Komentář
Kdyby vám to nějakým záhadným způsobem uniklo, že právě probíhá měsíc PRIDE (také zvaný měsíc hrdosti), firmy kolem vás vám tuto oslavu LGBT+ komunity připomínají na každém kroku. Duhové vlajky vás neminou v oknech, na výrobcích, v televizi ani na sociálních sítích.
Když jsem o víkendu vyzdvihoval manželku na letišti ve Vídni, rakouský letecký dopravce Austrian Airlines měl na každém druhém telepanelu v odbavovací hale duhové pruhy. Škoda Auto zase přišla se speciálně upraveným modelem Škoda Enyaq Coupé Respectline, který se má stát symbolem (duhovým, jak jinak) úcty ke všem lidem „bez ohledu na původ, národnost nebo sexuální orientaci“.
Tento celosvětový trend prosazování jednotné firemní kultury podporující práva LGBT adoptují nadnárodní společnosti po celém světě, od bank přes nadnárodní korporace až po mediální domy. Trendová slova „diverzita“ a „inkluze“ najdete na stránkách všech společností, přičemž diverzita se čím dál víc vztahuje na rozmanitost sexuální.
Neupřímná podpora?
Kdybyste si náhodou mysleli, že firmy se opravdu zajímají o práva homosexuálů a iniciativně a nezištně je podporují, nedejte se oklamat. Je to jen jeden ze způsobů, jak si slušně zvýšit ESG skóre u ratingových agentur, jak přiznává sama ČEZ.
ESG se u nás označuje také jako nefinanční reporting. Tento neslaný nemastný výraz je korporátní hantýrkou označující hodnocení, jak daná firma přistupuje na základě interních směrnic k otázkám jako klimatická změna, nerovnoprávnost (a v rámci toho podpora LGBT+), ochrana životního prostředí, investiční strategie a další.
Proto se snaží korporáty své zaměstnance motivovat (anebo buzerovat, podle toho, jak k tomu kdo přistupuje), aby do práce jezdili na kole místo autem, šli sbírat odpadky a oslavovali své trans kolegy. To je však pouze jedna stránka. Aby firmy dosáhly lepšího skóre, musí se podle pravidel ESG chovat i směrem k veřejnosti, a proto vidíme příklady typu rakouských aerolinek, ČEZu nebo Škodovky.
Tyto velké firmy si mohou dovolit najmout celé týmy lidí, kteří se věnují otázkám diverzity a inkluze. A protože ve věcech LGBT+ komunity toho majitelé ani podřízení moc nevědí, často si na to najímají externí poradce. U nás existuje hned několik společností, které si poradenstvím a zaváděním inkluze a diverzity do firemního prostředí přijdou na slušný příjem.
S tím, jak bude stoupat tlak velkých firem na jejich dodavatele, aby i oni vyvíjeli nějakou aktivitu v tomto směru, můžeme jen čekat, že poroste i zájem o poskytování těchto služeb ze strany vlastníků firem, kterým je jedno, jestli se tu jedná o práva skupiny homosexuálů nebo sběratelů pivních víček. Nebudou to dělat z vlastní iniciativy či přesvědčení, hlavní je pro ně splnit si byrokratické povinnosti vůči svému „pánovi“ – odběrateli, zaškrtat potřebné kolonky v dotazníku a mít zase chvilku pokoj.
ESG – vnucená ctnost seshora
Tak jako majitel střední či malé firmy se musí zodpovídat svému velkoodběrateli či odběratelům, tyto velké korporáty se musí zodpovídat svým bankám a investorům. A tady se dostáváme ke zdroji ESG politiky.
Výkonný ředitel obří investiční skupiny BlackRock, Larry Fink, již v roce 2017 v televizním pořadu prohlásil, že firmy je třeba „přinutit“ ke změně chování, co se týče genderu, rasy a dalších věcí. Jinak musí společnosti čelit následkům.
https://twitter.com/EndWokeness/status/1665414711188287489
Byly to právě globální elity kolem Světového ekonomického fóra, kdo rozhodl o zavedení ESG politiky do světa financí a dál. Mnohem dál. Díky spolupráci soukromého a státního sektoru se tato politika stává každodenní součástí života každého z nás, viz zákaz spalovacích motorů nebo kotlů na pevná paliva. Americký investor Terrence Keeley označil ESG za „největší mylné přerozdělení finančního majetku v historii“.
Zavádění kritérií ESG už ani není dobrovolné. Od letošního roku musí evropské banky zohledňovat uhlíkovou stopu např. u hypoték nebo u půjček firmám, přičemž úroková sazba se může lišit podle energetického štítku nemovitosti nebo environmentálního dopadu projektu. Vše kontroluje Evropská unie. Od ledna 2023 také platí povinnost pro všechny firmy nad 250 zaměstnanců uvádět klíčové údaje v oblasti ESG ve svých výročních zprávách.
Velké firmy budou naopak vyžadovat ESG kritéria i od svých dodavatelů a ti od těch svých, takže ovlivněni budou vlastně všichni. Stejně to funguje na státní a mezistátní úrovni. Evropská komise vydá pokyny, kterými se vlády jednotlivých zemí unie musí řídit, chtějí-li se dostat k fondům z EU. Státní aparát pak politiku ESG protlačuje skrze jednotlivé úřady a instituce, až k občanům, viz „manželství pro všechny“ nebo snahy o uzákonění změny pohlaví na základě osobního prohlášení.
Svědky vnucovaní ESG otázek jsme už pár let i v takových oblastech jako filmový průmysl, kdy na obrazovkách kin a televizí vystupují v tradičních rolích herci jiné rasy (viz černá Malá mořská víla), či sexuální orientace (dvě postavy v nové adaptaci detektivky Smrt na Nilu jsou lesbičky), zatímco v televizních pořadech jsou vyzdvihovány transgenderové postavy. Vše proto, aby se splnily ESG kvóty.
Jak se bránit?
Máme jako občané vůbec šanci se proti vnucování LGBT agendy bránit? Příklady z USA ukazují, že firmy lze zranit tam, kde je to bolí nejvíce – na zisku. Tvůrci ESG zapomněli na elementární pravidlo – čím větší tlak, tím větší odpor.
Významně to pocítil například pivovar Anheuser-Busch, jehož značka piva Bud Light se spojila s transgenderovým influencerem Dylanem Mulvaneyem, jehož reklama na nápoj vedla k bojkotu piva, který trvá dodnes a který přinesl firmě ztrátu tržní hodnoty ve výši 27 miliard dolarů. To nepotěší.
Stejně tak oděvní řetězec Target se setkal s bojkotem konzervativních spotřebitelů za svou květnovou PRIDE kolekci určenou dětem. Její součástí jsou knihy pro děti ve věku 2–8 let s názvy jako „Sbohem binarito“ nebo „Já nejsem holčička“. Vlny protestů a dokonce výhrůžek přiměly firmu některé z výrobků stáhnout z obchodů.
Pro podobné promoční LGBT+ aktivity nemusíme ani chodit do zahraničí. V Brně se tento týden uskutečnila akce pořádaná místní knihovnou, na které transvestita předčítal malým dětem pohádku o dvou tučňácích, co si vyseděli vajíčko. Na rozdíl od USA však hlasité protesty k ničemu nevedly a akce proběhla i za pokřikování odpůrců, protože knihovnu jako dotovanou instituci nesouhlas veřejnosti trápit nemusí, byť je to právě veřejnost, kdo ji financuje.
Koho by to ovšem trápit mělo, jsou komunální a parlamentní politici. Jak ukazují příklady z ciziny (zde a zde), protlačování práv hrstky aktivistů (v tomto případě transgenderů) na úkor práv většiny povede pouze ke ztrátě volebních hlasů. Zklamaní voliči pak mohou přejít ke stranám, které se pohybují ve zbytečně radikálním spektru, ale vinit z toho mohou politici jen sami sebe. Základní pravidlo proto zní: Když chcete něco prosazovat, musíme mít na své straně veřejnost.
