: Lewis S. Feuer, „The Friendship of Edwin Ray Lankester and Karl Marx: The Last Episode in Marx’s Intellectual Evolution“, Journal of the History of Ideas 40, č. 4: 633–648.

15. James O’Connor, Natural Causes: Essays in Ecological Marxism (New York: The Guilford Press, 1997).

16. Joel Kovel a Michael Löwy, „The First Ecosocialist Manifesto“, září 2001, stránka navštívena 30. dubna 2020, http://green.left.sweb.cz/frame/Manifesto.html.

17. Bob Brown a Peter Singer, The Greens (Melbourne: Text Publishing Company, 1996), 55.

18. Mikhail Gorbachev (Michail Gorbačov), „We Have a Real Emergency“, The New York Times, 9. prosince 2009, http://www.nytimes.com/2009/12/10/opinion/10iht-edgorbachev.html.

19. „Jack Mundey“, Sydney’s Aldermen, stránka navštívena 30. dubna 2020, http://www.sydneyaldermen.com.au/alderman/jack-mundey/.

20. Saul Alinsky, „Tactics“, in: Rules for Radicals: A Practical Primer for Realistic Radicals (New York: Vintage Books, 1971).

21. Zombie, „Climate Movement Drops Mask, Admits Communist Agenda”, PJ Media, 23. září 2014, https://pjmedia.com/zombie/2014/9/23/climate-movement-drops-mask-admits-communist-agenda.

22. Dan Barry a Al Baker, „For ‘Eco-Terrorism’ Group, a Hidden Structure and Public Messages“, The New York Times, 8. ledna 2001, https://www.nytimes.com/2001/01/08/nyregion/for-eco-terrorism-group-a-hidden-structure-and-public-messages.html.

23. Noel Moand, „A Spark That Ignited a Flame: The Evolution of the Earth Liberation Front“, v Igniting a Revolution: Voices in Defense of the Earth, editovali Steven Best a Anthony J. Nocella, II  (Oakland, CA: AK Press, 2006), 47.

24. Paul Watson, citace dle: Leslie Spencer, Jan Bollwerk a Richard C. Morais, „The Not So Peaceful World of Greenpeace“, Forbes, listopad 1991, zpřístupněno skrze Heartland Institute, https://www.heartland.org/_template-assets/documents/publications/the_not_so_peaceful_world_of_greenpeace.pdf.

25. Ted Thornhill, „Humans Are NOT to Blame for Global Warming, Says Greenpeace Co-founder, as He Insists There Is ,No Scientific Proofʻ Climate Change Is Manmade“, Daily Mail, 27. února 2014, http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-2569215/Humans-not-blame-global-warming-says-Greenpeace-founder-Patrick-Moore.html#ixzz2vgo2btWJ.

26. John Vidal, „Not Guilty: The Greenpeace Activists Who Used Climate Change as a Legal Defence“, The Guardian, 10. září 2008, https://www.theguardian.com/environment/2008/sep/11/activists.kingsnorthclimatecamp.

27. Richard Lindzen, „The Climate Science Isn’t Settled“, The Wall Street Journal, 30. listopadu 2009, https://www.wsj.com/articles/SB10001424052748703939404574567423917025400.

28. Steven E. Koonin, „Climate Science Is Not Settled“, The Wall Street Journal, 19. září 2014, https://www.wsj.com/articles/climate-science-is-not-settled-1411143565.

29. Steven Koonin, „A ,Red Teamʻ Exercise Would Strengthen Climate Science,“ The Wall Street Journal, April 20, 2017, https://www.wsj.com/articles/a-red-team-exercise-would-strengthen-climate-science-1492728579.

30. Michael Griffin, „NASA Chief Questions Urgency of Global Warming”, rozhovor od Stevea Inskeepa, National Public Radio, 31. května 2007, https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=10571499.

31. Alicia Chang, „NASA Chief Regrets Remarks on Global Warming“, NBC News, 5. června 2007, http://www.nbcnews.com/id/19058588/ns/us_news-environment/t/nasa-chief-regrets-remarks-global-warming/.

32. Michael Griffin, citace dle: Rebecca Wright, Sandra Johnson a Steven J. Dick, ed., NASA at 50: Interviews With NASA’s Senior Leadership (Washington, D.C.: Národní úřad pro letectví a vesmír, 2009), 18, https://www.nasa.gov/sites/default/files/716218main_nasa_at_50-ebook.pdf.

33. Lennart Bengtsson, citace dle: „Lennart Bengtsson Resigns: GWPF Voices Shock and Concern at the Extent of Intolerance Within the Climate Science Community“, The Global Warming Policy Foundation, 5. května 2014,  http://www.thegwpf.org/lennart-bengtsson-resigns-gwpf-voices-shock-and-concern-at-the-extent-of-intolerance-within-the-climate-science-community/.

34. Kongres USA, Výbor pro vědu, vesmír a technologii (Committee on Science, Space and Technology) Sněmovny reprezentantů USA, Hearing on Climate Science: Assumptions, Policy Implications and the Scientific Method, 29. března 2017, https://docs.house.gov/meetings/SY/SY00/20170329/105796/HHRG-115-SY00-Wstate-CurryJ-20170329.pdf.

35. Tamtéž.

36. Frederick Seitz, „Major Deception on Global Warming“, The Wall Street Journal, 12. června 1996, https://www.wsj.com/articles/SB834512411338954000.

37. Tamtéž.

38. Tim Hingham, citace dle: Larry Bell, „The New York Times’ Global Warming Hysteria Ignores 17 Years of Flat Global Temperatures“, Forbes, 21. srpna 2013, https://www.forbes.com/sites/larrybell/2013/08/21/the-new-york-times-global-warming-hysteria-ignores-17-years-of-flat-global-temperatures/.

39. Paul Reiter, citace dle: Christopher C. Horner, Red Hot Lies: How Global Warming Alarmists Use Threats, Fraud, and Deception to Keep You Misinformed (Washington, D.C.: Regnery Publishing, 2008), 319.

40. Kongres USA, Senát, Výbor pro obchod, vědu a dopravu (Committee on Science, Science, and Transportation), Projected and Past Effects of Climate Change: A Focus on Marine and Terrestrial Systems, 109th Cong., 2nd sess., 26. dubna 2006.

41. Bloomberg, citace dle: James Taylor, „Mosquitoes Ignore Global Warming Predictions“, Forbes, 5. října 2011, https://www.forbes.com/sites/jamestaylor/2011/10/05/mosquitoes-ignore-global-warming-predictions/#20938da66c1b.

42. Leonard J. Bruce-Chwatt, „Malaria Research and Eradication in the USSR”, Buletin Světové zdravotnické organizace, 1959, zpřístupněno skrze National Institutes of Health, 30. dubna 2020, https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2537933/pdf/bullwho00505-0074.pdf.

43. Zoë Corbyn, „Global Warming Wilts Malaria“, Nature, 21. prosince 2011, https://www.nature.com/news/global-warming-wilts-malaria-1.9695.

44. Christopher Landsea, citace dle: James Tylor, „Climate Scientist Quits IPCC, Blasts Politicized ,Preconceived Agendasʻ“, The Heartland Institute, 1. dubna 2005, https://www.heartland.org/news-opinion/news/climate-scientist-quits-ipcc-blasts-politicized-preconceived-agendas?source=policybot.

45. Kongres USA, Senát, Výbor pro životní prostředí a veřejné práce (Committee on Environment and Public Works), Full Committee Hearing on Climate Change and the Media, 109th Cong., 2nd sess., 6. prosince 2006, https://www.epw.senate.gov/public/index.cfm/hearings?ID=BFE4D91D-802A-23AD-4306-B4121BF7ECED.