Každý z nás se někdy rozruší a někteří jsou k tomu náchylnější víc než druzí. Ať už jsme smutní ze ztráty milované osoby, naštvaní na kamarády nebo rodinu, nebo se bojíme toho, kam svět směřuje, často se nám uleví, když tyto pocity vypustíme ven.

Je to tím, že podělit se o své emoce snižuje stres, přičemž nás to zároveň sbližuje s lidmi, jimž své nitro otevřeme. Když druhá strana zareaguje s empatií, máme pocit, že jsme viděni, že máme pochopení a podporu druhých.

Má to ovšem jeden háček. Existuje spousta různých druhů komunikace. Jsou některé zdravější a některé méně prospěšné? Věda praví, že to z části závisí na tom, jak své pocity sdílíte a jak na ně lidé kolem reagují.

Proč si ventilujeme pocity

Naše emoce jsou cenným zdrojem informací, které nás upozorňují, že v našem uvažování nebo prostředí je něco špatně a je třeba se tomu věnovat. Ať už musíme konfrontovat někoho, kdo nám ubližuje, skrýt se před nebezpečím nebo vyhledat útěchu od přátel, pocity jako hněv, strach a smutek nám pomáhají připravit se na daný okamžik.

Jsou-li tedy pocity jakési vnitřní signály, proč se o ně dělíme s druhými?

„Chceme najít spojení s druhými, kteří nám mohou pomoct utvrdit se v tom, čím procházíme a uvolnění pocitů tuhle potřebu velice dobře naplňuje. Máte dobrý pocit z toho, že je někdo, na koho se můžete spolehnout, že mu na vás záleží a dá si ten čas, aby vás vyslechl,“ píše Ethan Kross, autor knihy Chatter (Klábosení).

Svěření se se svými pocity rovněž poskytuje příležitost získat pochopení toho, co naše nepříjemné pocity způsobuje a vyhnout se jim tak v budoucnu.

Někdy už jen fakt, že zhmotníte své niterní pocity do slov, když se svěřujeme druhým, přinese úlevu a pomůže vyjasnit si situaci. Jindy zase může posluchač přinést nový pohled na věc nebo nabídnout rozumnou radu.

Ventilování svých pocitů může být sice dobré pro budování vztahů a k získání pozitivních pocitů v dané chvíli, přesto nestačí na to, aby nám pomohlo situaci překonat. Pokud totiž druzí jen naslouchají a mají pro nás pochopení, můžou nechtěně prodlužovat naše emocionální těžkosti.

Temná stránka ventilování pocitů

Po mnoho let se psychologové domnívali, že temné emoce, jako je např. hněv, je třeba uvolnit fyzicky. To vedlo k hnutí „vypustit to ven“, kdy psychologové lidi doslova pobízeli, aby mlátili do měkkých předmětů, jako jsou polštáře nebo boxovací pytle, a uvolnili tak nahromaděné pocity.

Ukázalo se však, že tento typ vypouštění emocí pravděpodobně hněv ani tak neutišuje, jako spíše umocňuje. Je to proto, že povzbuzování lidí k tomu, aby svůj hněv projevovali, je nutí znovu ho prožívat ve svém těle, což posiluje nervové dráhy pro hněv a usnadňuje příští rozčilení. Studie zabývající se ventilací hněvu – bez účinné zpětné vazby – ať už online nebo ústně, také zjistily, že je obecně neužitečná.

Totéž platí pro smutek nebo úzkost po traumatu. I když bychom samozřejmě měli v těžkých chvílích ztráty a bolesti hledat podporu u svého okolí, pokud jednoduše znovu a znovu prožíváme daný zážitek v hlavě, aniž bychom našli nějaký způsob, jak se uklidnit nebo nalezli smysl toho všeho, může to naše utrpení prodloužit.

Lidé, kteří pracovali s oběťmi traumatu, je po určitou dobu nabádali, aby se po prožitém traumatu „vypovídali“, co se jim stalo, a tak se vyhnuli posttraumatickému stresu. Randomizovaná kontrolovaná studie však zjistila, že to příliš nepomáhá, pravděpodobně proto, že vyzpovídání se nepomáhá oddálit se od traumatu.

Podobně studenti, kteří se po teroristických útocích z 11. září 2001 svěřili se svými úzkostmi, trpěli až o čtyři měsíce později větší úzkostí než ti, kteří tak neučinili. Jak píší autoři studie, ukázalo se, že „zaměření se na emoce a jejich ventilování jednoznačně předpovídá dlouhodobější úzkost“.

Uvolňování emocí prostřednictvím sociálních médií může způsobit totéž. V jedné studii vědci zkoumali studenty navštěvující Virginia Tech a Northern Illinois University poté, co na obou kampusech došlo k masové střelbě, aby zjistili, jak jim ventilace smutku prostřednictvím sociálních médií pomohla zotavit se.

Studenti si sice mysleli, že hovořit o svých pocitech je prospěšné, ale jejich skóre posttraumatického stresu a deprese se ve skutečnosti zvyšovalo, čím více je ventilovali.

Mluvit a naslouchat – ale opatrně

Kromě toho, že se cítíme hůře, může mít ventilování také negativní vliv na naše posluchače.

Zatímco přátelé a rodina, kteří nás mají rádi, nás mohou vyslechnout a soucítit s námi, sedět s někým, kdo často vypouští své emoce, je frustrující. Na druhé takový člověk působí, jakoby se utápěl v emocích, aniž by se ze své zkušenosti poučil. A být v blízkosti někoho, kdo uvízl v cyklech hněvu, strachu nebo smutku, může být zdrcující i pro posluchače, kteří se nakonec těmito emocemi mohou sami „nakazit“.

„Opakované ventilování stále dokola může vytvářet třecí plochy v sociálních vztazích. Často existuje hranice, kolik toho posluchači, vaši přátelé, dokáží skutečně snést,“ říká Kross.

Podle něj je umění být posluchačem. Vyžaduje to kombinaci empatie nebo soucitu a vyčkat na správný okamžik, než nabídnete vlastní pohled na věc.

„Lidé se budou lišit podle toho, s čím se potýkají a jak intenzivní jsou jejich prožitky. Je opravdu důležité mít cit pro skutečnost, že někteří lidé mohou potřebovat více času, než jsou připraveni přejít od ventilování k přemýšlení,“ dodává Kross.

Rady, jak uvolnit emoce

Kross poznamenává, že existují zdravější způsoby, jak vypouštět své emoce. Navrhuje tyto zásady:

Vybírejte si, kdy je ventilovat. Existuje mnoho způsobů, jak se vypořádat s těžkými emocemi, a ne všechny zahrnují jiné lidi. Někteří mohou získat nadhled sami tím, že si své myšlenky zapisují nebo se od nich oprostí prostřednictvím meditace. Kross doporučuje změnit prostředí – přidat rostliny nebo jít ven na krásná místa. To vše vám pomůže zpracovat emoce a zkrotit přemítání, které by vás jinak mohlo zavést ve víru emocí.

Když se svěřujete druhým, požádejte o jejich pohled na věc. Pokud se přistihnete, že se někomu svěřujete, aniž by se vaše emoce rozptýlily (popřípadě se ještě zhoršují), můžete se dostat do kruhu společného věčného omílání tématu, které vás může držet na mrtvém bodě. Abyste se z toho dostali, můžete dotyčnou osobu požádat, aby vám pomohla přeformulovat váš prožitek otázkou: „Jak bych o tom měl přemýšlet jinak?“ nebo „Co bych měl v této situaci udělat?“. To dotyčnému napoví, aby nabídl svůj pohled na věc, a ujistí ho, že hledáte něco víc než jen naslouchající ucho.

Zvažte, komu se budete svěřovat. Než budete někomu ventilovat své pocity, zeptejte se sami sebe: „Pomohl mi ten člověk opravdu, když jsem s ním naposledy mluvil, nebo mi jen zhoršil náladu?“. Pokud máte někoho, kdo si na vás najde čas, ale nemá tendenci rozšiřovat vám obzory, může vás to jen více emocionálně vyburcovat.

Na internetu buďte opatrní. Sdílení emocí online nám sice může pomoci cítit se v danou chvíli lépe a najít nějaké spojence, ale výsledky mohou být smíšené. Za prvé, negativní emoce se v kyberprostoru šíří snadno, což může vytvořit stádovou mentalitu, která vede k šikaně nebo trollingu – zejména pokud za své pocity označíte jako viníka konkrétní osobu. I když není jasné, zda je vylévání emocí na internetu celkově dobrá nebo špatná věc, nemusí vám pomoci získat nadhled, který potřebujete k tomu, abyste se posunuli vpřed.

Přesto je podle Krosse ventilace emocí vcelku dobrá věc, která nám pomáhá vyrovnat se s těžkými pocity. Pokud se nám podaří překonat tu část, kdy vypouštíme páru, můžeme se z dlouhodobého hlediska cítit lépe a udržet si také pevné vztahy.

Jill Suttie, Psy.D., je redaktorkou knižních recenzí časopisu Greater Good, do kterého často přispívá. Tento článek původně publikoval online časopis Greater Good.

Originální článek newyorské redakce The Epoch Times zde.