Vánoční koledy se dlouhodobě zpívaly pouze během doby vánoční a to bylo ve smyslu písní, které oslavovaly narození Ježíše Krista. Jsou však také písně, které se zpívají během koledování, na sv. Štěpána.
Pojem koleda má několik významů: jednak to znamená cestu – jít na koledu; jednak dary, které si koledník vykoleduje; a nakonec i píseň, která se během koledování zpívá.
Podle staré legendy byl autorem první koledy svatý František z Assisi (1181–1226). Na koledu se chodívalo nejen v křesťanské historii od 13. století, ale daleko dříve. V dobách římských chodívali kněží koledovat první den v měsíci, což latinsky znamená calendae.
Praslovanština jej přejala z latiny a pohanští Slované slovem koleda označovali slavnosti spojené se zimním slunovratem.
Nejznámější píseň u nás, vztahující se ke svátku sv. Štěpána, je zřejmě ta štěpánská, o „nešťastném koledníčkovi“:
„Koleda, koleda, Štěpáne,
co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upad’ jsem s ní na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli…“
Po Božím hodu (25. 12.), následující den, jenž je vyhrazen sv. Štěpánovi, se koledníci vydávali ven a chodívali po vsi koledovat. Nosili si ranečky nebo uzlíky ze šátků a zpívali koledy, od domu k domu, aby od každého něco dostali. Byla to taková výměna – koledník zazpíval koledu hospodáři, popřál štěstí, zdraví – a odměnou za přednes něco dostal. Zejména pro ty chudší děti to byla příležitost vyprosit si od sousedů nějaký dárek.
Dary koledníkům nebyly zřejmě nikterak bohaté, lidé darovali koláček, vánočku, sušené ovoce nebo oříšky. Málokdy koledník obdržel nějaký drobný peníz. Lidé většinou něco málo darovali, většinou od srdce, jen někdy proto, aby je nikdo nepomluvil, že jsou lakomí.
Na Kladsku se zpívalo:
„Koledníci, o půlnoci
co na dvoře děláte?
„Koledu hledáme.“
Pán zavolal na svou paní:
„Vstaň, ženo, vstaň vzhůru,
dej hoším koledu!“
Panímáma neráčila,
zavolala na dceru:
„Vstaň, dcero, vstaň vzhůru,
dej hoším koledu!“
Dcera vstala, poskočila,
dala hoším koledu,
dala jim po zlatým,
po groši kulatým.“
Na svatého Štěpána bylo zvykem mít na stole něco pernatého, takže k obědu bývala kachna nebo husa. Čeládka ve dvoře na statku, jako byli čeledíni a děvečky, dostávali na Štěpána speciální výslužku – většinou to byla vánočka, nebo pro dívky vánočka upečená ve tvaru miminka. Proto se říkávalo: „Na Štěpána není pána.“
V den svatého Štěpána se také vykuřovalo stavení, hospodář připravoval obilí k setí na následující jaro a všichni v domě k obilí poklekli ke společné modlitbě. Koně se vodili do vody, věřilo se, že dotykem vody kůň získá „zlaté obroučky na nohy“. Zřejmě to znamenalo, že kůň bude zdráv celý další rok.
„Tu písničku zavírám,
o koledu prosím,
co jsem zpíval nedobře,
odpusť mi to, můj Bože“
Ježíši vás poroučím,
mějte se tu dobře!“ – uzavírali svoji koledu prosebníci na Vysočině.
Třebaže se koledovalo i během jiných svátečních příležitostí, svatý Štěpán byl dnem, kdy se na koledu chodilo nejčastěji.
Svatý Štěpán byl následníkem Krista a stal se prvním mučedníkem. „Jako prvomučedník je uctíván hned po svátku Kristova narození. Je tím podtrhována sounáležitost s Kristovou láskou a odhalován její význam. …Štěpán, vyvolený za jáhna, byl kvůli lásce ke Kristu ukamenován za hradbami Jeruzaléma asi kolem roku 35. Odměnou mu byla Boží náruč,“ uvádí web catholica.cz.
Je patronem kameníků, krejčích, tkalců, koní, tesařů, zedníků. Lidé se k němu také obracejí, když je bolí hlava.
