„Nešlapejte po mně, prosím!“ zazněl jeden z výkřiků pátera Václava Drboly během výslechu na služebně StB v Jihlavě. Nebyl to první ani poslední zoufalý výkřik bolesti, nad kterým se běžní obyvatelé Jihlavy pohoršovali a sepsali stížný dopis s otázkou, zda je toto nutné v naší lidově demokratické společnosti?
Jedeme spolu se Spolkem pro starou Jihlavu na místa temných zločinů z minulosti, nejprve do Babic u Třebíče. (podrobnější historie případu je zde.)
Památník obětem komunistických represí z r. 1951 v Babicích. (Z. Danková / ET ČR)
Ve zdejší původní základní škole 2. července 1951 padly výstřely, po nichž zůstali mrtvi ležet tři členové MNV (Místního národního výboru), komunističtí funkcionáři z obce. Tehdy nebyla provedena ani balistická zkouška, ani jiné testy, které by zjistily, z běžného kriminalistického hlediska, kdo na koho střílel.
Avšak následky měla tato událost strašné a dalekosáhlé.
„Pouhých deset dnů od zavraždění funkcionářů v Babicích byl zahájen první ze série inscenovaných soudních procesů. Na nejvyšší stranické úrovni bylo rozhodnuto o navržených trestech ministerstvem vnitra již 10. července, tedy dva dny před zahájením procesu.
Nejvyšší stranický sekretariát ve složení Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Viliam Široký a Rudolf Slánský rozhodl, že v prvním procesu v Jihlavě bude vyneseno 7 trestů smrti, odsouzeným bude konfiskován majetek a jejich rodinní příslušníci budou vystěhováni,“ uvádí Marie Bohuňovská, naše průvodkyně po stopách tragické historie.
– Soudci a prokurátoři – „herci v soudních talárech“ plnili stranické příkazy, – dodává M. Bohuňovská.
Když se odsouzení odvolali proti rozsudkům smrti, v pár dnech byla odvolání zamítnuta – ministerstvo spravedlnosti dopisem datovaným 2. 8. 1951, sděluje, že vina odsouzených „může být vyvážena pouze skutečným výkonem spravedlivě uloženého absolutního trestu“.
A kancelář prezidenta I. odboru (odbor Milostí), na němž závisela poslední naděje, seznala, že:
„…Odbor I. zamýšlí – nedostane-li jiný pokyn – ministerstvu spravedlnosti sdělit, že pan prezident nepoužil svého práva podle § 205 odst. 4 tr. řádu.“
V kolik hodin zasedala dne 2. 8. 1951 bezpečnostní pětka Jihlavského kraje, už nezjistíme – ze zápisu lze vyčíst, že:
„…soudruh Zita oznámil zamítnutí žádosti o milost, kterou si podali odsouzení z obce Babice. Rozsudek bude proveden 3. 8. 1951 časně ráno a bude umožněn přístup menšímu počtu funkcionářů a předsedům větších závodních organizací.“
Na ministerstvu spravedlnosti také znali už předem výsledek tohoto řízení: Výkon trestu odsouzených bude proveden s urychlením 3. 8. 1951 na nádvoří Krajské soudní věznice. Výsledek odvolacího řízení byl tedy na ministerstvu znám ještě před samotným zahájením odvolacího řízení. Ve stejný den byla těla popravených zpopelněna.
A tak 3. srpna 1951 v souvislostech s případem v Babicích, byli v Jihlavě popraveni:
Antonín Mityska
P. Václav Drbola
Drahoslav Němec
P. František Pařil
Antonín Plichta
Antonín Škrdla
Fr. Kopuletý
Další popravy a tresty měly ještě následovat.
„Pár dnů po vynesení rozsudku byly urychleně naloženy do autobusu paní Marie Roupcová z Bolíkovic, paní Ludmila Vorlíčková se dvěma dětmi v předškolním věku a s babičkou, Anežka Němcová se synem Karlem, Aloisie Stehlíková s dcerou Ludmilou a paní Marie Mitysková rovněž s dcerou. Z domova si směly vzít jen věci osobní potřeby. Cestou autobus zastavil ve věznici v Jihlavě, kde byla vyzvednuta Ludmila Plichtová, dcera popraveného Antonína Plichty, která měla jen letní šaty, v nichž byla zatčena. Uprostřed noci autobus zastavil na Státním statku v Trnovanech, asi čtyři kilometry od Liberce, kde byly ženy vyloženy a »ubytovány« všechny v jedné velké místnosti vybavené železnými kavalci s dekami,“ sděluje další následky událostí M. Bohuňovská.
Školákům říkali jejich spolužáci „děti babických vrahů“.
Samozvaný provokatér
Jednu z hlavních rolí zde v kraji sehrál Ladislav Malý, který agitoval jakoby proti komunistickému zřízení a provokoval místní lidi, aby si opatřili zbraně. V té době mnozí doufali, že komunistický režim, bezprávně nastolený v únoru 1948, musí padnout a že je potřeba proti němu vést odboj.
Ladislava Malého nevedla StB ve svých rejstřících, můžeme se jen dohadovat, že tato podivná postava jednala na vlastní pěst z osobních popudů. Za své činy odpovědnost již nemohl nést, když byl při poslední přestřelce v poli u Bolíkovic zastřelen. Malý dával místním lidem falešnou naději, ale následmě stáhl s sebou do pekla spoustu dalších lidí.
Naše skupina zájemců o historii se přemísťuje z Babic do blízkých Šebkovic, kde L. Malý také agitoval a mátl místní obyvatele. V Šebkovicích se zastavíme před statkem, který patřil rodině Plichtů.
Plichtova rodina, jak sděluje Marie Bohuňovská, odnesla celou aféru nejvíc. Plichtovi a jejich nejbližší byli zmasakrováni, a i nejvzdálenější příbuzní perzekvováni a jejich malé děti zůstaly bez budoucnosti.
Desítky a možná více rodinných přátel byly pozatýkány a odsouzeny k vysokým trestům v rámci případu Babice.
Jeden z mnoha příkladů: Stanislav Plichta, jenž byl od postřelení v poli u Bolíkovic ochrnutý, byl popraven 10. února 1953 v Brně. Pod šibenici ho dopravili na invalidním vozíku. Jeho poslední slova byla: „Maminko, věšejí žebráka…“ Bylo mu 22 let.
Jan Bula, jeden z popravených kněží
Z Šebkovic pokračujeme do blízkého Lukova, kde působil farář Jan Bula. Jeho smůlou bylo, že býval spolužákem L. Malého, který ho zde navštívil a zatáhl do smrtelné smyčky. Na zdejší faře vzniká památník věnovaný jeho památce, v místním kostelíku na nás shlíží jeho fotografie.
Pomník obětem komunistických zločinů před kostelem v Lukově. (Z. Danková / ET ČR) 
Lukovský kostel s podobiznou faráře Jana Buly. (Z. Danková / ET ČR)
Dozvíme se, že když 32letému knězi, Janu Bulovi, konečně povolili návštěvu ve vězení, řekl svým blízkým, že jídlo které mu donesli, nemůže sníst. Neměl v ústech už žádné zuby.
V zápisech z výslechů není ani slovo o tom, jaké metody příslušníci StB používali na tzv. politické vězně. Avšak z ze střídmých svědectví vyplynulo, že tito přicházeli o zuby, měli zlámané kosti, šlapalo se po nich apod.
„Dnes už lze s určitostí říci, že Babice byly součástí předem připravené celostátní akce proti těm obyvatelům, kteří nechtěli žít tak, jak si komunisté představovali, akce, jejíž cílem byla likvidace formujícího se protikomunistického odboje, zlomení odporu katolické církve proti omezování práv a svobod. Babické události, to jsou monstrprocesy, výstražné popravy a státní mocí řízený rozvrat selských rodů na jihozápadní Moravě a Vysočině,“ uzavírá M. Bohuňovská tragickou historii.
Po návštěvě lukovského kostelíku a fary se rozloučíme s krásným andělem na okraji vsi. Odjíždíme a v hlavě nám uvízly zlomky rozsáhlé historie komunistických represí, které tak krutě zasáhly tento kraj Vysočiny, poblíž Třebíče.
