Doposud silný muž kvečeru náhle upadl a nemohl vstát. Jeho žena se s úděsem dívala, jak chroptí, a nemohla mu pomoci. Strážce majáku poblíž ostrova Belle-Ille zkolaboval. Venku v temnotě obzor křižovaly blesky. Blížila se bouře. Paní Matelotová, manželka strážce majáku, stála před osudovým rozhodnutím: zda zůstat s umírajícím manželem, nebo vystoupat nahoru do věže majáku a zažehnout světlo pro lodi, aby nezůstaly bez pomoci.

Paní Matelotové se tehdy, roku 1911, podařilo zažehnout světlo majáku, ale nedokázala uvést do chodu motor. A tak celou noc ona a její děti ručně otáčely klikou, aby světlo v pravidelných intervalech ukazovalo námořníkům bezpečnou cestu. Zachránila tenkrát mnoho lodí od záhuby.

Podle Františka Kožíka, jenž Bretaň navštěvoval, dva majáky u ostrova Belle-Ille mají co hlídat, protože „už v prvních záznamech o ostrově se lze dočíst, že moře se zde chová, ´jako by chtělo pohřbít zem´“.

Příběh vdovy strážce majáku se potom dostal do novin a mnoho lidí soucítilo se statečnou ženou. Uspořádali sbírku, a díky ní se paní Matelotová s dětmi mohla přestěhovat z Belle-Ille – na jiný maják.

Mnozí si řeknou – „to šla z bláta do louže“. Strážci majáků je rozdělují na dvě skupiny – ty, které stojí uprostřed moře, nazývají „peklem“, kdežto ty stojící na pevnině nazývají „v ráji“.

Rozdíl v nich je obrovský. Strážci majáku, kteří slouží na pevnině, mohou svou věž opustit a v patřičném čase sejít na zem a pohovořit si s lidmi nebo si něco koupit. Strážci na moři takovou možnost nemají. Navíc tam někdy sloužili a zároveň bydleli s rodinou nebo s kolegou.

Odolnost strážců světel

Příběhy strážců majáku jsou dramatické. Majáky byly nezbytné pro navigaci lodí, zejména za mlhy a v noci. Jejich světelné kužely mohly lodě správně navigovat, aby se vyhnuly ostrým útesům a neztroskotaly při pobřeží. Když padla mlha, byla spuštěna siréna, jež také lodivodům pomáhala se orientovat.

Služba hlídače majáku vyžadovala odolného jedince, který by byl pevný na těle i na duchu. Osamocenost uprostřed moře, pomoc v nedohlednu, váznoucí zásobování jídlem – to vše musel hlídač unést.

Na jednom majáku strážci třeba i umřeli hlady. Loď vezoucí zásoby připlouvala pravidelně po dvou týdnech, ale tentokrát bylo moře tak neklidné a trvalo další dva týdny, než mohla zásoby dovézt. Pak již bylo pozdě…

V ještě starších dobách, ještě před elektrickým osvětlením, kdy sloužil planoucí oheň k orientaci lodí, přikládal na oheň u takového majáku třeba jen osamělý poustevník, jenž přežíval z milodarů lodníků, kteří kolem proplouvali.

Soužití dvou hlídačů ve věži mohlo být velmi dobré i křehké. Jak vepsal do svých vzpomínek bývalý strážce majáku Ar Men, J. P. Abraham:

„U stolu jsme si vykazovali vybranou zdvořilost. Martinovi se podařilo připravit omeletu, hranolky,, dost mdlý rýžový koláč… Bylo nám dobře. Když se rádio úplně vybilo, vystřídal jsem ho svou harmonikou. Všechny staré písničky. Martin po mně chtěl, abych mu zahrál ten žalozpěv… Když mě poslouchal, tvářil se zvláštně.“

Na pobřeží pobřeží Francie bylo rozmístěno tisíce věží, 120 z nich se nachází na západním pobřeží Finistère, v Bretani, prvním úseku pevniny, který zahlédnou lodi připlouvající z Ameriky.

Čtěte také:

https://www2.epochtimes.cz/2018101424425/Armorica-3-Konec-sveta-byl-potichu.html