Komentář
Čtvrtý dodatek americké ústavy nám zajišťuje právo na ochranu před neodůvodněným prohledáváním, že?
Už ne, vysvětluje Naomi Brockwellová na svém populárním kanálu na YouTube.
V mém novém videu vysvětlila, jak nás technologické společnosti špehují a následně prodávají naše informace vládě.
Někteří z nás však považují slídění technologických společností za dobrou věc.
Neil Chilson z Institutu Charlese Kocha prohlásil: „Je to dobré nejen pro firmy, ale i pro uživatele, protože to přináší mnohem větší pohodlí.“
Aplikace vám mohou doporučit místa, kde se najíst, obchody, kde nakoupit, a mnoho dalšího.
Tyto aplikace mi „usnadňují život“, řekl jsem Brockwellové. „Na pohodlí záleží.“
„Na pohodlí rozhodně záleží,“ souhlasila Brockwellová, „ale důležité je i soukromí. … Americká vláda ví, jakou barvu spodního prádla si nejraději kupujete a jaké druhy videí vás nutí rolovat o něco pomaleji.“
„No a co?“ řekl jsem.
Upozornila, že „tato data jsou tu navždy. Jsou uložena v trvalých záznamech spojených s vaší identitou v databázích v Utahu“.
„Nemáte kontrolu nad tím, jaký režim se zítra dostane k moci, který hacker získá přístup k těmto datům. Nemáte kontrolu nad tím, jaké společenské normy se mohou změnit v příštích 10 letech, a tyto údaje se najednou stanou usvědčujícími. V podstatě uzavíráte sázku, že vy a lidé se zbraněmi [vláda] zůstanete vždy v dobrých vztazích.“
„Co kdyby kryptoměny postavili mimo zákon? Udělali zbraně nelegálními? Každý, kdo se na tom podílí, se rázem stane zločincem. Podívejte se, co se stalo v Číně. Hongkong býval baštou svobody.“
Když Čína tuto svobodu potlačila, používala telefony lidí ke sledování a trestání protestujících.
„Zamyslete se nad všemi aplikacemi v telefonu, kterým jste udělili oprávnění k přístupu k fotoaparátu, k poloze, k mikrofonu,“ řekla Brockwellová.
Odpověděl jsem: „Fungují díky tomu lépe.“
„Vám vyhovují tyhle obskurní aplikace, o jejichž tvůrcích nic nevíte, aby si mohli prohlížet vaše soukromé fotky?“ zeptala se nedůvěřivě.
Řekl jsem jí: „Myslím, že se nechtějí dívat na moje soukromé fotky.“
Odpověděla: „To je jen domněnka.“
Odmítl jsem: „Pokud vědí, kde jsem, mohou mi doporučit ,opravnu aut v mém okolí‘ nebo ,restauraci v mém okolí‘. To se mi líbí.“
Brockwellová odpověděla: „Osobně si myslím, že je to děsivé, ale jde to ještě dál. Tyto společnosti mají celý obchodní model prodeje těchto údajů. Nemáte tušení, kde to skončí. … Mohou skončit v rukou hackerů na dark webu, kteří vás chtějí oslovit phishingovými podvody, v rukou politických režimů, které vás chtějí oslovit specifickým obsahem, aby vás přiměly k určitému způsobu myšlení. … A vy si pravděpodobně vůbec neuvědomujete, že se něco takového děje.“
Nevšímám si toho, dokud si nevšimnu, jak konkrétně mě oslovují. Děsí mě, když o něčem mluvím a najednou vidím reklamu propagující něco, co se týká přesně toho, o čem jsem mluvil. Říkám si: „Proboha, copak mě právě poslouchali? Jak věděli, že mi mají poslat tohle?“
Brockwellová řekla: „Vědí to. Dal jste jim povolení k přístupu k vašemu mikrofonu?“
„Asi ano,“ řekl jsem.
„Možná vás poslouchají,“ řekla.
Spíš to vědí, protože vědí, kde jsem byl, co dělám a kdo jsou moji přátelé.
Brockwellová se pak podívala na můj telefon a řekla mi, abych smazal většinu aplikací.
„Ale mně se líbí,“ řekl jsem.
Řekla: „Vím, že je máte rád, ale všude s sebou nosíte telefon. … Vláda o nás nakupuje všechna ta data, vytváří o nás všech záznamy. To je opravdu děsivá věc.“
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
