Komentář

Kdybych nějakou velikou náhodou zbohatl, mým prvním filantropickým počinem by bylo založení Národního muzea kýče s volným vstupem pro veřejnost.

Nejsem zcela rozhodnut, zda bych kýčovité předměty umístil vedle krásných, abych zdůraznil zamýšlené ponaučení, nebo bych nechal kýč mluvit sám za sebe.

Vzhledem k tomu, že hodnocení je svou povahou vždy srovnávací, mohlo by být poučnější to první; ale protože didaktika často vede k odporu nebo vzpouře proti tomu, co je vyučováno, mohlo by být účinnější nechat diváka, aby si udělal vlastní závěr.

Závěr, který si uděláte sami, je koneckonců vždy silnější a trvalejší než ten, který za vás udělá někdo jiný.

Poprvé mě nápad na muzeum napadl v Istanbulu, kde jsem si koupil křiklavě růžový plastový budík (vyrobený samozřejmě v Číně) v podobě mešity, který spáče budil blikajícím světlem a několika súrami z koránu, které recitoval elektronický muezzin.

Stál tři eura a já jsem si vybral růžovou, nikoliv jablečně zelenou nebo dětsky modrou verzi, protože ta růžová byla obzvlášť příšerná.

Netřeba dodávat, že kýč je ve světě tak rozšířený – je přinejmenším stejně univerzální jako krása –, že by netrvalo dlouho a nashromáždili bychom ho plný Louvre. Problém by byl ve výběru těch nejlepších, tedy těch nejhorších kousků.

Zdá se mi, že značná část současného uměleckého světa zaujala ke kýči názor, že když ho nemůžeš porazit, měl by ses k němu přidat.

Stejně jako u ostatních oblastí společenského vývoje nelze přesně určit, kdy to začalo, ale mám podezření, že zlomem byla první světová válka. Pokud je válka tím, k čemu vede vaše vychvalovaná civilizace, mysleli si umělci (a kromě nich i mnozí další), pak musí být s vaší civilizací, včetně jejích uměleckých tradic, něco velmi špatně.

Řím samozřejmě nebyl zničen za den, ale byl zničen. To mě každopádně napadlo, když jsem v jednom pařížském knihkupectví (jehož pravidelnými návštěvníky jsou, jak se dalo očekávat, buržoazní bohémové) narazil na knihu s názvem „Le Goût du moche“ („Záliba v ošklivosti“) od Alice Pfeifferové, novinářky, jež píše o módě.

Slovo ošklivost nevystihuje plně význam slova „moche“, které zahrnuje i konotace ve smyslu špatného vkusu. Kdybych se pokusil vyrobit stůl, byl by pravděpodobně ošklivý kvůli tomu, že jsem neschopný truhlář, ale ne kvůli „moche“.

Musím říci, že nakladatelství (Fayard), jež knihu vydalo, udělalo autorce čest. Lesklá obálka knihy je nahoře zářivě fialová a směrem dolů se sbíhá k různým odstínům nepříjemných barev až ke žlučovitě žluté. Písmo je rovněž fialové a stránky mají stejný odstín žluté v místech, kde jsou svázány do hřbetu. Jako artefakt je to esteticky otřesné, tak jak to zřejmě bylo zamýšleno.

Kdybychom žili v normálním světě, bylo by záměrné vytvoření něčeho ošklivého považováno za odsouzeníhodné. V takovém světě však nežijeme.

Autorka je apologetkou ošklivosti, hledání krásy chápe jako druh totalitní diktatury, proti níž je ošklivost oprávněnou či nutnou vzpourou nebo povstáním, voláním po individuální svobodě.

Je to pařížská buržoazie, která se naučila deklasovat, a tedy odmítat svá vlastní dosavadní privilegia. Podle jejího vlastního odhadu měla to neštěstí, že byla obklopena krásou.

Tento silně ideologický postoj ke kráse je běžný a stal se téměř základem oficiální politiky – a pokud se tak nestalo, mohlo by se tak stát.

Kdysi jsem žil ve městě, které mírně řečeno nebylo zrovna proslulé svou krásou, ale které mělo jednu nebo dvě půvabné oblasti a několik nádherných budov. Ty přirozeně jako první zničila reformní rada, a pokud nebyly přímo zbořeny, byly alespoň definitivně pokaženy tím, že vedle nich vyrostly obrovské a příšerné budovy.

Oblast skutečné elegance byla zkažena ve jménu sociálního inženýrství: proč by se měl někdo těšit z krásy, když nemohou všichni? Ošklivost je rovnostářská, krása elitářská. Lidé jako výše zmíněná autorka by se podívali na Tádž Mahal a viděli by sociální nespravedlnost, která ho vytvořila.

Ošklivost má ještě jednu velkou výhodu: je velmi snadno dosažitelná, a proto demokratická. Kdybyste mě požádali, abych namaloval ošklivý obraz, zvládl bych to, stejně jako většina ostatních lidí, bez větších obtíží. Kdybyste mě však požádali, abych namaloval krásný obraz, bylo by to pro mě nemožné, protože nemám umělecké nadání ani průpravu.

Inklinace k ošklivému, jakou projevuje autorka, není nutně přirozeným sklonem člověka. Když jsem cestoval Afrikou, často jsem projížděl velmi odlehlými končinami, kde mě ohromila prostá krása vesnic – pakliže tedy nebyly příliš ovlivněny průmyslovou modernitou.

Chaty měly elegantní tvar a jejich stěny byly ozdobeny s vytříbeným vkusem. Samozřejmě by se dalo říci, že ti lidé neměli jinou možnost, než stavět tak, jak stavěli, a že tedy krása jejich vesnic neměla nic do činění s jejich estetickými vlohami. Já si však myslím, že tomu tak není. Ošklivosti lze dosáhnout vždy.

Nepřeceňuji význam krásy v jejich životě, který byl velmi těžký a často krátký a bolestný.

Mohl jsem obdivovat krásu a eleganci velkých dřevěných paliček a hmoždířů, v nichž ženy mlely obilí, aby vyrobily nějakou tu mouku, ale sám bych se nechtěl lopotit podle jejich vzoru a ani ony samy by to nechtěly dělat, kdyby měly jinou možnost.

Přesto má krása své nároky, které by měly být tím silnější, čím jsme bohatší. Naše bohatství nám dalo mnoho výhod, které ani v nejmenším neodsuzuji, ale krásnější svět mezi ně rozhodně nepatří.

A pokud bychom se měli řídit „Zálibou v ošklivosti“, jsme nyní v procesu odmítání krásy jako dobra sama o sobě. Krása nás ponižuje: pokud ji z jakéhokoli důvodu nejsme schopni sami vytvořit, tím hůře pro krásu. Ošklivost je alespoň sociálně spravedlivá.

Theodore Dalrymple je lékař v důchodu. Je redaktorem časopisu City Journal of New York a autorem 30 knih, včetně knihy „Život na dně“. Jeho poslední knihou je „Embargo a jiné příběhy“.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.

Překlad původního článku: JaS