Komentář

V deníku The Wall Street Journal se objevil fascinující článek o úrovni dovedností nových zaměstnanců. Nebo spíše o nedostatku dovedností, a to i v oborech, jako je strojírenství.

Firmy nabírající nové absolventy zjišťují, že sice možná hodně vědí, ale ve skutečnosti nic neumějí, dokonce ani základní věci, které by měl znát každý technický pracovník. Důvodem je to, že většina z nich absolvovala pouze online Zoom výuku. Nemají žádné praktické zkušenosti.

Přemýšlejte o tom. Studenty prvního ročníku na jaře roku 2020 postihla virová mánie a prezenční výuka skončila. Jejich druhý ročník byl příšerný, jen zírali do obrazovek. Když se vrátili, pokud se vůbec vrátili, museli nosit roušky a nechat se znovu a znovu očkovat. Ve třeťáku se opakoval stejný nesmysl, výuka sice sporadicky probíhala, leč zkušenosti z nich byly značně ochuzené. Pak přišla obhajoba.

Tolik k vysoké škole. Tolik k šesticifernému dluhu, který si v těchto letech nahromadili. A tolik k učení se praxí.

To vše slouží jako připomínka. Dovednosti vycházejí z toho, co děláme, včetně průšvihů, neúspěchů, přizpůsobování se a postupného zlepšování se v něčem, v čemkoli. Bez praktických zkušeností se naučíte pouze mechanicky memorovat a obcházet systém. Jistě, dnešní vysokoškoláci jsou v tom velmi dobří, ale jejich dovednosti v mnoha praktických oblastech života velmi chybí.

Na co jsou mladí lidé připraveni? Možná na nějaké zaměstnání přes Zoom, kde předstírají, že pracují na manažerské pozici – přesně ten druh, co se vytrácí, protože velké korporace zoufale snižují náklady na pracovní sílu tím, že se zbavují nehorázných výdajů v managementu. To se děje dnes a denně. Při oznámení rozsáhlého propouštění dala společnost CVS jasně najevo, že nedojde ke ztrátám mezi lidmi, kteří se „starají o zákazníky“. Po těchto lidech je i nadále enormní poptávka.

Ale kolik dnešních absolventů je vůbec připraveno stát za pokladnou a souvisle se bavit s lidmi, natožpak manipulovat s penězi nebo se zabývat skenováním kódů a podobně? Málokdo.

Jistě jste si tohohle obecného fenoménu všimli od počátku digitalizace, kdy se všichni nechali zlákat myšlenkou, že se přesuneme do kosmu a zbavíme se břemene fyzické reality. Ukázalo se, že je to jedna z největších lží, které kdy zazněly. Následky jsou obrovské.

Svět funguje díky skutečným dovednostem. Máme tu celou generaci, nebo možná dvě, kterým jednoduše chybí dovednosti, jež jsme kdysi považovali za samozřejmost.

Podívejme se na jeden příklad: žehlení oblečení. Tak nějak se přihodilo, že jsem v této dovednosti skutečným expertem, alespoň ve srovnání s většinou ostatních lidí, které znám. Je to proto, že jsem léta pracoval v oděvnictví a učil se pod vedením odborníků. Sám jsem si tuto dovednost vypěstoval a nyní dělám vše, co je s tím spojeno, bezmyšlenkovitě.

Ovšem zrovna včera jsem žehlil bílou bavlněnou košili a uvažoval o tom, co všechno by se mohlo zhatit, ale nezhatilo se. Je tu několik faktorů. Pára nebo ne? Škrob, a pokud ano, kolik? Jaké je správné nastavení teploty? Jak se pozná, že se látka příliš zahřívá a je na pokraji spálení? Měl by být rukáv nařasený? A co manžety? A musí se vyžehlit obě strany, nebo jen jedna? Jak nejlépe obejít knoflíky, aniž by se omylem utrhly? Jak umístit límec na žehlicí prkno nejúčinněji a nejefektivněji? Jak dlouho by mělo žehlení košile trvat, 5 minut nebo 25 minut? A jaká je vůbec přiměřená doba žehlení košile?

Možná se to podle návodu zdá snadné, ale není tomu tak. Léta jsem kazil každý aspekt tohoto procesu. Spálil jsem límce, ulomil knoflíky, pomačkal manžety a zhrudkovatěl škrob. Postupně jsem se díky svým chybám zdokonaloval. A to tu hovoříme pouze o jednom druhu oblečení. S vlněným oblekem přicházela celá řada jiných problémů.

Popravdě řečeno, neznám osobně nikoho pod třicet, kdo by něco takového uměl. Výsledkem je, že většina lidí nežehlí vůbec. Chodí s pomačkaným oblečením nebo nosí jen věci, které vůbec nevyžadují žehlení. Pokud mohu soudit, tato dovednost jako taková prošla kulturní atrofií.

To je ovšem jen začátek. Skutečná odbornost vyžaduje roky a v sázce je více. Strojírenství je zřejmý případ, ale jsou i méně zřejmé. Ve městě máme řezníka, kterého naprosto obdivuji. Má stroj na porcování kostí, který je tou nejpodlejší a potenciálně nejzákeřnější věcí, jakou jsem kdy viděl. Když si někdo objedná žebírka, vytáhne z lednice ten velký kus zvířecího těla, hodí ho na stroj a strká s ní sem a tam, přičemž kosti a maso zpracovává s neuvěřitelnou expertýzou.

Dívám se na něj, protože je to děsivé a působivé zároveň. Zdá se, že skoro nedává pozor, a pohybuje se rychlostí blesku po veškerém mase: kuřecím, kozím, jehněčím nebo čemkoli jiném. Je to úžasné. A představte si: stačí jeden špatný pohyb a bude mu chybět prst, ruka nebo paže. Jen při pozorování jeho práce se člověku rozbuší srdce. Je to naprosto nádherné.

Myslíte si, že tuto dovednost nebudete nikdy potřebovat, protože ji mají ostatní. Dobrá. Ale i v každodenním životě potřebujete skutečné zručnosti. Příkladem je vaření. Jen udělat hamburger na pánvi není tak jednoduché, jak si to lidé představují. Musíte vědět, jak maso vytvarovat, a záleží na tom, jak moc je mleté maso tenké, protože to určuje, jak bude reagovat na teplo. Musíte vědět, jak horká by pánev měla být. Musíte vědět, kdy pánev odmastit, aby se cukry v tuku přichytily k masu a bylo chutnější. Musíte vědět, kdy hamburger z pánve vyjmout a vědět, že se maso bude při tom, jak se ochlazuje, dále vařit.

Žádné z těchto znalostí nezískáte z e-knih ani počítačových obrazovek. Naučit se vařit tímto způsobem prostě nejde. Dokonce i kuchařky s recepty mají omezenou hodnotu. Nemůžete se jen řídit seznamem ingrediencí – a jídlo se samo zázrakem objeví.

Léta jsem pekl chleba. Na vysoké škole jsem výsledné bochníky začal používat jako pomůcku k směnnému obchodu za služby. Dělal jsem to, protože jsem byl chudý. A většinou to fungovalo. Co je však důležitější, získal jsem životní dovednost. Možná jsem se zpočátku řídil nějakým receptem, ale rychle jsem to vzdal. Už roky jsem se na žádný recept nepodíval. Učil jsem ostatní péct chleba, ale pouze ukazováním a děláním. Není možné naučit se kynuté těsto tím, že si o tom přečtu. Je to něco, co člověk musí udělat.

Ztráta zručnosti má hluboký dopad na naše životy. Prodej starších domů se výrazně zhoršuje jednoduše proto, že nejsou k dispozici dělníci, kteří by provedli kýžené opravy. Těch několik málo lidí, kteří se vyznají v opravách omítek, elektroinstalací nebo střešních krytin, jsou příliš drazí a čekání na ně je příliš dlouhé. Namísto toho si lidé kupují novostavby nebo jsou v podnájmu.

Stejně je tomu tak i v autoservisech, a proto se na provedení i toho nejjednoduššího úkonu čeká týden i déle. Ztráta dovedností ovlivňuje dokonce i vychvalovaný trend přechodu na zelenou energii. Pokud není dostatek inženýrů, kteří by něco uměli, tak to prostě nejde.

Přesto se hospodářský přechod od rozbujelých manažerských struktur zpět ke skutečné práci odehrává velmi rychle, takže celá generace vychovaná na TikToku a Zoomu je v koncích. Nějak se nám podařilo připravit miliony lidí o možnost být nápomocný ostatním. A to bez ohledu na to, kolik mají titulů.

Od roku 2020 do současnosti převzali ve většině částí světa veřejné zdravotnictví lidé, kteří nemají v reálu lékařské kvalifikace, ale spíše jen teoretické znalosti plus sílu. Podívejte se, jaký chaos nadělali! Tak to dopadá, když abstraktní znalosti převáží nad opravdovými zkušenostmi. Tímto způsobem můžete zničit svět.

Jak tento problém napravit? Začněte u maličkostí. Vyžehlete si košili, udělejte si hamburger, ukliďte koupelnu. Nezáleží na tom, co přesně to je. Prostě buďte užiteční a zjistěte, jak je to skutečně těžké.

Názory a postoje vyjádřené v tomto článku jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.

Z anglického originálu na The Epoch Times přeložila H. T. W.