Rozum vs. manipulace, nepochopení, mystifikace a propaganda.
„Pro všechny“, „se všemi jednejme stejně“, „všichni jsme stejní“, „všichni si zasloužíme stejnou lásku“ nebo „všichni máme stejná práva“?
Chytlavé narativy připomínající dobu komunismu a „absolutního rovnostářství“ se objevují dnes znovu. Desítky let po pádu komunismu ve Východní Evropě, opět zkoušejí zdravý rozum dnešních generací.
Opět zaznívají myšlenky jako „se všemi jednejme stejně“, „všichni jsme stejní“, „všichni si zasloužíme stejnou lásku“ nebo „všichni máme stejná práva“ a podobně.
Ve skutečnosti nejsme všichni stejní, a proto se nemůže s každým jednat stejně, všichni si nezasloužíme stejnou lásku nebo nemáme stejná práva a podobně.
Pojďme rozebrat výše zmíněná prohlášení z racionálního hlediska. Jsou skutečně pravdivá?
„Se všemi jednejme stejně“
Tedy „se všemi jednejme stejně“? Tak, co například zločinci a čestní lidé. Budeme s nimi jednat stejně? Měli bychom s nimi jednat stejně? Pracovití lidé a ulejváci, kteří nehnou prstem. Budeme jim platit stejný plat? Špinavý a čistý, zábavný a nudný. Dáme nudného člověka do zábavné šou, abychom s ním jednali stejně jako s vtipným a zábavným? Potom jsme na cestě naplnit onen požadavek „se všemi jednejme stejně“, a zároveň opustit zdravý rozum.
„Všichni jsme stejní“
„Všichni jsme stejní?“ Ve skutečnosti nejsme stejní. Jsme rozdílní. Máme rozdílná nadání, charaktery, rodiče, minulost, předky, vzdělání i odlišná fyzická těla.
Často jsou dnes sounáležitost a duchovní jednota, souznění nebo harmonie nerozumně zaměňovány za prohlášení „všichni jsme stejní“, které však postrádá rozumný smysl a základ ve skutečnosti.
„Všichni si zasloužíme stejnou lásku“
Podobně je nerozumné prohlašovat, že „všichni si zasloužíme stejnou lásku“, protože jak již tato věta naznačuje slovem „zasloužíme“, je třeba si lásku zasloužit. A asi pouze stěží uděláme všichni to samé, abychom si zasloužili to samé. Stejně tak z prohlášení není jasné, kdo tuto lásku má dávat a čí lásku si má kdo zasloužit.
Toto je další z iracionálních tvrzení a spadá do kategorie idealismů, které vytvářejí lidé bez přemýšlení. Někdy v návalu určité inspirace, někdy je možná gestem laskavosti nebo pocitu duchovní jednoty se světem a všemi lidmi, ale zároveň je také produktem nelogickým a nerozumným, protože se na jeho tvorbě nepodílí rozum nebo se přemýšlí málo.
Prohlášení „všichni jsme stejní“ je také pravděpodobně důsledkem ateismu, protože vystřídalo dříve uznávaný ideál, že „všichni jsme děti Boží“, a tedy jednotící silou byl Bůh. Po rozšíření ateismu ve společnosti zmizelo z provolání slovo Bůh a změnilo se na nelogické „všichni jsme stejní“, evokující pouze rovnostářství bez duchovního základu, který by lidstvo sjednocoval ani z materialistického pohledu nedává prohlášení rozumný smysl.
Pokud pod vlivem tohoto druhu iracionálního idealismu budeme sepisovat zákony, nebude zákonu vládnout pořádek a rozum, ale povrchnost a emoce a bude nestabilní a odtržený od reality, která funguje podle určitých principů.
Dle idealismu můžeme položit otázku: „Nebylo by krásné, kdyby všude vládla láska namísto chladné racionality“? Nebylo. Protože by taková věc nebyla úplná. Člověk a svět je kromě duchovní složky a soucitu (lásky) složen z velké části ze zákonitostí, které je třeba poznávat rozumem, respektovat a žít s nimi v harmonii a souladu. Ovšem rozum bez soucitu nebo morálních principů je stejně tak neúplným lidstvím a tedy nemůžeme vystačit ani s pouhým rozumem.
Stavitel domů může sice provolávat „svobodu a lásku“, ale když bude chtít stavět, musí respektovat zákony fyziky a mechaniky, zákony hmoty, jinak dům spadne lidem na hlavu a tíha konstrukcí rozdrtí jejich těla a způsobí smrt jeho obyvatel.
Ve skutečnosti tvrdit, že je možné založit veškeré lidské konání pouze na emocích nebo citech, je značně zjednodušující a nepovede nutně k dobrým výsledkům.
Pro někoho je možná provolání „jsme stejní“ hledáním vzájemné úcty. Jsme ale odlišní, to je fakt, ale přesto si můžeme projevovat vzájemnou úctu, toleranci a cítit sounáležitost.
Někdo možná prohlašuj „jsme stejní“ a myslí tím někde v koutku duše, že naše duchovní kořeny jsou stejné, a že máme stejný původ (rozumějme u Boha).
„Všichni máme stejná práva“
Dnes na plakátech tu a tam vidíme myšlenky novodobých umělců, kteří nemají čas si lámat hlavu se smyslem toho, co píší nebo zda to dává racionální smysl. Hlavním jmenovatelem je idealismus. Aby to „znělo krásně“ jako sen připomínající „ráj pro všechny na zemi“.
Píší tedy na plakáty „všichni máme stejná práva, ať jsme kdekoliv na planetě“. Pokud se podíváme na současný svět a trochu se zamyslíme, tak rozhodně všichni stejná práva nemáme. Například děti nemohou volit, vstupovat do manželství, provozovat pohlavní styk. A naopak dospělí nemají zákonnou beztrestnost jako děti, musejí platit daně a starat se o děti a tak dále.
V různých zemích jsou také různé druhy práva. V Číně nebo Rusku či v Evropě, Africe nebo v Americe, jsou různé zákony, různá práva a jsou někdy velice odlišné.
Pokud tím „básník chtěl říci“, že bychom všichni měli mít stejná práva, potom nad tím také moc nepřemýšlel.
A pokud chtěl říci třeba, že některá práva jsou univerzální a každá lidská bytost by tato univerzální práva měla mít, potom by to dávalo celkem smysl, pokud by bylo jasné, jaká práva tím myslí. Ovšem umělec píše „všichni máme stejná práva, ať jsme kdekoliv na planetě“, tedy něco jiného píše a pravděpodobně něco jiného myslí. Jak už to tak bývá, nedělá si příliš starosti s tím, jestli to dává racionální význam nebo ne. Hlavním jmenovatelem je idealismus.
Ale můžeme komunikovat tak, že budeme něco psát a něco jiného tím myslet? Kdo potom bude schopen rozluštit smysl slov? Není lepší to říkat a psát přesně tak, jako to myslíme ve shodě s rozumem, logikou a realitou?
Existuje také mnoho dalších požadavků něčeho „pro všechny“, které nedávají rozumný smysl.
Každý má automatický nárok na věci bez zásluhy – „Je to pro všechny“
Ve skutečnosti si musíme mnoho věcí zasloužit. Každý dostává věci na základě dědictví po předcích a práce, kterou odvedl. Jak se říká, každému patří to, co sám vytvoří nebo „bez práce nejsou koláče“.
Princip spravedlnosti tradičně vychází z víry, že nikdo nemá nárok na věci toho druhého, což je princip soukromého vlastnictví, který je základem spravedlnosti. Člověk může svým chováním o své věci přijít nebo nové získat. Vše záleží na jeho činech.
Zde se nejedná o garantování něčeho, na co máme domnělé automatické „právo“ tím, že se narodíme (kromě dědictví), ale o zabezpečení principu, že to, co získám vlastní prací, mi náleží a díky svému přičinění věci získávám. A to, co získávám, není automaticky „pro všechny“. Mohu to někomu věnovat, ale činím tak ze svobodné vůle, ze solidarity, soucitu či libovolných svobodnou vůlí projevených osobních pohnutek.
Někdo možná namítne, že dědictví není zásluhou nebo není podloženo prací. Ale ano, je. Je podloženo prací našich předků, kteří nám plody svojí práce dobrovolně předávají.
Pokud se budeme ptát po spravedlnosti, jako to, že on se narodil do bohaté rodiny a já do chudé rodiny, tak ať už budeme na věci pohlížet očima materialismu nebo z hlediska víry v existenci duše nebo Boha, který rozhoduje o umístění duší podle jejich zásluh nebo osudu, je princip dědictví spravedlivý.
Pokud budu mít dítě a odkáži mu své dědictví, je to projev mojí svobodné vůle. Někdy se také může stát, že se syn nebo dcera nechová k rodičům uctivě, nebo dojde k rodinnému rozkolu či jiným situacím, a dědictví od rodičů nedostane. Takže z tohoto hlediska ani dědictví není automatickým nárokem, ale je podmíněno tím, zda se budeme ke svým rodičům chovat dobře a jaké s nimi budeme mít vztahy.
Namísto požadování automatického nároku na něco, aniž bychom pro to cokoliv udělali, nám nárok na věci vzniká vlastní prací nebo chováním. Šel jsi na pole a něco zasadil a vypěstoval a sklidil – je to tvoje. A není to tak, že přijde soused, který celý rok ležel a nic nedělal a prohlásí, že „tato úroda je pro všechny“ nebo „patří všem“, a tak „já mám automatický nárok na část tvojí úrody“, přestože pro to nic neudělal.
Místo nárokování si věcí by mohla společnost fungovat na dobrých vzájemných vztazích, na morálních principech a solidaritě. Ale upřímně, dali byste část svých peněz někomu, kdo se celý rok poflakuje a nic nedělá, přestože může pracovat? Když vy jste peníze museli vydělat prací, proč on také nepracoval?
Udělal si volno a získal klid a odpočinek, ale nevydělal žádné peníze, a to je spravedlivé z hlediska reality, které musíme každý den čelit, a rozumu, který nám umožňuje chápat její principy. Nic nedělal, a tedy nic nezískal. Nemá na vaše peníze automatický nárok. Nárok na plody vaší práce.
