Muži jsou v dnešní feminismem nasáklé kultuře pod náporem. 

Americký svaz psychologů vydal v lednu 2019 nové směrnice o mužnosti. Tento spolek nejenomže zahrnul do definice muže transgendery, ale navíc prohlásil, že tradiční mužnost chlapcům škodí.

Jako na zavolanou přišla firma Gilette s reklamou, v níž staví tradiční muže do pozice nedisciplinovaných násilníků a obtěžovatelů.

V pozadí takovýchto úvah je názor, že muži a ženy jsou si podobní, jak biologicky, tak vztahově, a proto mohou dělat ty samé věci. A přestože se mohou těšit jeden z druhého, vlastně se navzájem nepotřebují.

Nic však není dál od pravdy. Muži a ženy jsou obdařeni vrozenými biologickými rozdíly, které ovlivňují jejich chování a díky tomu se muži a ženy ve své podstatě vzájemně doplňují, a to jak na úrovni pracovní, tak osobní.

Na profesní úrovni jde o celkem zřejmý rozdíl (i když samozřejmě i tam existují výjimky). Muži, s nimiž si dáváme do spojitosti výrazy jako agresivní a silný, často vyhledávají práci, která tyto atributy uspokojuje a využívají je k tomuto účelu. Muži například tvoří přes 80 procent pracovních sil u policie, v armádě a na stavbách.

Ženy naopak přinášejí na pracoviště laskavost a smysl pro pořádek, i když společnost dnes ženy tlačí do rolí v oborech, kde normálně převažují muži, jako právo nebo politika.

Přesto to ženy přirozeně táhne k zaměstnání, kde se vyžaduje soucit. Zdravotnictví a vzdělávání jsou u žen na předních příčkách zájmu. A i když se ženy vyskytují v právnických oborech nebo politice, často lobují za věci jako placená rodičovská dovolená nebo lepší zdravotní péče.

Vážení čtenáři, naší prací vyplňujeme mezery na českém trhu s informacemi. Sledujeme události v Číně i v USA z nezávislého úhlu. Podporujeme tradiční kulturu a vzestup morálních hodnot. Podpořte naši činnost darem, podpoříte tak naše zpravodajství. Děkuji Vám,

Milan Kajínek, šéfredaktor Epoch Times ČR.

Nedávno jsem byla svědkem hádky na sociálních sítích, kde někdo tvrdil, že muži jsou často plni „toxické mužnosti“, protože, mimo jiné, postrádají empatii. To je nesmysl. Mužům empatie nechybí, jen ji projevují jiným způsobem než ženy, například v roli chlebodárce, která se projevuje v prostředí rodiny, kdy muž zabezpečuje rodinu.

V osobních vztazích se muži a ženy doplňují ještě víc, obzvlášť jsou-li oba sebevědomí, zdraví a vyzrálí jedinci a mají v hlavě jasno, kdo jsou a co potřebují.

Muži přinášejí do rodiny svou vrozenou touhu své blízké uživit, ochraňovat a používají k tomu svou sílu a rozvážnost. Den za dnem dřou, a učí své syny, jak vyrůst v drsné muže nebo je vedou ke sportu.

To často znamená, že muži se soustředí na jednu úlohu, kdežto ženy umí ukočírovat spoustu věcí najednou. Tahle mužská vlastnost je často kritizována, ale přináší i výhody. Muži mají sklon zaměřovat se na kontakt mezi svou rodinou a zbytkem světa, což je dobrá věc, i když řada žen si stěžuje, že se muži svým rodinám dostatečně nevěnují.

C.S. Lewis popsal tuto vlastnost v knize „Pouhé křesťanství“ (Mere Christianity) následovně:

„Vztahy rodiny k vnějšímu světu (nazývejme to její zahraniční politika) musí záviset v konečném důsledku na muži, protože je to on, kdo by vždy měl být (a zpravidla i je) pro lidi mimo rodinu daleko víc. Žena primárně bojuje za své vlastní děti a manžel proti zbytku světa. …Manžel plní tu funkci, že dohlíží, aby tato její přirozená preference nedostala navrch. On má poslední slovo, aby chránil druhé lidi před silným rodinným patriotismem ženy.“

Ženy na druhou stranu mají tendenci být od přírody laskavější, pečující, intuitivní a soucitné. Díky svému přirozenému milosrdenství žena vstane uprostřed noci, aby nakrmila miminko a bude to dělat měsíce, ne-li roky.

Jde do práce, vyzvedne zvracející dítě ze školy, stará se o něj a pak nesobecky dokončí zbytek svých denních povinností. Stejné to může být s péčí o jiné členy rodiny, ať už jde o synovce a neteře nebo stárnoucí rodiče, o něž žena pečuje při své normální práci.

Mohlo by být lákavé nechat se nachytat slogany o ženské síle, obzvlášť potom, co muži dlouhou dobu dominovali v tolika oblastech, ale z pohledu osobního ani profesního nejde o správný přístup.

Muži a ženy jsou odlišní a tyto odlišnosti jim umožňují přispět každý svou trochou k lepší společnosti, pracovišti a osobním vztahům. Díky své jinakosti se tak mohou obě pohlaví v životě krásně doplňovat.

Nicole Russell je publicistka na volné noze. Její články se objevily v The Atlantic, The New York Times, Politico, The Daily Beast, a the Federalist.

Překlad z původního článku newyorské redakce The Epoch Times.