„Ó, kocoure!“ zvolal Herbert hlasem plným hněvu a zděšení, když se náhle zhroutil domeček, který stavěl. Hravý kocourek se opřel o jeho malý hrad a jeho věž i stěna se s rachotem zhroutily na zem.
Herbert vzal jednu kostku a zuřivě ji hodil po kocourovi. Naštěstí přeletěla přes něho a neublížila mu. Rukou sáhl po další, když se jeho malá sestra Hetty rozběhla ke kocourovi a chytila ho.
„Ne, ne, ne!“ povídala, „nesmíš ublížit kocourkovi! Neudělal to schválně!“
Herberta rychle přešla zlost, sedl si na zem, zakryl si tvář rukama a začal plakat.
„To je ale dítě!“ povídal Joe, Herbertův starší bratr, které si četl na pohovce. „Pláč nad rozlitým mlékem nikomu nepomůže. Postav si hrad znovu.“
„Ne, nechci,“ povídal Herbert a pokračoval v pláči.
„Co je to tu za problém?“ zvolal otec, když otevřel dveře a vešel do pokoje.
„Kocour se právě opřel o Herbertův hrad a ten spadl,“ odpověděla Hetty. „Ale on to nechtěl udělat, nevěděl, že hrad spadne, že jo, tati?“
„Jistěže ne! A to je celý problém?“
„Herberte!“ zavolal na něho otec a napřáhl ruce. „Pojď.“ Chlapeček vstal z podlahy, pomalu přišel s očima plnýma slz k otci.
„Existuje lepší cesta než tato, chlapče,“ povídal otec. „Kdyby ses k tomu býval postavil takto, už by se ti rozjasnilo srdce. Namísto pláče bych tě raději slyšel si u kostek zpívat. Mám ti ukázat, jak?“
Herbert přikývl a otec si sedl na zem k hromadě kostek s malým synkem po boku a začal klást základy nového hradu.
Zanedlouho se Herbert začal zajímat o stavbu hradu stejně jako před chvílí. Začal si nad svojí prací prozpěvovat. Všechny jeho problémy byly pryč.
„Je to o dost lepší než plakat, že?“ povídá otec.
„Pláč kvůli čemu?“ zeptal se Herbert, který už zapomněl na svůj smutek.
„Protože ti kočička převrhla hrad.“
„Aha!“ Na tváři se mu mihl stín, ale za chvíli zmizel a on pokračoval ve stavění hradu horlivě jako vždy.
„Řekl jsem mu, aby neplakal nad rozlitým mlékem,“ povídá Joe a vykoukl ze svého místa na pohovce.
„Taky jsi plakal, když se ti přetrhla šňůra na drakovi,“ odvětil Herbert.
„Ztráta draka je něco docela jiného,“ odpověděl Joe trochu rozladěně.
„Drak byl navždy pryč, ale tvoje kostky byly stále v pořádku jako předtím a ty jsi je musel jen znovu postavit.“
„Nechápu,“ povídá tatínek, „ proč by měl být pláč v tvém případě užitečnější než v případě Herberta. Špejle a papír se dají lehko sehnat a tobě stačilo pustit se do práce a vyrobit dalšího draka.“
Joe vzal svoji knihu a pokračoval ve čtení. V tom čase už byl hrad hotový.
„Je o mnoho krásnější než ten, který zbourala kočička,“ povídala Hetty.
A to si myslel i Herbert, když si ho pyšně prohlížel ze všech stran.
„Jestli ten hrad kočička zbourá, já…“
„Ho postavím znovu,“ povídal tatínek a dokončil větu za svého synka.
„Ale, tati, kočička mi nesmí bourat hrady. To nemůže,“ ozval se Herbert a svraštil čelo.
„Musíš ji teda hlídat. Malé děti, stejně jako dospělí lidé, musejí být často ve střehu. Když vyjdeš na ulici, musíš dávat pozor na auta, aby tě nesrazila, a musíš se vyhýbat lidem.
„V domě, když budete chodit bezohledně, můžete do někoho vrazit. Viděl jsem, jak neopatrné dítě náhle vtrhlo do pokoje, právě když z něj vycházela služka s podnosem a nádobím. Následoval náraz.“
„Byla jsem to já, že?“ povídala Hetty.
„Ano, myslím, že jsi to byla ty a doufám, že se to už znovu nestane.“
Otec vyšel z pokoje a povídal: „Nechci, aby se už opakoval pláč nad rozlitým mlékem, tak jako říkal Joe. Když se vaše hrady zhroutí, postavte je znovu.“
Toto je příběh z McGuffeyho čítanky, která byla poprvé vydaná ve 30. letech 19. století. V podstatě se jednalo o sérii ilustrovaných čítanek pro děti základních škol, které napsal americký pedagog a duchovní muž William Holmes McGuffey.
Čítanky byly široce používané jako učebnice ve školách ve Spojených státech od poloviny 19. století až do začátku 20. století. Některé školy je využívají dodnes, zejména domácí školy zaměřené na výchovu dětí s klasickým vzděláním a rozvojem mravního charakteru.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila Bc. Anikó Hanzlová, upravila Veronika Galambošová.
