Konzervativní noviny

2. 11. 2021

Petr Homola

Koncept „nahrazení západního křesťanstva islámem“ není konspirační teorií, ale skutečností, kterou dokládají fakta, říká Éric Zemmour, francouzský prezidentský kandidát pro volby v příštím roce, a svůj postoj dál vysvětluje…

Každý, kdo se zajímá o historii, ví o případech vítězství importovaných kultur, které přivedly původní společnost k zániku. Příkladů z minulosti je mnoho. Je to historický fakt, který nemůžeme jen přejít pouhým odsouzením za použití rétoriky o islamofobii, či jiného extremistického označení. Demokratické hodnoty jsou tak důležité – nejdůležitější, že tomuto stavu již nelze jen přihlížet a řešit jej pouhou vírou ve stále lepší a lepší policejní represi.

Jestliže je ve Francii již na 700 no-go zón, které plně ovládají etnické gangy a radikální imámové a kam může státní moc vniknout jen jednorázově a za pomoci speciálních zásahových jednotek, pak je zřejmé, že jsme svědky počátků staronového kmenového uspořádání společnosti podobně jako např. v Pákistánu nebo Afghánistánu, kde místní vlády ovládají proměnlivě jen část území státu a další části území si žijí podle svých pravidel.

Francií se šíří nový druh násilí, který sociologové označují jako „bezdůvodné“. Aktéři tohoto násilí se těší ze zraňování a zabíjení náhodných lidí. K těmto projevům dochází každý den ve stovkách útoků; policejní zprávy nám říkají, že jde o kulturu mladých lidí, kteří mají své kořeny právě v těchto no-go zónách (mladíci z předměstí).

Prakticky jde o kmenové výboje prováděné za hranicemi těchto zón s cílem zastrašit okolní území a rozšířit tak vliv kmene. Naprosto identické chování jsme mohli zaznamenat např. u germánských kmenů, které vysílaly své mladé muže v menších skupinách na neovládaná území, aby prokázali bojovou odvahu a zocelili se v umění válečnictví.

Ač se nám mohou tyto skupiny zdát jako – řečeno policejním žargonem – obyčejné kriminální gangy, není tomu tak, neboť každý takový kmen (no-go zóna) má své ideologické – náboženské zázemí, tedy, primárním zájmem těchto moderních výbojů není materiální obohacení, nýbrž, jak už bylo řečeno, zastrašení okolních enkláv a tím rozšíření vlivu společenství.

Jak nám ukazují sociologické výzkumy, většina francouzských muslimů považuje jejich kulturní zvyky za nadřazené právnímu řádu Francie; mají za to, že islámské právo šaría více odpovídá potřebám muslimů. Jestliže do Francie legálně za posledních 10 let dorazilo ročně průměrně okolo 200.000 muslimů, je jasné, že za současných imigračních pravidel již není možné Francouzskou republiku udržet v hranici tradiční křesťanské společnosti.

Zemmour je také jediným francouzským prezidentským kandidátem, který se odvážil tvrdit, že palestinský lid byl vynalezen. Nejedná se podle něj o národ ve smyslu tak, jak jsme zvyklí jej vnímat. Jde o lidi, kteří sice žijí na vymezeném území, ale nespojuje je nic, co spojuje jiné národy, jako např. jazyk, zvyky a obyčeje nebo nějaký vyšší společný zájem, který můžeme vidět u jiných neetnických tzv. politických národů. Palestinci neexistují, jde o vymyšlené slovo bez obsahu.

Éric Zemmour hovoří především o sekulární Francii, židokřesťanské kultuře a individuálních svobodách. Na otázku, jak se snoubí individuální svobody s omezením vlivu islámu, Zemmour podotýká, že ani křesťané nemají výsady, protože jsou křesťany – jsou jen křesťany, a to je všechno. Křesťanství ale i přesto nemá ambice ovládnout stát z pozice síly, prostřednictvím násilí a zastrašování. Křesťané páchají trestnou činnost, protože jsou kriminálníky a ne proto, že jim to přikazuje jejich náboženství. Naopak, křesťanství zapovídá chování v rozporu s pravidly. Jakékoliv náboženství, pokud je jeho praktikování v souladu s právním řádem, má samozřejmě na společnost vliv, ale protože je prosazováno pokojnou formou, nikoho v podstatě neomezuje. Nikdo nemá obavy z francouzských budhistů, hinduistů, židů nebo příznivců pravoslavné církve. Žijí si svým komunitním životem. Pokud někdo namítá, že se tito lidé podvolili většinové francouzské kultuře, pak Zemmour upozorňuje, že své zvyky upravili přesně tak, jak je např. křesťané upravili v muslimských zemích, kde žijí. To je přirozený výraz chování, který si uvědomuje každý francouzský turista, když zavítá do cizokrajné kultury.

Éric Zemmour není obyčejný politicky nekorektní moderátor společenského dění. Jeho ideologické zaškatulkování není vůbec snadné, neboť „kontroverzní“ vyjádření jsou vždy vrchovatě a rozumně odůvodněné, a co je podstatné, je široce oblíben, což se např. o jeho soupeřce Marine Le Penové, poslankyni Národního shromáždění, říci rozhodně nedá. Té je francouzskými intelektuály vytýkána nekompletnost – jednostrannost politického programu.

(Podobně, jako u českého Tomia Okamury, kterému na jedné straně jistě nikdo neupírá obavy z islámské expanze, ta však Česku v podstatě nehrozí, ale na druhé straně, Češi mají na své vládce také daleko vyšší nároky, než jen negativní vymezování, jako např. vyvolávání strachu z muslimů nebo prominutí exekuovaných dluhů nebo snad nebezpečí z očkování proti čínské chřipce. Le Penové je vytýkáno právě to burácení bez ambice širší a kvalitní podpory odborných kruhů. V tomto ohledu musíme hned v zárodku pochybností konstatovat, že v úrovni Národní fronty Marine Le Penové a Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury je skutečně nebetyčný kvalitativní rozdíl, a to i kdybychom pominuli nulové šance na zvolení Okamury českých prezidentem.)

Éric Zemmour má hlubší podporu intelektuální francouzské pravice zejména pro svou spisovatelskou (intelektuální) činnost, i když styl jeho politického vyjadřování je de facto namířen proti establishmentu. Jeho poslední zářijová kniha „Francie ještě neřekla své poslední slovo“ se stala téměř okamžitě bestsellerem, prodává se po statisících, což je v současné Francii v oblasti „literatury faktu“ vskutku úctyhodné. (Za první tři týdny to bylo 163 tisíc výtisků.)

Jeho předchozí knihy („Francouzská sebevražda“ nebo „Kronika války civilizací“) vyznívaly svým obsahem zřejmě pesimisticky. Zemmour ve svých dílech považoval islamizaci Francie a Evropy za nezvratný proces. Jeho poslední kniha naopak nabízí naději: problém má řešení. Není bez zajímavosti, že mu knihu všichni vydavatelé odmítli, takže jí publikoval sám. A aby se mu vložené peníze vrátily, pořádá veřejná setkání ve velkých městech a přitahuje tisíce příznivců, kteří za účast rádi zaplatí 20 eur vstupného.

Co se týče šancí v prezidentském klání, vzestup jeho popularity je bez nadsázky impozantní a ve francouzské historii v podstatě nevídaný. Před vydáním knihy činila jeho podpora okolo šesti procent, v polovině října již činí skoro 18%. Ocitl se tak na druhém místě za současným prezidentem Emmanuelem Macronem, kterému průzkumy dávají zatím cca 24% voličské podpory.

Ještě zajímavější je podle zpracovatelů průzkumu, Harris Interactive, eventuálně druhé kolo, do kterého by společně s Macronem postoupil. Z této predikce vyplývá, že by volby se ziskem 57% mohl vyhrát.

Podle odborníků Zemmour ze sebe musí setřást značku antisystémového politika, která je v rámci historie francouzských prezidentských voleb pro většinu voličů nakonec nepřijatelná. Toto mediální škatulkování má i přes neblahé důsledky své racionální opodstatnění, neboť francouzský volič nutně potřebuje vůdce přijatelného i pro Evropu a zbytek světa – nechtějí na mezinárodním poli osamoceného exota.

Mnozí komentátoři však hovoří ve vztahu k Zemmourově kandidatuře, kterou, mezi námi, stále nepotvrdil, ještě o něčem jiném.

(„Zatím nekandiduji. Až budu chtít kandidovat, řeknu, že kandiduji. Až se rozhodnu, řeknu to. Prozatím, přemýšlím …“)

Jistě si vzpomenete na hesla i z českých voleb, která hovořila o „poslední možnosti“, jak někoho, či něco zastavit (komunisty, Jiřího Paroubka, Andreje Babiše, apod.). Politické strany v tomto smyslu opakovaně hovořily o historicky největším významu voleb. Tyto apely, jak nám také vyplynulo z posledních voleb, jsou však vesměs falešné, neboť Babiše jsme se sice (možná alespoň na čas) zbavili, nicméně jsme se nezbavili Green Dealu, předražené elektřiny a také, jak to zatím vypadá, ani rodných listů s rodičem číslo jedna a rodičem číslo dva. Politický analfabetismus (či flegmatismus nebo mírněji konzervatismus, jak chcete) nedovoluje českému voliči vidět na politické šachovnici dál, než jeden tah dopředu. Stejně tak to žel bude v nadcházející české prezidentské volbě, kde nás čekají vlastně opět jen protikandidáti.

Jiná je však situace ve Francii, kde muslimský problém reálně vnímají všichni Francouzi, tedy i ti, kteří za kriminalitou muslimů dosud neviděli muslimskou okupaci své vlastní země. Kandidátu Zemmourovi se totiž daří voličům vysvětlit to, o čem prezident Macron ještě dnes stále hovoří, jako o „velké lži“, totiž, že Francouzská republika je ve skutečném ohrožení, a pokud se brzy nestane něco radikálního, Francie zanikne v bouři sociálních nepokojů. A je to právě hrozba velkých sociálních nepokojů, která podstatnou část dosud umírněných Francouzů přivedla až do náruče Érica Zemmoura.

Tento bonapartista totiž svým posluchačům vypráví vábivý příběh o návratu velké Francie. Připočteme-li si k tomuto romantickému étosu nerozhodnost středopravých Republikánů (Les Républicains), koho v prezidentských volbách podpoří, možná si dnes skutečně vypravujeme o francouzském prezidentovi.

Uvědomme si, že v dnešní muslimy sociálně rozvrácené Francii oproti Éricu Zemmourovi stojí Emmanuel Macron, který lidem stále tvrdí, že „Francie musí být otevřená rozmanitosti“.

Na obrázku vidíme Érica Zemmoura (63). Označování za rasistu a fašistu je sice mezi mainstreamovými médii oblíbeným trikem jak zdiskreditovat nevhodného kandidáta, ale právě u Zemmoura se to moc nedaří. Je totiž berberský žid, který se sám označuje za gaullistu. (Žid nemůže být rasista a fašista.)

K tomuto nálepkováni podotkl: „Je to stará stalinistická metoda ze čtyřicátých let, která spočívá v tom, že všechny své protivníky nazýváte fašisty.“

Byl několikrát obžalován z různých rasových a nenávistných trestných činů. Zatím byl všech obžalob pravomocně zproštěn.

Profesí je novinář a spisovatel. Dlouhé roky pracoval pro liberálně – konzervativní Le Figaro (nejstarší francouzský celostátní deník). Tam si vzal v září volno, aby se mohl věnovat propagaci své nové knihy. Jeho každotýdenní večerní talk show na Paris Première sleduje okolo milionu diváků.

Z jeho politických pozic vzpomeňme vyjádření k vylodění Spojenců v Normandii v roce 1944, které počastoval slovy : „Šlo o osvobození, ale také o kolonizaci“. Tato jeho slova dokumentují jeho odpor ke Spojeným státům obecně, kdy považuje tento vliv pro Francii za škodlivý. Důležitou pozicí je též jeho vztah k Rusku, ten by chtěl rozhodně zlepšit.

V rámci NATO by byl Zemmour nejraději, kdyby se Francie opět stáhla z vojenské integrace a zůstala opět jen politickým členem, což koresponduje s jeho degualleovskou doktrínou suverénní zahraniční politiky.

(Francie je sice zakládajícím členem NATO, ale v roce 1966 se prezident Charles de Gaulle rozhodl stáhnout z aliančních vojenských struktur. V roce 1995 se Francie navrátila do Vojenského výboru NATO a nakonec v roce 1999 i do vojenského velení.)

Zemmourovo vztah k Evropské unii je též velmi problematický a opět rezonuje s jeho plánem návratu velké Francie. Rád by zachoval obchodní formulaci Unie, ale nikoliv v podobě „politické“ spolupráce. Jeho vyjádření k EU jsou však přesto až podivná, uměl by si totiž představit ochranná omezení francouzského trhu, ale v případě omezení francouzského exportu má za to, že by to bylo proti smyslu Unie. Tento postoj jaksi podpírá Zemmourovo prohlášení o relevanci kritiky kapitalismu ze strany komunisty Karla Marxe (volný pohyb zboží je podle Zemmoura v hlubokém rozporu s francouzským sociálním modelem).

Oproti tomu, stejně jako já, považuje antirasistický progresivismus za nástupce komunismu. Antirasismus má za novou ideologii, která se pokouší realizovat revoluci prostřednictvím imigrantů, jako jakési alternace k původním revolucionářům, kteří o revoluci dávno nemají zájem.

Homosexualismus má za učení, které „zve muže, aby se stali ženami“. K jednotlivým homosexuálům však udržuje smířlivější vztah, říká jen, že určitá vyšší míra studu a tajemství by jim neuškodila.

Zemmour je ženatý s konkursní právničkou Mylène Chichportichovou, židovkou původně z Tuniska. Mají spolu tři děti. Pro své neúnavné výroky, zejména ohledně muslimů, má rodina od loňského října stálou policejní ochranu.

Článek byl převzat ze serveru Konzervativní noviny.

Přečtěte si také

Nové pokuty za dopravní přestupky nepotěší řidiče, zato stát si přilepší
Nové pokuty za dopravní přestupky nepotěší řidiče, zato stát si přilepší

Navýšení pokut je výrazné, někdy až několikanásobné. Telefonování za volantem, jízda na oranžovou, překročení rychlosti a podobné nešvary tak nyní vytáhnou řidičům z peněženky větší obnosy peněz.

Kdysi ani v představách, dnes blízká realita. Co je chytrý prach?
Kdysi ani v představách, dnes blízká realita. Co je chytrý prach?

S rapidním rozvojem internetu nano-věcí a těl se vyvíjí různé moderní technologie. Jsou to různí nano-roboti a nano-senzory. Mezi vědci se uchytil i název chytrý prach.

Francie vydala zákon, který umožňuje stíhat kritiky covidových vakcín, říká opozice. Opravdu?
Francie vydala zákon, který umožňuje stíhat kritiky covidových vakcín, říká opozice. Opravdu?

Ve Francii proběhl neobvyklý parlamentní boj za legislativní dodatek týkající se léčby pacientů. Podle kritiků může být použit pro zastrašování kritiků schválených léčiv jakými jsou například mRNA vakcíny proti onemocnění covid-19.

Čína spojuje malé banky s většími jako dočasné řešení hrozící finanční krize
Čína spojuje malé banky s většími jako dočasné řešení hrozící finanční krize

Čínské úřady v současné době urychlují konsolidaci a fúze malých a středních finančních institucí ve snaze zmírnit dopady případné finanční krize.

Osmiletý šachový talent porazil na turnaji velmistra, jako nejmladší v historii
Osmiletý šachový talent porazil na turnaji velmistra, jako nejmladší v historii

Osmiletý chlapec původem z Indie Ašvat Kaušik se zapsal do historie, když se stal nejmladším hráčem, který kdy porazil šachového velmistra v klasické turnajové partii.