Jill byla s manželem na oslavě jednoho jeho kamaráda a přišla domů rozzlobená. Celou noc nespala. Musela myslet na to, jak byl její muž přátelský k jiné ženě, skoro to vypadalo, že spolu koketovali. Jill se cítila zraněná, naštvaná a ohrožená. Věděla, že ji manžel miluje a nebála se, že by ji podvedl, ale stejně, celá ta věc v ní vzbuzovala nepříjemné pocity.

Zkoušela to nechat plavat, nechtěla vytvářet konflikty a narušit „delší šňůru“, kterou se jim dařilo držet. Bála se, jak manžel na její nejistotu zareaguje.

Jenže po pár dnech, kdy se to snažila potlačovat, už to nevydržela. Celé ji to tížilo na mysli i na srdci a začalo to kvasit do zášti, do vnitřních monologů o tom, „jak jen mohl“, „jak se opovážil“ a podobně. Věděla, že bude muset něco říct, a tak se za pár dnů rozhodla, že to „riskne“ a bude upřímná.

Jill uvařila dobrý oběd a při něm se manželovi svěřila se svými pocity. Řekla, že mu věří, že by ji nepodvedl, ale to, že se zašil celý večer s tou druhou ženou v rohu místnosti, ji zranilo a vyvolalo v ní strach. Nejvíc to u ní spustilo strach z opuštění a že není dost pěkná, dost mladá, dost cool, zkrátka v ničem dost dobrá.

Když byla Jill malá, opustil je otec. Její manžel o tom věděl, ostatně mu to pravidelně připomínala. Otevřeně hovořila o tom, že to, že si zvolil užívat si večera s jinou ženskou, v ní vyvolalo tu nejhlubší nejistotu.

Reakcí jejího manžela nebylo bohužel vřelé ujištění, v jaké doufala a jaké potřebovala. Místo, aby jí nabídnul láskyplná slova, po nichž toužila – že si jí cení a nikdy by ji neopustil – naštvaně zpochybnil její volbu použitých výrazů (zašít se v rohu místnosti, užívat si s druhou ženskou).

Odmítl její popis svého chování a obvinil ji z toho, že mu nadává do nevěrníků a myslí si o něm to nejhorší. Když se bránila, řekl jí, že je blázen. Prohlásil, že je přecitlivělá a že si musí hlídat svou žárlivost a také dodal, že je unavený z toho, jak ho pořád sleduje.

Celé to skončilo slovy: „Nic, co udělám, pro tebe není dost dobré“ a každý se rozešel do jiného pokoje.


Knižní tip Epoch Times
Devět komentářů ke komunistické straně mapuje děsivou historii Komunistické strany Číny. Iniciovala hnutí, díky kterému vystoupilo ze „strany“ a jejích přidružených organizací již přes 300 milionů Číňanů. Zakoupíte na našem E-shopu.


Různé verze tohoto scénáře se odehrávají v každém vztahu. Jeden z partnerů se s něčím svěří, protože nechce být osamocen ve své bolesti, chce, aby se mu dostalo ujištění a útěchy a chce se pohnout ve vztahu do roviny větší propojenosti.

Jenže výsledkem je další zraňující zkušenost. Daná osoba se cítí nepochopena a ještě osamělejší. Hněv a kritika druhého z partnerů se k tomu přidá jako další překážka a bolest jen roste.

Tato tragická nedorozumění se objeví v každém vztahu. Začneme debatu s touhou po porozumění a pochopení, ale než si uvědomíme, co se děje, propukne obří hádka. Místo, abychom cítili větší propojenost, máme pocit, že jsme naprosto odstřiženi. Místo pocitu pochopení se cítíme odmítnuti. Začali jsme tím, že jsme měli pocit, že nám bylo ublíženo a skončili jsme tím, že nás obviňují z ubližování. Jsme na míle daleko od empatického přístupu, po jakém jsme prahli.

Emocionální bezpečnost je univerzální touha každého člověka. Toužíme po někom, komu bychom se mohli úplně otevřít a chceme o své bolesti někomu říct. Chceme vyjádřit své opravdové myšlenky a pocity, aniž bychom byli kritizováni a obviňováni.

Jako terapeutka slýchám to samé přání od lidí v každé věkové skupině, každé rasy, pohlaví a sociálního zázemí. Je to přání, abychom nemuseli vykrucovat svoji pravdu do preclíku, aby byla stravitelná, abychom nemuseli umlčovat své prožitky, aby se zachoval vztah a neublížili jsme egu toho druhého. Toužíme, abychom byli vyslyšeni bez soudů.

A přesto, i když je nám tato otevřenost odepřena, i my máme problémy nabídnout ji svému partnerovi či partnerce.

Perský básník Rúmí kdysi napsal: „Tam mimo představ o tom, co je špatné a co je dobré, existuje pole. Tam se střetneme.“ Rúmí popsal naši touhu po úplném přijetí velice krásně.

Jenže navzdory našim přáním a snahám se pořád dokola nacházíme v tom neopuštěnějším místě a máme pocit, že nejsme milováni a pochopeni. Ba co je ještě horší, máme pocit, že jsme nepoznatelní. Tážeme se sami sebe, zda existuje místo, kde by nás plně přijali, bez soudů a bez sveřepého boje. Víme pouze, že se nám nedaří vstoupit do jednoty po níž toužíme, kde se ego rozpouští a láska je tak veliká, že udrží všechny naše rozdílné názory.

Chceme bezpodmínečnou lásku, ale vypadá to spíš, že jsme bezútěšně uvízli v lásce podmínečné.

Jako lidé jsme odsouzeni žít v odlišných tělech a v odlišných myslích a máme tudíž i rozdílné myšlenky, pocity a prožitky. Žijeme v různých realitách, kde panují různé relativní pravdy.

Ve svých nejbližších vztazích očekáváme, že tomu bude jinak. Očekáváme, že nás ten druhý dokáže vždycky pochopit a přijmout a když se toto očekávání neplní, strašně trpíme.

Když se opravdu otevřeme, často je nám odepřeno porozumění, jež potřebujeme. Naše pravda naráží do partnerova ega jako do ochranného brnění. A i on či ona se cítí nepochopeni a očekávají od nás bezbřehé porozumění a přijetí.

A tak je výsledkem to, že náš prožitek zní spíše jako obvinění, protože neodráží to, co od nás očekávají ti druzí. Reakcí je pak zlost a obrana. Náš prožitek značí pro partnera hrozbu. Zjišťujeme, že vedeme válku s jeho (či jejím) egem a zároveň se zamotáváme do ega vlastního.

Tady je důležité uvědomit si, že všichni lidé trpí touto nevyhnutelnou podobou izolace, že jde o klíčový aspekt lidské zkušenosti a následek strašlivé nedostatečnosti slov a gest, které by prozradily, kdo opravdu jsme, zejména těm, kdo jsou nám nejblíže.

Když se svěřujeme se svými prožitky a pocity, vysíláme pozvánku svému partnerovi, že se setkáme v říši beze slov, v tom široširém poli pravdy. Jde o pokus překonat rozdíly mezi dvěma lidmi. Naše pravda je cestou z izolace, jíž všichni jako lidské bytosti čelíme. Nabízíme svému partnerovi pravdu v touze najít lásku.

Tato snaha je důležitá. Můžeme totiž udělat určité věci, přijít s určitými způsoby komunikace, které zlepší naši šanci na přijetí a lásku, po níž tak toužíme. Ale o tom už si řekneme někdy v budoucnu.

Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post, pořádá workshopy a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Se svými klienty po celém světě pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.    

Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times.