Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světuredakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

Úvod

1. Komunistické kořeny environmentalismu

a) Tři etapy environmentalismu

b) Shodné kořeny environmentalismu a marxismu

c) Ekologický marxismus

d) Ekologický socialismus

e) Zelená politika: zelená je nová rudá

f) Ekologický terorismus

g) Greenpeace: ne zrovna mírumilovný příběh

2. Mýtus o konsenzu ohledně změny klimatu

a) Stručná historie „konsenzu“ v klimatologii

b) Ustavení dogmatu ve vědecké komunitě

Odkazy


Úvod

Země je životním prostředím lidstva. Poskytuje lidem jídlo, zdroje a podmínky pro rozvoj a již po tisíce let nám umožňuje prosperovat.

Lidé jsou v kontaktu s okolní přírodou každý den. Tradiční čínská i západní kultura zdůrazňují příznivý, symbiotický vztah mezi člověkem a přírodou. Starověký čínský filozof Tung Čung-šu v díle Hojná rosa Letopisů jar a podzimů napsal: „Všechno na zemi bylo stvořeno ku prospěchu člověka.“ To znamená, že úmyslem Stvořitele bylo poskytnout lidstvu podmínky pro život a dát mu k dispozici všechny věci na zemi. Zároveň se lidé musí ve svém životě řídit zásadami nebe a země, využívat všeho s mírou a aktivně se o své životní prostředí starat a chránit jej.

Podle tradiční západní kultury Stvořitel poskytuje lidským bytostem životní prostředí a žádá je, aby ho spravovaly. Člověk by proto měl o své životní prostředí pečovat a dobře ho využívat. Ve filozofii tradiční čínské kultury se hovoří o rovnováze mezi všemi věcmi a o nutnosti neubližovat. Konfuciova Cesta středu uvádí: „Je to tentýž systém zákonů, s jehož pomocí se tvoří a vyvíjejí všechny stvořené věci. Je to systém, kde jeden druhého nezraňuje a kde se procesy přírody odehrávají bez konfliktu či zmatku.“ [2]

Staří Číňané si vážili ochrany životního prostředí. Jak uvádějí historické prameny z dob Jüa Velikého: „Ve třech jarních měsících lidé nebrali do lesa sekery, aby mohl les vzkvétat. Během tří letních měsíců lidé nepokládali do řek sítě, aby se ryby mohly rozmnožovat.“ [3]

Konfuciánský učenec Ceng-c‘ napsal: „Dřevo bylo možné těžit pouze ve správných obdobích a zvířata se porážela pouze ve správný čas.“ [4] Toto ukazuje tradiční čínskou představu o spravování všech věcí, o vážení si životního prostředí a jeho ochraně.

Po průmyslové revoluci způsobilo znečištění přírody vážné ekologické škody a západní společnosti si začaly tento problém uvědomovat. Poté, co se přijaly zákony a normy na ochranu životního prostředí, bylo průmyslové znečištění účinně ošetřeno a stav životního prostředí se výrazně zlepšil. V průběhu tohoto procesu došlo k enormnímu nárůstu povědomí veřejnosti o ochraně životního prostředí. Lidé začali všeobecně uznávat, že ochrana životního prostředí je správným cílem.

Musíme zde rozlišovat mezi několika myšlenkami: environmentální ochranou, environmentálním hnutím a environmentalismem. Enviromentální ochrana, jak název napovídá, je ochrana životního prostředí. Od počátku lidské civilizace lidé chápali, že jde o něco potřebného, a nemělo to nic společného s konkrétní politickou ideologií.

Environmentální hnutí je sociální a politické hnutí zaměřené na otázky životního prostředí. Jeho primárním cílem je změnit politiku životního prostředí a myšlení a zvyky veřejnosti prostřednictvím masových hnutí, politické agitace a vlivu médií. Environmentalismus je filozofie a ideologie zdůrazňující potřebu ochrany životního prostředí a harmonického soužití mezi lidskou společností a ekologií přírody. Motivace v pozadí ochrany životního prostředí a environmentalismu nejsou stejné jako u komunismu. Komunisté však vynikají ve zneužívání masových hnutí a jejich manipulaci ve svůj prospěch. Vidíme tedy, že komunisté se od počátku moderního environmentalismu systematicky snažili o to, aby jej mohli zahrnout pod svá křídla.

Problémy spojené s environmentalismem jsou dnes nesmírně složité. Hnutí využilo rétoriku senzacechtivosti a také upřímné přání lidí chránit své životní prostředí, aby vytvořilo globální politické hnutí. Mnoho sympatizantů to přitom myslí dobře, má smysl pro spravedlnost a opravdu jim není lhostejná budoucnost lidstva.

Mnozí si však neuvědomují, že komunisté využívají environmentalismus jako důkaz své morální nadřazenosti a k ospravedlnění své vlastní agendy. Tím se ochrana životního prostředí stává vysoce zpolitizovanou, extrémní záležitostí a dokonce se proměnila v určitý druh náboženství – avšak bez tradičních morálních základů. Převládá zavádějící propaganda a různá povinná politická opatření, která proměnila environmentalismus v jakousi odlehčenou verzi komunismu.

V této kapitole se zaměříme na to, jak se environmentalismus jako ideologie sloučil s komunismem a jak bylo environmentální hnutí komunismem přivlastněno, zmanipulováno a využito k tomu, aby pomohlo naplnit komunistické cíle. Dále se zaměříme na důsledky, které to vše přinese, pokud tomu nebudeme věnovat pozornost.

1. Komunistické kořeny environmentalismu

Komunismus, který vznikl v Evropě, provedl v mnoha oblastech složité přípravy na zničení lidstva. Aby si uzurpoval moc, ve dvou velkých mocnostech na Východě – v Rusku a v Číně – rozpoutal násilné revoluce. Komunistický tábor a západní společnosti vstoupily v období studené války do vleklé konfrontace. Po rozpadu Sovětského svazu a východoevropského komunistického bloku začali komunisté zasévat své faktory jak do východní, tak i do západní společnosti, a rovněž se snažili ustavit pevně kontrolovanou globální vládu.

K dosažení tohoto cíle musí komunismus vytvořit anebo využít „nepřítele“, který ohrožuje celé lidstvo, a vyděsit veřejnost na celém světě, aby mu předala osobní svobody i státní suverenitu. K dosažení tohoto cíle se jeví téměř jako nevyhnutelná cesta právě vytvoření globální paniky ohledně hrozících enviromentálních a ekologických katastrof.

a) Tři etapy environmentalismu

Vznik a vývoj environmentálního hnutí je neoddělitelně spjat s komunismem. Konkrétně jeho vývoj prošel celkem třemi fázemi. První etapou je období teoretického vývoje, zhruba od vydání Komunistického manifestu Karla Marxe a Friedricha Engelse v roce 1848 do prvního Dne Země v roce 1970.

Na začátku této fáze Marx a jeho následovníci nezaměřovali svůj teoretický diskurz na environmentalismus, nicméně marxistický ateismus a materialismus byly přirozeně v souladu s hlavní tendencí environmentalismu. Marx prohlásil, že kapitalismus je proti přírodě (tzn. životnímu prostředí). Marxovi žáci vymysleli pojem „ekosystém“ a tiše zahrnuli environmentalismus do některých předmětů, kde pomalu dozrával.

V poslední dekádě první fáze, od roku 1960 do roku 1970, vyšly ve Spojených státech dva bestsellery – Mlčící jaro (Silent Spring, 1962) a Populační bomba (Population Bomb, 1968), a s nimi se zrodil i environmentalismus, který vstoupil na scénu pod rouškou „ochrany životního prostředí“.

Významnou událostí začátku druhé fáze byl první Den Země, který se konal v roce 1970. Organizace spojených národů krátce nato v roce 1972 uspořádala ve Stockholmu první Konferenci OSN o životním prostředí člověka. V této fázi se rychle vynořovala řada organizací a s tím narůstala i jejich činnost. Ve Spojených státech a Evropě tlačily na vlády svou propagandou, protesty a aktivismem pod rouškou vědeckého výzkumu, změny legislativy, sjezdů atd.

Na makroúrovni fungovalo hnutí kontrakultury 60. let téměř jako vojenská přehlídka komunistických prvků na Západě. Na scénu se vyhrnuly nejprve pod praporem občanských práv a protiválečných hnutí, a následně se rychle rozšířily do dalších forem antikapitalistických bitev, jako je feministické hnutí, homosexuální hnutí a další.

Koncem 70. let, po skončení hnutí proti válce ve Vietnamu, se v rámci komunistických myšlenek rozběhl proces institucionalizace, nazvaný „dlouhý pochod institucemi“. Komunistické prvky rovněž zaplavily feminismus a environmentalismus. To je také hlavní příčinou vzestupu environmentalistické ideologie a její agitace.

Jednou z nejdůležitějších sil, která v 70. letech přebrala prapor ekologie, byli hippies, páteř kontrakultury. Ve skutečnosti se komunismus po svém neúspěchu ve studené válce v procesu transformace převlékl do kabátu environmentalismu. Jeho úmyslem bylo zavést globální komunismus pod jakýmkoli jiným příhodným názvem.

Třetí fáze začala těsně před koncem studené války. V roce 1988 zřídila OSN Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) a do politické sféry začal vstupovat koncept globálního oteplování. [5] V předvečer kolapsu Sovětského svazu v roce 1990 se v Moskvě konala mezinárodní ekologická konference. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov v projevu obhajoval vytvoření mezinárodního systému monitorování životního prostředí, podepsal smlouvu na ochranu „jedinečných environmentálních zón“, vyjádřil podporu environmentálním programům OSN a vyzval k uspořádání navazující konference (která se konala v červnu 1992 v Brazílii). [6]

Téměř všichni západní ekologové tyto návrhy přijali a v této fázi také začali vnímat globální oteplování jako hlavní hrozbu pro lidstvo. Propaganda, která používala ochranu životního prostředí jako omluvu pro tvrdé politické přístupy, náhle eskalovala. Spolu s tím rapidně narostl počet a rozsah environmentálních zákonů a předpisů.

Environmentalismus se stal hlavním nástrojem pro omezení svobody občanů po celém světě, zbavení států svrchovanosti, jakož i omezování svobody v západní společnosti. Výsledkem bylo, že se po skončení studené války všichni bývalí komunisté Sovětského svazu, stejně jako komunisté a jejich „spolucestující“ na Západě, začali zapojovat do hnutí na ochranu životního prostředí. Environmentalismus se na světové scéně objevil jako nová síla a stále více se zbarvoval do ruda.

b) Shodné kořeny environmentalismu a marxismu

Lidé v ortodoxních náboženstvích jak na Východě, tak na Západě věří, že lidské bytosti stvořil Bůh ke svému obrazu, a proto má lidský život vyšší hodnotu, smysl a důstojnost než jiné formy života na zemi. Stejně tak Bůh stvořil přírodu kolem nás. Člověk má povinnost o životní prostředí pečovat, protože existuje pro něj – a ne naopak.

V očích ateistů a materialistů však lidský život takovou zvláštní hodnotu nemá. Engels napsal v jedné ze svých esejí: „Život je způsob existence albuminózních (tj. proteinových) těl.“ [7] Z tohoto pohledu není lidský život ničím víc než jedinečnou konfigurací proteinů, která se žádným zásadním způsobem neliší od zvířat či rostlin. Je tedy logické, že lidem může být ve jménu ochrany přírody odpírána svoboda, či dokonce vzat život.

V roce 1862 v knize o organické chemii kritizoval německý chemik a Marxův kolega Justus von Liebig britské zemědělce kvůli tomu, že jako hnojivo používali dovážený ptačí trus. Britské zemědělství mělo z ptačího hnoje coby účinného hnojiva prospěch a výnosy plodin se výrazně zvýšily. V polovině 19. století tak měli Britové dostatek kvalitních potravin. Obchod s ptačím trusem byl přínosný jak pro podnikatele v různých zemích, tak pro britské farmáře a veřejnost.

Proč chtěl von Liebig tuto praxi odsoudit? Tvrdil, že proces sběru ptačího trusu poškozuje přírodu a obchodníci prý vykořisťují dělníky nízkými mzdami. Třetím jeho argumentem bylo, že prý vysoké výnosy plodin stimulují populační růst. To vyžaduje více potravy, což přesahuje možnosti přírody. A za čtvrté prý více lidí a hospodářských zvířat znamená více hnoje a odpadu. [8]

V době, kdy Marx psal svůj Kapitál, pečlivě studoval von Liebigovu prráci. Chválil ji za to, že z hlediska přírodních věd poukázala „na negativní, tj. destruktivní stránku moderního zemědělství“. [9] Stejně jako von Liebig i Marx považoval jakoukoli snahu o vytvoření bohatství využitím přírodních zdrojů za začarovaný kruh. Došel k závěru, že „racionální zemědělství není slučitelné s kapitalistickým systémem“. [10]

Poté, co Lenin a jeho bolševická strana zahájili státní převrat v Rusku, rychle vyhlásili „Výnos o půdě“ a „Výnos o lesích“, aby znárodnili půdní, lesní, vodní, minerální, živočišné a rostlinné zdroje a zabránili veřejnosti v jejich využívání bez povolení od státu. [11]

Americký meteorolog a spisovatel Brian Sussman ve své knize Eko-tyranie: Jak levicová zelená agenda rozloží Ameriku (Eco-Tyranny: How the Left’s Green Agenda Will Dismantle America) napsal, že Marxovy a Leninovy myšlenky byly v perfektním souladu s myšlenkami dnešních environmentalistů. Podle jejich názoru nemá nikdo právo profitovat z přírodních zdrojů. „Ať už zachraňují lesy, velryby, hlemýždě nebo klima, vše se vrací k hluboce zakořeněnému přesvědčení, že snaha takto profitovat je nemorální, a pokud se nezastaví, nakonec zničí planetu,“ napsal Sussman. [12]

Do globálního environmentálního hnutí se zapojilo velké množství myslitelů, politiků, vědců, sociálních aktivistů a mediálních osobností. Tento text nemá dostatek prostoru pro výčet jejich myšlenek, projevů a akcí v plném rozsahu. Jednu postavu však nelze ignorovat, a to Maurice Stronga, zakladatele Programu OSN pro životní prostředí. Kanaďan Strong pořádal v roce 1972 Konferenci OSN o životním prostředí člověka a v roce 1992 Konferenci o životním prostředí a rozvoji. Strong byl synovcem Anny Louise Strongové, známé prokomunistické novinářky, která se usadila v Číně. Strong, kterého teta hluboce ovlivnila, se označoval za „socialistu v ideologii a kapitalistu v metodologii“. [13]

Strong zaujímá v globálním environmentálním hnutí důležité místo. „Sdílí názory toho nejradikálnějšího ekologického demonstranta, ale místo toho, aby chraplavě vyřvával u policejní barikády při globální konferenci, sedí uvnitř coby generální tajemník, a sám třímá soudcovské kladívko.“ [14]

Názory zastávané úřadem OSN, který Strong vedl, se zdají téměř identické s marxismem. Jak píše Sussman: „Soukromé vlastnictví půdy je hlavním nástrojem hromadění bohatství, a proto přispívá k sociální nespravedlnosti. Veřejná kontrola využívání půdy je proto nezbytná.“ [15] Strong se po odchodu do důchodu rozhodl usadit v Pekingu a zemřel v roce 2015.

Natalie Grant Wragová, nyní již zesnulá odbornice na Sovětský svaz, provedla v této otázce hloubkovou studii. Zmiňuje v ní: „Ochrana životního prostředí může být použita jako záminka k přijetí řady opatření určených k podkopání průmyslové základny rozvinutých zemí. Může také sloužit k oslabení jejich kondice snížením jejich životní úrovně a implantací komunistických hodnot.“ [16] Environmentalismus ve skutečnosti nepochází pouze z bývalého komunistického bloku. Jde hlouběji a souvisí s celkovým cílem komunismu podkopat svobodu po celém světě.

c) Ekologický marxismus

Na křižovatce devatenáctého a dvacátého století přišli britští vědci Ray Lankester a Arthur Tansley s myšlenkou ekologie a ekosystému. Oba byli fabiánští socialisté (ideologie pocházející z marxismu). Lankester byl zoolog a v relativně mladém věku se spřátelil se stárnoucím Marxem. Lankester navštěvoval Marxe v jeho domě a byl mezi nemnoha lidmi, kteří se zúčastnili Marxova pohřbu. Lankester jednou Marxovi napsal, že studuje Kapitál, Marxův text z roku 1867. Zmínil v něm, že četba Kapitálu je pro něj „největším potěšením a přínosem“. [17]

Tansley byl v Anglii v tomto období nejdůležitější postavou na poli ekologie a botaniky a jako první předseda Britské ekologické společnosti vynalezl pojem „ekosystém“. Během studia na Londýnské univerzitě byl Tansley hluboce ovlivněn Lankesterem. [18]

U Lankestera a Tansleyho se v této souvislosti objevují rodící se vazby mezi ekologickým myšlením a marxismem, i když ekologie a environmentalismus nejsou samozřejmě stejné. Ekologie se zabývá vztahem mezi živými věcmi a životním prostředím, zatímco environmentalismus se zabývá ekologickými katastrofami. Ekologie je však úzce spjata s environmentalismem, protože poskytuje teoretický základ pro vymezení ekologických katastrof. Ekologický marxismus, který byl odvozen z ekologie, je dalším takovým myšlenkovým proudem.

Ekologický marxismus přidává pojem „ekologická krize“ jako doplnění Marxových argumentů o hospodářské krizi kapitalismu. Snaží se rozšířit domnělý konflikt mezi buržoazií a proletariátem přidáním inherentního konfliktu mezi produkcí a životním prostředím. Toto se nazývá teorie dvojité krize či dvojitého konfliktu. V marxistické teorii je základní konflikt kapitalismu mezi výrobními silami a vztahy ve výrobě, který se nazývá primární konflikt. K druhotnému konfliktu dochází mezi výrobním prostředím (ekosystémem) a produktivními silami a výrobou dohromady. V této teorii vede primární konflikt k hospodářské krizi, zatímco sekundární konflikt vede ke krizi ekologické. [19]

Staletý vývoj kapitalismu ukázal, že marxismus se mýlil, když předpovídal, že kapitalismus se v důsledku hospodářské krize zhroutí. Kapitalismus naopak prosperuje. V reakci na to se nástrojem komunismu stal pojem ekologická krize. Levicoví odborníci objevili, že marxismus by mohl poskytnout teoretický základ pro environmentalismus, čímž by radikalizoval environmentální hnutí a pohled na svět.

d) Ekologický socialismus

Jak již název napovídá, ekologický socialismus je ideologie kombinující ekologii a socialismus. Kritici tuto ideologii nazvali „melounem“ (který je na povrchu zelený a uvnitř červený), protože k ekologickým zájmům přidává typicky socialistické požadavky, jako např. „sociální spravedlnost“, ve zjevném pokusu prosadit socialistické ideologie v novém kabátě.

Dobrým příkladem ekologického socialismu je „Ekosocialistický manifest“, který v roce 2001 publikovali Joel Kovel a Michael Lowy. Lowy je členem trockistické Čtvrté internacionály. Manifest uvádí, že kapitalismus nemůže vyřešit ekologickou krizi a bude nahrazen ekologickým socialismem. Nevnímají ekologický socialismus jako odvětví socialismu, ale spíše jako nový název socialismu v nové éře. [20]

V roce 2002 vydal Kovel knihu s názvem Nepřítel přírody: Konec kapitalismu, nebo konec světa? (The Enemy of Nature: The End of Capitalism or the End of the World?). Kniha podrobně popisuje teorii ekologického socialismu, tvrdě kritizuje kapitalismus a navrhuje změnu současné situace prostřednictvím nových radikálních směrů. [21]

e) Zelená politika: zelená je nová rudá

Když environmentalismus vstoupil do politiky, zrodila se zelená politika či ekopolitika. Strana zelených založená v mnoha zemích po celém světě je výsledkem zelené politiky, která obvykle neřeší pouze ochranu životního prostředí, ale dotýká se i sociální spravedlnosti, feminismu, protiválečného aktivismu či pacifismu. Například Globální zelení (Global Greens) jsou mezinárodní organizací spojenou se Stranou zelených a její charta z roku 2001 je silně nakloněna marxistické ideologii a stejně jako ona klade velký důraz na předpokládanou rovnost mezi člověkem a zvířaty. [22]

Environmentalismus je obvykle poháněn socialismem a komunismem. Po pádu komunistických režimů v Rusku a východní Evropě mnoho bývalých členů komunistické strany a zbývajících komunistických skupin založilo Stranu zelených nebo se k ní připojilo, což mělo za následek levicovou ideologii Strany zelených. Odtud plyne termín Zelená levice.

Po pádu Komunistické strany Sovětského svazu se bývalý sovětský vůdce Gorbačov pokusil znovu vstoupit do politiky, avšak neúspěšně. Poté se stal ekologem a založil Mezinárodní zelený kříž (Green Cross International). Je více než pravděpodobné, že Gorbačov zapojil do svých enviromentálních snah komunistické faktory. Také často podporoval zřízení světové vlády, která by environmentální krizi zastavila. [23]

Mnoho komunistických stran na Západě je přímo zapojeno do hnutí na ochranu životního prostředí. Jack Mundey, jeden ze zakladatelů australského hnutí Green Ban, je členem australské komunistické strany a jeho manželka je jeho národní předsedkyní. [24]

f) Ekologický terorismus

Vzhledem k levicovým vlivům je environmentalismus od svého vzniku poměrně radikální. Existuje mnoho radikálních větví, včetně hlubinné ekologie, ekofeminismu, sociální ekologie, bioregionalismu a podobně. Některá z těchto odvětví jsou extrémně radikální. Mezi nejznámější patří skupiny jako Earth First! (Země především!) a Earth Liberation Front (Fronta za osvobození Země). Aby jejich stoupenci zastavili činnosti, jež považují za škodlivé životnímu prostředí, využívají přímou akci (jako použití výbušnin a žhářství) známou jako ekoterorismus.

Skupina Earth First! byla založena v roce 1979 a jejím sloganem je „Žádné kompromisy při ochraně matky Země!“. Skupina využívá přímé akce proti hlavním cílům, jako jsou těžaři dřeva, stavitelé přehrad apod. Jedna ze známých taktik skupiny se nazývá „sezení ve stromech“, kdy aktivisté sedí pod stromem nebo se na něj vyšplhají, aby zabránili jeho pokácení. Tyto operace Earth First! přilákaly mnoho nových členů včetně levičáků, anarchistů a dalších, kteří se snaží vzbouřit proti majoritní společnosti.

V roce 1992 někteří z radikálnějších členů založili větev zvanou Fronta za osvobození Země (Earth Liberation Front) a přijali za svou taktiku žhářství. Na konci roku 2000 na ostrově Long Island přes noc zapálili devět luxusních vil. Hlavním důvodem bylo to, že domy byly postaveny na přírodním lese. Po spáchání žhářství fronta vyhlašovala: „Pokud je znovu postavíte, znovu je zapálíme!“

V roce 2005 FBI oznámila, že Fronta za osvobození Země je největší teroristickou hrozbou ve Spojených státech a je podezřelá z účasti na více než 1 200 kriminálních incidentech, při kterých došlo ke škodám na majetku v hodnotě desítek milionů dolarů. [25] Jejich činy již dávno překračují limity běžného politického protestu nebo rozdílnosti v názorech. Komunistická ideologie využila nenávist k přeměně některých environmentalistů na eko-teroristy, kteří se neliší od jiných teroristů.

g) Greenpeace: Ne zrovna mírumilovný příběh

Organizace Greenpeace (v překladu Zelený mír, pozn. red.) byla založena v roce 1971 a do dnešního dne se stala největší ekologickou organizací na světě s pobočkami ve čtyřiceti zemích a příjmem přes 350 milionů dolarů. Greenpeace je také jednou z nejradikálnějších ekologických organizací.

Spoluzakladatel Greenpeace Paul Watson, který opustil organizaci v roce 1977, řekl: „Tajemství úspěchu Davida McTaggarta [bývalého předsedy] je tajemstvím úspěchu Greenpeace: nezáleží na tom, co je pravda, záleží pouze na tom, o čem lidé věří, že je pravda … Jste tím, čím vás definují média. [Greenpeace] se stal mýtem a strojem na vytváření mýtů.“ [26]

Patrick Moore, další spoluzakladatel Greenpeace, se věnoval ochraně životního prostředí. Později ze své pozice odstoupil, protože zjistil, že organizace „se ostře obrátila k politické levici“. [27] Vyvinula se z ní extremistická organizace s politickou agendou, která je nepřátelská vůči veškeré průmyslové výrobě a odráží agendu založenou více na politice než na skutečné vědě. [28]

Strategie, kterou radikální ekologické organizace jako Greenpeace používají, je využít k dosažení svých cílů jakýchkoliv nezbytných prostředků. V tomto bodě je radikální environmentalismus s komunismem velmi konzistentní. V roce 2007 se šest členů Greenpeace vloupalo do britské uhelné elektrárny, kde způsobili narušení výroby. Společnost je zažalovala, že způsobili škodu na majetku kolem 30 tisíc britských liber. Přiznali svůj pokus o odstavení elektrárny, tvrdili však, že to udělali, aby zabránili ještě větším škodám (ekologické krizi způsobené skleníkovými plyny). Soud nakonec souhlasil, že jejich kroky byly nevinné.

Již předtím zaznamenala Greenpeace mnoho takových vyhraných soudních bitev, a to i v případech poškození jaderných elektráren, automobilových společností nebo výrobních závodů stíhacích letounů. [29] Hranice mezi legitimní a nelegitimní taktikou se s takovouto logikou jednoduše rozplývá.

Tradiční marxismus-leninismus používá příslib utopie k legitimizaci zabíjení, žhářství a loupeží. Podobně pod záštitou environmentalismu varují komunisté před ekologickými krizemi, aby legitimizovali své násilné a nezákonné taktiky.

Ve výše uvedeném příkladu členové Greenpeace přesvědčili porotu, aby přijala jejich trestné motivy jako legitimní, což dokazuje, že velká skupina lidí ve společnosti může být pochybnými a neopodstatněnými argumenty uvedena v omyl. To vše je součástí odvrhnutí univerzálních hodnot a znakem morálního úpadku společnosti.

2. Mýtus o konsenzu ohledně změny klimatu

Změna klimatu se v dnešní společnosti stala horkým tématem. Veřejná debata o této otázce je neobvykle aktivní s různými názory ze strany médií, široké veřejnosti i politiků. Nejčastěji zmiňovaným argumentem je, že globální oteplování způsobily emise skleníkových plynů vyvolané lidmi, a to prý vede k nebezpečným klimatickým katastrofám. Zastánci tvrdí, že tohoto závěru je dosaženo vědeckým konsenzem, který se již stal ustálenou vědou. Pro některé environmentalisty jsou lidé, kteří tento závěr odmítají, proti vědě a dokonce proti lidstvu.

Výše uvedení členové Greenpeace, kteří poškodili elektrárnu, byli nakonec zproštěni viny, jelikož v jejich prospěch svědčil slavný odborník, který byl zastáncem tohoto „konsenzu“. Tvrdil například, že každodenní množství skleníkových plynů vypouštěných elektrárnou by vedlo k zániku až čtyř set živočišných druhů.

Dosáhla však vědecká obec skutečně shody? Richard Lindzen, profesor meteorologie v důchodu, dříve působící na Massachusettském technologickém institutu, napsal v roce 2007 článek, v němž vyjádřil názor, že věda o klimatu není ve skutečnosti uzavřenou záležitostí. [30] Steven Koonin, bývalý podtajemník pro vědu na americkém ministerstvu pro energetiku a profesor na Newyorské univerzitě, napsal v článku z roku 2014 „Klimatická věda není vyřešena“: „Zdaleka jsme nedosáhli takových znalostí, které jsou potřeba k vytvoření dobré klimatické politiky.“[31]

V jiném článku Koonin čtenářům připomněl: „Veřejnost do značné míry neví o intenzivních debatách, které probíhají ohledně klimatologie. Na nedávném setkání národních laboratoří jsem pozoroval více než sto aktivních vládních a univerzitních vědců, kteří spolu často rozhořčeně debatovali ve snaze oddělit lidský vliv od přirozené proměnlivosti klimatu. A nejednalo se pouze o nuance, ale o základní aspekty našeho porozumění, pokud jde o zjevné – avšak neočekávané – zpomalení globálního zvýšení hladiny moře v posledních dvou desetiletích.“ [32]

Povrchová teplota Země od roku 1880 celkově vzrostla a oxid uhličitý a další skleníkové plyny emitované lidmi do atmosféry mají na svět oteplující účinek. Pokud jde o tyto základní otázky, vědci se ve svých názorech neliší. Nejdůležitější otázky, kterými se vědci v horké debatě zabývají, jsou však tyto: Je oteplování primárně způsobeno lidskou činností, nebo přírodními faktory? Jak moc se svět oteplí do konce 21. století? Má lidstvo schopnost předpovídat, jak se v budoucnu změní klima? Způsobí oteplování katastrofu?

Z jiného úhlu pohledu se však zdá, že vědecká komunita dosáhla určitého konsenzu nebo se do jisté míry s vědou o změně klimatu vypořádala, poněvadž hlasy těch, kteří se staví proti tzv. konsenzu, se v médiích nebo akademických časopisech objevují jen zřídka.

Fyzik Michael Griffin, bývalý pracovník NASA, v rozhovoru pro National Public Radio v roce 2007 uvedl:

Nepochybuji o tom, že globální… že trend globálního oteplování existuje. Nejsem si však jistý, zda je spravedlivé říci, že je to problém, se kterým musíme zápasit. Předpokládat, že je to problém, je jako předpokládat, že dnešní stav klimatu Země je optimální a nejlepší, jaký jsme kdy měli. A že musíme podniknout kroky k tomu, abychom zajistili, že se nezmění.

Zaprvé si nemyslím, že je v moci lidí zajistit, aby se klima nezměnilo, jak ukázaly miliony let historie, a za druhé, zeptal bych se, kterým lidským bytostem – kde a kdy – má být uděleno privilegium rozhodnout, že toto konkrétní klima, které zde dnes máme, je právě teď tím nejlepším prostředím pro všechny ostatní lidské bytosti. Myslím, že by bylo dost arogantní, kdyby lidé měli tuto pozici zaujmout. [33]

Přestože se Griffin pokoušel projevit pokoru, kterou by vědečtí pracovníci měli mít, okamžitě se setkal s těžkou kritikou ze strany médií a některých klimatologů, kteří dokonce jeho poznámky prohlásili za ignorantské. Následující den byl v důsledku obrovského tlaku donucen se omluvit. [34]

O několik měsíců později v dalším rozhovoru Griffin situaci komentoval: „Osobně si myslím, že to lidé při debatě o změně klimatu přehánějí, až tak, že je téměř nelegitimní považovat ji za technický předmět. Téměř získala náboženský status, což považuji za politováníhodné.“

Z Griffinova pohledu ohledně „vědeckého konsenzu“ vidíme, že takzvaný konsenzus o změně klimatu nebyl ve skutečnosti součástí vědeckého procesu. Cítil, že vědecký pokrok je výsledkem debaty: „Rozvíjíte své teorie, publikujete svá data, posílíte svůj koncept, a ostatní ho vyvrátí nebo se o to pokusí. Vědecký konsenzus se vyvíjí tímto způsobem.“ [35] Použití všech způsobů a prostředků k potlačení vědecké debaty samo o sobě narušuje ducha vědy.

Profesor Lennart Bengtsson, člen Britské královské meteorologické společnosti a bývalý ředitel Evropského střediska pro střednědobé předpovědi počasí, se díky své hvězdné reputaci a postavení ve svém oboru připojil k think-tanku Global Warming Policy Foundation (GWPF, Nadace politiky globálního oteplování), který zkoumá teorie globálního oteplování. V důsledku toho se dostal pod drobnohled a tlak ze strany svých kolegů z celého světa. O dva týdny později byl přinucen rezignovat.

Ve svém dopise Bengtsson napsal: „Byl jsem v posledních dnech vystaven tak velkému kolektivnímu tlaku z celého světa, že se to pro mě stalo prakticky nesnesitelné. Pokud by to pokračovalo, nemohl bych vykonávat svou normální práci, a dokonce se obávám, že by mohlo být ohroženo mé zdraví a bezpečnost. … Někteří kolegové ruší svou podporu, další odstoupili od spoluautorství atd. … Nikdy bych neočekával nic podobného [jako za senátora McCarthyho] v takové původně mírumilovné komunitě, jakou meteorologie je. Očividně se v posledních letech změnila.“ [36]

Bengtssonovo pozorování bylo správné. Tato transformace posledních let je výsledkem komunistické ideologie a bojové taktiky, které obsadily obor meteorologie.

Ve skutečnosti údajný vědecký konsenzus ohledně změny klimatu transformoval teorii změny klimatu na dogma. Změna klimatu je také vůdčím principem dnešního environmentalismu – posvátným a nedotknutelným. Vědci, média a ekologičtí aktivisté, kteří tento princip přijali, pracují společně na šíření strachu z bezprostřední katastrofy.

Tato doktrína je důležitým nástrojem ekologického hnutí k vyděšení veřejnosti, aby se podrobila politické agendě. V průběhu procesu vytváření a upevňování tohoto dogmatu jsou nasnadě techniky komunistického politického boje, jako jsou klamání, mobbing, veřejné zostuzování, zpochybňování a otevřený konflikt.

a) Stručná historie „konsenzu“ v klimatologii

V roce 1988 byl zřízen Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Jednou z jeho důležitých misí bylo vyhodnocování stávajícího vědeckého výzkumu každých přibližně pět let a vydávat směrodatné prohlášení o změně klimatu. To má za cíl vytvořit vědecký konsenzus v otázkách klimatu a poskytnout vědecký základ pro tvorbu politiky. [37] Zpráva IPCC často zahrnuje seznam tisíců předních autorů, spoluautorů a recenzentů. Závěry ve zprávách IPCC jsou proto často popisovány jako konsenzus tisíců nejlepších vědců na světě.

V roce 1992 uváděla Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), že jejím cílem je dosáhnout stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úroveň, která by zabránila nebezpečnému antropogennímu zasahování do klimatického systému. Je třeba si uvědomit, že se již předpokládalo, že změna klimatu je způsobena lidmi a že je na nebezpečné úrovni. Později bylo úkolem IPCC identifikovat „lidské vlivy na klima“ a „nebezpečné environmentální a sociálně-ekonomické dopady na změnu klimatu“. [38] Předpoklad UNFCCC, že lidé jsou viníky nebezpečné změny klimatu, omezil rozsah toho, co by měl IPCC identifikovat. Pokud by změna klimatu nebyla nebezpečná nebo by nebyla způsobena pouze průmyslem, pak by nebylo nutné přijímat takovou politiku a neexistoval by žádný důvod pro to, aby IPCC existoval. Takové střety zájmů také omezily zaměření šetření IPCC. [39]

Zprávy IPCC odstranily prohlášení vyjadřující nejistotu

Těsně předtím, než panel IPCC vydal v roce 1995 druhou vyhodnocovací zprávu, kopii zprávy získal světově uznávaný fyzik, bývalý prezident Národní akademie věd a prezident Rockefellerovy univerzity v New Yorku Frederick Seitz. Seitz později zjistil, že obsah zprávy byl poté, co prošel vědeckou editací, a předtím, než byl odeslán k tisku, do značné míry pozměněn. Zmizely z něj veškeré nejistoty ohledně lidské činnosti ovlivňující změnu klimatu.

Seitzův článek v The Wall Street Journal uvedl: „Za více než 60 let, kdy jsem byl členem americké vědecké komunity, jsem nikdy nebyl svědkem znepokojivější korupce v procesu peer-review než při událostech, které předcházely této zprávě IPCC.“ [40]

Mezi vymazanými prohlášeními jsou například tato: [41]

  • „Žádná z výše uvedených studií nepřinesla jasný důkaz, že můžeme pozorované změny připisovat konkrétní příčině, nárůstu skleníkových plynů.“
  • „Žádná studie dosud zcela ani zčásti nepřisoudila antropogenní [člověkem způsobené] příčiny [dosud pozorovaným změnám klimatu].“
  • „Jakákoli tvrzení o pozitivní detekci významné změny klimatu pravděpodobně zůstanou kontroverzní, dokud nebudou zredukovány nejistoty ohledně celkové přirozené variability klimatického systému.“

I když IPCC později tvrdil, že autoři všechny změny schválili, revize ukazují, jak byl report IPCC ovlivněn politikou. Hodnotící zpráva neobsahuje žádný původní výzkum, ale většinou shrnuje výzkum stávající. A jelikož stávající výzkum obsahuje tolik různých názorů, aby se „dosáhlo stanoveného konsenzu“, IPCC to jednoduše vyřešil tím, že se zbavil nesouhlasných názorů.

Třetí hodnotící zpráva IPCC z dubna 2000 ve svém návrhu uváděla: „Byl zaznamenán znatelný vliv člověka na globální klima.“ Verze zveřejněná v říjnu téhož roku tvrdí: „Je pravděpodobné, že zvýšení koncentrace antropogenních skleníkových plynů v posledních pěti dekádách výrazně přispělo k pozorovanému oteplování.“ V závěrečném oficiálním vydání bylo prohlášení ještě důraznější: „Většina pozorovaného oteplování za posledních 50 let je pravděpodobně způsobena zvýšením koncentrace skleníkových plynů.“

Když byl mluvčí Programu OSN pro životní prostředí Tim Higham požádán, aby sdělil, na jakém vědeckém základě došlo ke změnám ve formulacích zprávy, upřímně odpověděl: „Nešlo o žádnou novou vědu, ale vědci chtěli politikům přednést jasné a silné poselství.“ [42] ]

Jinými slovy, úmluva UNFCCC zadala IPCC domácí úkol s předem danou odpovědí. IPCC pak jen dodal to, co se od něj vyžadovalo.

Zpráva IPCC zveličuje „konsenzus o katastrofě“

Paul Reiter, profesor na Pasteurově institutu ve Francii, je předním odborníkem na malárii a další choroby přenášené hmyzem. Nesouhlasil se zprávou IPCC a vyhrožoval zahájením soudního řízení proti IPCC, pokud panel neodstraní jeho jméno ze seznamu nejlepších dvaceti vědců, o nichž se tvrdilo, že zprávu schválili. Zmínil, že IPCC „chce navodit dojem, že všichni přední vědci jsou ve shodě, což však není pravda“. [43]

Ve své výpovědi pro Senát USA ze dne 25. dubna 2006 Reiter uvedl: „Znepokojivým aspektem debaty je, že tuto falešnou ‚vědu‘ potvrzují na veřejném fóru vlivné skupiny ‚odborníků‘. Mám na mysli zejména Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Každých pět let tato organizace se sídlem v OSN vydává ‚konsenzus předních světových vědců‘ ve všech aspektech změn klimatu. Nehledě na pochybný proces, kterým jsou tito vědci vybíráni, je takový konsenzus věcí politiky, a ne vědy.“ [44]

Environmentalisté propagují názor, že nemoci přenášené hmyzem, jako je malárie, se vymknou kontrole, když bude oteplování klimatu pokračovat. Toto tvrzení je také hlavním argumentem IPCC. Jak uvedl Bloomberg 27. listopadu 2007: „Podle zprávy Organizace spojených národů vystaví globální oteplování další miliony lidí riziku malárie a horečky dengue. Zpráva požaduje naléhavé přezkoumání zdravotních rizik, která změna klimatu představuje.“ [45] Reiter však takovouto jednoduchou korelaci mezi oteplováním klimatu a šířením infekčních chorob neuznává.

Poukázal na to, že výskyt malárie se neomezuje na tropické oblasti. K masivnímu výskytu malárie došlo ve dvacátých letech rovněž v bývalém Sovětském svazu. K dalšímu výskytu došlo ve městě Archangelsk poblíž polárního kruhu, kde se objevilo třicet tisíc případů malárie, které měly na svědomí deset tisíc úmrtí. [46] Podle zprávy v časopise Nature z roku 2011 vědci zjistili, že se navzdory předcházejícímu předpokladu šíření této nemoci s rostoucí teplotou zpomaluje. [47] To potvrzuje i Reiterův názor.

Odstoupení dalšího vědce od zprávy IPCC také ukazuje, že panel údajný „konsenzus o katastrofě“ použil jako součást svých zažitých praktik. Christopher Landsea, výzkumník hurikánů z amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru a jeden z předních autorů čtvrté hodnotící zprávy IPCC, se od ní distancoval v lednu 2005. V otevřeném dopise uvedl: „Osobně v dobré víře nemohu nadále podporovat proces, o kterém se domnívám, že je motivován předem připravenou agendou a je z vědeckého hlediska nespolehlivý.“ Naléhavě vyzval panel IPCC, aby potvrdil, že se zpráva bude řídit vědou, a nebude tíhnout k senzacechtivosti. [48]

Landsea nesouhlasil s předním autorem zprávy IPCC ohledně vztahu mezi hurikány a změnou klimatu. Tento přední autor IPCC (který není odborníkem na výzkum hurikánů) zdůraznil, že oteplování klimatu způsobí intenzivnější hurikány, aniž by své tvrzení podložil pevnými věcnými údaji. Landsea poukázal na to, že minulé studie ukázaly, že historické záznamy nemohou takovou korelaci ověřit a teoreticky, i kdyby tam korelace existovala, je zanedbatelná a bezvýznamná.

David Deming, geolog a geofyzik na Univerzitě v Oklahomě, získal díky studiu vzorků ledu data o teplotě v Severní Americe za uplynulých 150 let a publikoval svůj výzkumný článek v časopise Science. Zastánci konsenzu se pak domnívali, že Deming rovněž obhajuje konsenzus. Na jednání amerického Senátu Deming uvedl, že vedoucí autor IPCC mu zaslal e-mail, ve kterém psal: „Musíme se zbavit středověkého teplého období.“ [49] Středověké období tepla se týká klimatického oteplování v severoatlantickém regionu mezi lety 950 a 1150. Vymazání tohoto období z historické křivky změn klimatu by posílilo tvrzení, že dnešní oteplování je bezprecedentní.

Existuje mnoho takových incidentů. Christopher C. Horner, zkušený americký vědec z Institutu pro konkurenceschopnost podniků (Competitive Enterprise Institute), ve své knize Horké rudé lži: Jak alarmisté globálního oteplovaní používají hrozby, podvody a klam, aby vás udrželi dezinformovanými (Red Hot Lies, How Global Warming Alarmists Use Threats, Fraud, and Deception to Keep You Misinformed) vyjmenoval mnoho původních autorů IPCC, kteří jsou proti závěrům panelu a jeho zpolitizovaným operacím. [50] Tito vědci vznesli rozumné dotazy s podpůrnými údaji a napadli takzvaný konsenzus IPCC. V současném akademickém a mediálním prostředí jsou však jejich hlasy marginalizovány.

b) Ustavení dogmatu ve vědecké komunitě

Vytváření a upevňování údajného konsenzu o změně klimatu se staly hlavním nástrojem, který environmentalismus využívá k manipulaci veřejnosti, zesílení strachu z katastrofy a zdeformování lidských hodnot. Přirozeným cílem této trajektorie je vytvoření globální supervlády – tj. komunismu. Přestože se to odehrává především ve vědecké komunitě, přispělo k tomu společné úsilí médií, vlád a akademických institucí.

Bez ohledu na to, jak velkou má vědec akademickou pověst, jakmile veřejně vyjádří pochybnosti o dogmatu konsenzu, okamžitě začne čelit ohromnému tlaku od svých kolegů a akademických institucí. To ho nutí, aby se podřídil. Lidé, kteří žili v komunistické totalitní společnosti, měli podobnou zkušenost, když nějak zpochybňovali dogma komunistické strany.

David Bellamy byl známý britský ekologický aktivista a předseda Královské společnosti pro péči o divokou zvěř (Royal Society of Wildlife Trusts). Když však veřejně prohlásil, že nevěří v dogma konsenzu ohledně teorie o globálním oteplování, společnost vydala prohlášení, kde vyjádřila nespokojenost. [51] Poté přestal vykonávat funkci předsedy a ekologové, kteří ho dříve respektovali, začali mít podezření, že přišel o rozum nebo pobírá úplatky od velkých ropných firem. [52]

Henk Tennekes, bývalý ředitel Královské nizozemské meteorologické společnosti (Royal Dutch Meteorological Society), byl propuštěn, protože nepodporoval dogmatický konsenzus o změně klimatu. Podobně úředník Světové meteorologické organizace (World Meteorological Organization ) Aksel Winn-Nielsen čelil urážkám ze strany úředníků IPCC, kteří ho nazvali „nástrojem průmyslu“. Poté, co italští vědci Alfonso Sutera a Antonio Speranza zpochybnili teorii antropogenního oteplování klimatu, byli odstřiženi od dalšího financování svého výzkumu. [53]

Patrick J. Michaels, bývalý předseda Americké asociace státních klimatologů, který pracuje jako klimatolog na University of Virginia, uvádí ve své knize Klima extrémů: Co nemáte vědět o globálním oteplování (Climate of Extremes: Global Warming Science They Don’t Want You to Know) četné příklady environmentalistů potlačujících vědecké disidenty za účelem dosažení údajného konsenzu. Protože trval na tom, že změny klimatu nebudou mít za následek katastrofu – a tento optimistický postoj byl v rozporu s dogmatem konsenzu – guvernér Virginie ho jednoho dne informoval, že už se coby přední klimatolog státu Virginia nemá dovoleno vyjadřovat ke globálnímu oteplování. Michaels se nakonec rozhodl rezignovat.

George Taylor z Oregonské státní univerzity, další státní klimatolog, se setkal se stejnými problémy a byl nakonec nucen rezignovat. David Legates, bývalý ředitel Centra pro klimatické studie na Univerzitě v Delaware a státní klimatolog v Delaware, byl guvernérem informován, že ve funkci státního klimatologa už nesmí komentovat otázku globálního oteplování. Asistent státního klimatologa ve Washingtonu Mark Albright byl propuštěn kvůli tomu, že poslal e-mailem dotazujícímu se novináři a občanům státu souhrnný záznam o sněhových srážkách v Kaskádovém pohoří, místo toho, aby vybral pouze dílčí záznamy (které spíše poukazují na oteplování), přestože byl varován svým šéfem. [54]

Tato debata se zaměřuje na oblast odborných znalostí klimatologů – na klimatologii, a nezabývá se otázkami státní politiky. V komunistických zemích je hrubé politické zasahování do vědy běžné, zatímco v západních zemích se k zasahování do akademické svobody používá environmentální politikaření.

Akademický výzkum, který zpochybňuje dogma konsenzu, lze v akademických žurnálech vidět zřídka, a takto je tomu od 90. let. Michaels uvedl ve filmovém dokumentu z roku 1990 „Konspirace o skleníkovém efektu“ (The Greenhouse Conspiracy), který odvysílal britský soukromý kanál Channel 4, že pokud je pohled člověka [na globální oteplování] politicky nepřijatelný, nastanou problémy. Jeho studie byla odmítnuta více než jedním odborným časopisem. Když se zeptal redaktora jednoho z nich na důvod, odpověď zněla, že jeho práce musí projít vyšším standardem hodnocení než ostatní.

Podle zprávy IPCC z roku 1990 se v té době uznávalo, že míra globálního oteplování odpovídá přírodním změnám klimatu. Ačkoli se Michaelsův pohled lišil od názoru mnoha jiných, nelze jej považovat za obzvlášť kacířský. Cíl dosažení falešného konsenzu byl ale již stanoven a všichni se jím museli řídit.

K vytvoření a upevnění údajného konsenzu významně přispěly změny ve vládním financování. Hypotéza, že lidé způsobují globální oteplování, které má za následek přírodní katastrofy, vedla k tomu, že výzkum o změnách klimatu začal ovlivňovat politiky. Proto bude výzkum podporující tuto hypotézu přirozeně získávat velké finanční prostředky a bude o něm publikováno velké množství akademických článků. Vynucený konsenzus naopak brání vědcům zkoumat jiné možné směry.

Známý profesor William Gray byl průkopníkem amerického výzkumu hurikánů. Protože kritizoval konsenzuální dogma v teorii o klimatu, najednou zjistil, že jsou jeho žádosti o financování výzkumu opakovaně zamítány. [55]

V březnu 2008 uspořádala řada vědců-skeptiků soukromou akademickou akci v New Yorku, kde spolu probírali pochybnosti o klimatickém dogmatu. Tito vědci uvedli, že při pokusech zveřejnit výsledky svého výzkumu v akademických časopisech narazili na různé překážky. Meteorolog Joseph D’Aleo, bývalý předseda Výboru pro analýzu a předpověď počasí Americké meteorologické společnosti, uvedl, že někteří jeho kolegové se neodvážili setkání zúčastnit, protože měli strach z propuštění. Vyjádřil názor, že „velmi pravděpodobně existuje tichá většina“ vědců z klimatologie, meteorologie a souvisejících věd, kteří „konsenzus“ nepodporují. [56]

Profesorka Judith Curryová, bývalá děkanka Fakulty zemských a atmosférických věd na Georgijském technickém institutu, uvedla ve svědectví v Senátu v roce 2015, že vědec zaměstnaný v NASA jí sdělil: „Byl jsem na menším setkání vědců přidružených k NASA. Vrcholný manažer mi řekl, že mu jeho šéf NASA přikázal, abychom se nepokoušeli publikovat příspěvky v rozporu se současnými tvrzeními o globálním oteplování, protože pak by mu (šéfovi NASA) nastaly problémy kvůli ‚nežádoucí‘ publicitě.“ [57]

Curryová dále v Senátu pronesla: „Klimatolog, který při debatě o klimatu vyjádří určitou míru pochybností nebo nejistoty, je kategorizován jako buřič či ‚obchodník s pochybnostmi‘, jehož motivy jsou považovány za ideologické nebo poháněné úplatky ze strany průmyslu fosilních paliv. Moje vlastní zkušenost poté, co jsem zveřejnila své obavy o tom, jak nejistotu charakterizuje IPCC, je taková, že jsem byla označena za ‚klimatického kacíře‘, který se obrátil proti svým kolegům. …Zkrátka vznikl obrovský tlak na to, aby se klimatologové přizpůsobili tzv. konsenzu. Tento tlak pochází nejen od politiků, nýbrž i od vládou financovaných úřadů, univerzit a odborných společností či samotných vědců, kteří se stali zelenými aktivisty a obhájci. Tento konsenzus je umocňován silnými peněžními, osobními a mocenskými zájmy.“ [58]

Curryová je členkou Americké meteorologické společnosti a Výboru pro výzkum klimatu při Národní radě pro výzkum. Přes svůj akademický úspěch se rozhodla odejít do předčasného důchodu, protože nebyla ochotna nadále žít pod takovým tlakem. A protože v posledních letech zpochybnila „konsenzus“ IPCC, média, jiní vědci i někteří senátoři ji onálepkovali jako „anti-vědkyni“, „popíračku“ a podobně. Jistý člen Kongresu dokonce zaslal děkanovi Georgijského technického institutu dopis, ve kterém zpochybnil motivy Curryové. [59] Uvedla také, že dalším důvodem jejího předčasného odchodu do důchodu bylo, že měla pocit, že nedokáže studentům a postdoktorandským vědcům říci, jak se vypořádat s „tím šílenstvím v oblasti klimatologie“. [60]

Roger Pielke Jr., profesor na Univerzitě v Coloradu, pracoval s Curryovou na otázkách ohledně změn klimatu. Původně pracoval v univerzitním Spojeném ústavu pro výzkum environmentálních věd (CIRES). Přestože souhlasil s většinou závěrů v „konsenzu“ IPCC, byl vystaven podobným tlakům, protože zdůraznil, že data nepotvrzují myšlenku, že extrémní povětrnostní události, jako jsou hurikány, tornáda a sucha, jsou ovlivněny změnou klimatu. Nakonec se přemístil na univerzitní Středisko pro správu sportů. [61]

Pielke poukázal na to, že zkušenost Curryové ukazuje, že „mít trvalou funkci není zárukou akademické svobody“. [62] Není divu, že Joanne Simpsonová, akademička z Americké akademie inženýrství a vynikající bývalá atmosférická vědkyně NASA, deklarovala svůj skepticismus ohledně „konsenzu“ až po odchodu do důchodu: „Protože už nejsem spojena s žádnou organizací ani nedostávám žádné finanční prostředky, mohu mluvit zcela upřímně. … Jako vědkyně zůstávám skeptická.“ [63]

Přeloženo z původní verze anglického článku The Epoch Times.

Čtěte: Kapitola šestnáctá: Komunismus v pozadí environmentalismu (2. část)


Odkazy

[1] Dong Zhongshu, Luxuriant Dew of the Spring and Autumn Annals, Images for the regulation of dress, 14.董仲舒:《春秋繁露·服制象》,第十四,https://ctext.org/chun-qiu-fan-lu/fu-zhi-xiang/zh. Zmiňovaná pasáž se objevuje ve formulacích „天之生物也,以养人“ a „天地之生萬物也以養人“. [čínsky]

[2] Confucius, The Universal Order or Conduct of Life, a Confucian Catechism, „Being a Translation of One of the Four Confucian Books, Hitherto Known as the Doctrine of the Mean“ (The Shanghai Mercury, Limited, 1906), 68. https://bit.ly/2T74Dsb

[3] Lost Book of Zhou. Da Jujie.《逸周書·大聚解》, https://ctext.org/lost-book-of-zhou/da-ju/zh. [In Chinese]

[4] The Classic of Rights. Zhai Yi.《禮記·祭儀》,https://ctext.org/text.pl?node=61379&if=gb&show=parallel. [In Chinese]

[5] Rupert Darwall, The Age of Global Warming: A History (London: Quartet Books Limited, 2013), Kapitola 1.

[6] Wes Vernon, „The Marxist Roots of the Global Warming Scare“, Renew America, 16. června 2008, https://web.archive.org/web/20100724052619/http://www.renewamerica.com:80/columns/vernon/080616.

[7] Frederick Engels, „Notes and Fragments“, Dialectics of Nature, 1883, stránka navštívena 28. prosince 2018, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1883/don/ch07g.htm.

[8] Brian Sussman, Eco-Tyranny: How the Left’s Green Agenda Will Dismantle America (Washington, D.C.: WND Books, 2012), 8–9.

[9] Tamtéž, 10.

[10] Tamtéž, 11.

[11] Tamtéž, 14–15.

[12] Tamtéž, 11.

[13] Grace Baumgarten, Cannot Be Silenced (WestBow Press, 2016), k dispozici na: http://j.mp/2HgHJ0q

[14] Wes Vernon, „The Marxist Roots of the Global Warming Scare“, Renew America, 16. června 2008, https://web.archive.org/web/20100724052619/http://www.renewamerica.com:80/columns/vernon/080616.

[15] Sussman, Eco-Tyranny, 35.

[16] Vernon, „The Marxist Roots“.

[17] Lewis S. Feuer, „The Friendship of Edwin Ray Lankester and Karl Marx: The Last Episode in Marx’s Intellectual Evolution“, Journal of the History of Ideas 40 (4): 633–648.

[18] John Bellamy Foster, „Marx’s Ecology in Historical Perspective“, International Socialism Journal 96, zima 2002, http://pubs.socialistreviewindex.org.uk/isj96/foster.htm.

[19] James O’Connor, „Capitalism, Nature, Socialism: A Theoretical Introduction“, Capitalism, Nature, Socialism 1, č. 1 (1988): 11–38,  http://www.vedegylet.hu/okopolitika/O%27Connor%20-%20Capitalism,%20Nature,%20Socialim.pdf.

[20] Joel Kovel a Michael Löwy, „The First Ecosocialist Manifesto“, září 2001, http://green.left.sweb.cz/frame/Manifesto.html.

[21] Joel Kovel, The Enemy of Nature: The End of Capitalism or the End of the World? (London: Zed Books, 2002).

[22] Kevin Andrews, „The Ideological Drive Behind the Greens,“ ABC News, 11. listopadu 2010,  http://www.abc.net.au/news/2010-11-12/the_ideological_drive_behind_the_greens/41010.

[23] Mikhail Gorbachev, „We Have a Real Emergency“, The New York Times, 9. prosince 2009, http://www.nytimes.com/2009/12/10/opinion/10iht-edgorbachev.html, a „What Role for the G-20?“ The New York Times, 27. dubna 2009, http://www.nytimes.com/2009/04/28/opinion/28iht-edgorbachev.html.

[24] „Jack Mundey“, Sydney’s Aldermen, http://www.sydneyaldermen.com.au/alderman/jack-mundey/.

[25] Noel Moand, „A Spark That Ignited a Flame: The Evolution of the Earth Liberation Front“, v Igniting a Revolution: Voices in Defense of the Earth, eds. Steven Best and Anthony J. Nocella, II  (Oakland, Calif.: AK Press, 2006), 47.

[26] Leslie Spencer, Jan Bollwerk, a Richard C. Morais, „The Not So Peaceful World of Greenpeace,“ Forbes, listopad 1991,  https://www.heartland.org/_template-assets/documents/publications/the_not_so_peaceful_world_of_greenpeace.pdf.

[27] Ted Thornhill, „Humans Are NOT to Blame for Global Warming, Says Greenpeace Co-founder, as He Insists There Is ,No Scientific Proofʻ Climate Change Is Manmade“, Daily Mail, 27. února 2014, http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-2569215/Humans-not-blame-global-warming-says-Greenpeace-founder-Patrick-Moore.html#ixzz2vgo2btWJ.

[28] Patrick Moore, „Why I Left Greenpeace“, The Wall Street Journal, 22. dubna 2008, https://www.wsj.com/articles/SB120882720657033391.

[29] John Vidal, „Not Guilty: The Greenpeace Activists Who Used Climate Change as a Legal Defence“, The Guardian, 10. září 2008, https://www.theguardian.com/environment/2008/sep/11/activists.kingsnorthclimatecamp.

[30] Richard Lindzen, „The Climate Science Isn’t Settled“, The Wall Street Journal, 30. listopadu 2009, https://www.wsj.com/articles/SB10001424052748703939404574567423917025400.

[31] Steven E. Koonin, „Climate Science Is Not Settled“, The Wall Street Journal, 19. září 2014, https://www.wsj.com/articles/climate-science-is-not-settled-1411143565.

[32] Steven Koonin, „A ,Red Teamʻ Exercise Would Strengthen Climate Science,“ The Wall Street Journal, April 20, 2017, https://www.wsj.com/articles/a-red-team-exercise-would-strengthen-climate-science-1492728579.

[33] „NASA Administrator Not Sure Global Warming a Problem“, Space Daily, 30. května 2007, http://www.spacedaily.com/reports/NASA_Administrator_Michael_Griffin_Not_Sure_Global_Warming_A_Problem_999.html.

[34] Alicia Chang, „NASA Chief Regrets Remarks on Global Warming,“ NBC News, 5. června 2007, http://www.nbcnews.com/id/19058588/ns/us_news-environment/t/nasa-chief-regrets-remarks-global-warming/.

[35] Rebecca Wright, Sandra Johnson, Steven J. Dick, eds., NASA at 50: Interviews with NASA’s Senior Leadership (Washington, D.C.: National Aeronautics and Space Administration, 2009), 18.

[36] „Lennart Bengtsson Resigns: GWPF Voices Shock and Concern at the Extent of Intolerance Within the Climate Science Community,“ The Global Warming Policy Foundation, 5. května 2014,  http://www.thegwpf.org/lennart-bengtsson-resigns-gwpf-voices-shock-and-concern-at-the-extent-of-intolerance-within-the-climate-science-community/.

[37] Judith Curry, „Climate Change: No Consensus on Consensus“, CAB Reviews Vol 8, No 001, 2013, 1–9.

[38] Judith A. Curry, „Statement to the Committee on Science, Space and Technology of the United States House of Representatives“, Hearing on Climate Science: Assumptions, Policy Implications and the Scientific Method, 29. března 2017, https://docs.house.gov/meetings/SY/SY00/20170329/105796/HHRG-115-SY00-Wstate-CurryJ-20170329.pdf.

[39] Tamtéž.

[40] Frederick Seitz, „Major Deception on Global Warming“, The Wall Street Journal, 12. června 1996, https://www.wsj.com/articles/SB834512411338954000.

[41] Tamtéž.

[42] Larry Bell, „The New York Times’ Global Warming Hysteria Ignores 17 Years of Flat Global Temperatures,“ Forbes, 21. srpna 2013, https://www.forbes.com/sites/larrybell/2013/08/21/the-new-york-times-global-warming-hysteria-ignores-17-years-of-flat-global-temperatures/.

[43] Christopher C. Horner, Red Hot Lies: How Global Warming Alarmists Use Threats, Fraud, and Deception to Keep You Misinformed (New York: Simon and Schuster, 2008), 319; citace přisuzována Brendanu O’Neillovi, „Apocalypse My Arse“, Spiked Online, 9. března 2007, https://www.spiked-online.com/2007/03/09/apocalypse-my-arse/, stránka navštívena 19. ledna 2019.

[44] Paul Reiter, „Malaria in the Debate on Climate Change and Mosquito-Borne Disease“, Hearing Before the Subcommittee on Global Climate Change and Impacts of the Committee on Commerce, Science, and Transportation, United States Senate, 25. dubna 2006, https://www.commerce.senate.gov/pdf/reiter-042606.pdf.

[45] Tamtéž.

[46] Tamtéž.

[47]  Zoë Corbyn, „Global Warming Wilts Malaria,“ Nature, 21. prosince 2011, https://www.nature.com/news/global-warming-wilts-malaria-1.9695.

[48] James Tylor, „Climate Scientist Quits IPCC, Blasts Politicized ,Preconceived Agendasʻ“, The Heartland Institute, 1. dubna 2005, https://www.heartland.org/news-opinion/news/climate-scientist-quits-ipcc-blasts-politicized-preconceived-agendas?source=policybot.

[49] Horner, Red Hot Lies, 108; David Deming, „Statement to the U.S. Senate Committee on Environment and Public Works,“ Full Committee Hearing on Climate Change and the Media, 6. prosince 2006, https://www.youtube.com/watch?v=u1rj00BoItw.

[50] Horner, Red Hot Lies, 329.

[51] Jonathan Leake, „Wildlife Groups Axe Bellamy as Global Warming ,Hereticʻ“, Times Online, May 15, 2005, https://web.archive.org/web/20080906161240/http://www.timesonline.co.uk/tol/news/uk/article522744.ece.

[52] Christopher C. Horner, Red Hot Lies, 110–111.

[53] Tamtéž.

[54] Patrick J. Michaels a Robert C. Balling Jr., Climate of Extremes: Global Warming Science They Don’t Want You to Know (Washington, D.C.: Cato Institute, 2009), x–xiii.

[55] Christopher C. Horner, Red Hot Lies, 73.

[56] „Climate Skeptics Reveal ,Horror Storiesʻ of Scientific Suppression“, U.S. Senate Committee on Environment and Public Works Press Releases, 6. března 2008, https://www.epw.senate.gov/public/index.cfm/press-releases-all?ID=865dbe39-802a-23ad-4949-ee9098538277 

[57] Judith A. Curry, „Statement to the Subcommittee on Space, Science and Competitiveness of the United States Senate“, Slyšení ohledně tématu „Data or Dogma? Promoting Open Inquiry in the Debate over the Magnitude of Human Impact on Climate Change“, 8. prosince 2015, https://curryja.files.wordpress.com/2015/12/curry-senate-testimony-2015.pdf.

[58] Tamtéž.

[59] Tamtéž.

[60] Scott Waldman, „Judith Curry Retires, Citing ,Crazinessʻ of Climate Science,“E&E News, 4. ledna 2017, https://www.eenews.net/stories/1060047798.

[61] Rich Lowry, „A Shameful Climate Witch Hunt,“National Review Online, 27. února 2015, https://www.nationalreview.com/2015/02/shameful-climate-witch-hunt-rich-lowry/.

[62] Waldman, „Judith Curry Retires“.

[63] „U. S. Senate Minority Report: More Than 650 International Scientists Dissent Over Man-Made Global Warming Claims. Scientists Continue to Debunk ,Consensusʻ in 2008,“ U.S. Senate Environment and Public Works Committee Minority Staff Report (Inhofe), 11. prosince 2008, https://www.epw.senate.gov/public/_cache/files/8/3/83947f5d-d84a-4a84-ad5d-6e2d71db52d9/01AFD79733D77F24A71FEF9DAFCCB056.senateminorityreport2.pdf.