Již více než rok se pohybujeme na veřejnosti se závaznou povinností nosit zakryté dýchací cesty a nakonec jsme povinni nosit respirátory. Vybavuje se nám tak trochu podobný obrázek středověkého lékaře. Ten v době epidemie sice nenosil respirátor, ale používal něco podobného, aby se ochránil před morovou nákazou.
Na tváři nosil masku se zobanem a brýle, takže vypadal tak trochu jako pták. Zoban byl zásobníkem na vonné esence. Dovnitř se vkládaly byliny nebo hřebíček.
Středověcí lidé věřili, že i zápach z mrtvých těl, tedy zápach moru také způsoboval nákazu. Člověk se nadechl a – nakazil se. Viry v tu dobu nehrály žádnou roli, nevědělo se o nich vůbec nic.
Druhým vstupem moru do těla, jak tehdy lidé věřili, byly oči. Středověký člověk například vnímal pohled jako dotyk. Proto šlo pohledem uhranout, uřknout, ublížit. Pohled byl de facto brán jako dotek.
V té době rozhodovalo to, jestli se na něco podíváte anebo zda se nadechnete zápachu. Proto nosili brýle a měli v zobanovitém zásobníku místo ochrany – vůni. Účelná však byla velmi málo.
Nejlepší bylo utéci, ale ani to nebylo zárukou, že vás mor nedostihne.
V dobách morových epidemií postižená města najímala tzv. morové lékaře, kterým za jejich služby města platila. Měli léčit každého – chudého i bohatého. Často to bývali druhořadí felčaři, pacienty ani tak neléčili jako spíš zaznamenávali počty nakažených a mnohdy plnili funkci notáře při sepisování závětí. Dalším jejich úkolem bylo odvážení a pohřbívání mrtvých, což se odehrávalo většinou v noci, bez účasti příbuzných.
A tak v dobách morových ran se po městě pohybovali lékaři v dlouhých pláštích, v klobouku a rukavicích, opatřeni maskou a zobanem. Nemocných nebo zemřelých se nedotýkali rukou, k tomu používali Heraldovu hůlku.
Tip: Náš dokumentární film: Když přichází mor – zákonitosti, které doprovázejí epidemie v průběhu staletí
Čtěte také: Dušičky: Památka zesnulých následuje po Svátku všech svatých
