Na přelomu 19. a 20. století bylo možno spatřit v zimní krajině člověka, který v kožíšku a dřevácích, nohy ovinuté povřísly proti mrazu, dokončoval obraz krajiny v plenéru. Takového malíře potkávali prostí lidé ve Vítanově u Hlinska, kde zakoupil malou chalupu, aby zde mohl žít a tvořit.
Mezi malíři poznáváme portrétisty, krajináře, rybníkáře – vždy jde o lásku ke krajině, kterou tito umělci dokáží obdivovat celé hodiny až roky. Výjimkou je ten, kdo maluje krajinu zvláště v zimě, když je pokrytá sněhem a stromy jsou holé.
Jedním z krajinářů byl František Kaván, rodák z Podkrknoší, který nacházel inspirace v oblasti Českomoravské vrchoviny, až tak, že se za ní přestěhoval. Domek zakoupil r. 1903, ale o tři roky později jej prodal, vysílen z té „dřiny a černoty“, jak vyznal, a vrátil se do rodného Jilemnicka v Krkonoších.
Pozoruhodné bylo, že tu samou chaloupku koupil podruhé v roce 1909 a vrátil se tak na 13 let do krajiny, která mu tak učarovala, zejména v zimě. Vítanov opustil r. 1922, ne však docela okolní krajinu.
Miloval zimu a nebylo mu zatěžko malovat krajinu i v tuhých mrazech. Pracoval venku za každého počasí, v dešti i v mrazu. Důkladně se na to připravil, jak pravil:
„A tak jsem se, nedbaje psiny života i počasí, zavalil do dření. Studoval jsem i časná rána od rozbřesku, na zimu jsme měl zvláštní patentní zařízení, abych nemusel vynechávat, honem byl připraven venku k malbě, honem pak mohl složit.“
Kaván byl známý jako malíř a básník a také překládal z ruského jazyka. Byl žákem Julia Mařáka v krajinářském ateliéru, na pražské Akademii.
V létě r. 1894 namaloval u své chalupy jeden z nejvýznamnějších a do té doby největší obraz, Podmrak. Krajina v obraze zachycuje jednoduchý motiv zelené louky s cestou, v dálce na okraji cesty sedí žena s odloženými hráběmi, což dodává obrazu sociální rozměr, nade vším podmračená obloha. Obraz byl prodán a poté se dostal na Exposition Universelle v roce 1900 v Paříži, kde byl oceněn zlatou medailí.
Kaván byl od roku 1896 členem Umělecké besedy, od roku 1897 SVU Mánes. Často se stěhoval po krajině, aby ji mohl malovat.
Kromě toho v jeho životopise nalezneme, že rád četl knihy Lva. N. Tolstého, Gogola nebo Dostojevského. Tolstého povídky přeložil a převedl je do Krknošského nářečí – nazval je Poudačky.
O Vánocích 1896 vystavoval v Umělecké besedě, zde představil díla z Železných hor, konkrétně z Bojanova. Čapek po výstavě označil Kavána za „nejsilnějšího a nejmarkantnějšího talenta našeho krajinářství“.
Z pobytů ve Vítanově u Hlinska se umělec vyznával:
„Kdyby nebylo zimy, málo bych maloval… Zde jsem zachycoval ty různé vánice, váničky, chumeleničky a vysočiny v činnosti, poprašky, příprašky a přímrazky, podtáté površky, dotávající závěje, tající kry, zazimovaná tání a jinovatky v mlhách.“
Napsal sám o sobě báseň:
„Malíř Kaván němůž´ven
By se nenastudil znova
Od starého Vítanova
Přátele moh´zdravit vřele
Než ho ,Brodská smrtka´ zmele“
V roce 1923 měl výstavu v Hlinsku pod patronací kronikáře Karla Václava Adámka. O dva roky později se přestěhoval do Svobodných Hamrů, kde po necelém roce zemřela jeho první žena.
Zemřel v Praze za války, 16. prosince 1941, před 82 lety. Jeho druhá žena, Pavlína Šírová, jej následovala rok poté. Velmi se zasloužila o malířovo uznání na sklonku života.
Po válce tehdejší majitelé, kteří vlastnili jeho původní chalupu, objevili na půdě několik jeho hotových obrazů. Po válce byla taková nouze, že tyto obrazy nosili do místní hospody a vyměňovali je za jídlo.
Jeho obrazy jsou zastoupeny v galeriích a roztroušeny po celých Čechách. Stojí za zmínku, že Městské muzeum a galerie Hlinsko právě otevírá jeho výstavu s názvem FRANTIŠEK KAVÁN – ZIMA, která probíhá od 8. prosince 2023 do 4. února 2024. Zájemci se mohou znovu potěšit souborným dílem tohoto vynikajícího krajináře.
Na vzduchu domova. František Kaván, 1895. (letní motiv)
