Většinu z nás nepřekvapí, že až 50 procent manželství ztroskotává.

Profesor psychologie Eli Finkel ve své knize Manželství – všechno anebo nic popisuje rostoucí očekávání, která manželství zatěžují: „Na rozdíl od našich předchůdců, kteří očekávali, že jim manželství pomůže přežít, my očekáváme, že nám manželství uspokojí naše potřeby vášně a intimity a usnadní nám cestu za sebepoznáním a osobním růstem.“

Při uspokojení materiálních potřeb je touha po „seberealizaci“ přirozená, ale Finkelův výzkum potvrzuje to, co už pravděpodobně tušíme: „Stejně jako jsme od manželství více očekávali, že nám pomůže naplnit potřeby vyšší úrovně, investovali jsme stále méně času a energie potřebných k tomu, aby manželství tato očekávání naplnilo.“

Stále věříme v romantické vztahy, ale často nedoceňujeme úsilí, které je nutné vynaložit na jejich zdravé vybudování. A co hůř, v kombinaci s tím, že do vztahů investujeme méně času, často o nich uvažujeme nesprávným způsobem.

Možná zastáváte smýšlení o osudových vztazích. Podle psychologa Raymonda Kneeho takové přesvědčení vede k představě, že váš partner vám buď „předurčen“ je nebo není.  Finkel píše: „Vědecké poznatky jasně ukazují, že držet se silného přesvědčení o osudu je nebezpečné.“ Jak totiž Knee poznamenává, ti, kteří se drží přesvědčení o osudovosti, jsou rychle rozčarováni, když se ve vztahu setkají s potížemi.

Finkel se nesnaží zbavit vztahy romantiky. Všichni známe fázi zamilovanosti v novém vztahu.  Problém nastává, když se objeví náročné období a ono nevyhnutelně přijde.

Život po zamilovanosti

Mnoho vztahů začíná zamilovaností a končí, když realita každodenního života narazí na naše mentální představy. Filozof Alain de Botton ve své knize „Průběh lásky“ píše: „Možná jsme svého partnera tak často viděli, jak tlačí kočárek, hádá se s batoletem, naštvaně nadává elektrárenské společnosti a vrací se domů z práce poražený, že jsme zapomněli na ten rozměr v něm, který  zůstává dobrodružný, prudký, drzý, inteligentní a především živý.“

„Všichni – nejen naši současní partneři, na jejichž četné nedostatky jsme takovými odborníky – ale všichni budou mít něco zásadně až šíleně špatného, až s nimi strávíme více času, něco tak špatného, že to zesměšní ty původně nadšené pocity z nich,“ píše Botton.

Jinými slovy, všichni lidé chybují a my občas zažíváme bolestné zklamání, když se naše očekávání nenaplní. Jak připomíná Botton, naplnění vztahu dosáhneme „nikoliv tím, že se vyhneme bolesti, ale tím, že uznáme její roli jako přirozený, nevyhnutelný kroku na cestě k dosažení čehokoliv dobrého“.

Nehledat nic špatného

Den za dnem může partner porušovat naše očekávání. „Nesčetněkrát v průběhu dne, roku nebo manželství si vytváříme vysvětlení, proč se partner zachoval tak, jak se zachoval,“ poznamenává profesor Finkel. A vysvětlení, která si v myšlenkách vytváříme, mají velký vliv na to, zda naše vztahy budou vzkvétat.

Nejhorším typem vysvětlení je podle Finkelova výzkumu takové, které přisuzuje partnerovi neměnné vnitřní rysy nebo sklony. Například váš partner přijde pozdě na událost, která je pro vás důležitá. „Nikdy nepochopíš, co je pro mě důležité,“ bleskne vám hlavou. Touto myšlenkou jste toto chování označkovali jako neměnnou charakteristiku člověka. Pak už je snadné mít ze vztahu hrozný pocit. Méně sžíravé je dočasné, vnější vysvětlení chování: „Můj partner uvízl v zácpě.“

„Tendence nesprávně vnímat neškodnou motivaci jako zhoubnou může spustit eskalující cyklus konfliktů a negativity, varuje Finkel.

Když moje žena pracuje doma, je stejně jako já velmi soustředěná a nemá ráda, když ji někdo vyrušuje. Pokud ji vyruším, mohu očekávat úsečnou odpověď. Její odměřenost se mnou nemá nic společného. Má svůj termín, a pokud budu ohleduplnější a počkám na vhodnější dobu, bude opět tou okouzlující ženou. Pokud si její neomalenou odpověď vezmu osobně a ztratím se ve svých myšlenkách, může mě taková bezvýznamná událost rozrušit.

Finkel nám proto radí, abychom u druhých předpokládali dobré úmysly: „Pokud jsme přesvědčeni, že náš partner je v zásadě slušný člověk, který pro nás chce udělat něco dobrého, existuje pádný argument, nepodezřívat ho z toho nejhoršího.“

Nestranný pohled

Při významných konfliktech Finkel doporučuje, aby se partneři zamysleli nad konfliktem v manželství z pohledu neutrální třetí strany, která by chtěla to nejlepší pro všechny zúčastněné. Zeptejte se: „Jak by asi tato osoba o našem sporu přemýšlela? Jak by v něm mohla najít to dobré, co by z něj mohlo vzejít?“

Finkel Adama Smithe nezmiňuje, ale jeho rada odkazuje na Smithovu „Teorii mravních citů“, v níž Smith radí, abychom své jednání zvažovali ve světle toho, jak by se na něj díval nestranný divák.  Nejlepší je samozřejmě udělat to v reálném čase, když se schyluje ke konfliktu. Mějte trochu ochoty zapochybovat o své interpretaci události, na chvíli se zastavte a vystoupejte nad rámec konfliktu.

Mnozí očekávají, že je jejich partner učiní šťastnými. To je ovšem nemožné. Nicméně dobrý vztah, píše Finkel, může podpořit „úspěšné hledání smyslu života“. Čím více smyslu a účelu si v životě vybudujeme, tím více štěstí zažijeme.

Pěstujte si růstové uvažování

Finkel svou knihu částečně staví na výzkumu stanfordské psycholožky Carol Dweckové. Ve svých knihách, například v knize „Mindset“, a v mnoha článcích Dwecková mapuje dva způsoby myšlení s protichůdnými názory na schopnosti a inteligenci druhých.

Jeden z nich Dwecková nazývá fixní uvažování, druhý růstové uvažování. Pokud máte o inteligenci fixní myšlení, věříte, že schopnosti člověka jsou pevně dané. Pokud máte růstové myšlení, věříte, že schopnosti lze rozvíjet a že se v průběhu času mění.

Pochopení vašeho uvažování může zvýšit efektivitu ve vztazích. Člověk s fixním myšlením se bojí výzev. Pociťuje neustálou potřebu dokazovat si, že je úspěšný, a vypadat úspěšně. Má tendenci zastávat názor, že někteří lidé mají na vztahy vrozené vlohy a že snažit se ve vztahu by znamenalo přiznat, že jsou příliš neschopní na to, aby měli úspěšný vztah.

Pokud se ve vztahu vyskytnou problémy, lidé s fixním myšlením ztrácejí zájem, vyhýbají se odpovědnosti a připisují vinu tomu druhému. K pěstování schopnosti milovat namítají, že je pouze pro ty, kteří nemají přirozené schopnosti.

Někdo s růstovým myšlením přijme výzvy a neúspěchy vnímá jako příležitost k dalšímu učení. Konkrétně schopnost milovat je něco, co si pěstujete celý život. Těžkosti poskytují příležitosti k ještě hlubšímu rozvoji vztahů.

Pokud máte růstové myšlení, je cesta k větší lásce náročná, leč radostná. Vstáváte z postele a jste zvědaví, jaké lekce vám život naservíruje a co se můžete naučit. Pokud se vaše představa o oddaném vztahu omezuje na oboustranně výhodnou výměnu, budete brzy hořce zklamáni. Váš „obchod“ se nevyhnutelně zvrtne a vy začnete vztahu litovat.

Nejsme vázáni svou minulostí. Bez ohledu na to, kolikrát jsme se zmýlili, v tomto okamžiku si můžeme znovu vybrat. Pokud jste se stali cynickými, co se týče lásky, vězte, že vám v cestě stojí pouze vaše mylná přesvědčení, že oddané vztahy, které podporují rozkvět obou partnerů, nejsou možné.

Pokud máte o vztazích utkvělou představu, budete dál chybovat. Nebo můžete být otevřeni jiné cestě. Místo toho, abyste v duchu vyžadovali, aby se druzí vždy chovali podle vašich očekávání, můžete zvýšit svou kapacitu milovat.

Hugh Prather a Gayle Pratherová ve své knize „Poznámky k sobě“ kladou tuto otázku: „Přijde čas, kdy na svém vztahu nebudeme muset tolik pracovat?“ a odpovídají si: „Ne, ale přijde doba, kdy v našem úsilí nebude žádný výpadek. Přijde čas, kdy pro nás bude nemyslitelné, abychom si odpočinuli od laskavosti.“

Kam jste dnes na seznamu svých priorit zařadili zvyšování své schopnosti milovat?  Jaké výmluvy vás vedou k tomu, že vaše snaha ochabuje? Vaše odpovědi rozhodnou o kvalitě vašeho vztahu.

Barry Brownstein je emeritním profesorem ekonomie a leadershipu na baltimorské univerzitě. Je autorem knihy The Inner-Work of Leadership“. Tento článek byl původně zveřejněn na FEE.org